Deset měsíců

Už mi bylo deset měsíců. Taková velká událost se nedá přejít jen tak. Součástí oslav je samozřejmě také návštěva paní doktorky. Musím přece vědět, jak rostu a sílím.

Navštívit jsme ji šli s maminkou ve středu. V čekárně to šlo, bylo tam docela teplo a skoro žádné jiné děti, tak jsme nemuseli čekat dlouho. Nejprve jsme se s mamkou zastavili u sestřičky, která mě změřila a zvážila, pak jsme si šli povídat s paní doktorkou. Paní doktorka je totiž hodně zvědavá. Vždy se ptá, jak se mám, co dělám, co už umím, co jím, jak spím… Pak musím jako cvičená opička osahat a pokud možno také ožužlat pár hraček, nechat se ostudit stetoskopem a ukázat zoubky (už mám čtyři).

Tentokrát jsem měl trochu rýmu, a tak jsem ještě přídavkem musel nechat doktorku šťourat se mi v pusince dřevěným klackem. Vůbec se mi to nelíbilo a tak jsem na ni křičel. Nic si z toho nedělala. Otočila mě pak na bříško (podotýkám, že jsem byl pořád nahatý) a dala přede mne několik hraček. Poslušně jsem se po nich natáhl a vybral jsem si chrastítko. Pak mě ale něco začalo lechtat v bříšku. Dopoledne jsem vypil dost čaje. Pak už mě to nelechtalo jen v bříšku, ale začalo to hřát také z venku. Paní doktorka měla v ordinaci povodeň :-).

Maminka mě rychle utřela, a pak už mě konečně oblékla, abych nenastydl (a dala mi mou krásně suchou plínku, kterou mi před tím sundala). Doktorka se usmívala a říkala, že to nic není a že se to stává. Úplně v pořádku to ale asi nebylo, protože něž jsme odešli, řekla mamince, ať mi koupí na spaní kapky do nosu. Nejprve jsem si z toho nic nedělal, alespoň se mi bude lépe spát a nebudu mít plný nos. To jsem se ale spletl. Rozhodně to bylo NĚCO. Hotová pomsta počůrané doktorky!

Večer, než jsem dostal svou noční porci mlíčka, mi mamka totálně zabránila jakémukoliv pohybu. Zapojila do toho mučení ještě tatínka a ten mi držel hlavu. Pak mi do nosu poslala vodu. Plakal jsem a volal o pomoc, ale nikdo mě nepřišel zachránit. Uklidnila mě až večeře. V noci se mi sice s uvolněným nosem spalo mnohem lépe, ale za to mučení to nestojí :(

Trojzubec

Víte kdo je to trojzubec? Jednak je to a vidlička, co s ní Neptun, vládce všech moří, hrozí neposlušným rybám a jednak je to super nástroj v puse. Už ho mám taky, héč! Je to super. Vyrostl mi sám od sebe. Ve spodní části mám zoubky dva a nahoře mi vyrostl další. Je to lepší než otvírák na konzervy.

Jakmile na to maminka přišla, začala z mého dosahu odstraňovat věci, které bych si mohl teď sám otevřít. Například skvělé chrastilo, které mi vyrobila z tuby na rozpustné vitamíny a hrstičky hrášků. Když zjistila, že dokážu v rekordní rychlosti víčko o jeden stupínek pootevřít, dostala asi strach, aby nemusela jako Popelka brzy hrášky sbírat a hračku mi zabavila. Přišel jsem také o červený overball – nevelký nafukovací míček zajištěný bílou zátkou. Ještě se mi sice zátku nepodařilo vyndat, ale když mamka viděla, jak šikovně si s ní poradil kamarád Ben, tak míč zabavila. Ben byl u nás nedávno na návštěvě se svou maminkou Shelley. Je to prima kluk, má spoustu hezkých hraček a hlavně má už 4 zuby a ukázal mi, jak je používat.

Zoubky mi rostou sami od sebe, ale pokroky dělám i jinde. Trénuji stání v ohrádce. Ještě stále nemám dost síly, abych udržel rovnováhu bez držení, ale občas už mi stačí se přidržovat jen jednou rukou. Abych se nemusel držet, tak se někdy o ohrádku opírám bříškem. Má to své výhody. Mám totiž potom volné ručičky a můžu je použít k něčemu jinému – na házení hraček mimo ohrádku nebo na hraní. Hrajeme s maminkou takovou hru – jmenuje se to „kdo víc vydrží“ a maminka zatím prohrává. To se opřu bříškem o ohrádku, začnu plakat, až se mi po tvářích kutálí slzy jako hrachy a čekám, až přijde maminka. Pokud se netváří, že by mě chtěla vzít z ohrádky, tak nasadím těžké zbraně. Vztáhnu uvolněné ručičky a natáhnu je k mamince. Obvykle to stačí, aby mě vzala sebou.

Když jsem se naučil lézt po kolenou, netušil jsem, jak užitečné to bude. Uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy jsem se dostal z ohrádky do širého světa. Hlavně u tety Ivany. Má moc hezký (a hlavně velký) obývák se spoustou zákoutí, kam se dá lézt, lampy s hezkými kabely na tahání, lesklá klepátka na šuplících komody, s nimiž se dá bouchat, třásně na koberci, které se dají oslintat…

Rád také objevuji u babičky a dědy. Tam je nejzajímavější kuchyň. Hned proti dveřím do obýváku, kde obvykle kempuji, je koš na odpadky. Ten musí mít hooooodně zajímavý obsah, když mě k němu nechtějí pustit. Na zemi je linoleum, na kterém se dá skvěle klouzat. To je mnohem lepší než koberec v obývacím pokoji, od kterého mám otlačená kolena.

Doma si to tolik neužiju. Většinu času trávím v ohrádce 1,5 x 1,5 metru v obýváku nebo v kuchyni v postýlce, která má tak vysoký plůtek, že když si stoupnu, tak zvládám tak tak drbat svědící dáseň o vrchní laťku. V kuchyni je prý studená podlaha, proto mě po ní nenechají lézt. V obýváku zase máme spoustu kabelů a elektrických zásuvek. Jediná zásuvka v mém dosahu je ta za dveřmi v pracovně. Tam mě občas tatínek nechá lézt. Zásuvka je zajištěná záslepkou. To abych se nedostal k těm dvěma zajímavým dírkám. Ještě mě vábí kabely, které jsou pod tátovým stolem. K těm ale také nemůžu, schovali je přede mnou za velké polštáře z gauče. Trénuji proto teď stání a chůzi. Jednak budu rychlejší a mrštnější a doufám, že se pak lépe probiji přes zábrany.