Vánoční zázrak

S rostoucím věkem se člověku mění jeho chuťové preference. To je vcelku známá věc. Je jasné, že to muselo jednou přijít i v mém případě. Rodičům ale chvíli trvalo, než to pochopili. Hlavně maminka, zdá se, nechtěla dlouho přijmout fakt, že doby, kdy jsem si nechal bez problému vnutit (tak, jako dnes bráška) stále se opakující polévkový mix kořenové zeleniny, a k tomu obvykle kuřecí maso, těstoviny, rýže či brambory, je nenávratně pryč. Pravda, občas to proložila nějakou omáčkou s knedlíkem nebo jinou zajímavostí, ale to je vedlejší. Překvapuje mě, že tatínek si tohle nechává líbit dodnes.

Jednou už jsem musel říct dost. Maminka zrovna vařila svou oblíbenou kombinaci. Kuřecí maso (samozřejmě na cibuli), zelenina a rýže. Dloubl jsem do toho dvakrát vidličkou, ukázal na kus cibule a prohlásil „já tyhle slimáky jíst nebudu“. Tím pro mě ten den oběd skončil. Bohužel jsem také přišel o kakaovou buchtu ke svačině. Naštěstí i jablko se dá celkem dobře konzumovat.

A tak to šlo dál. Maminka, místo toho, aby pochopila, že se má přihlásit do nějakého kurzu chutného vaření nebo si alespoň obstarat kuchařku s pořádnými jídly, dál kuchtila své obvyklé – cibule, maso, zelenina, trochu pepře, česnek… nedej bože, aby přidala třeba luštěniny nebo houby – fůůůůj! … kdo to má pořád jíst! Poslední dobou jsem se opravdu najedl už jen u babičky, která mi uvařila dobrotu v podobě palačinek nebo krupicové kaše a nebo tehdy, když tatínek dělal svou specialitu – špagety se salámem. Tatínek sice drží basu s maminkou, takže se mě snažil přesvědčit, že do špaget také dává cibuli a česnek, ale nejsem tak hloupý, abych mu to baštil, že? :-)

Dnes se ale stal vskutku vánoční zázrak. Maminka uvařila něco nového, neobvyklého a chutného. Když jsem zjišťoval, jak se to jmenuje, tatínek mi prozradil, že to je novinka, které se říká „mašrůmovník“. Baštil jsem, až se mi dělaly boule za ušima a maminka si s úsměvem pokyvovala hlavou do taktu koled z rádia. Měla radost, že jím oběd bez průpovídek a bez nucení a já zase byl rád, že se tentokrát vystříhala cibule, česneku a podobných nechutností. Ani tatínek si nebyl jistý složením, protože se maminky nevěřícně ptal, jestli tam dala také garlik, onion a mašrům. Maminka přikyvovala a dál se usmívala. Jídlo bylo hezky pikantní, chuť neobvyklá, ale dobře sladěná – prostě tak, jak to my gurmáni máme rádi. Jen doufám, že jí to kuchařské nasazení vydrží a že se večer nesníží opět k něčemu nechutnému… třeba aby neuvařila nějakou rybu, to by jí bylo podobné!

Dovolená – část I. aneb jak jsem zdolal velehory

Už několik dní dopředu tatínek naznačoval, jak se těší, až bude mít dovolenou. Snažil jsem se jasně formulovanou otázkou „proč?“ zjistit, co to ta dovolená vlastně je. Moji jasně neinformovaní rodičové ale nedokázali otázku rozluštit a odpovídali na spoustu jiných věcí, které mě v tu chvíli vůbec nezajímaly. A tak jsem si musel na názornou ukázku počkat.

Na náš letošní první pořádný prázdninový výlet jsme vyrazili bez brášky. On ještě moc chodit neumí, tak by si to tak neužil. Sedli jsme na první ranní vláček a do teplických skal jsme dorazili první. Nikde ani noha. Tedy jen ty naše.

Ve skalách se mi moc líbilo. Viděl jsem vysoké kameny, některé vypadaly jako pes, slon nebo třeba kůň. Jen je tam všude spousta písku a pořád se mi dostával do bot. Rodiče mi říkali, že mám víc zvedat nohy a nešourat je v písku, ale to mi nešlo. Tak jsem je alespoň pořád honil, aby mi písek z bot vysypávali. Všude bylo krásné pusto a prázdno, ticho a klid.

Po několika zastávkách na vysypání bot, pár na vyhledání pití a sváči v maminčině batohu a po několika pauzách na focení jsme došli do míst, které skály moc nepřipomínalo. Všude bylo vlhko, na zemi bláto a cesta se často ztrácela mezi kořeny stromů nebo v bažině. Navíc se začali objevovat lidé v houfech i jednotlivě. Prošli jsme se po několika chodníčcích z povalků – občas se to pořádně klouzalo a houpalo, rodiče se trochu brodili v blátě – já jsem se pro jistotu nechal nést. Pak přišla nejdobrodružnější část naší cesty.

Před námi se objevila strmá skála, na ní spousta menších dřevěných žebříků, sem tam chyběla nějaká ta šprušle a ne všechny žebříky měly zábradlí. Navíc jsme potkávali čím dál, tím víc lidí. Většina se tvářila strašlivě vážně, drželi se křečovitě zábradlí – bylo-li – a dívali se pořád nahoru (nebo dolů – podle směru, kterým šli) a doufali, že už to brzy skončí. Občas se kolem nás v různých jazycích – tedy hlavně v Polštině – ozývaly poznámky jako „už ne!“… „já ještě nechci umřít“ … nebo … „Pane Bože!, Pane Bože! Pane Bože!“ Nejčastěji to bylo tehdy, když jsme se vyhýbali nějakému davu malých táborníků. Po jedné takové „vyhýbačce“ tatínek suše poznamenal, že v Polsku už mají jen 36 milionů obyvatel, protože zbylé dva se přestěhovali do skal.

Někteří turisté ale ani v nejdivočejších částech velehor neztráceli humor. Jeden chlapík na nás tak koukal, jak se šplháme po žebříku nahoru. Stál a čekal, abychom se mohli vystřídat. Mamka se na něj usmála a poděkovala a on jen s úsměvem opáčil, že není vůbec zač…. kdybychom jen věděli, co nás ještě čeká… tatínek pohotově odvětil, že to, co máme před sebou rozhodně nemůže být horší než to, co jsme si právě prošli a popřál mu příjemnou cestu.

Šplhání po žebřících, vyhýbání se davům a hlavně horolezení nahoru a zase dolů nám dalo pořádně zabrat. Poctivě jsem lezl, držel jsem se, kde to šlo a ještě jsem přidržoval tatínka, aby mi někam nespadl. Maminka šla většinou před námi, rozrážela nebo zastavovala davy a hrála si na buldozer a stopku.

Nakonec jsme to přežili. Došli jsme do Adršpachu, viděli jsme další pěkné skalní útvary, studený potok a dokonce i vodopády, o málo oblečených bindínách nemluvě. Taky jsem si tam našel malou skrýš, ale byla studená a vlhká, tak jsem rychle zase vycouval.

Končili jsme u velkého jezera. Býval bych si šel zaplavat, ale mamka mi zapomněla přibalit plavky a všude kolem posedávali a popocházeli turisté.

Domů jsme jeli opět mašinkou. Cesta to byla úmorná. Ve vlaku bylo spousta hlasitých dětí, někdo si tam pouštěl nahlas parodii na hudbu a vlak jel pomalu a pořád brzdil, takže když jsem náhodou neslyšel povyk a rachot, tak to bylo proto, že skřípot brzd všechno přehlušil. Nejhorší ale bylo to dusno. Bylo tam vedro, a protože jsme jeli „moderním“ vlakem, nešla pořádně otevřít okna. Nakonec mě to úmorné teplo dočista dostalo. Nutno poznamenat, že můj osobní fotograf – dokumentarista nezná míru :-).

Prázdninové počasí

Začaly prázdniny a já mám pocit, že si s námi počasí pořádně zahrává. Když se chci projet na tříkolce, obvykle začne pršet nebo se venku alespoň ochladí či ještě lépe - začne pršet.

Už včera mi mamka slíbila hezkou projížďku a táta zase, že půjdeme odpoledne prohnat fotbalový míč. Když jsem ráno vylezl z pelíšku, protřel oči a vyrazil s taťkou a Ájou na procházku a pro čerstvé housky ke snídani, vypadalo to ještě nadějně.

Po snídani si tatínek sbalil fidlátka a vyrazil do světa. Bylo osm hodin, venku byla celkem modrá obloha, jen sem tam nějaký mráček, trochu pofukovalo a bylo to tak na pořádnou mikinu.

Pro jistotu jsme tedy s mamkou a bráškou vyrazili na projížďku hned. A dobře jsme udělali. Po obědě se zvedl fičák, nebe je ocelové a zima jako v psinci. Brr.

Já tedy drandil na tříkolce, vesele mi při tom vrzalo přední kolečko, a rozhlížel jsem se kolem sebe. Občas jsem málem narazil do obrubníku, jednou se mě dost lekl nový Bavorák, který stál zaparkovaný skoro celý na chodníku, a pak jsem ještě s doslova škodolibým úsměvem vyplašil kočku, která se na chodníku snažila vyhnat blechu z kožichu. Neměla překážet v provozu :-).

Po cestě jsme potkali mé oblíbené hřiště. Dřív jsem se tam chodíval houpat, teď mám ještě radši klouzačku. Končí v pískovišti, a když jsem dostatečně šikovný, zvládnu po pár sklouznutích donést v botách domů skoro plnou lopatku písku. Táta mi nedávno vybrakoval pískoviště, protože potřeboval podsypat dlaždice před vchodem, aby nebyly tak křivé. Musím proto doplnit zásoby.

Nechal jsem tříkolku tříkolkou a vyběhl směrem ke skluzavce. Mamka za mnou supěla, tlačila bráchu a volala, abych počkal. Hrdinně jsem vylezl po kovovém žebříku, stoupnul jsem si na plošinu a rozhlížel se kolem sebe. Je odtud pěkný výhled. Když mamka konečně dorazila (po trávě se bráchovu sporťáku moc dobře zamotávají kolečka), hupsnul jsem na skluzavku a frčel dolů. Užíval jsem si větřík na tvářích, rychlost a adrenalin z dlouhé jízdy. Blížilo se posledních pár centimetrů a já očekával mírné nadnesení a hup…. Rovnýma nohama do písku… ale ouha. On ten konec nebyl úplně podle mého očekávání. Šplouch! Posledních pár centimetrů, kdy se skluzavka stočí rovnoběžně se zemí a zbrzdí dojezd, bylo jedno velké jezero. Překvapením jsem vypísknul a bleskurychle jsem se postavil. I maminka vykazovala notnou dávku překvapení, ovšem její výraz byl spíš pobavený.

Vstal jsem, prohlížel jsem si své hodobožové tepláčky a s hrůzou jsem zjistil, že je mám mokré hlavně ve spodní části zadečku a mezi nohama, jak jsem chvilku valil louži před sebou. Polil mě stud. Vzpomněl jsem si, jak jsem se včera pochleboval, když jsem potkat u hřiště ve městě kluka jako já. Tatínek ho táhl za ruku, kluk za ním vlál a v rozkroku světlých džínů měl velkou táhlou tmavou skvrnu. Vypadalo to, že ho tatínek vláčí schválně a doufá, že ta mokrá věc při vyšší rychlosti pohybu lépe uschne. Viděly to i jiné děti a jedna holčička se dokonce smála a ukazovala na něj prstem. Rychle jsem se rozhlédl, jestli mě někdo nevidí. Naštěstí tam byla jen maminka.

Popadl jsem tříkolku za řidítka a zavelel odchod domů. Maminka mě přesvědčovala, že to je jen kousek a že si mám sednout na tříkolku, protože se tak dostaneme domů rychleji, ale mně se moc nechtělo. Nechtěl jsem si namočit sedátko. Tříkolka je ale na vedení za řidítka nemotorná a tak jsem nakonec usoudil, že má mamka pravdu. Koneckonců když jsem si sedl, nebyla ta mokrá věc na mých tepláčcích tak vidět. Ach jo! A to jsem si myslel, že už pár dní nepršelo.

Vojenská přípravka

Bráchovi by měl někdo konečně vysvětlit, že povinná vojenská služba u nás skončila. Nejdřív jsem si myslel, že to je jen taková legrace. Brácha začal posilovat. Kolena do kleku a holčičí kliky. Občas trénuje až do vyčerpání, že padne na pusu.

Pak ale začal s další disciplínou – plížení. Lehne si na břicho, předstrčí koleno do boku, ruku ohnutou v lokti, přitáhne se… a na druhou stranu… je to sice docela rychlý způsob plížení vpřed. Je to asi také mnohem snazší na ovládání směru, nežli odstrkování a plížení vzad, které provozoval doposud, ale mám pocit, že to je k ničemu.

Snažil jsem se mu říct, že na vojnu nemusí, ale on mě neposlouchá. Začíná v tom být opravdu dobrý. Na chvilku ho mamka položí na zem, otočí se, a brácha je na druhé straně místnosti. Obvykle se takhle přesouvá v obýváku… máme tam na zdi velké zrcadlo a jeho baví do něj bouchat a patlat na něj ožužlanýma rukama. Maminka mi tvrdí, že jsem to jako malý také dělával, ale nějak jí to nevěřím :-).

Jsem zvědavý, co přijde příště. Rychlé střelby na terč? Hod granátem?

Prsenka

Venku už zase prší, ach jo :-( ! Maminka mi včera slíbila, že půjdeme na hřiště, ale když prší, tak to žádná klouzačka, houpačky ani tříkolka nebudou.

Včera jsme totiž byli s maminkou a bráchou na zahradě u babičky a dědy. Občas tam chodíme pomáhat i škodit. Tentokrát jsme byli pomáhat. Svítilo sluníčko a kytičky měly žízeň, tak jsme je jeli zalít. Tedy – brácha jel. Seděl si jako paša ve sporťáku a já jsem cupital vedle maminky a kočáru. Šli jsme také kolem hřiště se spoustou supermoderních prolézaček a houpadel, ale maminka se tam nechtěla zastavit a slíbila mi, že to necháme na pátek.

Pospíchala totiž, abychom byli brzy zase doma. Ještě navečer musela vyzvednout naší stařenku Fiestu u pana doktora. Přifrčeli jsme proto na zahradu skoro kosmickou rychlostí… poslední vysokohorské stoupání šlo také nezvykle rychle, a jakmile jsme dorazili, maminka hned vyběhla do chaty pro kropítko a hurá zalévat. Brácha zůstal trčet s kočárem na cestičce a já začal bloumat kolem.

Dlouho se nic nedělo, ale pak jsem si všimnul pohybu u sousedů. Obvykle tam bývá paní sousedka. Ještě jsem jí trochu plachý, a tak se s ní nevybavuji jako s paní sousedkou tady u nás doma… ale je fajn a myslím, že budeme dobří kamarádi. Tohle ale nebyla ona. Chvíli jsem si postavu prohlížel a přemýšlel, co je špatně. Tmavé vlasy, tmavé brýle… plavky… a pak mi to došlo.

„Mamíííííí, ta paní má prsenka!“ Volal jsem rychle na maminku pro případ, že by si toho nevšimla a běžel blíž k plotu. Myslím, že maminka to věděla. Paní se totiž už notnou chvíli opalovala na sousední zahradě, a protože je maminka o dost vyšší než já, tak to musela vidět už dávno.

„Kde chlapečku? Kdepak?“ ozvalo se zpoza plotu. Stáli jsme totiž s maminkou zrovna u plotu vedle cesty. Babička tam má růže, ale ještě nekvetou. Podíval jsem se přes růžový záhon a tam se na mě z cestičky zubil neznámý stařík. Koulel očima a hledal paní s prsenkama. Pak jí asi zahlédl, protože se otočil směrem k sousední zahrádce a zubil se tam. Maminka se začala dusit smíchy a málem si namočila nohavice hadicí, kterou zrovna zalévala afrikány.

Paní odvedle nejevila známky toho, že by věděla o tom, co vzrušení vzbudila. V klidu se otočila, vzala telefon a začala telefonovat. My jsme mezitím zalili kytičky, pobalili hadici a konev a začali se připravovat na cestu domů. Všimnout si toho humbuku ale musela, protože, když jsme zamykali branku, ještě jsem k ní vyslal poslední pohled…. A měla na sobě i vrchní díl plavek.

Bráška kabrňák

Bráška našel velmi originální způsob, jak dát mamince najevo, že už má plné bříško. Dřív, když už se mu zeleninu polykat nechtělo, tak prostě prskal jídlo zpátky nebo zavřel pusu a maminka s ním nic nesvedla. Poslední dobou ale piluje novou techniku. Musím bohužel přiznat, že v některých ohledech je brácha mnohem větší kabrňák, než jsem býval já.

Celé je to vlastně velice snadné. Když už má dost, v nestřeženém okamžiku mamince chytne plnou lžičku. Vtip je v tom, že to maminka nestíhá dobrzdit. Brácha si totiž vyhlédne moment těsně před tím, než mamka dotáhne lžičku k jeho puse. Mrkev či jiný obsah samozřejmě pokračuje dál… ať žije fyzika!... a to báječným tempem. Přistane pak na bráchovi – ve vlasech, na oblečení, na obličeji… ale samozřejmě také na židličce, na mamce, občas i na nábytku za bráškou.

Vzhledem k tomu, že je mamka měkota, tak bohužel nemáme žádné ilustrativní obrázky. Místo toho, aby nechala bráchu se v tom trochu popatlat a běžela pro foťák, mamka raději hned hledá hadr a uklízí škody.

No uznejte sami – není ten mů bráška super chytrý? :-)

Jak rodiče hledali poklad

V posledním týdnu se nám asi nedařilo moc dobře. Dokonce i elektrika, která zvedala vrata od garáže, se od nás odstěhovala. Zabalila si raneček, řekla adie a byla v čudu. Autíčko nám zůstalo uvězněné v garáži a nemohlo ani dovnitř ani ven.

Tatínek byl dokonce už tak zoufalý, že každou volnou chvíli, kdy nesestavoval na počítači jedničky a nuly, trávil s krumpáčem v ruce. Společně s maminkou odryli drny trávy a rozkopali celou zahradu. Jednou odpoledne jsem se totiž po siestě probudil a našel jsem rodiče na naší malé zahrádce. Oba dva byli celí od hlíny. Tatínek kopal, maminka vyhrabávala hlínu a přitom přebírali každý vykopaný kámen. Asi je prohlíželi, jestli už narazili na zlatou žílu. Nemohli ale nic najít a tak se prokopali až k brance.

Já jsem si mezitím udělal inventuru hraček na písek, prohnal po pidi-zbytku našeho trávníku velký traktor s vlekem a rozsypal trochu písku po okolí… a tatínek s maminkou pořád kopali a ryli.

Zoufalost mých rodičů se stupňovala a po několikadenním „zlatokopání“ nakonec zavolali odborníka. Ten přišel, znaleckým okem okouknul kráter, který vyrobili, a rezolutně prohlásil, že tady žádné zlato ani drahé kamení nenajdou. Jestli ale prý chtějí, tak jim tam alespoň položí elektrický kabel, aby to kopání nebylo nadarmo.

Udělal nám dokonce i nové pojistky a hlavní jistič. Rodiče pak zase celou zahradu zarovnali, schovali prázdný zlatý důl a stopy zahladili drny trávy. Naštěstí se nekopalo v mém pískovišti. Co kdyby tam někdo vykopal moje poklady :-).

Těžká váha

Ok, takže je to oficiální – brácha je prostě těžkotonážní! Jen si to vemte – je mu teprve 5 měsíců a už se nevejde pomalu do žádného oblečení, má skoro 8kg a dlouhý je jak sáňkařská dráha :-).

My jsme totiž byli dneska u paní doktorky. Budiž mi zadostiučiněním, že po té dlouhé hodině čekání v čekárně, která měla být plná malých miminek a ve které bylo spousta úplně větších a kašlajících dětí… tedy že po té nudné a hloupé hodině jsme se dostali do ordinace usměvavé sestry a paní doktorky. Ihned jsem na sestru spustil svůj pohled „opuštěné koťátko“ a oznámil jí, že „chci hašiši“. Sestra se na mě tázavě podívala a maminka – překladatelka to profesí – přeložila, že bych chtěl půjčit, pokud by to šlo – zase to hasičské autíčko, které mi sestra půjčila už posledně. „Jaképak cavyky“, říkal jsem si. „Jasně že by to přece šlo.“

Sestra se usmála a autíčko mi podala. To bylo první pozitivum dne. Hned druhé nastalo ve chvíli, kdy začal brácha brečet. Dostal totiž do každé nohy jednu injekci – byl se chudák nechat očkovat. Doktorka ho před tím ještě zvážila. Tak jsem se přesvědčil, že je to vážně otesánek. Pak už ho šla mordovat. No, vlastně ani moc nebrečel. Když mi před 2 týdny rentgenovali hlavu, tak jsem asi brečel víc :-(

Celá návštěva proběhla děsně rychle a za chvíli jsme byli z ordinace venku. Maminka mi ještě stihla zabavit to hasičské auto. Já naivka si myslel, že si nevšimne, když se ho pokusím propašovat ven.

Celou cestu domů jsem se tedy alespoň bavil svou novou „úplně nejoblíbenější“ hrou. Vlastně jsem ji s maminkou hrál už po cestě tam, ale to jsme šli z kopce, maminka u toho tolik nefuněla. Ta hra je vlastně jednoduchá. Já se vždycky zeptám: „co je to tohleto?“ a ukážu na auto, které zrovna projíždí kolem nebo které stojí u chodníku. Maminka pak odpovídá podle pravdy… to je škodovka… pak když už mám pocit, že maminka neodpovídá dostatečně rychle, komentuji projíždějící auta sám. Naše město je vlastně plné aut… je to tu samý Fot, Kia, Audi, Chochvázen, Mišuduši, Tojota, Hundaj, Škodofka, Renolt… a hlavně Pešot alias Pažout.

Perný den

Dneska jsme si užili opravdu perný den. Včera bylo veselo. Odpoledne jsme byli na zahradě u babičky a dědy. Byl Silvestr a to chodíme každý rok odpoledne na zahradu, odpalujeme rachejtle a mrzneme se ve sněhu. Vloni to bylo pro mě veselejší, seděl jsem v kočárku, byl jsem zachumlaný pod dekami a rachejtle mi tolik nevadily. Letos už jsem velký kluk, a tak jsem všechno sledoval z balkonu. Rachejtle ale byly dost hlasité a já byl rád, když jsem mohl schovat hlavu u babičky. Snažil jsem se ji přesvědčit, že už jsme viděli dost, a že bychom mohli jít do chatky, ale můj návrh neprošel.

Domů jsme přišli asi v půl sedmé. Já šel po večeři brzy spát a tatínek mi slíbil, že mě probudí na ohňostroj. Když přišel, že už je čas, nebyl jsem si vůbec jistý, jestli se mi chce z postele ven. Nakonec jsem ale šel.

Rachejtle byly opět hodně hlasité a moc se mi to nelíbilo. Nabalený v zimním oblečení, zachumlaný v tátově náručí jsem schovával hlavu pod jeho kabát a volal „nekoukám, nekoukám…. já nechci koukat“.

Tatínek mě ale nakonec přesvědčil, že bych se možná mohl trochu podívat. Říkal, že jsou to hezká světýlka a taky, že bych mohl dostat třeba „točeládu“, když bych přestal mít strach a koukal se. Taková „točeláda“, třeba z vánoční kolekce, to je dobrá odměna za to, když se přestáváme bát.

Tak jsem se tedy koukal z bezpečí tátovy náruče. Maminka měla smůlu, ta musela stát na vlastních nohou a na rozdíl od nás s tatínkem měla horší výhled.

Díky ohňostroji jsme šli spát hodně pozdě, nebo spíš brzy … ráno … a taky vstávání bylo náročnější. Zvládli jsme to bez větších ztrát, i bráška spolupracoval a co jsme nenaspali v noci, to se dospávalo po obědě. Když jsem se po odpoledním šlofíčku probudil, seděli tatínek s maminkou v pracovně a „pacovali na noubuku“. Chvíli jsem se snažil zapojit, ale mamince se moc nelíbilo, že jsem jí sahal na klávesnici. Tak jsem se šel zabavit jinam.

V obýváku jsem hledal zatoulaná autíčka a objevil jsem na stolku za gaučem dvě písátka. Včera tam rozhodně ještě nebyla. To mě zaujalo. Když se mi podařilo sundat víčko z černé fixky, bylo jasné, že ji musím vyzkoušet. Na stolku ležel časopis s nějakým vysmátým týpkem na obálce. Tak jsem mu udělal na obličeji nový make-up. Ještě ale neumím tak realisticky kreslit, musím to víc trénovat. Chlapíkovi to nicméně slušelo.

Pak jsem ještě trochu zdokonaloval své techniky kreslení, když jsem si všimnul, že mám na prstíku černé fleky. Nemám rád, když mám špinavé ručičky, a tak jsem šel za maminkou. Ukázal jsem jí ruku a jasně naznačil, že by bylo záhodno ji umýt. Jenže maminka zareagovala trochu divně. Zeptala se mě, kde jsem se ušpinil. Trochu jsem doufal, že si bude myslet, že jsem jako obvykle sahal na kamna, ale maminka to prokoukla. „Ty jsi dělal písi-písi? Kde jsi maloval?“

Místo do koupelny jsme tedy zamířili do obýváku. Maminka šla rovnou ke stolku a taky hned našla fixu. Zavřela ji a začala mi vysvětlovat, že na fixy se nesahá. Pak našla chlapíka s faceliftem. To ji zaujalo a začala pátrat dál. Najednou si všimla mého mistrovského díla. Zavolala na tátu, aby si to prohlídnul. Táta přišel do obýváku a začal si prohlížet kubistické čáry na zdi vedle stromečku. „Co to je?“ Zeptal se táta.“Dělal jsem písi písi.“přiznal jsem se. Táta si začal kresbu lépe prohlížet a maminka mezitím vyrazila pro čistidlo a hadr. Táta se jí snažil přesvědčit, že to ze zdi oškrábe, ale maminka si nedala říct. Kus kresby sice trochu vyblednul, ale docela to nezmizelo.

Tatínek si nakonec došel pro nůž a to, co maminka nestihla vyblednout, oškrábal. S tím zbytkem to bylo horší. Lihem se to trochu rozpilo a tím fixka prošla mnohem hlouběji do zdi. Nešlo to ani přemalovat barvou na zeď a nejprve to musel tatínek docela vymýt vodou a vyškrábat z omítky. Když čistil zeď, rozhlížel se kolem sebe. Stál jsem tam a zvědavě ho při práci pozoroval.

„Ještě někde jsi maloval?“ zeptal se mě tatínek. Přiznal jsem se, že jsem písal na stromeček. Tatínek omyl ještě jednu baňku od světýlek a začal mi vysvětlovat, že na stromeček se nemaluje. Ani na zeď. Ani na nic jiného… Malovat se může jen na papír, na který mi dovolí písat on a nebo maminka. Musel jsem nakonec uznat, že má asi pravdu a slíbit, že už to neudělám. Nakonec to ale dopadlo relativně dobře. Tatínek se ani moc nezlobil. Dokonce jsem ani nedostal naplácáno. Myslím, že to bylo asi tím, že hlavním viníkem celé události byla uznána maminka (měla ty fixky přece včera v noci hned zase uklidit a konec konců – používat líh na mé krásné kresby taky nebyl dobrý nápad), a když se nakonec podařilo díky špachtli, vodě, Remalu a fénu celé dílko zamaskovat, tak si všichni oddychli a bylo to. Jen já mám na prstíčkách pořád ještě černé čáry. Ono to totiž nejde umýt pořádně ani mýdlem :-(.

Až mě zítra ráno v pět…

Když se narodil bráška, přestěhoval jsem se s tátou do svého pokojíku, a maminka s miminkem se zabydlely v ložnici. Občas se táta na noc přestěhoval do ložnice k mamince a bráchovi, ale zase se vrátil nahoru. Myslím, že brácha taky rád vstává brzy :-).

Teď během vánoc se zase táta přestěhoval, ale aby mi to nebylo líto, slíbil mi, že můžu, až se ráno vyspím, přijít dolů do ložnice. Nejprve se mi to nelíbilo, konec konců plyšáci mi studené nožičky nezahřejí, ale nakonec jsem souhlasil. Stejně jsem neměl na výběr.

Včera ráno jsem se probral v pět. Vyklouznul jsem z postele, potichu jsem se proplížil po schodech dolů a otevřel dveře do ložnice. Byl jsem ale trochu zklamán. Mejdan už totiž probíhal. Táta i mamka byli docela vzhůru. Tatínek mě ani nenechal vklouznout pod vyhřátou deku a hned mě nahnal na nočník. Mamka mezitím krmila bráchu. To on se asi postaral o to vzrůšo.

Z nočníku jsem se přesunul rovnou pod tátovu deku. Když se najedl brácha, myslel jsem, že se teprve rozproudí zábava, ale mamka zklamala. Dala ho zpátky do postýlky, zakutlala pod deku, aby mu nebyla zima a sama si vlezla do postele. Bráškovy to bylo očividně líto a začal protestovat. Dostal do pusy dudlík. Tedy… mamka se mu snažila dát do pusy dudlík, on ho statečně plival zpátky a mumlal u toho něco ve smyslu, že jestli si myslí, že ho umlčí takovým úplatkem, tak to se tedy plete…

To už bylo asi půl šesté. Já mezitím zaujal svou oblíbenou pozici. Hlavu jsem si dal na maminčin polštář. Maminka je slabá povaha a nevystrnadí mě. To táta by mě tlačil zpátky na můj polštář. Pak už stačilo jen umístit nohy. Ty se obvykle snažím tátovi dloubnout pod žebra. Táta, to je ale docela jiné kafe. Nechápu proč, ale vůbec se nenechá omezovat.

Zápas o dloubání do maminky a do tatínka pokračoval tak do půl sedmé. Pak už byl i tatínek neustálým rovnáním mé maličkosti unavený a pomalu přestal bojovat. V tu dobu také brácha vzdal svůj souboj s maminkou a dudlíkem a usnul. Maminka se otočila k postýlce zády a já jsem se přestěhoval pod maminčinu deku. Trochu jsem se přitulil a maminka okamžitě vzdala jakýkoliv odpor. Nejspíš si myslela, že ještě bude spát, ale to se spletla. Stačilo se dostatečně často (asi tak každých 5 minut) trochu pohnout. Ve čtvrt na osm se táta probral. Jemu moje drobné zápasení s maminkou očividně nevadilo a zvládnul na chvilku usnout.

Tak jsem se zase přestěhoval k tátovi. Maminka za chvilku usnula, ale to už se blížila osmá a v osm už je přece den a to už se nespinká. Rozhodl jsem se, že půjdeme vstávat a taky jsem to hned oznámil. Nejprve to vypadalo, že se nebude nic dít, ale tatínek se mnou souhlasil. Jen maminka chtěla ještě protestovat a spát. Tak jsem si stoupnul a začal skákat na posteli. „Vstávat, nespinkat…jdeme vstávat… už nechceme spinkat“. Maminka se mě snažila přesvědčit, že ještě chceme spinkat, ale když jsem viděl, že tatínek neprotestuje, začal jsem mamince sundávat deku. Bez deky bylo maminčino protestování trochu slabší.

Celý ten mumraj povolal do boje další posily. V postýlce se začala hýbat kupička dek. Pak už jsem viděl ručičky a uslyšel známé „grrrrr,“ a když táta odhrnul deky, objevil se jako sluníčko vysmátý obličejíček mého brášky. Další povely už nebyly nutné…

Bráchovy první vánoce

Letošní vánoce dopadly dobře. Dokonce mnohem lépe, než jsem očekával.

Já jsem životní optimista, a nepochyboval jsem o tom, že na mě Ježíšek nezapomene. Pro jistotu jsem ale už několik týdnů před vánoci začal všude rozhlašovat, že „Ježíšek pinese mokoku“. Čím víc se blížil Štědrý den, tím častěji jsem to všem okolo připomínal a předpokládám, že to jistě přispělo k úspěchu.

Ve středu ráno těsně před vánoci jsem našel v obýváku překvapení - místo maminčina pracovního stolu se nám tu objevil ozdobený stromeček. Měl na sobě spoustu barevných ozdob a světýlek. K čemu se takové ozdoby hodí, tak to jsem zjistil hned ten den večer. Dobře se do nich bouchá, a když chcete rodiče opravdu rozzlobit, stačí se každých deset minut připlížit ke stromečku a do nějaké ozdoby cvrnknout. Důležité je ale vybrat takovou ozdobu, která cinká, aby to rodiče slyšeli a mohli dostatečně reagovat :-).

Stromeček kupodivu přežil až do Štědrého dne. Vlastně stojí v obýváku nezraněný doteď. To je dobře, protože by neměl Ježíšek kam dát dárky.

Abych si zkrátil čekání na Ježíška, byl jsem se s tatínkem a dědečkem ještě na Štědrý den projít. Brácha zůstal doma s maminkou. Trochu jsem mu záviděl, protože pršelo a počasí bylo docela nepříjemné. Když jsme se vrátili domů, brácha si v klidu ležel v postýlce a mamka se očividně nudila, protože neměla co na práci. Večeře už byla vlastně připravená, stůl prostřený a nebylo co dělat.

Zvláštní je, že na bráškovi vůbec nebylo vidět, že by se na Ježíška těšil. To já jo. Seděl jsem u večeře jako na trní, rodiče jedli neskutečně pomalu a bráška si s klidem seděl ve své sedačce u stolu s námi, ožužlával si prsty a pobrukoval.

Když už jsme konečně dovečeřeli a já myslel, že už se půjdeme podívat, kde je Ježíšek, vymyslel si tatínek, že si ještě dá čaj a cukroví. Ještě neměl vypitou ani polovinu čaje, když jsme uslyšeli z obýváku nějaké cinkání. Jako by tam někdo zvonil na zvoneček. Šli jsme se do obýváku podívat a pod stromečkem byly narovnané spousty zabalených dárečků.

Chtěl jsem se na ně hned vrhnout, ale rodiče mi dovolili rozbalovat vždy jen jeden dárek. Bráška si klidně usnul, tak jsem rozbaloval dárky pro sebe i pro něj. Nakonec jsem pod stromečkem našel i naprosto suprovou motorku. Dostal jsem ji ale od Ježíška s podmínkou, že budu hodný (jako bych snad někdy zlobil :-) ). Ježíšek mi napsal vzkaz, že když budu zlobit, tak si ji zase vezme zpátky :-(

Bráška si svoje dárky prohlédl až druhý den. Má je teď vyrovnané ve své postýlce, kouká na ně a moc rád je ožužlává, hlavně svou novou modrou žirafu a chrastítko šášu.

Aktuální rozhovor

„Martínku polož to!“
„Já to počebuju.“
„Polož to zpátky, to je maminky!“
„Já to počebuju.“
„Vrať to mamince. To by ti nechutnalo.“

… kouknu se na zelený pytlík s obrázkem čehosi červeného a říkám si, jak může maminka tak přesně vědět, že by mi to nechutnalo.

„Přestaň zlobit a vrať to zpátky“
„Nemusím zlobit. Budu honej“ zazubím se a dál si s klidem prohlížím sáček. Našel jsem ho v polici, kam se málo kdy dostanu. Když už jsem ale rychlejší než rodiče, tak toho přece musím využít.

Mezi tím si maminka opláchla ruce, usušila si je a vykročila směrem ke mně. Vyrazil jsem jako řízená střela. První kolečko z kuchyně do chodby a zpátky jídelnou. Je výhoda mít doma moderní otevřené prostory. Maminka za mnou. Druhé kolečko. Maminka se zastavila a promýšlí taktiku.

Taky stojím. Slyším cinkot. Bráška v postýlce jednou rukou drží provázek, na kterém má přivázané chrastítko nad hlavou, provázek si přitahuje, aby dosáhl na chrastilo, a druhou rukou do chrastítka bouchá. Má z toho ohromnou legraci a brouká si u toho.

Najednou se maminka objeví vedle mě, chytí mě za rameno a druhou rukou mi bere pytlík. Začnu se rozčilovat.
„Já to počebuju“
„Ale nepotřebuješ. To je maminky. Maminka to používá, když vaří.“
Smutně si prohlížím pytlík, který už maminka pevně drží ve svých rukou.
„Tam jsou píšinka.“
„Správně, tam je napsáno, co je v tom pytlíku“
„Co je to?“ ptám se a ukazuji na první písmenko v řadě.
„To je C“
„Co je to?“
„H“
„Co je to?“
„I“
„Co je to?“
„L“
„Co je to?“
„To je taky L“
„Co je to?“
„I“
No prosím. Nic nebezpečného…. Maminka toho nadělá. Smutně ji pozoruji, jak vrací sáček s červeným obrázkem zpátky do police a zavírá skříňku. Beru si tedy raději zpátky kastrůlek.
„Musím važit“

Jak jsem přišel o ovečku

Pomalu si začínám zvykat na to, že už nám brácha opravdu zůstane. Věděli jste, že když si přinesete domů z porodnice mimino, tak už ho nemůžete reklamovat ani vrátit? Mně to nejdřív ani moc nevadilo.

Brácha Milan stejně pořád jen spinkal nebo brečel. Teď už ale taky občas brouká. Dělá takové „Uh“ a nebo „Ah“ a myslím, že tak volá, aby k němu někdo přišel. Nebaví ho pořád jen ležet a koukat do stropu. No nedivím se, mě by to taky asi nebavilo.

Mamince to nejspíš taky brzy došlo a bohužel začala bráchův problém řešit způsobem, který se mi vůbec nelíbí. Jednou navečer si ke mně klekla s takovým něžným výrazem. Bylo mi hned jasné, že je zle… a taky že bylo. Zeptala se mě, jestli bych nechtěl dát bráškovi nějaké hračky. Prý jich mám víc než dost… „Hraček není nikdy dost!“ chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem jen řekl „Neci“.

Maminka mě ale ještě chvíli přemlouvala, a když viděla, že to nikam nevede, tak nasadila svou oblíbenou taktiku – vydírání. „Martínku, budeš chtít ke svačině nějakou mňamku?“ zeptala se mě. Odpověděl jsem samozřejmě, že ano. „Tak přines z pokojíku bráškovi nějakou hračku, aby mu nebylo v postýlce smutno,“ mamka na to.

Chvíli jsem stál a přemýšlel, jaké to pro mě bude mít následky. Když poslechnu, budou rodiče brát za samozřejmost, že se budu s bráchou o všechno dělit. Když neposlechnu, nebudou se rodiče dělit se mnou o dobroty… hm… tohle byla pěkná šlamastika. Ještě chvíli jsem se rozmýšlel a nakonec jsem přišel na geniální nápad.

Pár dní před tím jsem byl s dědou na procházce a přinesl jsem si domů sbírku kaštanů… prohrabal jsem tedy krabičku s kaštany, kterých jsem si do té doby ani jednou nevšimnul, a našel jeden ne moc hezký pro bráchu. Maminka ale nebyla spokojená. Kaštany prý nejsou pro miminka. Poslala mě hledat nahoru do pokojíku, kde mám opravdové hračky.

Pomalu jsem se loudal po schodech do patra a přemýšlel, co s tím. V pokojíku mám dva velké šuplíky s kostkami, autíčky a plyšáky. Když jsem otevřel první šuplík, začal jsem se v něm bezradně přehrabovat. Nakonec jsem vyštrachal obrázek kravičky, vystřižený z kartonu z nějaké krabice od müsli. Byl jen černobýlí, abych si ho mohl někdy vybarvit. Řekl jsem si, že obrázek obětovat můžu, a donesl jsem ho vítězoslavně mamince. Bohužel ani tentokrát jsem neuspěl.

Mamka to nakonec vzdala a já měl falešný pocit bezpečí. Večer se ale do akce pustil tatínek. Zase mě přemlouval a vysvětloval, že mám hodně hraček a že je bráškovi samotnému bez hračky smutno… zase použil vydírání… a já jsem nakonec pod dozorem tatínka a s těžkým srdcem z šuplíku vydoloval jednu ze svých dvou plyšových oveček a nakonec jsem dokonce přidal ještě jednoho krtka (ty jsem měl původně dohromady tři).

Druhý den ráno jsem na všechno zapomněl – křivdu jsem zaspal – a bylo zase dobře. Tedy do chvíle, kdy jsem si všimnul svých dvou plyšových hraček v bráchově postýlce. Jsem nicméně dost chytrý na to, abych začal křičet a dožadovat se jejich navrácení.

Místo toho jsem si vzal v koupelně stoličku a se slovy „koukat na bráchu“ jsem si stoupl k postýlce. Mamka po mně hodila očkem, obvykle mě sleduje, když se k bráchovi přiblížím na podezřele krátkou vzdálenost, a usmála se. Jakmile se otočila zády, strčil jsem ruku mezi šprincle postýlky a začal si přát, abych byl Saxana. Když už jsem měl v postýlce nacpanou ruku až po rameno, nahmatal jsem ovečku. Vzal jsem ji opatrně za nohu a vytáhnul z postýlky ven. Okamžitě jsem ji přitisknul k sobě a zmizel s ní nahoře. Mamce to bylo podezřelé, když najednou ztichnu nebo zmizím, tak hned předpokládá to nejhorší. Hned jí došlo, že zmizela ovečka.

Za chvilku jsem se vrátil bez ovečky. Tu jsem mezitím pečlivě ukryl v šuplíku, který se normálně vůbec nepoužívá. Mamka mě chvilku přemlouvala, abych ovečku vrátil, a pak to opět vzdala.

Já se ale nevzdal. Počkal jsem do odpoledne, když jsme po procházce seděli v obýváku a brácha si hověl ve své postýlce. Krtek byl s ním. Jakmile se mamka na chvilku otočila, sebral jsem krtka a prchal s ním do bezpečí. Tentokrát jsem ale narazil na tátu. Sebral mi krtka a šel se mnou hledat i ovečku.

Představte si, že prý když jsem je dal bráchovi, tak už mu je musím nechat. To je ale hloupé pravidlo!

Krtka si brácha odnesl hned sebou, ovečku jsme s tátou našli až večer. Teď už jsou bohužel zase oba dva v bráchově postýlce a mně už nenapadá, jak je bráchovy zabavit :-(

Bindíny

Být malý a roztomilý má své nesporné výhody. Na to jsem přišel už dávno. Přišli jsme třeba s mamkou do obchodu a prodavačkám mohly zuby z pusy vypadat, jak se na mě usmívaly. Venku zase na mě dělají ženy – mladé i staré – cukrdlata, usmívají se a švitoří o tom, jak jsem roztomilý a hezký. To dělají ty moje pěkné velké oči s dlouhými řasami. Mamka jim říká „kukačky“.

Všiml jsem si, že naopak moje pohledy přitahují především mladší ženy a dívky, které mají blond vlasy a pěknou postavu – tedy bindíny. Taková pěkná bindína stojí nejen za ohlédnutí, ale také za komentář. Táta se mými diskusemi o bindínách baví, mamka občas neví, kam s očima.

Tuhle jsme třeba šli s mamkou nakoupit. Brácha si to frčel v kočárku (po našem loňském katastrofickém výletě na houby je moje staré fáro k ničemu, takže má brácha nové a já se raději rychle naučil chodit), já cupital vedle něj a držel jsem se hezky vedle mamky. Za námi se pomalu loudal postarší pár. No – loudal – šli asi tak rychle jako my, takže ne moc :-).

Najednou jsem před sebou uviděl docela pěknou bindínu. Navíc bylo hezky, svítilo sluníčko, já šel jen tak prostovlasý v tričku s krátkým rukávem… a na lehko byla i ona dívka. Měla asi málo peněz, protože měla krátkou nejen sukni, ale ani tričko nebylo ušité z příliš velkého kusu látky. Nemusím zdůrazňovat, že jsem měl díky tomu moc hezký výhled na její poprsí. Hned jsem si vzpomněl na bráchovo pomlaskávání, když se krmí.

Počkal jsem si pěkně, až byla přímo proti nám, zadíval jsem se přímo do jejího výstřihu a pronesl hezky jasně a zřetelně „ňamka“. V tu chvíli se dospělí kolem mě začali ošívat a každý udělal něco jiného. Mamka se začala uculovat a rychle uhnula pohledem směrem co nejdále od bindíny. Ona slečna drobně zrudla a přidala do kroku.

Největší legrace ale začala za mnou. Myslím, že ten stařík, co se za námi loudal zavěšený do své stejně „mladé“ paní, se musel nějakou dobu koukat přesně na stejná místa, jako já. Jen měl kliku, protože že své výšky měl mnohem lepší výhled. Začal se smát – vůbec ne tak decentně, jako to obvykle dělává mamka u mých vtipných poznámek – pěkně nahlas. Jeho paní asi přidala do kroku, protože šli najednou rychleji než my, a když nás míjeli, měla v obličeji výraz přísné paní učitelky. Slečna, která to všechno způsobila, také přidala do kroku a skoro sprintem zmizela někde za rohem za námi.

Škoda, že už je podzim. Hezkých teplých dní bude čím dál tím méně a kabáty už tak veselé nejsou.

Deja vue s bráchou

Myslím, že to s bráchou asi nakonec nebude tak moc beznadějné, jak jsem se obával. Možná si s ním legraci přeci jen taky užijeme.

Dneska byla maminka s bráchou u paní doktorky. Když jsem byl maličký já, paní doktorka se na mě přišla podívat až k nám domů. Maminka bráchu přihlásila ke stejné doktorce, ale ta měla celý týden dovolenou, tak musel brácha na první prohlídku k jiné. Ta sice bydlí hned vedle nás, ale na prohlídku museli mamka s bráchou k ní do ordinace. To asi aby se maličký bráška vyvětral a hned trochu potrápil imunitu.

Dorazili jsme k paní doktorce na dvanáctou, jak jsme byli objednaní. Paní doktorka byla nejprve trochu rozpačitá, protože už měla po ordinačních hodinách, ale pak si vzpomněla, že v pátek mamince řekla, ať přijde až takhle později, až nebude mít v ordinaci nemocné děti.

Maminka bráchu svlékla, doktorka ho prohlédla, aby viděla, že je v pořádku, a pak se stalo něco, za co jsem musel bráchu v duchu pochválit. Krásným obloukem počural paní doktorku, pult, na kterém ležel a myslím, že i trochu podlahu. Je to šikula. Já jsem na své první trefování do cizích musel trochu trénovat doma, a jestli si vzpomínáte, poprvé jsem to zkoušel až na toho radiologa, který mi dělal rentgen kyčlí pro jistotu nadvakrát, když se mu první obrázek nepovedl.

Původně trochu rozpačitá maminka, která nebyla vůbec nadšená z toho, že bráchu bere na středisko mezi bacily tak brzy nakonec odcházela alespoň s malým úsměvem pod vousy.

Rozbitá maminka

Maminka se nám rozbila, tak jsme ji museli dát opravit. Bohužel se obávám, že se ta oprava nepovedla.

Mamince se totiž začala dělat na bříšku boule. Ze začátku to nevypadalo nijak vážně, ale postupem času jsem došel k názoru, že by se s tím mělo začít něco dělat. Díky té bouli už jsem se k mamince ani nevešel na klín.

Tatínkovi se ta boule taky asi přestala líbit, a tak jsme maminku poslali do opravny. Tady se tomu říká nemocnice. Maminku tam opraváři – páni doktoři – prohlíželi, opravovali a dávali dohromady měsíc, ale ať se snažili, jak chtěli, výsledek vůbec nebyl dobrý. Boule se ani trochu nezmenšila, spíš naopak.

Jediný výsledek celé akce byl ten, že jsem byl doma s tatínkem docela sám, tatínek se o mě musel starat a občas jsem šel spát na jednu noc k babičce, aby si tatínek odpočinul. Mě to nevadilo, protože u babičky se dá mnohem lépe a beztrestněji zlobit než doma, ale myslím, že pro rodiče to bylo celé trochu stresující.

Když se maminka vrátila z opravny domů, byla pořád taková unavená a ospalá. Tatínek musel dál vařit a uklízet a ani na procházky se mnou maminka moc nechodila.

Tak jsme ji nakonec poslali do opravny ještě jednou. Tentokrát tam byl asi jiný opravář, protože když se maminka za týden vrátila, už neměla tu obrovskou bouli na břiše.

Někde po cestě domů se ale stavila nejspíš v nějakém supermarketu, protože nám domů přivezla bráchu. Brácha, to je vlastně miminko. Hodně brečí, pořád chce papat, a když náhodou spí, tak by maminka nejraději spala taky. Zatím jsem nepochopil, k čemu nám takový brácha bude, protože s ním není žádná legrace.

Křikloun zasahuje

Dnešní den jsme si užili. Odpoledne bylo pořádné teplo, ale dopoledne jsme se s tatínkem pustili do práce. Taťka se oblékl do pracovního a s Ájou jsme se rozhodli mu pomoct. Na pořadu dne byly živé ploty.

Tatínek vzal nůžky a pustil se do práce. Áje se ořezané listy moc líbily a rozhodla se jich
využít a pořídit si do kožíšku zelené melíry. Válela v nich sudy a větvičky roznášela po zahradě. Já jsem to všechno jistil zdola a hlídal, aby se táta nezřítil ze žebříku.

Když dostaly všechny ploty nový sestřih, zavelel táta ústup. Začali jsme se stahovat domů. Táta sundal montérky, vyklepal listí z oblečení, a já se způsobně posadil na sedačku a čekal, až dostanu bačkůrky. Táta uklidil všechny nástroje, a pak si všimnul, že je Ája celá melírovaná. Tak ji ještě vzal zpátky ven, aby jí vyklepal kožíšek. Mně taťka nařídil sedět na lavičce v chodbě a čekat, ale znáte to… byla mi dlouhá chvíle a chtěl jsem se podívat, jak moc zelené Áje v kožichu zůstane.

Aby nám domů nedoběhlo tolik tepla, tak jsem za sebou zabouchl dveře a šel jsem se podívat. Jenže… táta už mimo jiné také uklidil klíče a naše dveře mají zvenku jen kouli. Navíc už byl táta svlečený a měl jen tričko a trenky… Zrovna se chystal udělat mi přednášku o poslušnosti, když slyšel odcházet naše sousedy. Pomalu nasedali do auta, ale táta naštěstí zareagoval jako Tom Cruise v Mission Impossible. Doběhl k nim, zastavil rozjíždějící se vůz, a půjčil si mobil. Pak zavolal babičce a ta nás přijela zachránit.

Celé by to byla jen veselá historka, nebýt toho, že si táta moc dobře pamatoval, že jsem měl jen sedět a neměl jsem vstávat, a taky to, že když mě viděl zavírat ty dveře, tak na mě volal, abych to nedělal. Já byl bohužel ale tak zabraný do toho, abych je přibouchl se správnou ranou, že jsem ho nevnímal. Takhle jsem teď za odměnu bohužel bez večerníčka :-(.

Byl jsem okraden

Tuhle jsem dostal docela dobré lízátko. Bylo moc dobré. Sice mi chvilku trvalo, než jsem přišel na to, co s ním mám dělat, ale pak už to bylo fajn. Ája mi očividně záviděla, protože psí lízátka se nevyrábí a to svoje jsem jí oblíznout nenechal.

Lízátko jsem si vzal ven na zahrádku, ale nebyl to dobrý nápad. Když jsem zakopnul, stala se z něj písková placka. Táta mi lízátko vzal a omyl. Chvíli to ale trvalo, a já ho tak nestihl zblajznout. Za chvíli už se šlo domů. Naše mamka je jako ostříž a hned si všimla plastových krabiček, které jsem si před tím krásně umělecky rozestavil po kuchyni. Nařídila úklid.

Aby mi zbytek líza nepřekážel, vzal jsem si malou krabičku a lízátko do ní položil. Ája byla sice na pelíšku, ale pro jistotu jsem krabičku položil na schůdky, kam už nevidí. Pak jsem se pustil dobrovolně do úklidu, a když jsem uklidil a vrátil se pro lízátko, byl jsem nemile překvapen.

Lízátko bylo dočista pryč. Zůstala jen prázdná krabička. Podíval jsem se zoufale na maminku, která krájela zeleninu, ale o lízátku nic nevěděla. Dalším podezřelým byla Ája. Došli jsme s maminkou k pelíšku, Ája tam ležela čumáčkem ke zdi (to dělá obvykle jen, když trucuje) a na něčem si pochutnávala. Z koutku tlamy jí vyčuhovala bílá tyčka. Stejná tyčka, kterou mělo moje lízátko.

Pachatele jsme tedy našli, ale bohužel už bylo pozdě a jiné lízátko už jsem z maminky nevymámil. Byl jsem prostě sprostě okraden vlastní chlupatou ségrou!

Beze stopy

Zjistil jsem, že je dobré za sebou umět zametat stopy. Člověk si tím ušetří mnohá trápení. Nedávno jsem si to navíc ověřil v praxi.

V kuchyni máme moc zajímavý systém polic a šuplíků. Máme tam také police, které se „vytahují“ ven a jsou přístupné z obou stran. Maminka v nich skladuje takové ty nepodstatné věci jako je mouka, cukr a podobně… ale najít se tam dají třeba i piškoty (milujeme je s Ájou oba dva stejně) a občas nějaká ta ňamka.

Posledně maminka ochucovala salát k večeři a já se nenápadně přikrčil k policím z druhé strany. Nevšimla si mě, to bylo dobré znamení a povzbuzení, abych se pustil do průzkumu. Po zběžné prohlídce mě zaujal menší červený pytlíček. Nenápadně jsem ho vylovil z poličky a potichu jsem se odkradl z dohledu.

Se svým úlovkem jsem se přemístil do jídelny. Ája tam má za rohem pelíšek, na který není z kuchyně přímý výhled. Přesně tam jsem zaparkoval a pustil se do podrobné prohlídky obsahu svého úlovku. V pytlíčku byla celá hrst gumových medvídků. Opatrně jsem strčil první z nich do pusy a zjistil, že nechutnají vůbec špatně. V tu chvíli se bohužel přišla na můj úlovek podívat i Ája a aby mě neprozradila, musel jsem ji jedním méďou uplatit. Vstrčil jsem jí do tlamy jednoho zeleného medvídka a poposednul jsem si na kraj pelíšku, aby si mohla lehnout vedle mě.

Za chvíli byly medvídci bezpečně v bříšku a já si uvědomil, že mám jistý problém. Totiž že v ruce držím corpus delicti. Chvíli jsem se zmateně rozhlížel, a pak mi došlo, že nejjednodušší bude prázdný pytlík prostě vyhodit do koše. Došel jsem k lince, opřel jsem se o dvířka skříňky, kde máme koš na odpadky, a opatrně je otevřel. Maminka zrovna uklízela sůl a ostatní věci, které dává do salátu. Když se ke mně otočila, byl pytlík bezpečně z dohledu a koš zase zavřený.

Celá operace jako z příběhů Iana Fleminga proběhla hladce a bez následků :-)

Zase ty narozeniny

Říkal jsem vám vůbec, že už jsem oslavil druhé narozeniny? Jsem teď už velkej kluk, všude vidím, skoro všude dosáhnu, a pokud snad nedosáhnu, podám si stoličku nebo nějakou prodlouženou ruku. Maminka kvůli mně rozšířila počet skříněk, které jsou zajištěné proti otevření, a tatínek si začal zamykat skříňky v pracovně.

Taky jsem se naučil spoustu nových slov. Rodiče mi sice občas moc nerozumí, ale to nevadí. Trénuji často a rád. Hlavně tatínek je z toho takový unavený a občas říká, že jsem hodně po mamince. Tomu nerozumím, protože maminka má tmavé vlasy a já mám světlé jako tatínek.

Samotná oslava narozenin byla fajn. Mám oslavy rád, protože se při nich obvykle jí dobroty – hlavně dorty – a když to jsou zrovna vaše narozeniny, dostanete taky spoustu dárků. Já mám teď další autíčka na hraní, knížky na prohlížení a taky své první pexeso s obrázky.

Hlavní dárek byl ale můj dort. Vypadal jako medvídek a měl všechno, co já rád – krém, čokoládu a lentilky. Jen je škoda, že na oslavy chodí také další lidé. Musel jsem se o svůj dort podělit :-(