Pár obrázků

Jo dudlík, kde bych bez něj byl...

To jsem byl ještě hodně malý

:-)

Dá to práci udržet hlavu nahoře

To ještě máma nevěděla, co ji čeká

To jsem já a moje ségra Ája

22.5. Na ultrazvuku kyčlí

Dneska jsem byl na ultrazvuku kyčlí. Samozřejmě s mámou (někdo přeci musí tlačit ten můj šíleně těžký kočár). Z nemocnice mi poslali pozvánku na 12:15, ale my jsme vyrazili dřív. Máma si totiž nebyla jistá, ve které budově to je.

Nejdříve jsem si říkal, jestli to není zbytečné, ale nakonec jsem musel uznat, že máma ví, co dělá. Díky skvělému značení a tabulím s popisky v areálu nemocnice jsem si to tam pořádně prohlédl při okružní jízdě. Tahle vyhlídková jízda měla jedinou chybu – výhled mi trochu zastínil igelit, který máma dává na kočár, když prší.

Když jsme konečně dorazili na místo, bylo tam už docela dost lidí a další přišli po nás. Za chvíli vyběhla sestřička a chtěla po nás „ortopedickou vložku“ (rozuměj papír, na kterém byly vytištěny výsledky prvního ultrazvuku kyčlí z porodnice). Nemusím asi zdůrazňovat, že na pozvánce o tom nebyla ani zmínka. Mamka má ale naštěstí všechny papíry založené v průkazce, kterou nosí sebou, a tak se na rozdíl od některých jiných maminek nemusela s tou sestrou dohadovat.

Při cestě do nemocnice mamka přemýšlela o tom, že jsem jí už minimálně dva dny nic neprovedl. Naivně se se mnou o tuto svou myšlenku podělila, tak jsem si řekl, že jí udělám radost. Že měla mlčet jí došlo ve chvíli, kdy mě vyndala v nemocnici z kočárku a začala mi sundavat kombinézu, ve které vypadám jako kosmonaut (nebo astronaut?).

Nahmátla vlhkou mapu pod mým pravým ramenem a zatvářila se dost kysele. Jsem totiž fakt dobrej a když se snažím, tak pročůrám i pampersky. Musím ale uznat, že to vzala celkem dobře. Proklestila si cestu k přebalovacím stolkům a vybalila nejen suchou plínku, ale taky suché oblečení.

S tím jsem nepočítal a trochu mě překvapila, ale nejsem z těch, co se snadno vzdávají. Jakmile mě začala přebalovat, zaměřil jsem svou pozornost na močový měchýř. Abych ji zmátl, vykouzlil jsem na tváři roztomilý úsměv. Máma je teď mnohem ostražitější, a tak mě nenechá ani chvilku bez plínky, takže jsem si nakonec musel pomoci malou lstí. Prudce jsem vymrštil nohy, zase je stáhnul a škubnul sebou. Tím se na zlomek vteřiny uvolnil prostor a já dobře mířenou ranou zasáhl cíl. Takto jsem zlikvidoval i tu suchou košilku a dupačky, do kterých mě chtěla, chudák, převléknout. Její kyselý výraz se změnil v trochu zoufalý a myslím, že i krapet smutný.

V tom nás už volala sestra do ordinace. Řekla mamce, že mi má nechat jen košilku a plínku. Mamka rychle nasadila suchou plínu a ze čtyř kusů oblečení vybrala ten nejméně mokrý. Do ordinace jsem šel jen v dupačkách bez košilky. Tam mi na ultrazvuku prohlédla doktorka kyčle a po půlhodinovém čekání jsme byli za minutku venku.

Pak mi teprve došlo, že jsem trochu přestřelil. Máma mi totiž nechala ty vlhké dupačky a jen mi na tu stranu, kde jsem je zasáhl, nacpala srolovanou látkovou plínku. Tu, co mi do ní utírá uslintanou pusu. Sice to přestalo studit, ale pohodlné to moc nebylo. K tomu jsem se musel vyjádřit, takže jsem vyhodil dudlík na zem a začal řvát. Takhle mě nasoukala do skafandru a vyrazili jsme k domovu. Protože jsem zvládnul zlikvidovat také záložní dudlík, byla z nás docela veselá a hlasitá karavana.

Když se nad tím tak zamyslím, tak musím uznat, že to bylo Pyrrhovo vítězství. Na druhou stranu jsem ale mámu ještě šetřil. Vedle mě byl zaparkovaný v kočáru jeden maník, který to své mámě osladil hůř (smrděl po celé chodbě). Tohle jsem si já nechal hezky až na doma :)

Potutelný úsměv

Maminka občas používá divné slovo. Říká, že mám ve tváři „potutelný“ výraz nebo „potutelný“ úsměv. Já tedy vůbec nevím, co to slovo „potutelný“ znamená, ale z toho kdy to slovo mamka používá lze vyvodit, že to bude asi mít něco společného s legrací.

Tuhle mi například říkala, že se „potutelně usmívám“ a že to určitě nebude jen tak. Taky že ne. Celou půl hodinu před tím jsem pilně tlačil, až jsem byl celý rudý v obličeji.

Někde jsem totiž slyšel, že je možné být „pokakaný až za ušima“. Přišlo mi to divné, tak jsem to chtěl vědecky ověřit - už pro tu švandu co tomu rodiče řeknou. A možné to opravdu není.

Pracoval jsem na tom usilovně, ale pokakaný jsem byl jen pod lopatky, na ramena už jsem se nedostal a tím pádem tedy ani na uši. Člověk holt nesmí věřit všemu, co slyší.

Za to jsem alespoň řval jako tur, když mě mamka svlékala a myla. Řval jsem ještě po celou dobu, co tu spoušť uklízela, až jsem byl zase celý rudý. Za odměnu jsem dostal hned najíst. Z toho plyne jediné: chce to veškerá tvrzení ověřovat v praxi a nespoléhat se jen na teorii. A druhá poučka zní: čím víc řevu, tím větší úspěch.

20.5. Už se zkouším usmívat

V pondělí jsem se naučil báječnou věc. Už vím, jak dočista odzbrojit mamku. Naučil jsem se usmívat. Nemyslím jen tak zatáhnout trochu mimickými svaly, jako do té doby. Myslím opravdu se usmívat, roztáhnout koutky a přidat trochu veselého zavýsknutí.

Může být sebevíc naštvaná či utahaná, stačí zapojit pár svalů v obličeji a roztaje. Nejprve to byl jen takový chabý pokus, ale i tak to na ni zapůsobilo. Pilně jsem trénoval, hlavně když se nedívala, a rozbalil jsem to naplno druhý den, když u toho byl táta. Na něj to sice nemělo tak omamný vliv, jako na mámu, ale myslím, že v koutku duše byl taky rád. A když už jsme u toho usmívání, myslím, že budu mít dolíčky ve tvářích, jako maminka. To budou jednou holky koukat, až na ně vybalím svůj odzbrojující úsměv...

Moje maminka ráda pere.

Moje maminka ráda pere. Každou chvíli cpe prádlo do pračky a zdá se, že je zatížená hlavně na moje věci. Tak jsem si řekl, že jí udělám radost.

Totiž, aby měla maminka co prát, tak jsem se naučil bezva trik. Dá se použít v několika variantách, ale nejlepší je, když jsem nahatý. To pak má největší účinek.

Počkám si, až mě svlékne a otočí se pro čistou plínu. To je vhodný okamžik se počůrat. Tím „se“ myslím sebe, veškeré oblečení (to co mi právě svlékla i to co se mi chystala dát na spaní), povlečení a plínky v dosahu a pokud možno ještě koberec nebo alespoň zvědavého psa. Když se snažím, dokážu počůrat až metr a půl vzdálenou zeď za postýlkou. Jsem prostě šikulka.

Tak jsem se narodil

Narodil jsem se jednoho krásného aprílového dne k večeru. Celý den svítilo sluníčko, bylo hezky, až večer po mém příchodu začalo pršet.

Přiznám se, že se mi ani do tak hezkého dne na svět moc nechtělo. Bylo mi u maminky v bříšku dobře. Vždyť co mi tam chybělo? Samozřejmě, že nic. Jenomže jsem dostal strach. Netrpěliví doktoři začali strašit, že jestli se do konce týdne neukážu dobrovolně, tak nás i s maminkou zavřou do nemocnice a že si na mě posvítí. Oni by snad byli schopní mě vytáhnout násilím. Tomu jsem chtěl zabránit, a tak jsem se přihlásil sám.

Nechal jsem maminku ještě si užít hezký den, dojít na nákup a s tátou na procházku. Odpoledne ještě stihla vytrhat trochu plevelu ze záhonku kytek a dát si s tátou odpolední kávu (tedy meltu, abych byl přesný) a kousek zákusku. No a pak jsme vyrazili do nemocnice, abychom to měli rychle za sebou.

Za pár dní už jsme byli doma a já se začal seznamovat s okolím. Mám jednu starší ségru. Je hodně chlupatá, má dlouhé uši a ocas a studený čumáček. Zatím jsem ji mohl pozorovat jen z povzdálí, ale mám takové tušení, že my dva toho spolu hodně dokážeme. Jen musím trochu vyrůst a rozpohybovat se. To mi zatím vůbec nejde. Jsem rád, když na bříšku chvilku udržím hlavu nad podložkou. Musím ještě hodně trénovat.

Mimo ségry Áji jsem dostal do vínku ještě nějaké ty příbuzné a samozřejmě rodiče. Mám je rád. Mám je moc rád. To jen pro jistotu, aby snad někdo nedošel k názoru, že tomu je na opak. Jen se jim musím pořád připomínat, aby nezapomněli, že mě mají. Zatím mi to, myslím, docela jde. Berou to ale s humorem a i když jsou ze mě občas hoooodně unavení, ještě se ani jeden nezhroutili. Zatím…

Už také bloguji

Narodil se malý beránek… „Krátce po příchodu malého Beránka do vaší rodiny jste možná zjistili, že je to děťátko miloučké a heboučké, ale také činorodé a plné síly. Zvláště, když beránek celý rudý ječí v kočárku jako o život, aby upoutal pozornost. Nezlobte se proto na něj, on vám jen sděluje, jak mu je nepříjemné, že musí být v mokrých plínkách třeba jen chvilinku. Podobně vehementním způsobem bude vždycky sdělovat všem okolo své pocity a prožitky a vymáhat si tak naplnění svých potřeb i splnění přání.“
(z knížky Jak vychovávat děti podle horoskopu)… Tak to se mají rodiče na co těšit :)

V jiné moc hezké knížce malý kluk žadoní: „prosím pěkně … nakresli mi beránka …“
Tu knížku si chci určitě přečíst, až budu velký. Prý je moc hezká a dá se číst v každém věku. Zatím jsem ji jen poslouchal ještě u maminky v bříšku převyprávěnou z CD.

Ale abych neodbíhal od tématu... Moji rodiče v poslední době obdrželi spousty podobných proseb. Jen už nikdo nechtěl kresbu, ale obrázek malého beránka. No a tak se nakonec rozhodli mi trochu pomoci s vlastními webovými stránkami. Dneska je to přece velice moderní. Každý má svůj internetový deníček, tak proč bych nemohl také. Chci být naprosto in…