Jak jsem přišel o ovečku

Pomalu si začínám zvykat na to, že už nám brácha opravdu zůstane. Věděli jste, že když si přinesete domů z porodnice mimino, tak už ho nemůžete reklamovat ani vrátit? Mně to nejdřív ani moc nevadilo.

Brácha Milan stejně pořád jen spinkal nebo brečel. Teď už ale taky občas brouká. Dělá takové „Uh“ a nebo „Ah“ a myslím, že tak volá, aby k němu někdo přišel. Nebaví ho pořád jen ležet a koukat do stropu. No nedivím se, mě by to taky asi nebavilo.

Mamince to nejspíš taky brzy došlo a bohužel začala bráchův problém řešit způsobem, který se mi vůbec nelíbí. Jednou navečer si ke mně klekla s takovým něžným výrazem. Bylo mi hned jasné, že je zle… a taky že bylo. Zeptala se mě, jestli bych nechtěl dát bráškovi nějaké hračky. Prý jich mám víc než dost… „Hraček není nikdy dost!“ chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem jen řekl „Neci“.

Maminka mě ale ještě chvíli přemlouvala, a když viděla, že to nikam nevede, tak nasadila svou oblíbenou taktiku – vydírání. „Martínku, budeš chtít ke svačině nějakou mňamku?“ zeptala se mě. Odpověděl jsem samozřejmě, že ano. „Tak přines z pokojíku bráškovi nějakou hračku, aby mu nebylo v postýlce smutno,“ mamka na to.

Chvíli jsem stál a přemýšlel, jaké to pro mě bude mít následky. Když poslechnu, budou rodiče brát za samozřejmost, že se budu s bráchou o všechno dělit. Když neposlechnu, nebudou se rodiče dělit se mnou o dobroty… hm… tohle byla pěkná šlamastika. Ještě chvíli jsem se rozmýšlel a nakonec jsem přišel na geniální nápad.

Pár dní před tím jsem byl s dědou na procházce a přinesl jsem si domů sbírku kaštanů… prohrabal jsem tedy krabičku s kaštany, kterých jsem si do té doby ani jednou nevšimnul, a našel jeden ne moc hezký pro bráchu. Maminka ale nebyla spokojená. Kaštany prý nejsou pro miminka. Poslala mě hledat nahoru do pokojíku, kde mám opravdové hračky.

Pomalu jsem se loudal po schodech do patra a přemýšlel, co s tím. V pokojíku mám dva velké šuplíky s kostkami, autíčky a plyšáky. Když jsem otevřel první šuplík, začal jsem se v něm bezradně přehrabovat. Nakonec jsem vyštrachal obrázek kravičky, vystřižený z kartonu z nějaké krabice od müsli. Byl jen černobýlí, abych si ho mohl někdy vybarvit. Řekl jsem si, že obrázek obětovat můžu, a donesl jsem ho vítězoslavně mamince. Bohužel ani tentokrát jsem neuspěl.

Mamka to nakonec vzdala a já měl falešný pocit bezpečí. Večer se ale do akce pustil tatínek. Zase mě přemlouval a vysvětloval, že mám hodně hraček a že je bráškovi samotnému bez hračky smutno… zase použil vydírání… a já jsem nakonec pod dozorem tatínka a s těžkým srdcem z šuplíku vydoloval jednu ze svých dvou plyšových oveček a nakonec jsem dokonce přidal ještě jednoho krtka (ty jsem měl původně dohromady tři).

Druhý den ráno jsem na všechno zapomněl – křivdu jsem zaspal – a bylo zase dobře. Tedy do chvíle, kdy jsem si všimnul svých dvou plyšových hraček v bráchově postýlce. Jsem nicméně dost chytrý na to, abych začal křičet a dožadovat se jejich navrácení.

Místo toho jsem si vzal v koupelně stoličku a se slovy „koukat na bráchu“ jsem si stoupl k postýlce. Mamka po mně hodila očkem, obvykle mě sleduje, když se k bráchovi přiblížím na podezřele krátkou vzdálenost, a usmála se. Jakmile se otočila zády, strčil jsem ruku mezi šprincle postýlky a začal si přát, abych byl Saxana. Když už jsem měl v postýlce nacpanou ruku až po rameno, nahmatal jsem ovečku. Vzal jsem ji opatrně za nohu a vytáhnul z postýlky ven. Okamžitě jsem ji přitisknul k sobě a zmizel s ní nahoře. Mamce to bylo podezřelé, když najednou ztichnu nebo zmizím, tak hned předpokládá to nejhorší. Hned jí došlo, že zmizela ovečka.

Za chvilku jsem se vrátil bez ovečky. Tu jsem mezitím pečlivě ukryl v šuplíku, který se normálně vůbec nepoužívá. Mamka mě chvilku přemlouvala, abych ovečku vrátil, a pak to opět vzdala.

Já se ale nevzdal. Počkal jsem do odpoledne, když jsme po procházce seděli v obýváku a brácha si hověl ve své postýlce. Krtek byl s ním. Jakmile se mamka na chvilku otočila, sebral jsem krtka a prchal s ním do bezpečí. Tentokrát jsem ale narazil na tátu. Sebral mi krtka a šel se mnou hledat i ovečku.

Představte si, že prý když jsem je dal bráchovi, tak už mu je musím nechat. To je ale hloupé pravidlo!

Krtka si brácha odnesl hned sebou, ovečku jsme s tátou našli až večer. Teď už jsou bohužel zase oba dva v bráchově postýlce a mně už nenapadá, jak je bráchovy zabavit :-(

Bindíny

Být malý a roztomilý má své nesporné výhody. Na to jsem přišel už dávno. Přišli jsme třeba s mamkou do obchodu a prodavačkám mohly zuby z pusy vypadat, jak se na mě usmívaly. Venku zase na mě dělají ženy – mladé i staré – cukrdlata, usmívají se a švitoří o tom, jak jsem roztomilý a hezký. To dělají ty moje pěkné velké oči s dlouhými řasami. Mamka jim říká „kukačky“.

Všiml jsem si, že naopak moje pohledy přitahují především mladší ženy a dívky, které mají blond vlasy a pěknou postavu – tedy bindíny. Taková pěkná bindína stojí nejen za ohlédnutí, ale také za komentář. Táta se mými diskusemi o bindínách baví, mamka občas neví, kam s očima.

Tuhle jsme třeba šli s mamkou nakoupit. Brácha si to frčel v kočárku (po našem loňském katastrofickém výletě na houby je moje staré fáro k ničemu, takže má brácha nové a já se raději rychle naučil chodit), já cupital vedle něj a držel jsem se hezky vedle mamky. Za námi se pomalu loudal postarší pár. No – loudal – šli asi tak rychle jako my, takže ne moc :-).

Najednou jsem před sebou uviděl docela pěknou bindínu. Navíc bylo hezky, svítilo sluníčko, já šel jen tak prostovlasý v tričku s krátkým rukávem… a na lehko byla i ona dívka. Měla asi málo peněz, protože měla krátkou nejen sukni, ale ani tričko nebylo ušité z příliš velkého kusu látky. Nemusím zdůrazňovat, že jsem měl díky tomu moc hezký výhled na její poprsí. Hned jsem si vzpomněl na bráchovo pomlaskávání, když se krmí.

Počkal jsem si pěkně, až byla přímo proti nám, zadíval jsem se přímo do jejího výstřihu a pronesl hezky jasně a zřetelně „ňamka“. V tu chvíli se dospělí kolem mě začali ošívat a každý udělal něco jiného. Mamka se začala uculovat a rychle uhnula pohledem směrem co nejdále od bindíny. Ona slečna drobně zrudla a přidala do kroku.

Největší legrace ale začala za mnou. Myslím, že ten stařík, co se za námi loudal zavěšený do své stejně „mladé“ paní, se musel nějakou dobu koukat přesně na stejná místa, jako já. Jen měl kliku, protože že své výšky měl mnohem lepší výhled. Začal se smát – vůbec ne tak decentně, jako to obvykle dělává mamka u mých vtipných poznámek – pěkně nahlas. Jeho paní asi přidala do kroku, protože šli najednou rychleji než my, a když nás míjeli, měla v obličeji výraz přísné paní učitelky. Slečna, která to všechno způsobila, také přidala do kroku a skoro sprintem zmizela někde za rohem za námi.

Škoda, že už je podzim. Hezkých teplých dní bude čím dál tím méně a kabáty už tak veselé nejsou.