Newspeak

Poslední dobou se zaobírám myšlenkou, jak zjednodušit češtinu. Tenhle jazyk je vážně zbytečně moc složitý. Líbilo by se mi něco jako Newspeak. Ovšem ubral bych slova a zjednodušil skloňování a časování. Kdo nad tím má pořád přemýšlet :-).

Řekl jsem si, že zjednodušování vyzkouším na rodičích. Začal jsem opatrně, abych je moc nevyděsil. Přejít od jednoslovných vyjádření typu „ham“. „baf“ a „pa“ k rozvitým větám by asi nerozdýchali. Tak to beru kus od kusu.

Tuhle ráno jsem se probral (kupodivu ve své posteli, nikoliv v posteli mých rodičů :-) ) a koukám, máma se ještě choulí pod peřinou, ale táta nikde. Začal jsem nesměle. „Táta není“.
Mamka zpozorněla a zvedla hlavu. Tak jsem pokračoval, „táta pá“. Chvíli jí trvalo, než pochopila významnost (a vlastně asi i význam mých slov).

Když to pochopila (po ránu trochu pomaleji startuje), začala se usmívat jako sluníčko. „No jo, tatínek je pryč, šel ven s Ájou…“ V tu chvíli jsem pochopil, že pro zrychlení komunikace moje newspeak asi není nejlepší – než si to člověk (nebo mamka) přeloží do staré češtiny, tak to zabere víc času než normální vyjadřování.

Dal jsem tedy mamce pár dní, než jsem to na ni vyzkoušel znovu. Vím, že vy jistě chápete mnohem rychleji, než moje maminka po ránu, ale pro jistotu do závorky přidávám překlad.

Moc rád si teď kreslím a vybarvuji. Trochu terorizuji rodiče, protože je nutím, aby mi nakreslili tu medvěda, tu auto a podobně. To proto, abych měl přes co kreslit. Kreslení na bílý arch papíru je přece nuda. Občas potřebuji i jinou asistenci a musím uznat, že tuhle zjednodušenou češtinu mamka pochopila bleskově. „Písy bác“ (Mami, upadla mi pastelka, asi bys mi ji měla podat).

Další naše malá konverzace se odehrála ve prospěch Áji. Mamka se totiž naučila zavírat branku na schody do přízemí, když jsme v obýváku. To aby mi zabránila v rozletu. „Ťap, ťap Ája“ (jé hele, Ája jde nahoru. To by jí měl asi někdo otevřít branku), řekl jsem a významně jsem se na mamku podíval. I tehdy mamka pochopila, i když s pastelkami jí to šlo poněkud lépe.

Většina mé konverzace s rodiči se odehrává v podobném duchu. Používám jednoduchá spojení, kterým by měli snadno porozumět, a obvykle se vracím ke stále stejným obratům. „Pipi není, pipi pá“ (Já chci vidět nějakého opeřence, proč ti ptáci pořád odlétají pryč?).
„Bác“ (Haha, maminka zase něco upustila a možná i rozbila).
„Ťap, ťap“ (Mami, k čemu myslíš, že mám nohy… přece se nenechám dobrovolně poutat do kočáru, když chci chodit. Celkem mě nezajímá, že pospícháš.)

Tatínek se snaží mého rozletu v konverzaci využít a náležitě mě vzdělávat. Hustí do mě slova jako prosím, děkuji a podobně. Obvykle to dělá metodou „kukaččího slova“. Opakuje slova, která znám: babí, děda, Ája, mamí atd. pořád dokola a snaží se mezi ně nepozorovaně propašovat třeba to prosím. Tuhle hru s ním hraju celkem rád. Jde o to, dávat pozor a nenechat se zmást. Jakmile táta řekne „prosím“, já pronesu „děda“. Párkrát si to vyzkoušíme, táta se ujistí, že se nedám nachytat a pak hra končí.

Jediné, čím si nejsem tak jistý, je, zda se moji rodičové někdy naučí taky tak krásně zjednodušovat.

To byl stůl…

Včera se mi podařilo maminku pořádně vyděsit. Bylo už večer a já jsem se zrovna chystal jít do postýlky. Maminka mě ještě poslala za tatínkem dát mu dobrou noc a už jsem měl pelášit po schodech.

Tatínek ale zrovna sledoval nějakou děsně napínavou scénu v televizi a říkal, že to ještě půl minutky mám vydržet. Tak jsem si tedy vylezl k němu na gauč, a protože mě televize vůbec nezajímala, lezl jsem přes tátovy nohy sem a tam. Nejednou, a já sám ani nevím jak, se mi to sklouzlo a já jsem spadnul. Problém je v tom, že mi v cestě stál konferenční stolek. Hlavou jsem se řádně uhodil o jeho hranu a spadnul jsem na zem. Zároveň se ozvala ohromná rána a se mnou se začalo všechno točit. Víte, já nejsem žádný třasořitka a sem tam jsem na nějakou tu ránu do hlavy zvyklý, vlastně do různých kusů nábytku narážím neustále. Tohle ale bylo jiné – mnohem horší. Začal jsem samozřejmě brečet – tedy spíš vřískat – a ani nevím, jestli to bylo víc bolestí nebo z leknutí.

Táta mě hned zvednul a maminka mě začala zevrubně prohlížet. Nikde ani škrábnutí, modřina či boule. Nějak tomu asi nemohla uvěřit, protože když mě táta předal mamince a já jsem se k ní okamžitě přilepil jak moucha k mucholapce, začala mě znovu prohlížet.

Tatínek pak sundal z desky stolu ubrus a maminka se vyděsila ještě víc. Slyšel jsem, jak se jí bubínek v hrudníku rozbubínkoval dvakrát tak rychle. Tatínek se taky asi znovu leknul, ale rozhodně to nedával najevo, jen hudroval, že je stůl totálně rozbitý.

Stůl byl totiž složený ze dvou silných „nerozbitných“ skleněných desek nad sebou, které spojovaly jen nohy. Horní deska byla rozlomená a zhruba uprostřed byl vypadlý kus ve tvaru trojúhelníku s vrcholem asi tak v místech, kde jsem hlavou narazil. Okolo pak spousta střepů.

Ještě chvíli trvalo, než jsem si ujasnil, že mi opravdu nic není a vůbec nic mě nebolí. Maminka provedla ještě jednu zevrubnou prohlídku, ale nikde žádný šrám nenašla, a tak mě vyexpedovala do postýlky.

Celým rozrušením jsem usnul dřív, než jsem stihnul začít počítat plyšové ovečky. Do rána se mi ani neudělala boule.

Únor bílý….

Je začátek února a venku je pořád spousta sněhu. Sníh je opravdu všude – hlavně na chodníku a na silnici. Maminka z toho moc velkou radost nemá, protože nemůžeme chodit na moc dlouhé procházky. Jdeme jen tam, kam dojdu po svých, kočár se ven brát nedá. Na chodník se prostě nevejde.

Já mám ale ze sněhu docela legraci. Je bílý, je studený a někdy i zlobivý, protože mi leze do rukavic a dokonce i do bot. Skvěle se v tom brodí, sníh je také dobrý materiál na házení po psovi… a na padání.

Myslím, že si toto počasí užívá i táta. Probudily se v něm dávné stavitelské vášně. Na zahrádce nám vyrostl pořádný sněhový domeček a taky tunel. Vypadá to efektně, ale nejsem si jistý statikou. Přecijen je táta hlavně odborník přes počítače. Dalo mi dost přemáhání, abych se obětoval a do domečku vlezl. Táta musel jít se mnou, abych měl jistotu, že to při nejhorším nezasype jen mě :-)

Lecitin

Každý z nás asi občas trochu zapomíná. Například můj tatínek byl jeden čas expertem na zapomínání dokladů. Vyrazil z domu, sedl do auta, ujel tak kilometr nebo dva, a pak volal mamince, aby vzala jeho peněženku s doklady a donesla mu ji ke garáži. Maminka to obvykle glosovala nějakou vtipnou poznámkou a nakonec mu dala na dveře do předsíně ceduli, aby nezapomínal na doklady. Asi to zafungovalo, protože od té doby se to tatínkovi nestalo.

Maminčino zapomínání má ovšem trochu fatálnější dopady. Tak třeba včera. Každý večer, když jde mamka dělat večeři, pouští Áju na zahrádku. Ája se trochu provětrá a maže domů na granulky. Včera ji mamka jako obvykle pustila ven, ale zapomněla ji taky pustit domů. Chudák chlupatá ségra tam pobíhala minimálně hodinu v mrazivém chladu. Je sice pravda, že je Ája venku na zahrádce sama bez dozoru ráda, ale myslím, že ne za takových podmínek.

Navíc, Ája není jedinou obětí maminčiny porcelánové nemoci. Minulý týden jsme měli s tatínkem spicha u krámu. Táta byl ve městě a po cestě domů jsme se měli sejít pod naším kopcem. Mamka nakoupí a táta chudák ten nákup donese domů (nebo mě, pokud se mi nebude už chtít ťapat). Vyrazili jsme na čas a šupajdili z kopce dolů. Najednou se mamka zarazila a začala si mě prohlížet. Obvykle nožičkami dupu, klapu a různě skáču do louží a podobně. Na to jsou ale potřeba pořádné zimní boty. Ovšem já jsem měl na nožičkách jenom bačkůrky.

Než jsme odcházeli, oblékla mě mamka celého do skafandru, nandala čepičku, rukavice i šálu a pak ještě dooblékla a obula sebe. Já mezitím pobíhal po chodbě v bačkůrkách a klepal na skříňky a zrcadlo. Maminka tak pospíchala, abychom dorazili ke krámu včas, že na moje boty docela zapomněla. Když to venku zjistila, vzala mě do náručí a šupajdili jsme zase domů. Já jsem se trochu vzpínal – chtěl jsem jít sám – ale s mamkou to ani nehnulo. Výsledkem toho bylo zdržení, takže táta na nás chudák čekal celý zmrzlý.

Mamka by s tou svou zapomnětlivostí měla něco dělat. Ježíšek jí měl místo nového mlýnku na pepř a oblečení radši donést zásoby Lecitinu. Musím si udělat poznámku, abych mu o něj příští vánoce napsal.

Když přišel Ježíšek

Včera ráno jsem se probudil do zajímavého dne. Všechno vypadalo normálně až do odpoledne. To mě maminka zabalila a poslala s tatínkem na procházku. Šli jsme se podívat na babičku a dědečka. Ti měli doma pravé dopuštění – s námi dvěma měli šest návštěvníků.

Domů jsme se vrátili tak akorát k večeři. Jedli jsme u slavnostně ozdobeného stolu a místo obvyklých tepláků jsem dostal košili a kalhoty. Po večeři jsem uslyšel něco divného – nějaké cinkání. Přicházelo to z obýváku. Vyrazil jsem na průzkum.

Do obývacího pokoje jsem vcházel opatrně – člověk nikdy neví, ale to, co jsem tam uviděl, mi vyrazilo dech. Tam, kde ještě den před tím byl jen prázdný roh, stál rozzářený stromeček a pod tím stromečkem byla velká kupa krásně zabalených dárků. To cinkání muselo být od Ježíška. Propásnul jsem ho jako vloni, ale myslím, že jen o chlup.

Pak jsem vyrazil na obhlídku. Pod stromečkem bylo hodně dárků i pro rodiče. Ježíšek je určitě dobrák, když nosí dárky i těm trochu zlobivějším. Balíčky jsem rozbaloval levou zadní. Stačilo vždycky zatáhnout za mašličku, a pak jen odhrnout papír. Postupně jsem odhalil oblečení pro maminku na jógu, pásek pro tatínkův sport, spoustu knížek s obrázky i bez nich… a samozřejmě taky nějaké to oblečení pro mě. Hlavně jsem ale pod stromečkem našel hned tři autíčka.

Oblečení jsem nenápadně posbíral na hromádku (hlavně maminčiny nové kalhoty na cvičení byly měkké a teploučké). Za chvíli už jsem měl docela pěkný pelíšek – lepší než ten co na něm spí Ája. Zavrtal jsem se do kupy oblečení se svými novými knížkami a dělal jsem neviditelného. Bohužel mě to neochránilo. Maminka mě nakonec stejně našla. Chtě nechtě jsem byl odnesen do postýlky, a i když byl Štědrý den, stejně jsem musel jít spát.

Myš

Asi si myslíte, že u nás doma máme jen takové ty myšky, které dělají „klik-klik“. Já jsem si to taky myslel, ale nedávno nás tatínek vyvedl z omylu. Nejdřív to vypadalo, že má „slyšiny“ – slyšel v pracovně nějaké škrábání. Z těch „slyšin“ se ale vyklubala malá myš domácí.

Když jsme se včera ráno probudili, maminka se lekla, že nám tatínek odchází za nějakou blondýnou. V chodbě měl připravený batoh a počítač. Trochu ji jen mátl koš na odpadky, který stál hned vedle počítače. Tatínek to ale uvedl na pravou míru. Zase slyšel škrábání a nebyl si jen jistý, ze které z těchto tří věcí to vycházelo.

Maminka dostala do ruky kyblík na chycení případné uprchlé myši a tatínek otevřel batoh. S tímto batohem jezdí do práce, tak v ní mívá jednu tatranku pro případ, že by mu došly síly při poradách. Jeho záložní sušenka byla celá ohlodaná (já to ale neudělal, přísahám). Víc v batohu nebylo.

Pak vzal tatínek šroubovák a začal otevírat krabici staršího počítače. Má ho položený pod pracovním stolem a podezřívám ho, že je tam jen proto, abych se nemohl dostat dozadu ke zdi k těm zajímavým kablíkům, které tam tatínek má.

Chvíli se nic nedělo, v krabici od počítače nic nebylo. Pak s tou krabicí ale tatínek zatřásl a něco vypadlo… co myslíte, že to asi tak mohlo být? No přece myška. Já jsem seděl ve své židličce v bezpečné vzdálenosti, ale s pěkným výhledem na celou scénu. Rodiče nejprve malinko nadskočili, ale pak se maminka vzmužila a začala myš honit. Probudily se v ní instinkty lovce a zabijácký duch. Myška se sice pokusila schovat pod dřevo u krbu, ale maminka byla rychlejší a přiklopila na ni kýbl. Udělala to takovou silou a tak rychle, že si nevšimla, že hlava myšky není uprostřed pod kýblem, ale pod jeho hranou … maminka na té chuděře vykonala popravu jako frantíci za revoluce jen s tím rozdílem, že gilotina byla ostřejší.

A tak myška dostala hrobeček v popelnici a nám doma zůstalo nadále jen jedno domácí zvířátko – náš chlupatý bafan Ája.

Mikuláš, ztratil plášť…

V sobotu byl u nás Mikuláš. Já jsem ho bohužel propásnul, protože místo toho, aby mě rodiče nechali ho s Ájou vyhlížet oknem, vzali nás oba na procházku.

Nejprve se mi procházka líbila, protože jsem strávil většinu času okukováním ozdobených stromečků v zahradách, kolem kterých jsme procházeli. Taky jsem hodně běhal za Ájou, která si to užívala – očichávala kdejaký roh. Pak mě ale začaly trochu pobolívat nožičky – to víte, malé nohy bolí brzy. Občas jsem se zastavil, zakoukal do zahrady a odpočíval. Po chvilce to ale přestalo mou nervózní matku bavit, a tak mě čapla a přikurtovala mě do kočáru, který jsme vezli sebou. Mělo mi to dojít hned, že ho nevezeme jen tak!

Zbytek cesty, než jsme došli domů, jsem za trest prokřičel. Kdyby šel někdo po ulici, jistě by se za námi lidé otáčeli. Venku ale bylo pusto a prázdno.

Když jsme pak dorazili domů, Mikuláš už byl pryč. Nechal jen dva balíčky s červenou stužkou – jeden pro mě a jeden pro tátu. Máma nedostala nic, protože mě zlobila. Tatínek se na ně nevěřícně koukal a kroutil hlavou. Myslím, že nedokázal pochopit, jak je možné, že jsou v obou balíčcích dobroty. Asi čekal, že v tom svém najde jen uhlí (což by mu bylo k ničemu, když se tím v krbu ani v našich plynových kamnech topit nedá). No já jsem ani nic jiného nečekal. Jen jsem byl zvědavý, jak vypadají ti čerti. Škoda, třeba příští rok.

Balíček jsem hned zkontroloval. Vyndal jsem si z něj malého čokoládového Mikuláše – tedy spíš pidi Mikuláška – a pustil jsem se do něj. Víc mi ale rodiče nedovolili, abych prý snědl večeři. Jenže nejsou snad sladkosti mnohem lepší, než nějaká obyčejná večeře?