Tak trochu jiný rozměr

Můj život dostal nový rozměr. Ještě donedávna jsem žil spíše ve 2D prostoru. Ležel jsem v postýlce nebo v ohradě na bříšku či na zádech a hrál jsem si jen s tím, na co jsem dosáhl. Když bylo nejhůř, dopravil jsem se k hračkám sám vojenským plazením, tím ovšem má dobrodružství končila.

Tento týden se všechno změnilo. Už vím, jak se cítil Newton, když na něj padlo to jablko. Objevil nový svět. Já začal objevovat pomaloučku. Mamka zrovna něco ukládala do poličky a klečela na zemi. Chytnul jsem se okraje postýlky, přitáhnul se… a najednou jsem se postavil na kolena. Týdny posilování rukou a svalů na zádech a na břiše se zúročily v tomto jediném momentu a já klečel a – považte – shlížel na maminku dolů.

Maminka se otočila a lekla se. Rozhodně nečekala, že jí budu koukat přímo do očí. Letěla hned do pokoje pro fotoaparát, protože byl táta poprvé za tři týdny pryč. Vydržel jsem ještě chvíli klečet, aby si mě vyfotila, a pak jsem se skulil jako hruška.

Tím ale mé pokroky nekončí. Druhý den jsem zase „visel“ na ohrádce. V tom mi podjela jedna noha, ustál jsem to, ale na druhou jsem si sedl. A s překvapením jsem zjistil, že to není takový problém. Skulil jsem se zase na bříško, vyšplhal jsem se zpátky na kolena a zase do sedu. Supeeeeer! Když sedím, tak se můj akční rádius zcela mění. Mám dvě volné ruce na hraní. Hračky jako by mi sami skákaly do náruče :-).
Svět je tak nějak jiný, když se na něj díváte ve vertikálním směru. Jasně, nebylo to pro mě úplně nové, když mě mamka nebo táta drželi, mohl jsem si vše dobře prohlédnout svrchu. Nebylo ale možné dostatečně zapojit ruce. Zato teď! Dolezu (všimněte si, že píšu dolezu, nikoliv doplazím :-)) si všude, kam potřebuji – tedy pokud nejsem zrovna limitován plotem. Dokážu už úplně sám sedět, takže mám mnohem více prostoru na hraní. No, a když mám kolem sebe něco, čeho se můžu chytnout, klidně si také kleknu. Na podporu mi stačí jen jedna ruka… a když se hodně snažím, dokáži už i chvilku stát na špičkách. Myslím, že se blýská na lepší časy…

Moc práce

Sotva začal nový rok, už jsem byl zapojen do pracovního procesu. S maminkou jsme ráno vyrazili do kanceláře. Já jsem si tam lehl na deku a bouchal chrastítkem do země. Maminka mezi tím cosi procházela se šéfem a zapisovala. Trvalo to dlouho, a protože Ti dva mluvili o docela nezáživných věcech, začal jsem se brzy nudit.

Za chvíli mi bylo jasné, že tímto tempem nic nestihneme a domů dorazíme bůh ví kdy. Tak jsem se do práce pustil sám. Začal jsem u kabelů. V každé správné kanceláři by měly být kabely dobře rozvedené, dostupné, ale zároveň schované, aby o ně nikdo nezakopával. To ale není případ kanceláře, kde jsme s maminkou pracovali.

Začal jsem se plazit směrem ke stolu. Už z dálky jsem viděl první kabel. Dorazil jsem k němu a nejprve za něj zatahal, abych zjistil, odkud vede. Nic se nepohnulo. Šéf se na mne povzbudivě usmál, tak jsem pokračoval dál. Kabel vedl pod stůl a tak jsem tam vlezl. Došel jsem až k zásuvce, kde končil. Než mě maminka stačila odchytnout, začal jsem tahat ještě za další kabely. Většina z nich vedla do počítače. Kabely tam byly různě zašmodrchané, zaprášené a jeden nebo dva dokonce ani nebyly zapojené. Měli byste vidět ten nepořádek! Bylo právě na čase, aby s tím nějaký šikovný chlapík – třeba jako já – něco udělal.

Maminka si ale brzy uvědomila, že je na rozdíl od Číny v Čechách dětská práce zakázána. To byl nejspíš důvod, proč mě vytáhla a nenechala mě ani dokončit prohlídku kabeláže, natož pak něco napravovat.

Chvíli po té jsme vyrazili domů. Škoda jen, že jsem nestihl překabelovat tu kancelář. Snad příště. Jen si na to budu muset vzít pracovní oblečení. Maminka se totiž zlobila, že jsem jako čuník a říkala, že mě bude muset hodit celého do pračky. Doufám, že brzy zase dorazí Ježíšek. Napíšu mu o montérky.