Cesta do pekla

Tak už jsem byl i v Pekle. Tohle Peklo je zvláštní, žije v něm v jedné chaloupce spousta čertů a myslím, že se tu lidé vůbec, ale vůbec čertů nebojí.

Toto Peklo najdete nedaleko Nového Města nad Metují a vydali jsme se tam na výlet i s babičkou, dědou a Ájou. Autem jsme dojeli až k můstku přes řeku Metuji asi 4 km přímo od Pekla, a pak jsme šli (tedy někteří z nás se pohodlně vezli) podle Metuje. Stromy už se stihly převléknout do podzimního hábitu a jejich listí hraje všemi barvami. Metuje, ve které tu teče jen velmi málo vody, si poklidně proudí kolem vysokých skalních stěn, jen občas trochu zrychlí a vytváří víry.

Ája byla ve svém živlu. Pořád skákala do vody, ráchala se tam a vůbec jí nevadilo, že je voda studená a že občas nemá ani kudy vylézt na břeh. Když už se vydrápala zpět na cestu, byla celá špinavá a ocas měla zacuchaný.

Asi v polovině cesty jsme zahlédli skupinku kachen, jak se klidně cákají ve vodě. Užívaly si počasí a klidnou vodu, ale jen do té doby, než si jich všimla také Ája. Hupsla do vody a vyrazila přímo doprostřed říčky. Její lovecký pud se probudil dokonale, voda šplouchala všude dokola a kachny se rychle zvedly z vodní hladiny. Ája vyrazila ještě rychleji a snažila se je dohonit. Létat ale ještě neumí, takže jí kachny zmizely brzy z dohledu. Pak si teprve Ája uvědomila, že retriever má donášet ulovené kachny a ne lovit živé, a tak se vrátila zpět.

Když jsme dorazili do osady Peklo, byl akorát čas k obědu, a tak jsme se všichni posilnili. Jen Ája měla smůlu. Do hospůdky psi nesmí, takže musela být venku a taťka tam byl většinu času s ní, aby nám ji někdo nekradl. Víte, ona je Ája trumbera a asi by se klidně nechala odvést někým cizím.

Hospoda v Pekle je zvláštní. Je plná čertů, čertíků a pekelníků. Jen vedro tam kupodivu není. Ležel jsem si v klidu na lavici jen proto, že mě mamka zabalila do spacího pytle. Jinak bych asi zmrznul. Spousta lidí tam seděla v teplém oblečení. I číšník je určitě jedním z pekelníků. Nevšimnul jsem si, jestli měl také kopyto, ale tvářil se jako čert a byl také tak milý a ochotný.

Po jídle jsme vyrazili zase zpět podél řeky. Táta se snažil Áju přemluvit, aby už se tolik nekoupala, aby jí stačil uschnout kožíšek. Tvářila se, že to chápe, ale jakmile z ní naši spustili oči, hned zase hupsla do vody. Domů jsme tedy jeli: spokojený odpočinutý já, ušlapaní dospělí a hodně mokrý pes :-).

Malé černé kuličky

V pátek začalo babí léto. Bohužel hned v neděli zase skončilo. I tak jsme si ovšem ty dva hezké dny užili. S maminkou jsme byli na zahrádce trhat jeřabiny a načerpat trochu sluníčka.

V pátek jsme tam byli sami, a protože jsme jeli autíčkem, seděl jsem si hezky v sedačce jako král na trůnu. Pozoroval jsem okolní svět přes drobná očka sítě proti hmyzu a vesele si prozpěvoval. Občas se mi sice pod síťku pokusila vetřít vosa, ale můj obranný štít byl dokonalý. Černožluté bojovnice tak odlétaly s nepořízenou. Možná se vracely zpět dloubat do padaných švestek. Pár jich zůstalo schovaných mezi kytičkami v záhonku.

Maminka pilně česala drobné černé kuličky jeřabin. Stála na starých vratkých štaflích a kuličky házela do kyblíku pod sebou. Občas jsem slyšel, jak se kuličky hezky kutálí po gumových chodníčcích mezi záhonky, nad kterými byly štafle postavené. Maminka se totiž ne vždycky trefila do kyblíku. Brzy už měla ruce celé červené od šťávy z jeřabin a vlasy rozcuchané od větví a větru.

Obloha byla jako vymetená, jen ten vítr foukal mocným dechem. Vzpomněl jsem si na říkanku „Foukej, foukej větříčku…“ a v tom najednou vítr opravdu zadul a málem shodil hruštičku… tedy ne hruštičku… ty na zahradě nemáme… maminku. Chytila se větví jeřábu a kymácela se do rytmu větru sem a tam. Nakonec to přežily oba – maminka i ten strom. Štafle se nerozlomily a maminka si nic nezlomila. Domů jsme dovezli tři kyblíky kuliček, pár rajčátek a kytičky do vázy. Z jeřábu pak maminka udělala jeřábový mošt a ještě se chystá svařit jeřabinky na likér.

V sobotu jsme jeli na zahradu ještě jednou. Já jsem jel v kočárku a mamka mě tlačila. Šla s námi taky Ája, i když to občas vypadalo, že jde sama. Běhala si kolem podle svého a když na ni mamka zavolala, tak dělala, že neslyší. Občas si Ája jednoduše dělá co chce. Obvykle pak za to dostane vynadáno, vyklepaný kožich, a pak s rodiči nemluví.

Těsně před posledním kopcem na zahradu jsme potkali babičku na kole. Taky šla na zahradu. Na stromech zbylo trochu jeřábu a ten se musel očesat, než se do něj pustí ptáci. Mamka mě zaparkovala tak, abych na ni a na babičku dobře viděl, s babičkou si vyndaly žebřík a štafle a dotrhaly zbytek jeřábu. Ája jim notně pomáhala. Chodila pod žebříky a vyzobávala ze záhonku kuličky, které se netrefily do kyblíku.

Když jí to hledání přestalo bavit, tak se šla projít po zahradě. Pobíhala po chodníčcích mezi záhonky a strkala čumáček mezi kytky. Možná potkala pár vos, ale žádná ji nekousla. Pak přišla na to, že mamka s babičkou odsypávají natrhané kuličky do velkého kýble vedle kočárku. Tak si k tomu kýblu sedla a obsloužila se sama. Mamka jí na to ale přišla a kýbl odnesla pryč. Ája měla smůlu. Chvilku pak ještě pobíhala a hledala kyblík a nakonec si lehla k mému kočáru a spala. Asi potřebovala pořádně strávit ty hory vitamínu C, které spořádala.

Domů jsme pak dorazili sice unavení, ale odpočatí zároveň. To slunce dělá divy.

Až budu velký

Až budu velký, tak bych chtěl být dělníkem. Budu pracovat pro středně velkou stavební firmu, která provádí zateplování rodinných domečků a budu se mít jako ve vatičce.

Pravda, takový stavební dělník asi vstává brzy ráno, aby mohl být v šest hodin na place, ale v práci jsou na něj hodní. Pokaždé dostane několik dní na rozkoukání, a tak první dny začíná později. Beztak mi vstávání hodně brzy ráno rozhodně nedělá potíže (to maminka je na tom mnohem hůř :-).

Až přijdu ráno do práce, tak si vždycky dám kafíčko, abych se pořádně probral. Trocha práce po ránu člověku rozproudí krev, ale nic se nemá přehánět, tak budu práci prokládat hezky svačinkami (alespoň dvě během dne), k tomu ještě jedna nebo dvě pauzičky na kafíčko a samozřejmě pauza na oběd. Také si musím rozmyslet, jestli nezačnu kouřit, protože to se pak ještě musí přidat minimálně další 3 pauzy extra na cigárko. Ono se to nezdá, ale ten den pak uteče jako voda. Pracovat budu od šesti do čtyř, ale domů budu chodit kolem třetí a v pátek nejpozději ve dvě, abych si užil rodinu.

Čím bych rozhodně být nechtěl je programátor. Vidím to doma. Tatínek také ráno vstává tak, aby byl u počítače obvykle už v šest. Vůbec si ale nedává před prací kafíčko, sváču si dá dopoledne jen jednu a to ještě pouze v případě, že mu ji mamka přinese až pod nos a slupne ji při práci. Na oběd seběhne jen na chvilku a pak zase pracuje až do hlubokého odpoledne. Neustále klape do klávesnice a nebo telefonuje. Když jezdí na porady, tak je to ještě horší. Divím se, že nezapomíná, že má taky mě, Áju a maminku a že při vší té práci ještě najde chvilku jít Áju vyvenčit a pomoct třeba mamce s nákupem.
Kde pak… já se zařadím mezi pracovitý dělný lid…

Jak nám začali zateplovat dům

Už zase máme doma veselo. V pondělí vypukla nová velká akce. S heslem „Bourej a nič!“ k nám nastoupila skupinka čtyř mužů s trubkami a nářadím. Původně mamince jejich šéf vyhrožoval, že budou pracovat od rána do noci (tj. od šesti do čtyř), ale situace je poněkud jiná. První den dorazil nejprve šéf skupiny, ale to bylo až okolo osmé, a zbytek skupiny se pomalu dostavil později. Nevím přesně v kolik, protože jsem byl s mamkou a tátou na finančním úřadě (viz. můj předešlý záznam o dalších vyděračích). Ve dvě hodiny už byli zase pryč. Druhý den dorazil šéf v sedm a zbytek v osm. Pomalu se zlepšují :-).

Z trubek začali stavět lešení okolo domu. Asi byly ty trubky moc těžké, protože se lešení dostavovalo ještě druhý den. To už jsem si ale užíval jen já sám s mamkou. Táta nás totiž nechal doma a odletěl pracovat do Petrohradu. Ani se mu nedivím. Druhý den totiž začali dělníci demolovat dům a dělají u toho obrovský rámus.

Už třetí den strhávají azbestovou omítku, obouchávají obklady a trhají dřevěná prkna. Párkrát mě ty rány probudily a chvílemi jsem dokonce dostal strach, že se nám probourali do domu. Naštěstí ale domeček zatím drží a stojí. Jen je na něj smutný pohled. Je takový nahatý.

Ani Ája z toho bourání není moc nadšená. Snaží se hodně spát a rány nevnímat, ale občas sebou trhne, vyskočí a začne štěkat. No ano, Ája také umí štěkat! Bohužel takhle občas štěká i v noci. Asi se jí nelíbí, že máme před okny lešení. Jednou v noci dokonce mamku tak vystresovala, že šla mamka s pohrabáčem kontrolovat, jestli nám někdo nevlezl do domu. Protože ji Ája už před tím asi dvakrát probudila, chodila pak maminka celý den s obrovskými pytli pod očima.

Hned první den prací maminka dala pánům jasně najevo, že u nás to nebudou mít jednoduché. Jeden z nich v deset hodin, kdy si dělali první kafé pauzu, kouřil. Mamka ho viděla, takže mu donesla hrnek, který dává kouřícím návštěvám místo popelníku. Ostatní se smáli, že dělá moc dobře, protože by jí jinak házel špačky po zahrádce. Jsem zvědavý, kolik jich mamka najde, až dělníci odejdou, protože hrníček nechali vzadu na malé zahrádce ale pracují hlavně vepředu.

Taky se trochu bojím, že až budu umět chodit, tak si nebudu mít kde hrát. Rodiče mi pořídili malou, ale hezkou zahrádku, kde se dá běhat po trávě, lézt do záhonků a skákat na pískovišti. Tedy dalo. Teď máme všude stará prkna, pytle s odpadem, nářadí a prach. Vypadá to tu jako po boji, tráva je slehlá, v záhonku jsou vysypané hřebíky a pískoviště zmizelo docela. Ája je celá nešťastná, že ani nemá kam jít udělat loužičku a maminka už se na to taky nemůže dívat. Táta se zhrozí, až se vrátí. Už aby to bylo všechno hotovo!

Vyděrač kam se podívám

Tak už je to tu zase. Pamatujete, jak jsem psal o vyděračích? Už jsem pomalu zase začal vybalovat medvídky a chrastítka, protože se zdálo, že jsou všechny problémy zažehnány. Dokonce tatínkovi došel i dopis, ve kterém právník potvrdil, že to byl omyl.

Pocit klidu a bezpečí byl ale rychle pryč. Došel totiž další vyděračský dopis. Obálka s červeným pruhem dorazila tentokrát k babičce a dědovi. Byl ovšem adresovaný mamince a opět vyhrožoval exekucí. Tentokrát jej neodesílala Česká televize, ale finanční úřad.

Babička z toho byla chudák celá špatná. Říkala, že jestli by se snad někdy obávala exekutora, rozhodně by to nebylo kvůli mamince. Dopis nám poslala emailem, aby měla maminka nad čím uvažovat přes víkend.

Maminka pak opravdu celý víkend přemýšlela, co se vlastně stalo. V pondělí jsme hned ráno vyrazili na procházku na finanční úřad. S maminkou a tatínkem jsme se párkrát projeli výtahem, prošli několik kanceláří a strávili minimálně hodinu s tou paní, která nám poslala ošklivý dopis k babičce. Nakonec se všechno vysvětlilo a paní vyděračka uznala, že má tatínek s maminkou pravdu a že opravdu nemají žádné dluhy. Dalších dvacet minut se s ní pak dohadovali, že chtějí nějaké potvrzení. Paní si myslela, že má rodiče na háku a že žádné potvrzení rozhodně nedá. Na mého tatínka ale byla krátká. Řečičky o tom, že se potvrzení v těchto záležitostech nedává tatínek s klidnou tváří Charlese Bronsona smetl ze stolu s tím, že mají rodiče nárok minimálně na zápis o ústním jednání. Nakonec jsme si domů tento zápis, ve kterém bylo řečeno, že finanční úřad požadoval peníze neoprávněně a že maminka žádné dluhy u tohoto úřadu nemá, opravdu donesli. Paní kontrolorka má teď asi těžké spaní a v dáli nočních můr slýchá harmoniku :-)

Domů jsme pak dorazili na poslední chvíli – tak tak abych dostal najíst. Hlad už se začal hlásit po cestě.

Tatínek pak sebral batoh a tašku, zamával nám a byl pryč. Ještě že mi doma zůstala alespoň maminka.

Televize – můj kamarád

Mám prima rodiče, kteří mě mají rádi, ale občas jim prostě nerozumím. Tak například včera. Mamka mi dávala odpolední svačinu a pustila si k tomu zprávy v televizi. Máme teď totiž novou krabičku pod televizí – rodiče tomu říkají satelit – a na rozdíl od té původní krabičky nám poskytuje také české programy jako ČT24 a podobné legrace.

Mamka si tedy pustila zprávy na ČT24 a mě si dala na ruku tak, abych na televizi neviděl. Nechápu, proč mi nechce dopřát pohled na pohyblivé obrázky, když sama na ně koukat může.

Snažil jsem se vykroutit si krk, flaška mě docela přestala zajímat, a kopal jsem do mamky tak dlouho, až se mi opravdu podařilo mrknout na obrazovku. Bohužel maminka je vnímavá a hned jí došlo, o co mi jde. Jednoduše televizi vypnula a bylo po legraci. Místo toho, abychom byli oba dva spokojení, jsme měli oba dva smůlu.

Podobný souboj už jsme sváděli i s tatínkem. Barevné olympijské kruhy, spousta svalovců a žen vypadajících jako muži, hudba, výkřiky a jiné různé zvuky … to všechno bylo v telce a tatínek se na to díval. Maminka pobíhala vedle s žehličkou kolem žehlícího prkna a zařizovala mi čisté oblečení. Ležel jsem proto tatínkovi na klíně a snažil si žužlat prsty. Táta je horší než mamka, taky mi to nedovolí a ještě mi schovává ručičky, abych je do pusy nemohl dostat. Po chvíli mě přestal boj o ruce bavit a uvědomil jsem si, proč vlastně ležím zády k televizi. Ona byla puštěná a já jsem o tu zábavu měl přijít.

Tak začal nový boj. Nejprve jsem se nenápadně otáčel, ale táta mě prokouknul. Tak jsem na to šel od jinud. Dělal jsem jako bych se náramně zajímal o jednu hračku a jakmile mi ji tatínek začal podávat, otočil jsem se. Není to žádná legrace, ale já to zvládnul. No a co myslíte, že táta udělal? Otočil mě zpátky a to ještě tak, abych na tu telku opravdu neviděl ani kouskem oka. Ještě že mám tak pružný krk. Sice jsem si málem ukroutil hlavu, ale přesto jsem viděl. Tedy zase jen chvilku. Táta mě ještě jednou otočil a když viděl, že se točím zpět jako slunečnice za sluncem, tak mě jednoduše odnesl a bylo po koukání. Mám já to ale život :-(

Rostu jako z vody

Dneska jsme zase byli s maminkou u paní doktorky na prohlídce. Musela zkontrolovat, jestli rostu jak mám.

Nejprve jsme se na chvilku zastavili v kanceláři ve městě, kde se mamka marně snažila nahrát nějaký antivirový program na jednom z počítačů – obávám se, že mě tato akce čeká ještě jednou. Trochu se u toho vztekala a málem zapomněla, že bych měl dostat svačinu. Musel jsem se hlasitě připomenout. Po jídle jsme pak hned vyrazili.

V čekárně bylo docela živo. Vedle mě bivakovala nějaká pěkná kočka v šatičkách s myší přes celé bříško a měla tam všude rozházené spousty hraček. Chrastila s hračkami a kopala nohama… občas trochu křičela (asi ji to čekání nebavilo) a nebo se hihňala na svojí mámu. Nutno dodat, že její máma mnohem víc obdivovala moje kukadla nežli řev a smích své dcery. Já byl jako obvykle stoicky klidný a rozdával zářivé úsměvy na všechny strany. Až se mamka divila :-).

Mimo holek (usmíval jsem se postupně na všechny) tam byl taky jeden kluk, ale dělal jsem, že mě moc nezajímá. Jen po očku jsem ho pozoroval… bylo mu už 6 měsíců a uměl sedět! Musím se přiznat, že jsem mu ve skrytu duše záviděl. Tohle tak umět! Kam já bych všude dosáhl… :)

Když na nás konečně přišla řada, vklouzli jsme rychle do ordinace. Sestra mě jako obvykle zvážila a změřila. Vážím už 6,25kg a měřím 61cm. Věděl jsem už dávno, že rostu, protože se už nevejdu do některého oblečení. Hlavně jednoho trička s modrými proužky a medvídkem mi je líto, bezvadně se nosilo.

Představte si, že si na mě mamka stěžovala. Práskla, že si strkám ruce do pusy, a doktorka se mi smála. Poradila mamce, že mi má dávat do ruky hračku, aby mi ruce zaměstnala. Jen prý abych si na ty prsty v puse nezvykl! No jo, ono se to lehce řekne, ale když ony ty hračky jsou všechny nějak moc těžké!

Pak už paní doktorka jen konstatovala, že jsem úplně zdravý, a za chvíli jsme byli zase venku z ordinace. Bohužel mi ještě před odchodem trochu pokazila náladu, protože mě postrašila, že mi bude další návštěvu opět ubližovat – čeká mě další očkování.

Cestou domů jsme se zastavili v obchodě a mamka mi koupila novou hračku. Je to chrastítko ve tvaru velkého plastového zavíracího špendlíku a je docela lehké, takže se mi dobře drží v ruce. Občas se s ním šťouchnu do oka nebo bouchnu do hlavy až to zaduní. Ale trocha tréninku to spraví. Jen mám teď občas dilema. Nevím, co dříve strkat do pusy, jestli hračku, dudlík a nebo prsty. Prstíky totiž chutnají nejlépe, ale mamka s tátou mě hlídají :(