Jak rodiče hledali poklad

V posledním týdnu se nám asi nedařilo moc dobře. Dokonce i elektrika, která zvedala vrata od garáže, se od nás odstěhovala. Zabalila si raneček, řekla adie a byla v čudu. Autíčko nám zůstalo uvězněné v garáži a nemohlo ani dovnitř ani ven.

Tatínek byl dokonce už tak zoufalý, že každou volnou chvíli, kdy nesestavoval na počítači jedničky a nuly, trávil s krumpáčem v ruce. Společně s maminkou odryli drny trávy a rozkopali celou zahradu. Jednou odpoledne jsem se totiž po siestě probudil a našel jsem rodiče na naší malé zahrádce. Oba dva byli celí od hlíny. Tatínek kopal, maminka vyhrabávala hlínu a přitom přebírali každý vykopaný kámen. Asi je prohlíželi, jestli už narazili na zlatou žílu. Nemohli ale nic najít a tak se prokopali až k brance.

Já jsem si mezitím udělal inventuru hraček na písek, prohnal po pidi-zbytku našeho trávníku velký traktor s vlekem a rozsypal trochu písku po okolí… a tatínek s maminkou pořád kopali a ryli.

Zoufalost mých rodičů se stupňovala a po několikadenním „zlatokopání“ nakonec zavolali odborníka. Ten přišel, znaleckým okem okouknul kráter, který vyrobili, a rezolutně prohlásil, že tady žádné zlato ani drahé kamení nenajdou. Jestli ale prý chtějí, tak jim tam alespoň položí elektrický kabel, aby to kopání nebylo nadarmo.

Udělal nám dokonce i nové pojistky a hlavní jistič. Rodiče pak zase celou zahradu zarovnali, schovali prázdný zlatý důl a stopy zahladili drny trávy. Naštěstí se nekopalo v mém pískovišti. Co kdyby tam někdo vykopal moje poklady :-).

Těžká váha

Ok, takže je to oficiální – brácha je prostě těžkotonážní! Jen si to vemte – je mu teprve 5 měsíců a už se nevejde pomalu do žádného oblečení, má skoro 8kg a dlouhý je jak sáňkařská dráha :-).

My jsme totiž byli dneska u paní doktorky. Budiž mi zadostiučiněním, že po té dlouhé hodině čekání v čekárně, která měla být plná malých miminek a ve které bylo spousta úplně větších a kašlajících dětí… tedy že po té nudné a hloupé hodině jsme se dostali do ordinace usměvavé sestry a paní doktorky. Ihned jsem na sestru spustil svůj pohled „opuštěné koťátko“ a oznámil jí, že „chci hašiši“. Sestra se na mě tázavě podívala a maminka – překladatelka to profesí – přeložila, že bych chtěl půjčit, pokud by to šlo – zase to hasičské autíčko, které mi sestra půjčila už posledně. „Jaképak cavyky“, říkal jsem si. „Jasně že by to přece šlo.“

Sestra se usmála a autíčko mi podala. To bylo první pozitivum dne. Hned druhé nastalo ve chvíli, kdy začal brácha brečet. Dostal totiž do každé nohy jednu injekci – byl se chudák nechat očkovat. Doktorka ho před tím ještě zvážila. Tak jsem se přesvědčil, že je to vážně otesánek. Pak už ho šla mordovat. No, vlastně ani moc nebrečel. Když mi před 2 týdny rentgenovali hlavu, tak jsem asi brečel víc :-(

Celá návštěva proběhla děsně rychle a za chvíli jsme byli z ordinace venku. Maminka mi ještě stihla zabavit to hasičské auto. Já naivka si myslel, že si nevšimne, když se ho pokusím propašovat ven.

Celou cestu domů jsem se tedy alespoň bavil svou novou „úplně nejoblíbenější“ hrou. Vlastně jsem ji s maminkou hrál už po cestě tam, ale to jsme šli z kopce, maminka u toho tolik nefuněla. Ta hra je vlastně jednoduchá. Já se vždycky zeptám: „co je to tohleto?“ a ukážu na auto, které zrovna projíždí kolem nebo které stojí u chodníku. Maminka pak odpovídá podle pravdy… to je škodovka… pak když už mám pocit, že maminka neodpovídá dostatečně rychle, komentuji projíždějící auta sám. Naše město je vlastně plné aut… je to tu samý Fot, Kia, Audi, Chochvázen, Mišuduši, Tojota, Hundaj, Škodofka, Renolt… a hlavně Pešot alias Pažout.

Perný den

Dneska jsme si užili opravdu perný den. Včera bylo veselo. Odpoledne jsme byli na zahradě u babičky a dědy. Byl Silvestr a to chodíme každý rok odpoledne na zahradu, odpalujeme rachejtle a mrzneme se ve sněhu. Vloni to bylo pro mě veselejší, seděl jsem v kočárku, byl jsem zachumlaný pod dekami a rachejtle mi tolik nevadily. Letos už jsem velký kluk, a tak jsem všechno sledoval z balkonu. Rachejtle ale byly dost hlasité a já byl rád, když jsem mohl schovat hlavu u babičky. Snažil jsem se ji přesvědčit, že už jsme viděli dost, a že bychom mohli jít do chatky, ale můj návrh neprošel.

Domů jsme přišli asi v půl sedmé. Já šel po večeři brzy spát a tatínek mi slíbil, že mě probudí na ohňostroj. Když přišel, že už je čas, nebyl jsem si vůbec jistý, jestli se mi chce z postele ven. Nakonec jsem ale šel.

Rachejtle byly opět hodně hlasité a moc se mi to nelíbilo. Nabalený v zimním oblečení, zachumlaný v tátově náručí jsem schovával hlavu pod jeho kabát a volal „nekoukám, nekoukám…. já nechci koukat“.

Tatínek mě ale nakonec přesvědčil, že bych se možná mohl trochu podívat. Říkal, že jsou to hezká světýlka a taky, že bych mohl dostat třeba „točeládu“, když bych přestal mít strach a koukal se. Taková „točeláda“, třeba z vánoční kolekce, to je dobrá odměna za to, když se přestáváme bát.

Tak jsem se tedy koukal z bezpečí tátovy náruče. Maminka měla smůlu, ta musela stát na vlastních nohou a na rozdíl od nás s tatínkem měla horší výhled.

Díky ohňostroji jsme šli spát hodně pozdě, nebo spíš brzy … ráno … a taky vstávání bylo náročnější. Zvládli jsme to bez větších ztrát, i bráška spolupracoval a co jsme nenaspali v noci, to se dospávalo po obědě. Když jsem se po odpoledním šlofíčku probudil, seděli tatínek s maminkou v pracovně a „pacovali na noubuku“. Chvíli jsem se snažil zapojit, ale mamince se moc nelíbilo, že jsem jí sahal na klávesnici. Tak jsem se šel zabavit jinam.

V obýváku jsem hledal zatoulaná autíčka a objevil jsem na stolku za gaučem dvě písátka. Včera tam rozhodně ještě nebyla. To mě zaujalo. Když se mi podařilo sundat víčko z černé fixky, bylo jasné, že ji musím vyzkoušet. Na stolku ležel časopis s nějakým vysmátým týpkem na obálce. Tak jsem mu udělal na obličeji nový make-up. Ještě ale neumím tak realisticky kreslit, musím to víc trénovat. Chlapíkovi to nicméně slušelo.

Pak jsem ještě trochu zdokonaloval své techniky kreslení, když jsem si všimnul, že mám na prstíku černé fleky. Nemám rád, když mám špinavé ručičky, a tak jsem šel za maminkou. Ukázal jsem jí ruku a jasně naznačil, že by bylo záhodno ji umýt. Jenže maminka zareagovala trochu divně. Zeptala se mě, kde jsem se ušpinil. Trochu jsem doufal, že si bude myslet, že jsem jako obvykle sahal na kamna, ale maminka to prokoukla. „Ty jsi dělal písi-písi? Kde jsi maloval?“

Místo do koupelny jsme tedy zamířili do obýváku. Maminka šla rovnou ke stolku a taky hned našla fixu. Zavřela ji a začala mi vysvětlovat, že na fixy se nesahá. Pak našla chlapíka s faceliftem. To ji zaujalo a začala pátrat dál. Najednou si všimla mého mistrovského díla. Zavolala na tátu, aby si to prohlídnul. Táta přišel do obýváku a začal si prohlížet kubistické čáry na zdi vedle stromečku. „Co to je?“ Zeptal se táta.“Dělal jsem písi písi.“přiznal jsem se. Táta si začal kresbu lépe prohlížet a maminka mezitím vyrazila pro čistidlo a hadr. Táta se jí snažil přesvědčit, že to ze zdi oškrábe, ale maminka si nedala říct. Kus kresby sice trochu vyblednul, ale docela to nezmizelo.

Tatínek si nakonec došel pro nůž a to, co maminka nestihla vyblednout, oškrábal. S tím zbytkem to bylo horší. Lihem se to trochu rozpilo a tím fixka prošla mnohem hlouběji do zdi. Nešlo to ani přemalovat barvou na zeď a nejprve to musel tatínek docela vymýt vodou a vyškrábat z omítky. Když čistil zeď, rozhlížel se kolem sebe. Stál jsem tam a zvědavě ho při práci pozoroval.

„Ještě někde jsi maloval?“ zeptal se mě tatínek. Přiznal jsem se, že jsem písal na stromeček. Tatínek omyl ještě jednu baňku od světýlek a začal mi vysvětlovat, že na stromeček se nemaluje. Ani na zeď. Ani na nic jiného… Malovat se může jen na papír, na který mi dovolí písat on a nebo maminka. Musel jsem nakonec uznat, že má asi pravdu a slíbit, že už to neudělám. Nakonec to ale dopadlo relativně dobře. Tatínek se ani moc nezlobil. Dokonce jsem ani nedostal naplácáno. Myslím, že to bylo asi tím, že hlavním viníkem celé události byla uznána maminka (měla ty fixky přece včera v noci hned zase uklidit a konec konců – používat líh na mé krásné kresby taky nebyl dobrý nápad), a když se nakonec podařilo díky špachtli, vodě, Remalu a fénu celé dílko zamaskovat, tak si všichni oddychli a bylo to. Jen já mám na prstíčkách pořád ještě černé čáry. Ono to totiž nejde umýt pořádně ani mýdlem :-(.

Až mě zítra ráno v pět…

Když se narodil bráška, přestěhoval jsem se s tátou do svého pokojíku, a maminka s miminkem se zabydlely v ložnici. Občas se táta na noc přestěhoval do ložnice k mamince a bráchovi, ale zase se vrátil nahoru. Myslím, že brácha taky rád vstává brzy :-).

Teď během vánoc se zase táta přestěhoval, ale aby mi to nebylo líto, slíbil mi, že můžu, až se ráno vyspím, přijít dolů do ložnice. Nejprve se mi to nelíbilo, konec konců plyšáci mi studené nožičky nezahřejí, ale nakonec jsem souhlasil. Stejně jsem neměl na výběr.

Včera ráno jsem se probral v pět. Vyklouznul jsem z postele, potichu jsem se proplížil po schodech dolů a otevřel dveře do ložnice. Byl jsem ale trochu zklamán. Mejdan už totiž probíhal. Táta i mamka byli docela vzhůru. Tatínek mě ani nenechal vklouznout pod vyhřátou deku a hned mě nahnal na nočník. Mamka mezitím krmila bráchu. To on se asi postaral o to vzrůšo.

Z nočníku jsem se přesunul rovnou pod tátovu deku. Když se najedl brácha, myslel jsem, že se teprve rozproudí zábava, ale mamka zklamala. Dala ho zpátky do postýlky, zakutlala pod deku, aby mu nebyla zima a sama si vlezla do postele. Bráškovy to bylo očividně líto a začal protestovat. Dostal do pusy dudlík. Tedy… mamka se mu snažila dát do pusy dudlík, on ho statečně plival zpátky a mumlal u toho něco ve smyslu, že jestli si myslí, že ho umlčí takovým úplatkem, tak to se tedy plete…

To už bylo asi půl šesté. Já mezitím zaujal svou oblíbenou pozici. Hlavu jsem si dal na maminčin polštář. Maminka je slabá povaha a nevystrnadí mě. To táta by mě tlačil zpátky na můj polštář. Pak už stačilo jen umístit nohy. Ty se obvykle snažím tátovi dloubnout pod žebra. Táta, to je ale docela jiné kafe. Nechápu proč, ale vůbec se nenechá omezovat.

Zápas o dloubání do maminky a do tatínka pokračoval tak do půl sedmé. Pak už byl i tatínek neustálým rovnáním mé maličkosti unavený a pomalu přestal bojovat. V tu dobu také brácha vzdal svůj souboj s maminkou a dudlíkem a usnul. Maminka se otočila k postýlce zády a já jsem se přestěhoval pod maminčinu deku. Trochu jsem se přitulil a maminka okamžitě vzdala jakýkoliv odpor. Nejspíš si myslela, že ještě bude spát, ale to se spletla. Stačilo se dostatečně často (asi tak každých 5 minut) trochu pohnout. Ve čtvrt na osm se táta probral. Jemu moje drobné zápasení s maminkou očividně nevadilo a zvládnul na chvilku usnout.

Tak jsem se zase přestěhoval k tátovi. Maminka za chvilku usnula, ale to už se blížila osmá a v osm už je přece den a to už se nespinká. Rozhodl jsem se, že půjdeme vstávat a taky jsem to hned oznámil. Nejprve to vypadalo, že se nebude nic dít, ale tatínek se mnou souhlasil. Jen maminka chtěla ještě protestovat a spát. Tak jsem si stoupnul a začal skákat na posteli. „Vstávat, nespinkat…jdeme vstávat… už nechceme spinkat“. Maminka se mě snažila přesvědčit, že ještě chceme spinkat, ale když jsem viděl, že tatínek neprotestuje, začal jsem mamince sundávat deku. Bez deky bylo maminčino protestování trochu slabší.

Celý ten mumraj povolal do boje další posily. V postýlce se začala hýbat kupička dek. Pak už jsem viděl ručičky a uslyšel známé „grrrrr,“ a když táta odhrnul deky, objevil se jako sluníčko vysmátý obličejíček mého brášky. Další povely už nebyly nutné…

Bráchovy první vánoce

Letošní vánoce dopadly dobře. Dokonce mnohem lépe, než jsem očekával.

Já jsem životní optimista, a nepochyboval jsem o tom, že na mě Ježíšek nezapomene. Pro jistotu jsem ale už několik týdnů před vánoci začal všude rozhlašovat, že „Ježíšek pinese mokoku“. Čím víc se blížil Štědrý den, tím častěji jsem to všem okolo připomínal a předpokládám, že to jistě přispělo k úspěchu.

Ve středu ráno těsně před vánoci jsem našel v obýváku překvapení - místo maminčina pracovního stolu se nám tu objevil ozdobený stromeček. Měl na sobě spoustu barevných ozdob a světýlek. K čemu se takové ozdoby hodí, tak to jsem zjistil hned ten den večer. Dobře se do nich bouchá, a když chcete rodiče opravdu rozzlobit, stačí se každých deset minut připlížit ke stromečku a do nějaké ozdoby cvrnknout. Důležité je ale vybrat takovou ozdobu, která cinká, aby to rodiče slyšeli a mohli dostatečně reagovat :-).

Stromeček kupodivu přežil až do Štědrého dne. Vlastně stojí v obýváku nezraněný doteď. To je dobře, protože by neměl Ježíšek kam dát dárky.

Abych si zkrátil čekání na Ježíška, byl jsem se s tatínkem a dědečkem ještě na Štědrý den projít. Brácha zůstal doma s maminkou. Trochu jsem mu záviděl, protože pršelo a počasí bylo docela nepříjemné. Když jsme se vrátili domů, brácha si v klidu ležel v postýlce a mamka se očividně nudila, protože neměla co na práci. Večeře už byla vlastně připravená, stůl prostřený a nebylo co dělat.

Zvláštní je, že na bráškovi vůbec nebylo vidět, že by se na Ježíška těšil. To já jo. Seděl jsem u večeře jako na trní, rodiče jedli neskutečně pomalu a bráška si s klidem seděl ve své sedačce u stolu s námi, ožužlával si prsty a pobrukoval.

Když už jsme konečně dovečeřeli a já myslel, že už se půjdeme podívat, kde je Ježíšek, vymyslel si tatínek, že si ještě dá čaj a cukroví. Ještě neměl vypitou ani polovinu čaje, když jsme uslyšeli z obýváku nějaké cinkání. Jako by tam někdo zvonil na zvoneček. Šli jsme se do obýváku podívat a pod stromečkem byly narovnané spousty zabalených dárečků.

Chtěl jsem se na ně hned vrhnout, ale rodiče mi dovolili rozbalovat vždy jen jeden dárek. Bráška si klidně usnul, tak jsem rozbaloval dárky pro sebe i pro něj. Nakonec jsem pod stromečkem našel i naprosto suprovou motorku. Dostal jsem ji ale od Ježíška s podmínkou, že budu hodný (jako bych snad někdy zlobil :-) ). Ježíšek mi napsal vzkaz, že když budu zlobit, tak si ji zase vezme zpátky :-(

Bráška si svoje dárky prohlédl až druhý den. Má je teď vyrovnané ve své postýlce, kouká na ně a moc rád je ožužlává, hlavně svou novou modrou žirafu a chrastítko šášu.

Aktuální rozhovor

„Martínku polož to!“
„Já to počebuju.“
„Polož to zpátky, to je maminky!“
„Já to počebuju.“
„Vrať to mamince. To by ti nechutnalo.“

… kouknu se na zelený pytlík s obrázkem čehosi červeného a říkám si, jak může maminka tak přesně vědět, že by mi to nechutnalo.

„Přestaň zlobit a vrať to zpátky“
„Nemusím zlobit. Budu honej“ zazubím se a dál si s klidem prohlížím sáček. Našel jsem ho v polici, kam se málo kdy dostanu. Když už jsem ale rychlejší než rodiče, tak toho přece musím využít.

Mezi tím si maminka opláchla ruce, usušila si je a vykročila směrem ke mně. Vyrazil jsem jako řízená střela. První kolečko z kuchyně do chodby a zpátky jídelnou. Je výhoda mít doma moderní otevřené prostory. Maminka za mnou. Druhé kolečko. Maminka se zastavila a promýšlí taktiku.

Taky stojím. Slyším cinkot. Bráška v postýlce jednou rukou drží provázek, na kterém má přivázané chrastítko nad hlavou, provázek si přitahuje, aby dosáhl na chrastilo, a druhou rukou do chrastítka bouchá. Má z toho ohromnou legraci a brouká si u toho.

Najednou se maminka objeví vedle mě, chytí mě za rameno a druhou rukou mi bere pytlík. Začnu se rozčilovat.
„Já to počebuju“
„Ale nepotřebuješ. To je maminky. Maminka to používá, když vaří.“
Smutně si prohlížím pytlík, který už maminka pevně drží ve svých rukou.
„Tam jsou píšinka.“
„Správně, tam je napsáno, co je v tom pytlíku“
„Co je to?“ ptám se a ukazuji na první písmenko v řadě.
„To je C“
„Co je to?“
„H“
„Co je to?“
„I“
„Co je to?“
„L“
„Co je to?“
„To je taky L“
„Co je to?“
„I“
No prosím. Nic nebezpečného…. Maminka toho nadělá. Smutně ji pozoruji, jak vrací sáček s červeným obrázkem zpátky do police a zavírá skříňku. Beru si tedy raději zpátky kastrůlek.
„Musím važit“

Jak jsem přišel o ovečku

Pomalu si začínám zvykat na to, že už nám brácha opravdu zůstane. Věděli jste, že když si přinesete domů z porodnice mimino, tak už ho nemůžete reklamovat ani vrátit? Mně to nejdřív ani moc nevadilo.

Brácha Milan stejně pořád jen spinkal nebo brečel. Teď už ale taky občas brouká. Dělá takové „Uh“ a nebo „Ah“ a myslím, že tak volá, aby k němu někdo přišel. Nebaví ho pořád jen ležet a koukat do stropu. No nedivím se, mě by to taky asi nebavilo.

Mamince to nejspíš taky brzy došlo a bohužel začala bráchův problém řešit způsobem, který se mi vůbec nelíbí. Jednou navečer si ke mně klekla s takovým něžným výrazem. Bylo mi hned jasné, že je zle… a taky že bylo. Zeptala se mě, jestli bych nechtěl dát bráškovi nějaké hračky. Prý jich mám víc než dost… „Hraček není nikdy dost!“ chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem jen řekl „Neci“.

Maminka mě ale ještě chvíli přemlouvala, a když viděla, že to nikam nevede, tak nasadila svou oblíbenou taktiku – vydírání. „Martínku, budeš chtít ke svačině nějakou mňamku?“ zeptala se mě. Odpověděl jsem samozřejmě, že ano. „Tak přines z pokojíku bráškovi nějakou hračku, aby mu nebylo v postýlce smutno,“ mamka na to.

Chvíli jsem stál a přemýšlel, jaké to pro mě bude mít následky. Když poslechnu, budou rodiče brát za samozřejmost, že se budu s bráchou o všechno dělit. Když neposlechnu, nebudou se rodiče dělit se mnou o dobroty… hm… tohle byla pěkná šlamastika. Ještě chvíli jsem se rozmýšlel a nakonec jsem přišel na geniální nápad.

Pár dní před tím jsem byl s dědou na procházce a přinesl jsem si domů sbírku kaštanů… prohrabal jsem tedy krabičku s kaštany, kterých jsem si do té doby ani jednou nevšimnul, a našel jeden ne moc hezký pro bráchu. Maminka ale nebyla spokojená. Kaštany prý nejsou pro miminka. Poslala mě hledat nahoru do pokojíku, kde mám opravdové hračky.

Pomalu jsem se loudal po schodech do patra a přemýšlel, co s tím. V pokojíku mám dva velké šuplíky s kostkami, autíčky a plyšáky. Když jsem otevřel první šuplík, začal jsem se v něm bezradně přehrabovat. Nakonec jsem vyštrachal obrázek kravičky, vystřižený z kartonu z nějaké krabice od müsli. Byl jen černobýlí, abych si ho mohl někdy vybarvit. Řekl jsem si, že obrázek obětovat můžu, a donesl jsem ho vítězoslavně mamince. Bohužel ani tentokrát jsem neuspěl.

Mamka to nakonec vzdala a já měl falešný pocit bezpečí. Večer se ale do akce pustil tatínek. Zase mě přemlouval a vysvětloval, že mám hodně hraček a že je bráškovi samotnému bez hračky smutno… zase použil vydírání… a já jsem nakonec pod dozorem tatínka a s těžkým srdcem z šuplíku vydoloval jednu ze svých dvou plyšových oveček a nakonec jsem dokonce přidal ještě jednoho krtka (ty jsem měl původně dohromady tři).

Druhý den ráno jsem na všechno zapomněl – křivdu jsem zaspal – a bylo zase dobře. Tedy do chvíle, kdy jsem si všimnul svých dvou plyšových hraček v bráchově postýlce. Jsem nicméně dost chytrý na to, abych začal křičet a dožadovat se jejich navrácení.

Místo toho jsem si vzal v koupelně stoličku a se slovy „koukat na bráchu“ jsem si stoupl k postýlce. Mamka po mně hodila očkem, obvykle mě sleduje, když se k bráchovi přiblížím na podezřele krátkou vzdálenost, a usmála se. Jakmile se otočila zády, strčil jsem ruku mezi šprincle postýlky a začal si přát, abych byl Saxana. Když už jsem měl v postýlce nacpanou ruku až po rameno, nahmatal jsem ovečku. Vzal jsem ji opatrně za nohu a vytáhnul z postýlky ven. Okamžitě jsem ji přitisknul k sobě a zmizel s ní nahoře. Mamce to bylo podezřelé, když najednou ztichnu nebo zmizím, tak hned předpokládá to nejhorší. Hned jí došlo, že zmizela ovečka.

Za chvilku jsem se vrátil bez ovečky. Tu jsem mezitím pečlivě ukryl v šuplíku, který se normálně vůbec nepoužívá. Mamka mě chvilku přemlouvala, abych ovečku vrátil, a pak to opět vzdala.

Já se ale nevzdal. Počkal jsem do odpoledne, když jsme po procházce seděli v obýváku a brácha si hověl ve své postýlce. Krtek byl s ním. Jakmile se mamka na chvilku otočila, sebral jsem krtka a prchal s ním do bezpečí. Tentokrát jsem ale narazil na tátu. Sebral mi krtka a šel se mnou hledat i ovečku.

Představte si, že prý když jsem je dal bráchovi, tak už mu je musím nechat. To je ale hloupé pravidlo!

Krtka si brácha odnesl hned sebou, ovečku jsme s tátou našli až večer. Teď už jsou bohužel zase oba dva v bráchově postýlce a mně už nenapadá, jak je bráchovy zabavit :-(