Jak rodiče hledali poklad

V posledním týdnu se nám asi nedařilo moc dobře. Dokonce i elektrika, která zvedala vrata od garáže, se od nás odstěhovala. Zabalila si raneček, řekla adie a byla v čudu. Autíčko nám zůstalo uvězněné v garáži a nemohlo ani dovnitř ani ven.

Tatínek byl dokonce už tak zoufalý, že každou volnou chvíli, kdy nesestavoval na počítači jedničky a nuly, trávil s krumpáčem v ruce. Společně s maminkou odryli drny trávy a rozkopali celou zahradu. Jednou odpoledne jsem se totiž po siestě probudil a našel jsem rodiče na naší malé zahrádce. Oba dva byli celí od hlíny. Tatínek kopal, maminka vyhrabávala hlínu a přitom přebírali každý vykopaný kámen. Asi je prohlíželi, jestli už narazili na zlatou žílu. Nemohli ale nic najít a tak se prokopali až k brance.

Já jsem si mezitím udělal inventuru hraček na písek, prohnal po pidi-zbytku našeho trávníku velký traktor s vlekem a rozsypal trochu písku po okolí… a tatínek s maminkou pořád kopali a ryli.

Zoufalost mých rodičů se stupňovala a po několikadenním „zlatokopání“ nakonec zavolali odborníka. Ten přišel, znaleckým okem okouknul kráter, který vyrobili, a rezolutně prohlásil, že tady žádné zlato ani drahé kamení nenajdou. Jestli ale prý chtějí, tak jim tam alespoň položí elektrický kabel, aby to kopání nebylo nadarmo.

Udělal nám dokonce i nové pojistky a hlavní jistič. Rodiče pak zase celou zahradu zarovnali, schovali prázdný zlatý důl a stopy zahladili drny trávy. Naštěstí se nekopalo v mém pískovišti. Co kdyby tam někdo vykopal moje poklady :-).