Moje první vánoce

Už vím, proč se v jedné oblíbené písničce zpívá „já sním o Vánocích bílých…“ O takových Vánocích se u nás dá jen snít. Když se podívám z okna, tak je tam na trávě jen pár vloček, jako když vám dojde moučkový cukr a vy se snažíte zbytečkem alespoň trochu zamaskovat až příliš upečenou vánočku.

Na Štědrý den nebyl venku ani ten slabý náznak sněhu. Vím to, protože jsme se byli projít k babičce a dědovi na oběd. Domů jsme se po odpolední procházce vrátili v dobré náladě. Já jsem se v kočárku příjemně prospal, abych načerpal síly na večer. Rodiče sice vypadali trochu zmrzle, ale Ája si také nestěžovala a to má jen kožíšek a nenosí ani čepici ani boty.

Byl jsem převlečen do slavnostního, Ája dostala kolem krku mašli a tatínek si vzal k večeři novou čistou košili. U večeře jsem seděl s rodiči u stolu a bouchal jsem si chrastítkem do taktu koled.

Po večeři jsme se přesunuli do obývacího pokoje. U stěny stál stromek se spoustou hezkých ozdob. Bohužel mi nedovolili si je ochutnat nebo alespoň osahat. Sáhnout jsem si nemohl ani na světýlka, která tatínek rozsvítil.

Ježíšek asi dorazil, když jsme večeřeli. Před večeří byl stromeček opuštěný, ale když jsme přišli po večeři, byly pod ním narovnané balíčky zabalené do různých barevných papírů a převázané mašlemi. Museli jsme být všichni moc hodní, protože balíčků bylo opravdu hodně. Mně se líbily hlavně ty mašle, takže když mě maminka položila na zem, vyrazil jsem rovnou k nejbližšímu balíčku a pustil se do rozbalování. No, nakonec mi museli rodiče pomoct, protože to nešlo tak jednoduše, jak jsem očekával. Výsledek mě ale příjemně překvapil, spousta barevných kroužků na žužlání a házení po Áje.

Ája také dostala několik dárků. Myslím, že nejraději byla za balíček, ze kterého si vytáhla voňavou tyčku. Balící papír už ji samozřejmě nezajímal a nechala ho mně. Mě naopak zaujal velice. Trpělivě jsem ho žmoulal a cupoval na kousky. Nakonec z něj zbyla jen hromádka malých kousků, které mamka smetla do koše. Než jsme s rodiči rozbalili všechny dárky, stihl jsem ještě hezky rozžmoulat pár mašlí a cedulek se jmény.

Do postýlky jsem šel s plným bříškem a příjemně unavený. Rozšířil se můj šatník i skříňka hraček a Ája teď chodí mnohem častěji k šuplíku, kde má schované svoje tyčinky a kostičky. Vánoce se mi moc líbí.

Malý umělec

Poslední dobou svůj blog opět trochu zanedbávám. To bude tím, že se blíží vánoce. Máme teď s mamkou hodně práce. Maminka poslední dobou pobíhá po kuchyni a po domě víc než obvykle. Občas má v ruce hadr, někdy zase sype mouku po kuchyni po podlaze nebo hází po Áje už upečené cukroví.

Chudák pes - když už se pokouší mamince pomoci a to cukroví uklidit, aby na něj někdo nešlápl a neudělal tak nepořádek, tak ji mamka okřikuje a cukroví zase sbírá. To asi aby po ní měla příště zase co házet. Ája si to nechá od maminky všechno líbit a dál se motá v kuchyni. Asi čeká, jak by mohla ještě pomoci.

Mimo uklízení a pečení mají vánoce také jiné pozitivní stránky. Jednou z nich je světlo. Tatínek namotal na stromečky za domem světýlka a ta každý večer svítí. Moc se mi líbí. Občas mě naši vezmou k oknu, abych se mohl dívat. Ještě se při tom můžu bavit taháním za záclonu. V obývacím pokoji zase máme na stole adventní věnec. Jsou na něm svíčky a postupně je tatínek s maminkou zapalují. Ohýnek mám rád. Jen mám strach o Áju. Chodí kolem stolu a mává ocasem, aby ohýnek na svíčkách lépe hořel. Čekám, kdy se ocasem přiblíží víc…

Já se také před vánoci činím. Pilně trénuji, abych si pod stromeček pro své dárky (jistě jich bude velká kopa, když jsem od narození tak moooooc hodný) dolezl už sám. Zatím zvládnu na kolenou popolézt vždy jen o kousek, a pak padám na břicho a jen se tak plazím. Mám ale v plánu s tím něco udělat.

Také ruce posiluji, jak to jen jde. Za postýlkou v kuchyni mám moc zajímavou zeď, která krásně zní, když na ni škrábu svými prstíky. Bohužel maminka a tatínek nemají pro tento druh hudby nadání, a tak mi postýlku neustále odtahují víc a víc od zdi. Dneska jsem přišel na zlepšovák. Pod jedním z plyšových medvědů jsem objevil ztracený dudlík. Nejprve jsem si ho dal do pusy. Pak mě ale napadlo, že by se krátká ruka mohla prodloužit, pokud do ní něco vložíme. Zrovna jsem po ruce neměl žádnou hračku, která by dobře zněla, a tak jsem použil dudlík. Nejen že jsem dosáhl na zeď a ta hezky skřípala, ale myslím, že se mi podařilo proniknout také do sféry výtvarného umění. Mamka mě bohužel brzy odhalila a jako obvykle mi zabavila dudlík. To mi dělá pořád… Jsem zvědavý, co řekne tatínek té krásné, kubisticky ohnuté, linii, kterou jsem na zeď dudlíkem namaloval :-)

První zub

Dneska se mi vyklubal první zub. Konečně! Poslední dobou jsem měl v puse divný pocit, tlačila mě dáseň, sliny tekly proudem. Jediné co pomohlo od nepříjemného pocitu bylo drbat dáseň o různé hračky, šprincle v postýlce, ruce – vlastní i rodičů, deku a podobné pomůcky. Jakmile jsem viděl, že si rodiče pečlivě drhnou ruce, bylo jasné, že mi zase budou v puse šátrat a hledat…

Když jsme dnes s maminkou prováděli pravidelnou ranní hygienu, všimla si, že mám na spodní dásni flek. Hned si běžela vydrhnout ruce a šup už jsem měl její prst v puse. Za chvilku tím prstem nahmatala ten hrbolek, o který jsem si už několik hodin drhnul jazykem. Když si tatínek přišel pro svačinu, mamka mu hned hlásila nový objev. Opakovala se procedura s drhnutím rukou a šup – pro změnu jsem měl v puse další prst. Následovalo další úsměvné pokývání. Doufám, že to tak bude s každým zubem. Mám pocit, že mi jich má narůst ještě devatenáct :-).

Divná paní

Před pár dny mi zmizela maminka. V jeden moment byla doma, dávala mi svačinu. Pak přišli babička s dědou, za chvíli na to dorazil tatínek, který se dopoledne někde toulal, a najednou byla maminka pryč. Ani jsem to nejprve nezaregistroval.

Byl jsem doma s babičkou a dědou, občas na mě přišel zakukat tatínek nebo mi Ája strčila do postýlky čumák. Pak jsme se s babičkou a dědou přesunuli. Nespal už jsem ve své postýlce, ale v trochu jiné, neležel jsem na své oblíbené dece, ale na dece někde jinde… hrál jsem si s jinými hračkami.

No a sotva jsem si na to zvyknul, najednou zase změna. Ležel jsem na dece a žulal svou oblíbenou žirafu za uchem. Nějak mě svědí dáseň a žirafa je na to moc dobrá. V tom přišel tatínek s nějakou divnou paní. Sotva jsem ji uviděl, rozplakal jsem se – no nestydím se to říct – jako malé mimino. Brečel jsem tak usedavě, že si mě musela babička vzít na ruku. Trochu mě to uklidnilo, ale jen se ke mně ta paní přiblížila, tak jsem se zase rozplakal jako krokodýl.

Po půl hodině přemlouvání a domlouvání jsem akceptoval informaci, že to je prý moje maminka a přestal jsem plakat. Díval jsem se na ni ale stále podezřívavě. Nakonec jsem ji vzal na milost a nechal se pochovat. A pak už to bylo jasné – byla to moje maminka – určitě – voněla jako moje maminka a vlasy měla taky takové hebké – vhodné k tahání – jako moje maminka :).

A taky že jo!

Tak jsem měl samozřejmě pravdu, když jsem se včera děsil dnešku. Ono ji to ještě nepřešlo. Musím uznat, že na to mamka šla rafinovaně a oklikou, ale výsledek je stejný – úplně zkažený oběd.

Už před obědem se mamka podivně usmívala, když krájela oranžovou tyčku na malé kousky. Pak to dala do hrnce a něco k těm kouskům kápla z velké hranaté sklenice. Předpokládal jsem, zcela správně, že se na mě opět chytá můj „oběd“. Na mé tázavé pohledy mi vysvětlila, že to je mrkev s kapkou olivového oleje, aby se z mrkve uvolnily vitamíny. Jen abych nebyl zbytečně moc zdravý. :(

Poslední dobou mamka nic nestíhá, takže jsem musel z postýlky pozorovat sám, jak se na malém kastrůlku trochu pohybuje poklička a to, co je uvnitř, se tam dusí. Po nějaké době jsem ucítil něco divného. Za další minutku či dvě začal můj budoucí oběd vysílat kouřové signály do okolí. To už vzbudilo pozornost i u maminky, která mezi pobíháním kolem mě a plotny ještě uklízela v jídelně.

Mamka doběhla k plotně a rychle odstavila kastrůlek, pak z něj opatrně sundala pokličku a napustila ho vodou. Aby vypustila z kuchyně dým, musela důkladně vyvětrat.

Táta se začal hlasitě smát. Vysvětlil mi, že to už je tady taková tradice. Když maminka něco vaří poprvé, tak to trochu připálí, aby to mělo říz. Když jemu například dělala poprvé skořičáky, tak měly takový říz, že z celé várky na jednom plechu táta s velkým přemáháním snědl jeden nebo dva a zbytek se vyhodil. Mamka prý pak skořičáky nepekla celý rok. To mě trochu uklidnilo a říkal jsem si, že je třeba konec s experimenty. Naděje ale zemřela za pár okamžiků, když jsem zjistil, že má mamka v lednici té „dobré mrkvičky“ ještě spoustu. To mě čeká opravdu radostné dětství!

Maryšo, kdes kupovala tu kaši?

Tak už je to tady. Začal boj o – bohužel můj – holý život. Moje vlastní maminka se mě rozhodla otrávit.

Všechno to začalo vlastně nevinně. K obědu jsem jako vždy byl usazen do sedačky a těšil se, až přijde oblíbená rýžová kaše s příchutí banánů. Na sladkou chuť banánů jsem si zvykl hned. Poprvé jsem sice dělal trochu drahoty, když se to ode mne očekávalo, ale to byla vlastně jen formalita.

Takže jsem byl usazen a nic zlého netuše jsem otevřel pusu. A pak začal tuhý boj. Do pusy mi přišlo cosi divného oranžového. Vůbec to nechutnalo jako rýžová kaše s banánovou příchutí a k tomu to ještě vůbec, ale vůbec, nebylo jemné. Cítil jsem na jazyku divné malé žmolky. Než jsem se stihl vzpamatovat, omylem jsem to spolkl. V tom přiletěla druhá lžička. A pak mi to došlo. Včera mi mamka pro zpestření dala před kaší asi 3 lžičky nějaké divné šťávy. Sice to nebylo nic moc, ale protože to byla jen obarvená voda s příchutí mlíčka, tak jsem to snědl. To abych jí udělal radost. No a ona jak se ukázalo si jen připravovala půdu na dnešek.

Ještě než mi mamka do pusy nacpala druhou lžičku, začal jsem pomalu dávit tu první a plivat to na ni zpátky. Za moment mi už oranžová směs tekla po bradě a bryndáku. Mamka to nestačila utírat. Mám pocit, že včera odpoledne vytírala podlahu zcela zbytečně.

Zkusila mi trochu té hnusné hmoty rozmíchat v kaši. Úplně tím zkazila chuť kaše a tu divnou pachuť oranžové hrůzy stejně nepřekryla. Blééé… pomalu a důkladně jsem jazykem vyšťoural všechny zbytky v puse a rychle to prskal všude kolem. Ája, která do té chvíle hlídkovala pod mou židlí, jestli by náhodou něco dobrého neupadlo, vyskočila a s oranžovým kožichem zmizela na pelíšku. Mamka mi utřela obličej, pak setřela oranžovou ze své tváře a šla vymačkat ze zbytku oranžové hmoty, které říká „dobrá mrkvička, jen papej“ alespoň šťávu a tu mi vmíchala opět do kaše. Já se ale nenechal oblafnout. Ani když mi slibovala, že budu zdravý a že nebudu muset nosit dvoje oči jako táta, když budu jíst mrkvičku, jsem se nenechal zviklat.

Konec toho zápasu byl smutný. Já snědl jen ta sousta, která obsahovala pouze kaši – a to ještě velmi opatrně. Mamka se mezi kaši snažila propašovat náklad s mrkví, ale okamžitě jsem to prokoukl a plival zpátky. Výsledek byl docela dobrý – pobryndaný pes, mamka musela převléknout mě a vyměnit bude asi muset i svoje tričko. Nejsem si jistý, ale možná má i kus mrkve ve vlasech. Já ne, protože já vlastně žádné vlasy nemám :-).

Kdepak, v tomhle mači mamka utrpěla drtivou porážku. Dostala společně s mrkví totálního kanára. Teď se jen děsím toho, co přijde zítra.

Cesta do pekla

Tak už jsem byl i v Pekle. Tohle Peklo je zvláštní, žije v něm v jedné chaloupce spousta čertů a myslím, že se tu lidé vůbec, ale vůbec čertů nebojí.

Toto Peklo najdete nedaleko Nového Města nad Metují a vydali jsme se tam na výlet i s babičkou, dědou a Ájou. Autem jsme dojeli až k můstku přes řeku Metuji asi 4 km přímo od Pekla, a pak jsme šli (tedy někteří z nás se pohodlně vezli) podle Metuje. Stromy už se stihly převléknout do podzimního hábitu a jejich listí hraje všemi barvami. Metuje, ve které tu teče jen velmi málo vody, si poklidně proudí kolem vysokých skalních stěn, jen občas trochu zrychlí a vytváří víry.

Ája byla ve svém živlu. Pořád skákala do vody, ráchala se tam a vůbec jí nevadilo, že je voda studená a že občas nemá ani kudy vylézt na břeh. Když už se vydrápala zpět na cestu, byla celá špinavá a ocas měla zacuchaný.

Asi v polovině cesty jsme zahlédli skupinku kachen, jak se klidně cákají ve vodě. Užívaly si počasí a klidnou vodu, ale jen do té doby, než si jich všimla také Ája. Hupsla do vody a vyrazila přímo doprostřed říčky. Její lovecký pud se probudil dokonale, voda šplouchala všude dokola a kachny se rychle zvedly z vodní hladiny. Ája vyrazila ještě rychleji a snažila se je dohonit. Létat ale ještě neumí, takže jí kachny zmizely brzy z dohledu. Pak si teprve Ája uvědomila, že retriever má donášet ulovené kachny a ne lovit živé, a tak se vrátila zpět.

Když jsme dorazili do osady Peklo, byl akorát čas k obědu, a tak jsme se všichni posilnili. Jen Ája měla smůlu. Do hospůdky psi nesmí, takže musela být venku a taťka tam byl většinu času s ní, aby nám ji někdo nekradl. Víte, ona je Ája trumbera a asi by se klidně nechala odvést někým cizím.

Hospoda v Pekle je zvláštní. Je plná čertů, čertíků a pekelníků. Jen vedro tam kupodivu není. Ležel jsem si v klidu na lavici jen proto, že mě mamka zabalila do spacího pytle. Jinak bych asi zmrznul. Spousta lidí tam seděla v teplém oblečení. I číšník je určitě jedním z pekelníků. Nevšimnul jsem si, jestli měl také kopyto, ale tvářil se jako čert a byl také tak milý a ochotný.

Po jídle jsme vyrazili zase zpět podél řeky. Táta se snažil Áju přemluvit, aby už se tolik nekoupala, aby jí stačil uschnout kožíšek. Tvářila se, že to chápe, ale jakmile z ní naši spustili oči, hned zase hupsla do vody. Domů jsme tedy jeli: spokojený odpočinutý já, ušlapaní dospělí a hodně mokrý pes :-).