Rozbitá maminka

Maminka se nám rozbila, tak jsme ji museli dát opravit. Bohužel se obávám, že se ta oprava nepovedla.

Mamince se totiž začala dělat na bříšku boule. Ze začátku to nevypadalo nijak vážně, ale postupem času jsem došel k názoru, že by se s tím mělo začít něco dělat. Díky té bouli už jsem se k mamince ani nevešel na klín.

Tatínkovi se ta boule taky asi přestala líbit, a tak jsme maminku poslali do opravny. Tady se tomu říká nemocnice. Maminku tam opraváři – páni doktoři – prohlíželi, opravovali a dávali dohromady měsíc, ale ať se snažili, jak chtěli, výsledek vůbec nebyl dobrý. Boule se ani trochu nezmenšila, spíš naopak.

Jediný výsledek celé akce byl ten, že jsem byl doma s tatínkem docela sám, tatínek se o mě musel starat a občas jsem šel spát na jednu noc k babičce, aby si tatínek odpočinul. Mě to nevadilo, protože u babičky se dá mnohem lépe a beztrestněji zlobit než doma, ale myslím, že pro rodiče to bylo celé trochu stresující.

Když se maminka vrátila z opravny domů, byla pořád taková unavená a ospalá. Tatínek musel dál vařit a uklízet a ani na procházky se mnou maminka moc nechodila.

Tak jsme ji nakonec poslali do opravny ještě jednou. Tentokrát tam byl asi jiný opravář, protože když se maminka za týden vrátila, už neměla tu obrovskou bouli na břiše.

Někde po cestě domů se ale stavila nejspíš v nějakém supermarketu, protože nám domů přivezla bráchu. Brácha, to je vlastně miminko. Hodně brečí, pořád chce papat, a když náhodou spí, tak by maminka nejraději spala taky. Zatím jsem nepochopil, k čemu nám takový brácha bude, protože s ním není žádná legrace.

Křikloun zasahuje

Dnešní den jsme si užili. Odpoledne bylo pořádné teplo, ale dopoledne jsme se s tatínkem pustili do práce. Taťka se oblékl do pracovního a s Ájou jsme se rozhodli mu pomoct. Na pořadu dne byly živé ploty.

Tatínek vzal nůžky a pustil se do práce. Áje se ořezané listy moc líbily a rozhodla se jich
využít a pořídit si do kožíšku zelené melíry. Válela v nich sudy a větvičky roznášela po zahradě. Já jsem to všechno jistil zdola a hlídal, aby se táta nezřítil ze žebříku.

Když dostaly všechny ploty nový sestřih, zavelel táta ústup. Začali jsme se stahovat domů. Táta sundal montérky, vyklepal listí z oblečení, a já se způsobně posadil na sedačku a čekal, až dostanu bačkůrky. Táta uklidil všechny nástroje, a pak si všimnul, že je Ája celá melírovaná. Tak ji ještě vzal zpátky ven, aby jí vyklepal kožíšek. Mně taťka nařídil sedět na lavičce v chodbě a čekat, ale znáte to… byla mi dlouhá chvíle a chtěl jsem se podívat, jak moc zelené Áje v kožichu zůstane.

Aby nám domů nedoběhlo tolik tepla, tak jsem za sebou zabouchl dveře a šel jsem se podívat. Jenže… táta už mimo jiné také uklidil klíče a naše dveře mají zvenku jen kouli. Navíc už byl táta svlečený a měl jen tričko a trenky… Zrovna se chystal udělat mi přednášku o poslušnosti, když slyšel odcházet naše sousedy. Pomalu nasedali do auta, ale táta naštěstí zareagoval jako Tom Cruise v Mission Impossible. Doběhl k nim, zastavil rozjíždějící se vůz, a půjčil si mobil. Pak zavolal babičce a ta nás přijela zachránit.

Celé by to byla jen veselá historka, nebýt toho, že si táta moc dobře pamatoval, že jsem měl jen sedět a neměl jsem vstávat, a taky to, že když mě viděl zavírat ty dveře, tak na mě volal, abych to nedělal. Já byl bohužel ale tak zabraný do toho, abych je přibouchl se správnou ranou, že jsem ho nevnímal. Takhle jsem teď za odměnu bohužel bez večerníčka :-(.

Byl jsem okraden

Tuhle jsem dostal docela dobré lízátko. Bylo moc dobré. Sice mi chvilku trvalo, než jsem přišel na to, co s ním mám dělat, ale pak už to bylo fajn. Ája mi očividně záviděla, protože psí lízátka se nevyrábí a to svoje jsem jí oblíznout nenechal.

Lízátko jsem si vzal ven na zahrádku, ale nebyl to dobrý nápad. Když jsem zakopnul, stala se z něj písková placka. Táta mi lízátko vzal a omyl. Chvíli to ale trvalo, a já ho tak nestihl zblajznout. Za chvíli už se šlo domů. Naše mamka je jako ostříž a hned si všimla plastových krabiček, které jsem si před tím krásně umělecky rozestavil po kuchyni. Nařídila úklid.

Aby mi zbytek líza nepřekážel, vzal jsem si malou krabičku a lízátko do ní položil. Ája byla sice na pelíšku, ale pro jistotu jsem krabičku položil na schůdky, kam už nevidí. Pak jsem se pustil dobrovolně do úklidu, a když jsem uklidil a vrátil se pro lízátko, byl jsem nemile překvapen.

Lízátko bylo dočista pryč. Zůstala jen prázdná krabička. Podíval jsem se zoufale na maminku, která krájela zeleninu, ale o lízátku nic nevěděla. Dalším podezřelým byla Ája. Došli jsme s maminkou k pelíšku, Ája tam ležela čumáčkem ke zdi (to dělá obvykle jen, když trucuje) a na něčem si pochutnávala. Z koutku tlamy jí vyčuhovala bílá tyčka. Stejná tyčka, kterou mělo moje lízátko.

Pachatele jsme tedy našli, ale bohužel už bylo pozdě a jiné lízátko už jsem z maminky nevymámil. Byl jsem prostě sprostě okraden vlastní chlupatou ségrou!

Beze stopy

Zjistil jsem, že je dobré za sebou umět zametat stopy. Člověk si tím ušetří mnohá trápení. Nedávno jsem si to navíc ověřil v praxi.

V kuchyni máme moc zajímavý systém polic a šuplíků. Máme tam také police, které se „vytahují“ ven a jsou přístupné z obou stran. Maminka v nich skladuje takové ty nepodstatné věci jako je mouka, cukr a podobně… ale najít se tam dají třeba i piškoty (milujeme je s Ájou oba dva stejně) a občas nějaká ta ňamka.

Posledně maminka ochucovala salát k večeři a já se nenápadně přikrčil k policím z druhé strany. Nevšimla si mě, to bylo dobré znamení a povzbuzení, abych se pustil do průzkumu. Po zběžné prohlídce mě zaujal menší červený pytlíček. Nenápadně jsem ho vylovil z poličky a potichu jsem se odkradl z dohledu.

Se svým úlovkem jsem se přemístil do jídelny. Ája tam má za rohem pelíšek, na který není z kuchyně přímý výhled. Přesně tam jsem zaparkoval a pustil se do podrobné prohlídky obsahu svého úlovku. V pytlíčku byla celá hrst gumových medvídků. Opatrně jsem strčil první z nich do pusy a zjistil, že nechutnají vůbec špatně. V tu chvíli se bohužel přišla na můj úlovek podívat i Ája a aby mě neprozradila, musel jsem ji jedním méďou uplatit. Vstrčil jsem jí do tlamy jednoho zeleného medvídka a poposednul jsem si na kraj pelíšku, aby si mohla lehnout vedle mě.

Za chvíli byly medvídci bezpečně v bříšku a já si uvědomil, že mám jistý problém. Totiž že v ruce držím corpus delicti. Chvíli jsem se zmateně rozhlížel, a pak mi došlo, že nejjednodušší bude prázdný pytlík prostě vyhodit do koše. Došel jsem k lince, opřel jsem se o dvířka skříňky, kde máme koš na odpadky, a opatrně je otevřel. Maminka zrovna uklízela sůl a ostatní věci, které dává do salátu. Když se ke mně otočila, byl pytlík bezpečně z dohledu a koš zase zavřený.

Celá operace jako z příběhů Iana Fleminga proběhla hladce a bez následků :-)

Zase ty narozeniny

Říkal jsem vám vůbec, že už jsem oslavil druhé narozeniny? Jsem teď už velkej kluk, všude vidím, skoro všude dosáhnu, a pokud snad nedosáhnu, podám si stoličku nebo nějakou prodlouženou ruku. Maminka kvůli mně rozšířila počet skříněk, které jsou zajištěné proti otevření, a tatínek si začal zamykat skříňky v pracovně.

Taky jsem se naučil spoustu nových slov. Rodiče mi sice občas moc nerozumí, ale to nevadí. Trénuji často a rád. Hlavně tatínek je z toho takový unavený a občas říká, že jsem hodně po mamince. Tomu nerozumím, protože maminka má tmavé vlasy a já mám světlé jako tatínek.

Samotná oslava narozenin byla fajn. Mám oslavy rád, protože se při nich obvykle jí dobroty – hlavně dorty – a když to jsou zrovna vaše narozeniny, dostanete taky spoustu dárků. Já mám teď další autíčka na hraní, knížky na prohlížení a taky své první pexeso s obrázky.

Hlavní dárek byl ale můj dort. Vypadal jako medvídek a měl všechno, co já rád – krém, čokoládu a lentilky. Jen je škoda, že na oslavy chodí také další lidé. Musel jsem se o svůj dort podělit :-(

Veselé Velikonoce

Tak už je tu zase máme - velikonoce. Přeji všem Křiklounovým příznivcům v pondělí bohatou pomlázku a příznivkyním pokud možno málo modřin a boulí :-)

Mějte krásné jaro! Váš Křikloun

Newspeak

Poslední dobou se zaobírám myšlenkou, jak zjednodušit češtinu. Tenhle jazyk je vážně zbytečně moc složitý. Líbilo by se mi něco jako Newspeak. Ovšem ubral bych slova a zjednodušil skloňování a časování. Kdo nad tím má pořád přemýšlet :-).

Řekl jsem si, že zjednodušování vyzkouším na rodičích. Začal jsem opatrně, abych je moc nevyděsil. Přejít od jednoslovných vyjádření typu „ham“. „baf“ a „pa“ k rozvitým větám by asi nerozdýchali. Tak to beru kus od kusu.

Tuhle ráno jsem se probral (kupodivu ve své posteli, nikoliv v posteli mých rodičů :-) ) a koukám, máma se ještě choulí pod peřinou, ale táta nikde. Začal jsem nesměle. „Táta není“.
Mamka zpozorněla a zvedla hlavu. Tak jsem pokračoval, „táta pá“. Chvíli jí trvalo, než pochopila významnost (a vlastně asi i význam mých slov).

Když to pochopila (po ránu trochu pomaleji startuje), začala se usmívat jako sluníčko. „No jo, tatínek je pryč, šel ven s Ájou…“ V tu chvíli jsem pochopil, že pro zrychlení komunikace moje newspeak asi není nejlepší – než si to člověk (nebo mamka) přeloží do staré češtiny, tak to zabere víc času než normální vyjadřování.

Dal jsem tedy mamce pár dní, než jsem to na ni vyzkoušel znovu. Vím, že vy jistě chápete mnohem rychleji, než moje maminka po ránu, ale pro jistotu do závorky přidávám překlad.

Moc rád si teď kreslím a vybarvuji. Trochu terorizuji rodiče, protože je nutím, aby mi nakreslili tu medvěda, tu auto a podobně. To proto, abych měl přes co kreslit. Kreslení na bílý arch papíru je přece nuda. Občas potřebuji i jinou asistenci a musím uznat, že tuhle zjednodušenou češtinu mamka pochopila bleskově. „Písy bác“ (Mami, upadla mi pastelka, asi bys mi ji měla podat).

Další naše malá konverzace se odehrála ve prospěch Áji. Mamka se totiž naučila zavírat branku na schody do přízemí, když jsme v obýváku. To aby mi zabránila v rozletu. „Ťap, ťap Ája“ (jé hele, Ája jde nahoru. To by jí měl asi někdo otevřít branku), řekl jsem a významně jsem se na mamku podíval. I tehdy mamka pochopila, i když s pastelkami jí to šlo poněkud lépe.

Většina mé konverzace s rodiči se odehrává v podobném duchu. Používám jednoduchá spojení, kterým by měli snadno porozumět, a obvykle se vracím ke stále stejným obratům. „Pipi není, pipi pá“ (Já chci vidět nějakého opeřence, proč ti ptáci pořád odlétají pryč?).
„Bác“ (Haha, maminka zase něco upustila a možná i rozbila).
„Ťap, ťap“ (Mami, k čemu myslíš, že mám nohy… přece se nenechám dobrovolně poutat do kočáru, když chci chodit. Celkem mě nezajímá, že pospícháš.)

Tatínek se snaží mého rozletu v konverzaci využít a náležitě mě vzdělávat. Hustí do mě slova jako prosím, děkuji a podobně. Obvykle to dělá metodou „kukaččího slova“. Opakuje slova, která znám: babí, děda, Ája, mamí atd. pořád dokola a snaží se mezi ně nepozorovaně propašovat třeba to prosím. Tuhle hru s ním hraju celkem rád. Jde o to, dávat pozor a nenechat se zmást. Jakmile táta řekne „prosím“, já pronesu „děda“. Párkrát si to vyzkoušíme, táta se ujistí, že se nedám nachytat a pak hra končí.

Jediné, čím si nejsem tak jistý, je, zda se moji rodičové někdy naučí taky tak krásně zjednodušovat.