Modrá je dobrá

Už se ze mě stává velký kluk. To se pozná, protože mamka pomalu odkládá první sady oblečení. Taky si už začínám broukat a povídat s kamarády "oběšenci", které mám pověšené v postýlce. No a v neposlední řadě v noci spím. Včera jsem poprvé vydržel celou noc a probral jsem se až v půl páté. To je docela úspěch. Mamka se teď modlí, aby mi to vydrželo.

Vstávání v noci má své kouzlo. Táta teď riskuje klid, a tak spíme v jedné místnosti všichni čtyři. Áje je to jedno, ta spí jako zařezaná, ale taťku obvykle vzbudím, když chci jíst.

Mamka se snaží co nejrychleji vypotácet z postele a vzít mě sebou, aby byly škody co nejmenší. Obvykle se pak nejistým krokem vydáme do kuchyně připravit jídlo, do ložnice přebalit mě, a rychle zpátky do obýváku, kde se pak mamka uvelebí v křesle a já dostanu – konečně – najíst.

Protože si jídlo vychutnávám, a protože se mamka málo kdy opravdu probudí, obvykle u jídla usínáme oba dva. Musí být na nás legrační pohled, mamka zachumlaná v dece na gauči, já zachumlaný v zavinovačce pod mamčinou dekou a občas klesající flaška :-). Nedávno jsme se takhle vyvrávorali z ložnice okolo druhé hodiny a zpátky jsme, k tátovu překvapení, vlezli do pelíšku až ve čtyři. Sice dbám na zdravé stravování, ale můžete mi věřit, že déle než 25 minut nejím.

Dalším jasným důkazem toho, že začínám růst jsou ručičky. Dokážu s nimi docela slušně zachytávat věci. Moc rád tahám mamku za vlasy a za oblečení. Nedávno jsem se mamce pověsil na tričko a nemohla mě sundat. Musel zasáhnout taťka. Jindy jsem zase zachytil mamce flašku s pitím tak dokonale, že jsem se polil a mamka mě musela převlíknout. Asi se mi chtěla pomstít, protože mi dala tričko s růžovým lemováním. Bohužel ta růžová byla docela vidět. A aby toho nebylo málo, mám taky růžové pyžamko. To je naštěstí jen jedno. Snad z toho všeho rychle vyrostu :-). Ono to tričko vypadá hezky, ale když se na vás nejdříve sympaticky zubí sestra u doktorky, a pak najednou řekne mamince „svlékněte si ji, zvážíme ji“, tak to tedy ne. Modrá je dobrá…

Moji kamarádi

Víte co jsou to ručičky? Já na to přišel nedávno. Asi tak před 2 týdny jsem zjistil, že ty bambulky co mám na konci rukou se dají také otevřít a že mám ještě prsty. Ty se moc dobře hodí. Dá se jimi dloubat do oka sobě i případně rodičům, dají se cucat a okusovat, a když je v blízkosti něco zajímavého, tak se to dá chytnout a nepustit. Hlavně vlasy.

Před pár dny mi mamka pověsila do postýlky kamarády oběšence. Jsou čtyři, jsou plyšoví a hlavně se do nich dá báječně bouchat rukama. To se pak celí rozkývou a já jen čekám, až spadnou. Zatím se mi jen podařilo chytit jednoho z nich – opičáka – za cedulku. Mamka bohužel odhalila můj záměr a cedulky okamžitě odstříhala. Stejně ale plánuji, že se s nimi blíže seznámím. Myslím, že jsou příbuzní pipky Pepka, který se mnou sdílí moji tašku do kočárku. Je celý žlutý a má na hlavě pořádného pankáče. Ten je super, dá se cucat. Bohužel i tohle si mamka uvědomila dost rychle, a tak se na Pepka můžu zatím jen dívat.

Kamarádů mám víc. Další jsou kočka a pes. Ti pamatují ještě tátu v plínkách :). S nimi je taky legrace. Hlavně když ležím na lince, zabalený do zavinovačky, a čekám, až budu mít hotové jídlo. Mamka mi je postaví vedle a já tak mohu trénovat ruce. Ještě mám trochu problémy s koordinací, ale už cílím mnohem lépe. Obvykle to odnese kočka. Když dám do rány dostatek energie, tak kočka padne na znak. Dokonce už se mi i podařilo ji odstřelit úplně, takže Ája, na kterou ta kočka málem spadla, utekla na pelíšek.

Pak tu jsou ještě další, ale ti mě zatím moc nezajímají. Mám tu velkého růžového čuníka. Jednou z něho bude super polštář, ale teď mi spíš překáží v postýlce v rozhledu. V druhé postýlce mám měďu. Méďa se bude hodit, ale zatím je ještě moc velký, takže jsme se seznámili jen trochu – ožužlal jsem mu spodní tlapku. Na zbytek si musím počkat, až si k němu budu moci sednout. No a další hromada kamarádů čeká schovaná, takže je zatím znám jen z doslechu. Ovšem už teď se na ně těším.

Jak rostu I

Tak mě tak napadlo, že jsem se ještě nevytahoval, jak hezky rostu.

Když jsem byl asi před dvěma týdny po šestinědělí u doktorky, tak jsem měl 53 cm a 3,8 kg. Dva týdny uběhly jako voda a už mám 4,5 kg. Jen nevím, jestli tam taky nepřibyl nějaký ten centimetr na délku. Máma mě nedokáže změřit, protože kdykoliv vezme do ruky metr, tak se kroutím jako pytel blech.

Ještě chvíli a bude ze mě habán. Jen to má jedinou chybku. Mamku začala pobolívat hlava a krční páteř. Řekl bych, že to má z toho, že mě pořád nosí, tak doufám, že zatne zuby a bolest překoná :-)

Na Bělehrad!

„Na Bělehrad!“, chtělo se mi křičet ve středu ráno, když jsem si hezky hověl ve své autosedačce, jako kdysi Švejk v kolečkovém křesle, a maminka mě cpala na zadní sedačku našeho miniaturního auta. Měli jsme vyrazit s tátou k němu do práce, a pak na nákupy. Protože mi ale mluvení ještě moc nejde, tak jsem prostě jenom křičel.

Nevěřili byste, jak i člověk (tedy moje maminka), který nerad chodí to obchodů, dokáže trávit hodiny tlačením nákupního vozíku mezi regály. Snažila se mi namluvit, že za to můžu já, když musí pořád dávat pozor, abych sedačkou nezavadil o ty lidi, co se motají kolem, dávat dudlík do pusy a tak…

V Tescu jsme byli tak dlouho, že jsem měl možnost obhlédnout zdejší příslušenství. Musím uznat, že mají hezkou „přebalovárnu“, a protože mamka nezapomněla, že se musí jíst a pít, tak jsem si tu návštěvu obchodu docela užil. Jen jsem bohužel objevil jednu nepříjemnou vlastnost mojí autosedačky. Ona docela hřeje a nevětrá, takže jsem byl v tom vedru celý zpocený. Rozhodně v ní nemůžu trávit moc času v kuse.

Z Tesca jsme se přemístili do Makra. Tam měla mamka seznam o hodně kratší a co vím, tak se těšila hlavně na ryby.

Nadšení z výhledu na další nakupování mi zkazili hned u vchodu. Tam, co Vás otravují s ukazováním dokladů a kartičky. Slečna se naklonila přes pultík, aby mohla obdivovat mé krásné oči, a pak s úsměvem rezolutně prohlásila, že „s tím maličkým dovnitř ovšem nepůjdete“. Maminka na ni vyvalila oči. „Proč proboha?“ zeptala se. Slečně zamrzl úsměv na těch tenkých rtech a začala mamce mávat před očima nějakým fasciklem. „Tady to je v obchodních podmínkách. Dětem do 12 let není vstup povolen“. Na maminčin dotaz, kde je tedy dětský koutek, když mají tak prima přístup ke klientům jen pokrčila slečna rameny a otočila se na dalšího zákazníka. Mamka to už dál nerozebírala, nechtěla zbytečně zdržovat ty netrpělivé nakupující, kteří za námi začali tvořit frontu. Losos holt nebude a mamka má na příštích 12 let utrum.

To mi vzalo chuť na další nakupování a mamince asi taky, protože řekla, že to balíme a vyrazili jsme za tátou. Tam jsme v kanceláři zabavili většinu volných židlí, já okupoval velikánský stůl a užíval jsem si houfy fanoušků a obdivovatelek. „Ťu ťu ťu…“ na mě přišli dělat všichni kolegové a já rozdával úsměvy jak filmová hvězda. Táta si tam ťukal něco do počítače, jako to dělává doma, občas si poklábosil se svým sousedem nebo kamarádem z vedlejší kanceláře a tvářil se hodně zaneprázdněně (to já taky umím :-) ). Já se do diskuze moc nezapojoval, jen když jsem chtěl mamce naznačit, že je na čase mě zase nakrmit. Mamka (kupodivu) byla taky většinu času zticha, dala si kafe a když jsem spal, tak si četla tu zajímavou knížku o Číně, co jsme si z ní četli doma spolu. Díky tomu byl taťka docela rychle hotový a my mohli vyrazit domů.

Byl jsem z toho vedra a z autosedačky tak zpocený, že jsem si doma lehnul jen tak. Mamka mě akorát přikryla hadrovou plínkou, aby mi nebyla zima. To se mi mooooc líbilo! Asi se dám k nudistům. Protože jsem ale přeci jen malé miminko, tak jsem to náležitě ocenil. Stejně mě chtěla maminka koupat a praní měla v plánu už dva dny (vždyť víte, že pere ráda :) )

Myslím ale, že teď nějakou dobu nakupovat nepojedeme :(

Návštěva

Posledních pár dní jsem měl návštěvu. Nebojte, nepatřím mezi ty sebestředné děti, které si myslí, že se všechno točí jen a jen kolem nich (od toho tu je slunce – no i když já jsem určitě rozsvítil dříve smutný a fádní život svých rodičů víc, než jen nějaká obyčejná hvězda), ale tentokrát mohu s jistotou tvrdit, že to byla moje návštěva. Přijela se na mě podívat teta Jarka a můj čtyřletý bratránek Matěj.

Přijeli z daleka a tak si to tu chtěli trochu prohlédnout, než dorazí k nám. Projeli se hezky až do blízké (13 km vzdálené) vesničky a zpět. Jen už si teď nejsem jistý, co teta říkala o zdejším okolí, ale asi se jí tu líbilo :). Taky si musím jednou udělat okružní jízdu.

Jak už to tak bývá, choval jsem se naprosto vzorově – byl jsem samý úsměv, samý šprým. A vydrželo mi to docela dlouho. Já se vůbec před cizími snažím ukazovat v lepším světle. To aby viděli, jak jsem na rodiče hodný. Až druhý den už jsem byl z toho nějak unavený a tak jsem si i poplakal. Přetvářka mi zatím ještě tolik nejde, musím víc trénovat. Bez toho to v dnešní světě není lehké, tak abych něco nepromeškal.

Docela jsem si to užil. Nebyl jsem sice pořád středem pozornosti (hlavně ségra Ája neměla chvilku volnou, jak byla žádána), ale to nevadí. Rozhodně jsem nebyl odkládán do koutku. Byli jsme na procházce v té hospodě, kam se máma chystá, že se bude chodit celé léto flákat s kámoškama (to chci vidět :) ) a taky ve městě. Tam už to znám, jezdíme tam každou chvíli. Matěj na tom vydělal apartní hučku a zmrzku, ale tu já bohužel ještě nemůžu. Už abych přestal být mimino!

Zatím co já si užíval pozornosti, Ája by asi občas měla radši klid. Hlavně když bylo to vedro a Matěj si s ní chtěl hrát. Aby ji vylákal na zahrádku, vynesl jí tam všechny hračky. Byla z toho nějaká zmatená, vyběhla za ním a začala všechny hračky sbírat. Nanosila si je na hromádku před vchodem a nakonec si na ně pro jistotu lehla, aby jí je nikdo neodnesl. Myslím, že hračky ubránila :). Na druhou stranu se jí ale jistě líbilo, že se s ní chodil Matěj hodně mazlit a hladil jí po hlavě. Ona se ráda mazlí.

Celé dva dny Matýsek pořizoval pečlivou fotodokumentaci. Má zajímavý moderní styl (občas chybí na fotce hlava, občas se objeví třeba pes bez ocasu a zadních pacek) a jestli bude trochu pilovat, možná to s tím focením někam dotáhne. Myslím, že se mu tu docela líbilo. Našel si chvilku na všechno – mimo focení také na běhání s Ájou po zahradě, hraní karet a člověče, ježdění na klouzačce, vydloubání těsnění na dveřích, tlačení mého báječného kočárku i na zlobení svojí maminky. Ta, zdá se, nemá pochopení pro jeho vášeň pro lentilky, protože mu je nechtěla dát místo večeře ani místo snídaně a snažila se ho přemluvit, aby jedl obyčejné nezajímavé jídlo. Doufám, že tohle na mě moje maminka zkoušet nebude. Mimo lentilek tu zažil už snad jen jedno zklamání. Představte si, že se vůbec nemohl dívat na pohádky. Došel k názoru, že jsou naši stejně chudí, jako babička a děda protože ani nemají DVD přehrávač. No to je teda úroveň!

No a nakonec návštěva skončila a odjela. Škoda, byla to legrace. Ája to vyspává ještě teďka, leží tu u nás a hlasitě hloubá jako ten děda Lebeda. Mě se po nich už teď stýská, je tu nuda. Určitě musíme brzy tetu a Matýska navštívit. Musím se od Matýska ještě hoooodně učit!

Jak jsem málem umřel hlady

Představte si, že jste malé bezbranné miminko plně závislé na tom, zda (a jak) se o vás postarají rodiče. Nezbude vám, než rodičům plně důvěřovat. A to já také dělám.

Maminka se obvykle stará pečlivě, abych byl čistý, v suchu a hlavně najedený. Jen jí to občas moc dlouho trvá. Především s jídlem pospíchá příliš pomalu, takže jí musím trochu povzbuzovat mohutným křikem (odtud ten název blogu :)). Nevím, jestli jí to pomůže zrychlit, ale alespoň na mě nemůže zapomenout. Především v noci, když je rozespalá, se tak ujišťuji, že neusne v kuchyni opřená o linku.

Dnes v noci jsem měl ale namále. Probudil jsem se jako obvykle kolem jedné, a protože jsem se před tím docela dobře prospal, tak jsem si řekl, že budu maminku šetřit. Dal jsem jí celých deset minut, než jsem od fňukání přešel k obvyklému řevu. Za těch deset minut se mamka vyhrabala z postele a potmě se vypotácela do kuchyně. Myslím, že si nerozsvěcí, protože ví, že by jí to stejně nepomohlo, když má oči beznadějně zalepené :-).

Všechno probíhalo jako obvykle až do momentu, kdy mamka pustila rychlovarnou konvici. Nerozsvítilo se oranžové světýlko, které potvrzuje, že se voda vaří a že už budu brzy jíst. To mamku probudilo trochu víc a zkusila rozsvítit světlo v kuchyni. A ouha – nic se nestalo. Ani sporák nešel (jaké překvapení, když je na elektriku).

Mamka tedy vzala baterku a šla omrknout pojistky. Byly v pořádku, ale pro jistotu je shodila a znovu nahodila. Jenomže ani to nepomohlo. Přitom všude kolem svítily pouliční lampy. To bylo rozhodně podezřelé. Ve vedlejším domě už rok nikdo nebydlí, ale občas jsou odtud slyšet divné zvuky. Co když nám někdo schválně vypnul hlavní jistič, který je před domem, aby vylákal rodiče ven? Mamka popadla pohrabáč a šla na hlavní jistič. Ale i ten byl v pořádku.

Zpátky do kuchyně dorazila už docela probuzená. Nemusím zdůrazňovat, že jsem celou tuto dobu maminku hlasitě povzbuzoval. Táta měl štěstí, protože spal nahoře a mamka ho nechtěla budit, když ho dneska čekal dlouhý a náročný den. Jenže co se mnou? Já přeci jíst musím! Uá, uááá, mám hlad!

Tak šla mamka hledat lampičku na čajové svíčky, vodu na mojí flašku měla převařenou už od večera, ale potřebovala ji ohřát. V tom začala vrčet lednička. To bylo divné. Mamce taky došlo, že když vstávala, koukala na budík a ten je na elektriku. Tak vyzkoušela světla mimo kuchyň, a světla fungovala. Hurá! Rychle uvařila vodu v jídelně, připravila jídlo a šla mě osvobodit. Po tvářích mi stékaly slzy jako hrachy (když brečím dost dlouho, tak už mi tečou slzy) a měl jsem hlavu celou rudou. Skoro jsem se začal bát, že tuhle noc nepřežiju. Byl jsem z toho dobrodružství tak unavený, že jsem usnul už u jídla a ani jsem ho nedojedl. Musel jsem si to vynahradit až v půl páté ráno.

Dnes ráno, než táta odjížděl, mu mamka pověděla o té noční hrůze. Tátovi se to nezdálo a stejně jako předtím mamka obešel pojistky a hlavní jistič. Byl ovšem úspěšnější než mamka a když „restartoval“ hlavní jistič, bylo všechno v pořádku. Když odjížděl, tak jsem mohl být v klidu, dneska ještě hlady určitě neumřu.

P.S. Táta zrovna mrknul mamce přes rameno, přečetl si titulek a začal se smát. Prý až tu u nás zazvoní sociálka, tak se nemá divit. Pak bude mít co vysvětlovat :-)