Vojenská přípravka

Bráchovi by měl někdo konečně vysvětlit, že povinná vojenská služba u nás skončila. Nejdřív jsem si myslel, že to je jen taková legrace. Brácha začal posilovat. Kolena do kleku a holčičí kliky. Občas trénuje až do vyčerpání, že padne na pusu.

Pak ale začal s další disciplínou – plížení. Lehne si na břicho, předstrčí koleno do boku, ruku ohnutou v lokti, přitáhne se… a na druhou stranu… je to sice docela rychlý způsob plížení vpřed. Je to asi také mnohem snazší na ovládání směru, nežli odstrkování a plížení vzad, které provozoval doposud, ale mám pocit, že to je k ničemu.

Snažil jsem se mu říct, že na vojnu nemusí, ale on mě neposlouchá. Začíná v tom být opravdu dobrý. Na chvilku ho mamka položí na zem, otočí se, a brácha je na druhé straně místnosti. Obvykle se takhle přesouvá v obýváku… máme tam na zdi velké zrcadlo a jeho baví do něj bouchat a patlat na něj ožužlanýma rukama. Maminka mi tvrdí, že jsem to jako malý také dělával, ale nějak jí to nevěřím :-).

Jsem zvědavý, co přijde příště. Rychlé střelby na terč? Hod granátem?

Prsenka

Venku už zase prší, ach jo :-( ! Maminka mi včera slíbila, že půjdeme na hřiště, ale když prší, tak to žádná klouzačka, houpačky ani tříkolka nebudou.

Včera jsme totiž byli s maminkou a bráchou na zahradě u babičky a dědy. Občas tam chodíme pomáhat i škodit. Tentokrát jsme byli pomáhat. Svítilo sluníčko a kytičky měly žízeň, tak jsme je jeli zalít. Tedy – brácha jel. Seděl si jako paša ve sporťáku a já jsem cupital vedle maminky a kočáru. Šli jsme také kolem hřiště se spoustou supermoderních prolézaček a houpadel, ale maminka se tam nechtěla zastavit a slíbila mi, že to necháme na pátek.

Pospíchala totiž, abychom byli brzy zase doma. Ještě navečer musela vyzvednout naší stařenku Fiestu u pana doktora. Přifrčeli jsme proto na zahradu skoro kosmickou rychlostí… poslední vysokohorské stoupání šlo také nezvykle rychle, a jakmile jsme dorazili, maminka hned vyběhla do chaty pro kropítko a hurá zalévat. Brácha zůstal trčet s kočárem na cestičce a já začal bloumat kolem.

Dlouho se nic nedělo, ale pak jsem si všimnul pohybu u sousedů. Obvykle tam bývá paní sousedka. Ještě jsem jí trochu plachý, a tak se s ní nevybavuji jako s paní sousedkou tady u nás doma… ale je fajn a myslím, že budeme dobří kamarádi. Tohle ale nebyla ona. Chvíli jsem si postavu prohlížel a přemýšlel, co je špatně. Tmavé vlasy, tmavé brýle… plavky… a pak mi to došlo.

„Mamíííííí, ta paní má prsenka!“ Volal jsem rychle na maminku pro případ, že by si toho nevšimla a běžel blíž k plotu. Myslím, že maminka to věděla. Paní se totiž už notnou chvíli opalovala na sousední zahradě, a protože je maminka o dost vyšší než já, tak to musela vidět už dávno.

„Kde chlapečku? Kdepak?“ ozvalo se zpoza plotu. Stáli jsme totiž s maminkou zrovna u plotu vedle cesty. Babička tam má růže, ale ještě nekvetou. Podíval jsem se přes růžový záhon a tam se na mě z cestičky zubil neznámý stařík. Koulel očima a hledal paní s prsenkama. Pak jí asi zahlédl, protože se otočil směrem k sousední zahrádce a zubil se tam. Maminka se začala dusit smíchy a málem si namočila nohavice hadicí, kterou zrovna zalévala afrikány.

Paní odvedle nejevila známky toho, že by věděla o tom, co vzrušení vzbudila. V klidu se otočila, vzala telefon a začala telefonovat. My jsme mezitím zalili kytičky, pobalili hadici a konev a začali se připravovat na cestu domů. Všimnout si toho humbuku ale musela, protože, když jsme zamykali branku, ještě jsem k ní vyslal poslední pohled…. A měla na sobě i vrchní díl plavek.

Bráška kabrňák

Bráška našel velmi originální způsob, jak dát mamince najevo, že už má plné bříško. Dřív, když už se mu zeleninu polykat nechtělo, tak prostě prskal jídlo zpátky nebo zavřel pusu a maminka s ním nic nesvedla. Poslední dobou ale piluje novou techniku. Musím bohužel přiznat, že v některých ohledech je brácha mnohem větší kabrňák, než jsem býval já.

Celé je to vlastně velice snadné. Když už má dost, v nestřeženém okamžiku mamince chytne plnou lžičku. Vtip je v tom, že to maminka nestíhá dobrzdit. Brácha si totiž vyhlédne moment těsně před tím, než mamka dotáhne lžičku k jeho puse. Mrkev či jiný obsah samozřejmě pokračuje dál… ať žije fyzika!... a to báječným tempem. Přistane pak na bráchovi – ve vlasech, na oblečení, na obličeji… ale samozřejmě také na židličce, na mamce, občas i na nábytku za bráškou.

Vzhledem k tomu, že je mamka měkota, tak bohužel nemáme žádné ilustrativní obrázky. Místo toho, aby nechala bráchu se v tom trochu popatlat a běžela pro foťák, mamka raději hned hledá hadr a uklízí škody.

No uznejte sami – není ten mů bráška super chytrý? :-)

Jak rodiče hledali poklad

V posledním týdnu se nám asi nedařilo moc dobře. Dokonce i elektrika, která zvedala vrata od garáže, se od nás odstěhovala. Zabalila si raneček, řekla adie a byla v čudu. Autíčko nám zůstalo uvězněné v garáži a nemohlo ani dovnitř ani ven.

Tatínek byl dokonce už tak zoufalý, že každou volnou chvíli, kdy nesestavoval na počítači jedničky a nuly, trávil s krumpáčem v ruce. Společně s maminkou odryli drny trávy a rozkopali celou zahradu. Jednou odpoledne jsem se totiž po siestě probudil a našel jsem rodiče na naší malé zahrádce. Oba dva byli celí od hlíny. Tatínek kopal, maminka vyhrabávala hlínu a přitom přebírali každý vykopaný kámen. Asi je prohlíželi, jestli už narazili na zlatou žílu. Nemohli ale nic najít a tak se prokopali až k brance.

Já jsem si mezitím udělal inventuru hraček na písek, prohnal po pidi-zbytku našeho trávníku velký traktor s vlekem a rozsypal trochu písku po okolí… a tatínek s maminkou pořád kopali a ryli.

Zoufalost mých rodičů se stupňovala a po několikadenním „zlatokopání“ nakonec zavolali odborníka. Ten přišel, znaleckým okem okouknul kráter, který vyrobili, a rezolutně prohlásil, že tady žádné zlato ani drahé kamení nenajdou. Jestli ale prý chtějí, tak jim tam alespoň položí elektrický kabel, aby to kopání nebylo nadarmo.

Udělal nám dokonce i nové pojistky a hlavní jistič. Rodiče pak zase celou zahradu zarovnali, schovali prázdný zlatý důl a stopy zahladili drny trávy. Naštěstí se nekopalo v mém pískovišti. Co kdyby tam někdo vykopal moje poklady :-).

Těžká váha

Ok, takže je to oficiální – brácha je prostě těžkotonážní! Jen si to vemte – je mu teprve 5 měsíců a už se nevejde pomalu do žádného oblečení, má skoro 8kg a dlouhý je jak sáňkařská dráha :-).

My jsme totiž byli dneska u paní doktorky. Budiž mi zadostiučiněním, že po té dlouhé hodině čekání v čekárně, která měla být plná malých miminek a ve které bylo spousta úplně větších a kašlajících dětí… tedy že po té nudné a hloupé hodině jsme se dostali do ordinace usměvavé sestry a paní doktorky. Ihned jsem na sestru spustil svůj pohled „opuštěné koťátko“ a oznámil jí, že „chci hašiši“. Sestra se na mě tázavě podívala a maminka – překladatelka to profesí – přeložila, že bych chtěl půjčit, pokud by to šlo – zase to hasičské autíčko, které mi sestra půjčila už posledně. „Jaképak cavyky“, říkal jsem si. „Jasně že by to přece šlo.“

Sestra se usmála a autíčko mi podala. To bylo první pozitivum dne. Hned druhé nastalo ve chvíli, kdy začal brácha brečet. Dostal totiž do každé nohy jednu injekci – byl se chudák nechat očkovat. Doktorka ho před tím ještě zvážila. Tak jsem se přesvědčil, že je to vážně otesánek. Pak už ho šla mordovat. No, vlastně ani moc nebrečel. Když mi před 2 týdny rentgenovali hlavu, tak jsem asi brečel víc :-(

Celá návštěva proběhla děsně rychle a za chvíli jsme byli z ordinace venku. Maminka mi ještě stihla zabavit to hasičské auto. Já naivka si myslel, že si nevšimne, když se ho pokusím propašovat ven.

Celou cestu domů jsem se tedy alespoň bavil svou novou „úplně nejoblíbenější“ hrou. Vlastně jsem ji s maminkou hrál už po cestě tam, ale to jsme šli z kopce, maminka u toho tolik nefuněla. Ta hra je vlastně jednoduchá. Já se vždycky zeptám: „co je to tohleto?“ a ukážu na auto, které zrovna projíždí kolem nebo které stojí u chodníku. Maminka pak odpovídá podle pravdy… to je škodovka… pak když už mám pocit, že maminka neodpovídá dostatečně rychle, komentuji projíždějící auta sám. Naše město je vlastně plné aut… je to tu samý Fot, Kia, Audi, Chochvázen, Mišuduši, Tojota, Hundaj, Škodofka, Renolt… a hlavně Pešot alias Pažout.

Perný den

Dneska jsme si užili opravdu perný den. Včera bylo veselo. Odpoledne jsme byli na zahradě u babičky a dědy. Byl Silvestr a to chodíme každý rok odpoledne na zahradu, odpalujeme rachejtle a mrzneme se ve sněhu. Vloni to bylo pro mě veselejší, seděl jsem v kočárku, byl jsem zachumlaný pod dekami a rachejtle mi tolik nevadily. Letos už jsem velký kluk, a tak jsem všechno sledoval z balkonu. Rachejtle ale byly dost hlasité a já byl rád, když jsem mohl schovat hlavu u babičky. Snažil jsem se ji přesvědčit, že už jsme viděli dost, a že bychom mohli jít do chatky, ale můj návrh neprošel.

Domů jsme přišli asi v půl sedmé. Já šel po večeři brzy spát a tatínek mi slíbil, že mě probudí na ohňostroj. Když přišel, že už je čas, nebyl jsem si vůbec jistý, jestli se mi chce z postele ven. Nakonec jsem ale šel.

Rachejtle byly opět hodně hlasité a moc se mi to nelíbilo. Nabalený v zimním oblečení, zachumlaný v tátově náručí jsem schovával hlavu pod jeho kabát a volal „nekoukám, nekoukám…. já nechci koukat“.

Tatínek mě ale nakonec přesvědčil, že bych se možná mohl trochu podívat. Říkal, že jsou to hezká světýlka a taky, že bych mohl dostat třeba „točeládu“, když bych přestal mít strach a koukal se. Taková „točeláda“, třeba z vánoční kolekce, to je dobrá odměna za to, když se přestáváme bát.

Tak jsem se tedy koukal z bezpečí tátovy náruče. Maminka měla smůlu, ta musela stát na vlastních nohou a na rozdíl od nás s tatínkem měla horší výhled.

Díky ohňostroji jsme šli spát hodně pozdě, nebo spíš brzy … ráno … a taky vstávání bylo náročnější. Zvládli jsme to bez větších ztrát, i bráška spolupracoval a co jsme nenaspali v noci, to se dospávalo po obědě. Když jsem se po odpoledním šlofíčku probudil, seděli tatínek s maminkou v pracovně a „pacovali na noubuku“. Chvíli jsem se snažil zapojit, ale mamince se moc nelíbilo, že jsem jí sahal na klávesnici. Tak jsem se šel zabavit jinam.

V obýváku jsem hledal zatoulaná autíčka a objevil jsem na stolku za gaučem dvě písátka. Včera tam rozhodně ještě nebyla. To mě zaujalo. Když se mi podařilo sundat víčko z černé fixky, bylo jasné, že ji musím vyzkoušet. Na stolku ležel časopis s nějakým vysmátým týpkem na obálce. Tak jsem mu udělal na obličeji nový make-up. Ještě ale neumím tak realisticky kreslit, musím to víc trénovat. Chlapíkovi to nicméně slušelo.

Pak jsem ještě trochu zdokonaloval své techniky kreslení, když jsem si všimnul, že mám na prstíku černé fleky. Nemám rád, když mám špinavé ručičky, a tak jsem šel za maminkou. Ukázal jsem jí ruku a jasně naznačil, že by bylo záhodno ji umýt. Jenže maminka zareagovala trochu divně. Zeptala se mě, kde jsem se ušpinil. Trochu jsem doufal, že si bude myslet, že jsem jako obvykle sahal na kamna, ale maminka to prokoukla. „Ty jsi dělal písi-písi? Kde jsi maloval?“

Místo do koupelny jsme tedy zamířili do obýváku. Maminka šla rovnou ke stolku a taky hned našla fixu. Zavřela ji a začala mi vysvětlovat, že na fixy se nesahá. Pak našla chlapíka s faceliftem. To ji zaujalo a začala pátrat dál. Najednou si všimla mého mistrovského díla. Zavolala na tátu, aby si to prohlídnul. Táta přišel do obýváku a začal si prohlížet kubistické čáry na zdi vedle stromečku. „Co to je?“ Zeptal se táta.“Dělal jsem písi písi.“přiznal jsem se. Táta si začal kresbu lépe prohlížet a maminka mezitím vyrazila pro čistidlo a hadr. Táta se jí snažil přesvědčit, že to ze zdi oškrábe, ale maminka si nedala říct. Kus kresby sice trochu vyblednul, ale docela to nezmizelo.

Tatínek si nakonec došel pro nůž a to, co maminka nestihla vyblednout, oškrábal. S tím zbytkem to bylo horší. Lihem se to trochu rozpilo a tím fixka prošla mnohem hlouběji do zdi. Nešlo to ani přemalovat barvou na zeď a nejprve to musel tatínek docela vymýt vodou a vyškrábat z omítky. Když čistil zeď, rozhlížel se kolem sebe. Stál jsem tam a zvědavě ho při práci pozoroval.

„Ještě někde jsi maloval?“ zeptal se mě tatínek. Přiznal jsem se, že jsem písal na stromeček. Tatínek omyl ještě jednu baňku od světýlek a začal mi vysvětlovat, že na stromeček se nemaluje. Ani na zeď. Ani na nic jiného… Malovat se může jen na papír, na který mi dovolí písat on a nebo maminka. Musel jsem nakonec uznat, že má asi pravdu a slíbit, že už to neudělám. Nakonec to ale dopadlo relativně dobře. Tatínek se ani moc nezlobil. Dokonce jsem ani nedostal naplácáno. Myslím, že to bylo asi tím, že hlavním viníkem celé události byla uznána maminka (měla ty fixky přece včera v noci hned zase uklidit a konec konců – používat líh na mé krásné kresby taky nebyl dobrý nápad), a když se nakonec podařilo díky špachtli, vodě, Remalu a fénu celé dílko zamaskovat, tak si všichni oddychli a bylo to. Jen já mám na prstíčkách pořád ještě černé čáry. Ono to totiž nejde umýt pořádně ani mýdlem :-(.

Až mě zítra ráno v pět…

Když se narodil bráška, přestěhoval jsem se s tátou do svého pokojíku, a maminka s miminkem se zabydlely v ložnici. Občas se táta na noc přestěhoval do ložnice k mamince a bráchovi, ale zase se vrátil nahoru. Myslím, že brácha taky rád vstává brzy :-).

Teď během vánoc se zase táta přestěhoval, ale aby mi to nebylo líto, slíbil mi, že můžu, až se ráno vyspím, přijít dolů do ložnice. Nejprve se mi to nelíbilo, konec konců plyšáci mi studené nožičky nezahřejí, ale nakonec jsem souhlasil. Stejně jsem neměl na výběr.

Včera ráno jsem se probral v pět. Vyklouznul jsem z postele, potichu jsem se proplížil po schodech dolů a otevřel dveře do ložnice. Byl jsem ale trochu zklamán. Mejdan už totiž probíhal. Táta i mamka byli docela vzhůru. Tatínek mě ani nenechal vklouznout pod vyhřátou deku a hned mě nahnal na nočník. Mamka mezitím krmila bráchu. To on se asi postaral o to vzrůšo.

Z nočníku jsem se přesunul rovnou pod tátovu deku. Když se najedl brácha, myslel jsem, že se teprve rozproudí zábava, ale mamka zklamala. Dala ho zpátky do postýlky, zakutlala pod deku, aby mu nebyla zima a sama si vlezla do postele. Bráškovy to bylo očividně líto a začal protestovat. Dostal do pusy dudlík. Tedy… mamka se mu snažila dát do pusy dudlík, on ho statečně plival zpátky a mumlal u toho něco ve smyslu, že jestli si myslí, že ho umlčí takovým úplatkem, tak to se tedy plete…

To už bylo asi půl šesté. Já mezitím zaujal svou oblíbenou pozici. Hlavu jsem si dal na maminčin polštář. Maminka je slabá povaha a nevystrnadí mě. To táta by mě tlačil zpátky na můj polštář. Pak už stačilo jen umístit nohy. Ty se obvykle snažím tátovi dloubnout pod žebra. Táta, to je ale docela jiné kafe. Nechápu proč, ale vůbec se nenechá omezovat.

Zápas o dloubání do maminky a do tatínka pokračoval tak do půl sedmé. Pak už byl i tatínek neustálým rovnáním mé maličkosti unavený a pomalu přestal bojovat. V tu dobu také brácha vzdal svůj souboj s maminkou a dudlíkem a usnul. Maminka se otočila k postýlce zády a já jsem se přestěhoval pod maminčinu deku. Trochu jsem se přitulil a maminka okamžitě vzdala jakýkoliv odpor. Nejspíš si myslela, že ještě bude spát, ale to se spletla. Stačilo se dostatečně často (asi tak každých 5 minut) trochu pohnout. Ve čtvrt na osm se táta probral. Jemu moje drobné zápasení s maminkou očividně nevadilo a zvládnul na chvilku usnout.

Tak jsem se zase přestěhoval k tátovi. Maminka za chvilku usnula, ale to už se blížila osmá a v osm už je přece den a to už se nespinká. Rozhodl jsem se, že půjdeme vstávat a taky jsem to hned oznámil. Nejprve to vypadalo, že se nebude nic dít, ale tatínek se mnou souhlasil. Jen maminka chtěla ještě protestovat a spát. Tak jsem si stoupnul a začal skákat na posteli. „Vstávat, nespinkat…jdeme vstávat… už nechceme spinkat“. Maminka se mě snažila přesvědčit, že ještě chceme spinkat, ale když jsem viděl, že tatínek neprotestuje, začal jsem mamince sundávat deku. Bez deky bylo maminčino protestování trochu slabší.

Celý ten mumraj povolal do boje další posily. V postýlce se začala hýbat kupička dek. Pak už jsem viděl ručičky a uslyšel známé „grrrrr,“ a když táta odhrnul deky, objevil se jako sluníčko vysmátý obličejíček mého brášky. Další povely už nebyly nutné…