První narozeniny

Tak už jsem taky velký kluk. Už mi byl celý jeden rok! Umím už chodit, když se mám čeho držet, umím se sám živit ručičkami, když na to přijde, umím si stoupnout v kočárku… a umím rodiče hezky prohánět.

Oslavu prvních narozenin jsem si opravdu užil. Přišli babička s dědečkem, maminka mi upekla moc dobrý dort a hlavně jsem dostal další hračky a oblečení. Nejprve jsem rozbalil takovou velkou krabici, byla od babičky a dědy. Byla hezká, barevná, a plná dřevěných kostiček různých barev a tvarů. Hned jsem si představil, jak je budu rozhazovat po zemi a zase házet zpátky do krabice. Pak jsme ve spolupráci s rodiči sundali balící papír z další krabice. No a co myslíte, že bylo uvnitř? No jasně, další kostičky :-). Ale vůbec to nevadí, protože kostek není nikdy dost. Horší by bylo, kdybych dostal dvoje stejné oblečení.

Dort jsem si opravdu vychutnal. Než se maminka vzpamatovala, už jsem měl obě ruce zapatlané krémem. Elegantně jsem z dortu sundal krém po celé jedné polovině. Měl jsem ho všude, na rukou, na tvářích a myslím, že i na uchu. I maminka si krém užila, protože jsem jí při tom řádění seděl na klíně.

Od druhé babičky a dědy jsem dostal oblečení a žlutého míšana. Sice nevím, jestli to je veverka nebo křeček, ale musím uznat, že má opravdu vhodný čumáček. Je takový kulatý, pevný, a dobře se žužlá. Když nemám po ruce svou oblíbenou zebru, tak ji docela dobře nahradí. Už mě ale taky stačil naštvat, tak jsem ho strčil na římsu z druhé strany zábradlí schodiště. Míšan tam chudák celý den seděl v koutku a modlil se, aby ho někdo našel. Nakonec ho objevil tatínek a zachránil. Příště bych zkusil, jestli by se tam taky tak udržela naše Ája :-).

Jak táta bil mámu

Velikonoce, to jsou svátky vyloženě rozporuplné. Na rozdíl od vánoc, které jsou klidné, plné dobrot a dárků, se o velikonocích i Ti nejhodnější a nejklidnější tatínkové mění v líté bestie a i ty maminky, které jsou na první pohled klidné a flegmatické, v hysterky.

Nejprve jsem si myslel, že velikonoce budou fajn. Začalo to pečením mazanců. S jejich přípravou jsem sice nepomáhal, ale o to víc se snažím pomoci s jejich likvidací. Sice mi z kousků vydloubávají hrozinky a mandle, ale i tak je to moc dobré. Mám tak pocit, že už jsem opravdu velký, když mě nechají jíst „dospělácké“ dobroty.

Před týdnem maminka pověsila na naši malou jabloň na zadní zahrádce malovaná vajíčka. Nejprve to vypadalo na holém stromku legračně, ale za pár dní se začaly pomalu objevovat listy a náš vajíčkovník je moc hezký.

Asi před třemi dny jsem si všimnul, že tatínek přišel domů z procházky s Ájou s nějakými proutky. Proutky zmizely v prádelně, tak jsem tomu nevěnoval dál pozornost. Včera ráno se ale zase objevily. Tatínek si je přinesl do kuchyně a začal s nimi provádět divné kejkle. Za chvíli se z osmi proutků stal jeden tlustý velký prut. Maminka dodala pár barevných pentlí a já pochopil, co to je pomlázka. Tatínek ji položil vedle misky s barevnými vejdumky a Ája si k ní šla párkrát čuchnout. Naše Ája má totiž pro proutky a klacíky všeho druhu slabost.

Až potud by mi velikonoční svátky nevadily. Jenže dneska ráno se stalo něco, co mě docela ohromilo. Ráno jsme vstali jako obvykle. Vlastně ne docela jako obvykle, včera jsem šel spát později, tak jsem nechal rodiče vyspávat až skoro do sedmi. Pak už mě to ale nebavilo, a tak se šlo snídat.

Po snídani šla maminka uklízet nádobí a najednou se odněkud vynořil tatínek s pomlázkou v ruce, začal s ní divoce mávat, až pentle svištěly, a volal cosi o hodech a vajíčkách. Maminka začala křičet, tatínek jí naháněl s pomlázkou v ruce, a když ji dohnal, začal maminku bít. Maminka ještě víc křičela a Ája zmateně pobíhala kolem. Leknul jsem se, že se mi rodiče pomátli a začal jsem brečet.

Tatínek přestal bít maminku, maminka odněkud vykouzlila barevné čokoládové vajíčko a za to ubližování ho dala tatínkovi. Pak mě zvedla z postýlky a já jsem se k ní přitulil. Táta pořád ještě držel v ruce pomlázku, tak jsem se radši ani nekoukal jeho směrem. Když ji odložil, chtěl, abych šel k němu. To já ale ne, se surovci se nebavím, a ještě pevněji jsem se chytil mámina trička. Schoval jsem hlavu mamince na krk a schoulil jsem se do klubíčka. Táta mě ještě chvíli přemlouval, ale já se nenechal. Jako klíště jsem se jí držel, dokud táta neodešel s Ájou ven.

Až později jsem ho nechal, aby mě vzal na projížďku. Šli jsme k babičce a dědovi. Táta vzal sebou zase tu hroznou pomlázku, ale toho jsem si všimnul pozdě, když už jsem byl upoutaný v kočáře. Dojeli jsme k babičce, táta jí taky zbil, jako maminku, ale asi míň, protože babička tak nekřičela. Za to táta dostal celý pytlík dobrot. Že jsem šel s ním, taky jsem dostal jeden. Byl v něm malý zajíček a velký banán. Na ten se těším, dám si ho dneska ke svačině.
Doufám, že tím velikonoce končí. Nerad bych taky přišel k úhoně.

Bacily

Já jen tak, abyste nevyšli ze cviku, že si ode mne občas něco přečtete… Představte si, že byl tatínek v Rusku. Říkal, že tam mají zimu jako v Rusku. A aby na to Rusko nezapomněl, dovezl si sebou nějakého bacila.

Ruský bacil je mnohem tvrdohlavější a trvanlivější nežli český bacil, to se pozná. Tatínka to skolilo na více než týden. Hodně kašlal, smrkal a vůbec nevypadal dobře. Že tatínek není lakomý, jsem poznal minulý čtvrtek. Podělil se totiž o svoje bacily s maminkou a ta mi taky onemocněla. S opuchlýma očima, horkým čelem a bez hlasu mě se slzou v oku předala v pátek babičce a dědečkovi. Bylo na čase, já byl totiž stále zdravý jako rybička. V paměti jsem ještě stále měl ty děsné kapky, co mi kapala maminka do nosu, když jsem měl rýmu, a to jsem rozhodně opakovat nechtěl.

U babičky a dědy jsem se měl moc dobře. Skoro bych řekl, že mnohem lépe, než doma. Tady mě rodiče šoupnou do ohrádky nebo do postýlky, abych nemohl objevovat a bádat. To babička s dědou mě nechají lézt skoro všude, nechají mě házet pití za gauč, za všechno tahat a tak. Na dědečka stačí chvíli dělat smutné oči a pochová mě, pohoupe mě na kolenou, povídá si se mnou… děda i babička jsou fajn! Mamka s tatínkem si se mnou sice taky hrají a povídají, ale ne pořád :-(.

Maminka ani tatínek mi naštěstí na ty hrozné sibiřské bacily neumřeli, takže jsem se vesele v pondělí vrátil domů. Nemohl jsem být u babičky a dědy déle, protože by si naši zvykli na ticho a klid… no a uznejte, že to bych byl sám proti sobě! Vítání bylo veselé, i Ája měla radost, že jsem zase doma a já se už těšil, jak ji budu prohánět.

Něco se totiž „drobně“ změnilo. Jsem už velký kluk a u ohrádky nebo u nábytku stojím jako švihák lázeňský. Když mě pak položíte na zem s větším akčním rádiem, lezu rychleji než blesk. Ája nestačí utíkat! Zrovna dneska jsem jí to předvedl dokonale. Rodiče nainstalovali ochrannou branku na schodech, abych se nemohl skutálet po schodech do kuchyně. Běhal jsem pak z obýváku do pracovny k tatínkovi a zase zpátky. Ája byla smutná, že nemůže za branku. Mamka ji tedy pustila dovnitř. No a za chvilku už zase ležela u branky a fňukala, chtěla totiž ven. Lezl jsem všude za ní, ona okolo mě pobíhala jako splašená, a maminka jí pořád napomínala, aby na mě nešlápla a mě zase, abych ji nezahal za chloupky kolem čumáčku a za ocas. No byla to legrace! Jen táta asi moc radost neměl, protože pracoval dlouho. Doháněl, co zameškal poleháváním.

Maminka mě pak dala do ohrádky a chvíli si se mnou povídala. Byl jsem tak konsternován jejími řečmi o tom, že můj plyšový méďa se jmenuje Peťka a že zná už mého tatínka jako malého špunta, že jsem se zapomněl držet ohrádky. Stál jsem tam a koukal na mamku. A pak jsem padl na zadek. Hned jsem se ale zvedl a zase si stoupnul. Tentokrát jsem se pustil schválně a dal ruce nad hlavu, aby to mamka viděla. Za chvíli už jsem zase seděl.

Po chvíli mě to sedání a vstávání unavilo, ale myslím, že jsem na dobré cestě vykročit vstříc novým dobrodružstvím. Jak říká teta Jaruš, já asi uteču roku… :-).

Deset měsíců

Už mi bylo deset měsíců. Taková velká událost se nedá přejít jen tak. Součástí oslav je samozřejmě také návštěva paní doktorky. Musím přece vědět, jak rostu a sílím.

Navštívit jsme ji šli s maminkou ve středu. V čekárně to šlo, bylo tam docela teplo a skoro žádné jiné děti, tak jsme nemuseli čekat dlouho. Nejprve jsme se s mamkou zastavili u sestřičky, která mě změřila a zvážila, pak jsme si šli povídat s paní doktorkou. Paní doktorka je totiž hodně zvědavá. Vždy se ptá, jak se mám, co dělám, co už umím, co jím, jak spím… Pak musím jako cvičená opička osahat a pokud možno také ožužlat pár hraček, nechat se ostudit stetoskopem a ukázat zoubky (už mám čtyři).

Tentokrát jsem měl trochu rýmu, a tak jsem ještě přídavkem musel nechat doktorku šťourat se mi v pusince dřevěným klackem. Vůbec se mi to nelíbilo a tak jsem na ni křičel. Nic si z toho nedělala. Otočila mě pak na bříško (podotýkám, že jsem byl pořád nahatý) a dala přede mne několik hraček. Poslušně jsem se po nich natáhl a vybral jsem si chrastítko. Pak mě ale něco začalo lechtat v bříšku. Dopoledne jsem vypil dost čaje. Pak už mě to nelechtalo jen v bříšku, ale začalo to hřát také z venku. Paní doktorka měla v ordinaci povodeň :-).

Maminka mě rychle utřela, a pak už mě konečně oblékla, abych nenastydl (a dala mi mou krásně suchou plínku, kterou mi před tím sundala). Doktorka se usmívala a říkala, že to nic není a že se to stává. Úplně v pořádku to ale asi nebylo, protože něž jsme odešli, řekla mamince, ať mi koupí na spaní kapky do nosu. Nejprve jsem si z toho nic nedělal, alespoň se mi bude lépe spát a nebudu mít plný nos. To jsem se ale spletl. Rozhodně to bylo NĚCO. Hotová pomsta počůrané doktorky!

Večer, než jsem dostal svou noční porci mlíčka, mi mamka totálně zabránila jakémukoliv pohybu. Zapojila do toho mučení ještě tatínka a ten mi držel hlavu. Pak mi do nosu poslala vodu. Plakal jsem a volal o pomoc, ale nikdo mě nepřišel zachránit. Uklidnila mě až večeře. V noci se mi sice s uvolněným nosem spalo mnohem lépe, ale za to mučení to nestojí :(

Trojzubec

Víte kdo je to trojzubec? Jednak je to a vidlička, co s ní Neptun, vládce všech moří, hrozí neposlušným rybám a jednak je to super nástroj v puse. Už ho mám taky, héč! Je to super. Vyrostl mi sám od sebe. Ve spodní části mám zoubky dva a nahoře mi vyrostl další. Je to lepší než otvírák na konzervy.

Jakmile na to maminka přišla, začala z mého dosahu odstraňovat věci, které bych si mohl teď sám otevřít. Například skvělé chrastilo, které mi vyrobila z tuby na rozpustné vitamíny a hrstičky hrášků. Když zjistila, že dokážu v rekordní rychlosti víčko o jeden stupínek pootevřít, dostala asi strach, aby nemusela jako Popelka brzy hrášky sbírat a hračku mi zabavila. Přišel jsem také o červený overball – nevelký nafukovací míček zajištěný bílou zátkou. Ještě se mi sice zátku nepodařilo vyndat, ale když mamka viděla, jak šikovně si s ní poradil kamarád Ben, tak míč zabavila. Ben byl u nás nedávno na návštěvě se svou maminkou Shelley. Je to prima kluk, má spoustu hezkých hraček a hlavně má už 4 zuby a ukázal mi, jak je používat.

Zoubky mi rostou sami od sebe, ale pokroky dělám i jinde. Trénuji stání v ohrádce. Ještě stále nemám dost síly, abych udržel rovnováhu bez držení, ale občas už mi stačí se přidržovat jen jednou rukou. Abych se nemusel držet, tak se někdy o ohrádku opírám bříškem. Má to své výhody. Mám totiž potom volné ručičky a můžu je použít k něčemu jinému – na házení hraček mimo ohrádku nebo na hraní. Hrajeme s maminkou takovou hru – jmenuje se to „kdo víc vydrží“ a maminka zatím prohrává. To se opřu bříškem o ohrádku, začnu plakat, až se mi po tvářích kutálí slzy jako hrachy a čekám, až přijde maminka. Pokud se netváří, že by mě chtěla vzít z ohrádky, tak nasadím těžké zbraně. Vztáhnu uvolněné ručičky a natáhnu je k mamince. Obvykle to stačí, aby mě vzala sebou.

Když jsem se naučil lézt po kolenou, netušil jsem, jak užitečné to bude. Uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy jsem se dostal z ohrádky do širého světa. Hlavně u tety Ivany. Má moc hezký (a hlavně velký) obývák se spoustou zákoutí, kam se dá lézt, lampy s hezkými kabely na tahání, lesklá klepátka na šuplících komody, s nimiž se dá bouchat, třásně na koberci, které se dají oslintat…

Rád také objevuji u babičky a dědy. Tam je nejzajímavější kuchyň. Hned proti dveřím do obýváku, kde obvykle kempuji, je koš na odpadky. Ten musí mít hooooodně zajímavý obsah, když mě k němu nechtějí pustit. Na zemi je linoleum, na kterém se dá skvěle klouzat. To je mnohem lepší než koberec v obývacím pokoji, od kterého mám otlačená kolena.

Doma si to tolik neužiju. Většinu času trávím v ohrádce 1,5 x 1,5 metru v obýváku nebo v kuchyni v postýlce, která má tak vysoký plůtek, že když si stoupnu, tak zvládám tak tak drbat svědící dáseň o vrchní laťku. V kuchyni je prý studená podlaha, proto mě po ní nenechají lézt. V obýváku zase máme spoustu kabelů a elektrických zásuvek. Jediná zásuvka v mém dosahu je ta za dveřmi v pracovně. Tam mě občas tatínek nechá lézt. Zásuvka je zajištěná záslepkou. To abych se nedostal k těm dvěma zajímavým dírkám. Ještě mě vábí kabely, které jsou pod tátovým stolem. K těm ale také nemůžu, schovali je přede mnou za velké polštáře z gauče. Trénuji proto teď stání a chůzi. Jednak budu rychlejší a mrštnější a doufám, že se pak lépe probiji přes zábrany.

Tak trochu jiný rozměr

Můj život dostal nový rozměr. Ještě donedávna jsem žil spíše ve 2D prostoru. Ležel jsem v postýlce nebo v ohradě na bříšku či na zádech a hrál jsem si jen s tím, na co jsem dosáhl. Když bylo nejhůř, dopravil jsem se k hračkám sám vojenským plazením, tím ovšem má dobrodružství končila.

Tento týden se všechno změnilo. Už vím, jak se cítil Newton, když na něj padlo to jablko. Objevil nový svět. Já začal objevovat pomaloučku. Mamka zrovna něco ukládala do poličky a klečela na zemi. Chytnul jsem se okraje postýlky, přitáhnul se… a najednou jsem se postavil na kolena. Týdny posilování rukou a svalů na zádech a na břiše se zúročily v tomto jediném momentu a já klečel a – považte – shlížel na maminku dolů.

Maminka se otočila a lekla se. Rozhodně nečekala, že jí budu koukat přímo do očí. Letěla hned do pokoje pro fotoaparát, protože byl táta poprvé za tři týdny pryč. Vydržel jsem ještě chvíli klečet, aby si mě vyfotila, a pak jsem se skulil jako hruška.

Tím ale mé pokroky nekončí. Druhý den jsem zase „visel“ na ohrádce. V tom mi podjela jedna noha, ustál jsem to, ale na druhou jsem si sedl. A s překvapením jsem zjistil, že to není takový problém. Skulil jsem se zase na bříško, vyšplhal jsem se zpátky na kolena a zase do sedu. Supeeeeer! Když sedím, tak se můj akční rádius zcela mění. Mám dvě volné ruce na hraní. Hračky jako by mi sami skákaly do náruče :-).
Svět je tak nějak jiný, když se na něj díváte ve vertikálním směru. Jasně, nebylo to pro mě úplně nové, když mě mamka nebo táta drželi, mohl jsem si vše dobře prohlédnout svrchu. Nebylo ale možné dostatečně zapojit ruce. Zato teď! Dolezu (všimněte si, že píšu dolezu, nikoliv doplazím :-)) si všude, kam potřebuji – tedy pokud nejsem zrovna limitován plotem. Dokážu už úplně sám sedět, takže mám mnohem více prostoru na hraní. No, a když mám kolem sebe něco, čeho se můžu chytnout, klidně si také kleknu. Na podporu mi stačí jen jedna ruka… a když se hodně snažím, dokáži už i chvilku stát na špičkách. Myslím, že se blýská na lepší časy…

Moc práce

Sotva začal nový rok, už jsem byl zapojen do pracovního procesu. S maminkou jsme ráno vyrazili do kanceláře. Já jsem si tam lehl na deku a bouchal chrastítkem do země. Maminka mezi tím cosi procházela se šéfem a zapisovala. Trvalo to dlouho, a protože Ti dva mluvili o docela nezáživných věcech, začal jsem se brzy nudit.

Za chvíli mi bylo jasné, že tímto tempem nic nestihneme a domů dorazíme bůh ví kdy. Tak jsem se do práce pustil sám. Začal jsem u kabelů. V každé správné kanceláři by měly být kabely dobře rozvedené, dostupné, ale zároveň schované, aby o ně nikdo nezakopával. To ale není případ kanceláře, kde jsme s maminkou pracovali.

Začal jsem se plazit směrem ke stolu. Už z dálky jsem viděl první kabel. Dorazil jsem k němu a nejprve za něj zatahal, abych zjistil, odkud vede. Nic se nepohnulo. Šéf se na mne povzbudivě usmál, tak jsem pokračoval dál. Kabel vedl pod stůl a tak jsem tam vlezl. Došel jsem až k zásuvce, kde končil. Než mě maminka stačila odchytnout, začal jsem tahat ještě za další kabely. Většina z nich vedla do počítače. Kabely tam byly různě zašmodrchané, zaprášené a jeden nebo dva dokonce ani nebyly zapojené. Měli byste vidět ten nepořádek! Bylo právě na čase, aby s tím nějaký šikovný chlapík – třeba jako já – něco udělal.

Maminka si ale brzy uvědomila, že je na rozdíl od Číny v Čechách dětská práce zakázána. To byl nejspíš důvod, proč mě vytáhla a nenechala mě ani dokončit prohlídku kabeláže, natož pak něco napravovat.

Chvíli po té jsme vyrazili domů. Škoda jen, že jsem nestihl překabelovat tu kancelář. Snad příště. Jen si na to budu muset vzít pracovní oblečení. Maminka se totiž zlobila, že jsem jako čuník a říkala, že mě bude muset hodit celého do pračky. Doufám, že brzy zase dorazí Ježíšek. Napíšu mu o montérky.