Na Everest!

Poslední dobou trávím své dny v činorodém duchu. Dneska jsem kupříkladu trénoval na vysokohorské výstupy. Docela dobrým tréninkovým místem je naše schodiště.

Chytl jsem se spodní části zábradlí na boku a postupně se vždy rukama vytáhl výš o jeden schod. Schodů tu ale máme nějak moc. Za chvíli mě přestalo bavit šplhat pomalu každý schod zvlášť. Tak jsem to zkusil vzít po dvou schodech. Můj podpůrný tým tím ale nebyl nadšený. Asi se jeho členové báli, že mi nebudou stačit.

Tým není moc velký, má jen dva členy, ale zato musím uznat, že je docela věrný. Chodí se mnou skoro všude. Průzkumníkem je obvykle Ája, běhá dopředu a pak zase zpět. Hlavně když je vepředu něco, co se jí nelíbí (třeba velký pes), to se pak jde schovat za nás ostatní.

U lezení na schody to má ale nevýhodu, schodiště sice není úplně úzké, ale když se snažíte poctivě trénovat horolezení, tak vám chlupatý ocas v očích moc nepomáhá.

Druhým členem podpůrného týmu byla maminka. Ta obzvlášť nebyla nadšená mými pokusy dostat nohu ne o schod, ale rovnou o dva schody výš. Pořád mi naznačovala, že tak to nejde. Když jsem ale od ní chtěl trochu pomoct – třeba aby mě nadzvedla z druhé strany, ono by to pak šlo lépe – tak to zase ne. Prý jsem se vydal na horolezeckou túru sám, tak ji musím také sám dokončit.

Výstup byl náročný a teď už vím, jak se asi cítil Hillary, když lezl na Mount Everest. Takový báječný pocit jsem měl i já, když jsem se vyšplhal až na vrchol schodů. Ája se držela v uctivé vzdálenosti za mnou – zůstala na mezipatře. No a můj věrný Tenzing Norgay mě jen jistil a byl o schod níž než já.

Přemýšlím, kam vylezu dál…

Zubejda

Dneska ráno jsme vstávali neobvykle brzy. U tatínka mě to nepřekvapuje, ten obvykle vyleze z postele v době, kdy dokonce i já ještě spím. Někdy mě svým odchodem inspiruje ke vstávání, ale maminka se snaží udržet mě pod peřinou déle.

Dnes jsme tedy vstávali všichni. Maminka byla kupodivu dost probuzená a ani nevypadala jako hadrová panenka, které se nechce z postele. Zato tatínek nebyl moc svěží. Skoro bych řekl, že měl v obličeji barvu malinko zelenkavou.

Po snídani oba rodiče bojovali o koupelnu a strávili tam s kartáčkem v ruce mnohem více času než obvykle. Maminka se potom ještě pokusila strčit mi do pusy můj kartáček, ale já ji jen kousnul do prstu a jinak jsem měl pusu dostatečně zamknutou. Tyhle ranní souboje vyhrávám tak 2:1.

V půl sedmé už jsme byli všichni vypraveni na cestu do města. Došli jsme k jednomu docela hezkému domu u hlavní ulice, kočár mi naši zaparkovali uvnitř a vyšplhali jsme se do prvního patra. Tady jsme chvíli čekali. Já si trávil čas „běháním“ po lavičkách a okukováním kytek na oknech. Pak dorazila nějaká starší světlovlasá paní. Mám sice pro blondýnky slabost, ale z této blondýny vyzařovala divná aura. Chvilku se na mě usmívala, pak zmizela za vypolstrovanými dveřmi. Tatínek ještě víc zezelenal a maminka se dál usmívala.

Pak i tatínek zmizel za vypolstrovanými dveřmi. Chvíli bylo naprosté ticho, pak se dveře zase otevřely a vykoukla tatínkova hlava. Zelená barva byla pryč, tatínek se vesele usmíval a mával na nás, abychom šli dovnitř. Za těmi dveřmi bylo obrovské křeslo s lampou. Vůbec se mi tam nelíbilo. Maminka si se mnou sedla do toho křesla. Místo toho, aby vytáhla knihu na čtení, tak se nad nás naklonila ta světlovlasá paní a začala se mi dobývat do pusy. Brrrrr – vůbec se mi to nelíbilo a snažil jsem se bránit. Bylo to ale marné, protože maminka jí pomáhala. Taková zrada! Držela mi ruce a i hlavu.

Naštěstí to trvalo jen chvilku, a pak jsem se rychle stulil tátovi do náruče. Jako odškodné jsem dostal obrázek s nějakou kachnou, tak jsem ho za trest hned pěkně zmuchlal. Vyšli jsme ven do čekárny, ale mamka zůstala uvnitř. Přišla až za pár minut a teď se karta obrátila. Tatínek se pořád ještě usmíval, ale mamce zmizelo trochu barvy z obličeje. Rodiče si pak ještě byli na střídačku nechat udělat umělecké portrétní fotografie svých zubů (já jich mám jen 6, mně je nikdo fotit nechtěl) a vyrazili jsme k domovu.
Maminčina nálada se však ani po cestě moc nezlepšila. Myslím, že proto bude muset tu návštěvu ještě jednou zopakovat.

První narozeniny

Tak už jsem taky velký kluk. Už mi byl celý jeden rok! Umím už chodit, když se mám čeho držet, umím se sám živit ručičkami, když na to přijde, umím si stoupnout v kočárku… a umím rodiče hezky prohánět.

Oslavu prvních narozenin jsem si opravdu užil. Přišli babička s dědečkem, maminka mi upekla moc dobrý dort a hlavně jsem dostal další hračky a oblečení. Nejprve jsem rozbalil takovou velkou krabici, byla od babičky a dědy. Byla hezká, barevná, a plná dřevěných kostiček různých barev a tvarů. Hned jsem si představil, jak je budu rozhazovat po zemi a zase házet zpátky do krabice. Pak jsme ve spolupráci s rodiči sundali balící papír z další krabice. No a co myslíte, že bylo uvnitř? No jasně, další kostičky :-). Ale vůbec to nevadí, protože kostek není nikdy dost. Horší by bylo, kdybych dostal dvoje stejné oblečení.

Dort jsem si opravdu vychutnal. Než se maminka vzpamatovala, už jsem měl obě ruce zapatlané krémem. Elegantně jsem z dortu sundal krém po celé jedné polovině. Měl jsem ho všude, na rukou, na tvářích a myslím, že i na uchu. I maminka si krém užila, protože jsem jí při tom řádění seděl na klíně.

Od druhé babičky a dědy jsem dostal oblečení a žlutého míšana. Sice nevím, jestli to je veverka nebo křeček, ale musím uznat, že má opravdu vhodný čumáček. Je takový kulatý, pevný, a dobře se žužlá. Když nemám po ruce svou oblíbenou zebru, tak ji docela dobře nahradí. Už mě ale taky stačil naštvat, tak jsem ho strčil na římsu z druhé strany zábradlí schodiště. Míšan tam chudák celý den seděl v koutku a modlil se, aby ho někdo našel. Nakonec ho objevil tatínek a zachránil. Příště bych zkusil, jestli by se tam taky tak udržela naše Ája :-).

Jak táta bil mámu

Velikonoce, to jsou svátky vyloženě rozporuplné. Na rozdíl od vánoc, které jsou klidné, plné dobrot a dárků, se o velikonocích i Ti nejhodnější a nejklidnější tatínkové mění v líté bestie a i ty maminky, které jsou na první pohled klidné a flegmatické, v hysterky.

Nejprve jsem si myslel, že velikonoce budou fajn. Začalo to pečením mazanců. S jejich přípravou jsem sice nepomáhal, ale o to víc se snažím pomoci s jejich likvidací. Sice mi z kousků vydloubávají hrozinky a mandle, ale i tak je to moc dobré. Mám tak pocit, že už jsem opravdu velký, když mě nechají jíst „dospělácké“ dobroty.

Před týdnem maminka pověsila na naši malou jabloň na zadní zahrádce malovaná vajíčka. Nejprve to vypadalo na holém stromku legračně, ale za pár dní se začaly pomalu objevovat listy a náš vajíčkovník je moc hezký.

Asi před třemi dny jsem si všimnul, že tatínek přišel domů z procházky s Ájou s nějakými proutky. Proutky zmizely v prádelně, tak jsem tomu nevěnoval dál pozornost. Včera ráno se ale zase objevily. Tatínek si je přinesl do kuchyně a začal s nimi provádět divné kejkle. Za chvíli se z osmi proutků stal jeden tlustý velký prut. Maminka dodala pár barevných pentlí a já pochopil, co to je pomlázka. Tatínek ji položil vedle misky s barevnými vejdumky a Ája si k ní šla párkrát čuchnout. Naše Ája má totiž pro proutky a klacíky všeho druhu slabost.

Až potud by mi velikonoční svátky nevadily. Jenže dneska ráno se stalo něco, co mě docela ohromilo. Ráno jsme vstali jako obvykle. Vlastně ne docela jako obvykle, včera jsem šel spát později, tak jsem nechal rodiče vyspávat až skoro do sedmi. Pak už mě to ale nebavilo, a tak se šlo snídat.

Po snídani šla maminka uklízet nádobí a najednou se odněkud vynořil tatínek s pomlázkou v ruce, začal s ní divoce mávat, až pentle svištěly, a volal cosi o hodech a vajíčkách. Maminka začala křičet, tatínek jí naháněl s pomlázkou v ruce, a když ji dohnal, začal maminku bít. Maminka ještě víc křičela a Ája zmateně pobíhala kolem. Leknul jsem se, že se mi rodiče pomátli a začal jsem brečet.

Tatínek přestal bít maminku, maminka odněkud vykouzlila barevné čokoládové vajíčko a za to ubližování ho dala tatínkovi. Pak mě zvedla z postýlky a já jsem se k ní přitulil. Táta pořád ještě držel v ruce pomlázku, tak jsem se radši ani nekoukal jeho směrem. Když ji odložil, chtěl, abych šel k němu. To já ale ne, se surovci se nebavím, a ještě pevněji jsem se chytil mámina trička. Schoval jsem hlavu mamince na krk a schoulil jsem se do klubíčka. Táta mě ještě chvíli přemlouval, ale já se nenechal. Jako klíště jsem se jí držel, dokud táta neodešel s Ájou ven.

Až později jsem ho nechal, aby mě vzal na projížďku. Šli jsme k babičce a dědovi. Táta vzal sebou zase tu hroznou pomlázku, ale toho jsem si všimnul pozdě, když už jsem byl upoutaný v kočáře. Dojeli jsme k babičce, táta jí taky zbil, jako maminku, ale asi míň, protože babička tak nekřičela. Za to táta dostal celý pytlík dobrot. Že jsem šel s ním, taky jsem dostal jeden. Byl v něm malý zajíček a velký banán. Na ten se těším, dám si ho dneska ke svačině.
Doufám, že tím velikonoce končí. Nerad bych taky přišel k úhoně.

Bacily

Já jen tak, abyste nevyšli ze cviku, že si ode mne občas něco přečtete… Představte si, že byl tatínek v Rusku. Říkal, že tam mají zimu jako v Rusku. A aby na to Rusko nezapomněl, dovezl si sebou nějakého bacila.

Ruský bacil je mnohem tvrdohlavější a trvanlivější nežli český bacil, to se pozná. Tatínka to skolilo na více než týden. Hodně kašlal, smrkal a vůbec nevypadal dobře. Že tatínek není lakomý, jsem poznal minulý čtvrtek. Podělil se totiž o svoje bacily s maminkou a ta mi taky onemocněla. S opuchlýma očima, horkým čelem a bez hlasu mě se slzou v oku předala v pátek babičce a dědečkovi. Bylo na čase, já byl totiž stále zdravý jako rybička. V paměti jsem ještě stále měl ty děsné kapky, co mi kapala maminka do nosu, když jsem měl rýmu, a to jsem rozhodně opakovat nechtěl.

U babičky a dědy jsem se měl moc dobře. Skoro bych řekl, že mnohem lépe, než doma. Tady mě rodiče šoupnou do ohrádky nebo do postýlky, abych nemohl objevovat a bádat. To babička s dědou mě nechají lézt skoro všude, nechají mě házet pití za gauč, za všechno tahat a tak. Na dědečka stačí chvíli dělat smutné oči a pochová mě, pohoupe mě na kolenou, povídá si se mnou… děda i babička jsou fajn! Mamka s tatínkem si se mnou sice taky hrají a povídají, ale ne pořád :-(.

Maminka ani tatínek mi naštěstí na ty hrozné sibiřské bacily neumřeli, takže jsem se vesele v pondělí vrátil domů. Nemohl jsem být u babičky a dědy déle, protože by si naši zvykli na ticho a klid… no a uznejte, že to bych byl sám proti sobě! Vítání bylo veselé, i Ája měla radost, že jsem zase doma a já se už těšil, jak ji budu prohánět.

Něco se totiž „drobně“ změnilo. Jsem už velký kluk a u ohrádky nebo u nábytku stojím jako švihák lázeňský. Když mě pak položíte na zem s větším akčním rádiem, lezu rychleji než blesk. Ája nestačí utíkat! Zrovna dneska jsem jí to předvedl dokonale. Rodiče nainstalovali ochrannou branku na schodech, abych se nemohl skutálet po schodech do kuchyně. Běhal jsem pak z obýváku do pracovny k tatínkovi a zase zpátky. Ája byla smutná, že nemůže za branku. Mamka ji tedy pustila dovnitř. No a za chvilku už zase ležela u branky a fňukala, chtěla totiž ven. Lezl jsem všude za ní, ona okolo mě pobíhala jako splašená, a maminka jí pořád napomínala, aby na mě nešlápla a mě zase, abych ji nezahal za chloupky kolem čumáčku a za ocas. No byla to legrace! Jen táta asi moc radost neměl, protože pracoval dlouho. Doháněl, co zameškal poleháváním.

Maminka mě pak dala do ohrádky a chvíli si se mnou povídala. Byl jsem tak konsternován jejími řečmi o tom, že můj plyšový méďa se jmenuje Peťka a že zná už mého tatínka jako malého špunta, že jsem se zapomněl držet ohrádky. Stál jsem tam a koukal na mamku. A pak jsem padl na zadek. Hned jsem se ale zvedl a zase si stoupnul. Tentokrát jsem se pustil schválně a dal ruce nad hlavu, aby to mamka viděla. Za chvíli už jsem zase seděl.

Po chvíli mě to sedání a vstávání unavilo, ale myslím, že jsem na dobré cestě vykročit vstříc novým dobrodružstvím. Jak říká teta Jaruš, já asi uteču roku… :-).

Deset měsíců

Už mi bylo deset měsíců. Taková velká událost se nedá přejít jen tak. Součástí oslav je samozřejmě také návštěva paní doktorky. Musím přece vědět, jak rostu a sílím.

Navštívit jsme ji šli s maminkou ve středu. V čekárně to šlo, bylo tam docela teplo a skoro žádné jiné děti, tak jsme nemuseli čekat dlouho. Nejprve jsme se s mamkou zastavili u sestřičky, která mě změřila a zvážila, pak jsme si šli povídat s paní doktorkou. Paní doktorka je totiž hodně zvědavá. Vždy se ptá, jak se mám, co dělám, co už umím, co jím, jak spím… Pak musím jako cvičená opička osahat a pokud možno také ožužlat pár hraček, nechat se ostudit stetoskopem a ukázat zoubky (už mám čtyři).

Tentokrát jsem měl trochu rýmu, a tak jsem ještě přídavkem musel nechat doktorku šťourat se mi v pusince dřevěným klackem. Vůbec se mi to nelíbilo a tak jsem na ni křičel. Nic si z toho nedělala. Otočila mě pak na bříško (podotýkám, že jsem byl pořád nahatý) a dala přede mne několik hraček. Poslušně jsem se po nich natáhl a vybral jsem si chrastítko. Pak mě ale něco začalo lechtat v bříšku. Dopoledne jsem vypil dost čaje. Pak už mě to nelechtalo jen v bříšku, ale začalo to hřát také z venku. Paní doktorka měla v ordinaci povodeň :-).

Maminka mě rychle utřela, a pak už mě konečně oblékla, abych nenastydl (a dala mi mou krásně suchou plínku, kterou mi před tím sundala). Doktorka se usmívala a říkala, že to nic není a že se to stává. Úplně v pořádku to ale asi nebylo, protože něž jsme odešli, řekla mamince, ať mi koupí na spaní kapky do nosu. Nejprve jsem si z toho nic nedělal, alespoň se mi bude lépe spát a nebudu mít plný nos. To jsem se ale spletl. Rozhodně to bylo NĚCO. Hotová pomsta počůrané doktorky!

Večer, než jsem dostal svou noční porci mlíčka, mi mamka totálně zabránila jakémukoliv pohybu. Zapojila do toho mučení ještě tatínka a ten mi držel hlavu. Pak mi do nosu poslala vodu. Plakal jsem a volal o pomoc, ale nikdo mě nepřišel zachránit. Uklidnila mě až večeře. V noci se mi sice s uvolněným nosem spalo mnohem lépe, ale za to mučení to nestojí :(

Trojzubec

Víte kdo je to trojzubec? Jednak je to a vidlička, co s ní Neptun, vládce všech moří, hrozí neposlušným rybám a jednak je to super nástroj v puse. Už ho mám taky, héč! Je to super. Vyrostl mi sám od sebe. Ve spodní části mám zoubky dva a nahoře mi vyrostl další. Je to lepší než otvírák na konzervy.

Jakmile na to maminka přišla, začala z mého dosahu odstraňovat věci, které bych si mohl teď sám otevřít. Například skvělé chrastilo, které mi vyrobila z tuby na rozpustné vitamíny a hrstičky hrášků. Když zjistila, že dokážu v rekordní rychlosti víčko o jeden stupínek pootevřít, dostala asi strach, aby nemusela jako Popelka brzy hrášky sbírat a hračku mi zabavila. Přišel jsem také o červený overball – nevelký nafukovací míček zajištěný bílou zátkou. Ještě se mi sice zátku nepodařilo vyndat, ale když mamka viděla, jak šikovně si s ní poradil kamarád Ben, tak míč zabavila. Ben byl u nás nedávno na návštěvě se svou maminkou Shelley. Je to prima kluk, má spoustu hezkých hraček a hlavně má už 4 zuby a ukázal mi, jak je používat.

Zoubky mi rostou sami od sebe, ale pokroky dělám i jinde. Trénuji stání v ohrádce. Ještě stále nemám dost síly, abych udržel rovnováhu bez držení, ale občas už mi stačí se přidržovat jen jednou rukou. Abych se nemusel držet, tak se někdy o ohrádku opírám bříškem. Má to své výhody. Mám totiž potom volné ručičky a můžu je použít k něčemu jinému – na házení hraček mimo ohrádku nebo na hraní. Hrajeme s maminkou takovou hru – jmenuje se to „kdo víc vydrží“ a maminka zatím prohrává. To se opřu bříškem o ohrádku, začnu plakat, až se mi po tvářích kutálí slzy jako hrachy a čekám, až přijde maminka. Pokud se netváří, že by mě chtěla vzít z ohrádky, tak nasadím těžké zbraně. Vztáhnu uvolněné ručičky a natáhnu je k mamince. Obvykle to stačí, aby mě vzala sebou.

Když jsem se naučil lézt po kolenou, netušil jsem, jak užitečné to bude. Uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy jsem se dostal z ohrádky do širého světa. Hlavně u tety Ivany. Má moc hezký (a hlavně velký) obývák se spoustou zákoutí, kam se dá lézt, lampy s hezkými kabely na tahání, lesklá klepátka na šuplících komody, s nimiž se dá bouchat, třásně na koberci, které se dají oslintat…

Rád také objevuji u babičky a dědy. Tam je nejzajímavější kuchyň. Hned proti dveřím do obýváku, kde obvykle kempuji, je koš na odpadky. Ten musí mít hooooodně zajímavý obsah, když mě k němu nechtějí pustit. Na zemi je linoleum, na kterém se dá skvěle klouzat. To je mnohem lepší než koberec v obývacím pokoji, od kterého mám otlačená kolena.

Doma si to tolik neužiju. Většinu času trávím v ohrádce 1,5 x 1,5 metru v obýváku nebo v kuchyni v postýlce, která má tak vysoký plůtek, že když si stoupnu, tak zvládám tak tak drbat svědící dáseň o vrchní laťku. V kuchyni je prý studená podlaha, proto mě po ní nenechají lézt. V obýváku zase máme spoustu kabelů a elektrických zásuvek. Jediná zásuvka v mém dosahu je ta za dveřmi v pracovně. Tam mě občas tatínek nechá lézt. Zásuvka je zajištěná záslepkou. To abych se nedostal k těm dvěma zajímavým dírkám. Ještě mě vábí kabely, které jsou pod tátovým stolem. K těm ale také nemůžu, schovali je přede mnou za velké polštáře z gauče. Trénuji proto teď stání a chůzi. Jednak budu rychlejší a mrštnější a doufám, že se pak lépe probiji přes zábrany.