Nedávno jsme s maminkou vedli debatu týkající se mého stravování. Maminka má pocit, že není zdravé pít slazené čaje a kupované džusíky pro děti, cpát se jen piškotami a sušenkami a tak dále. Já bych s ní až tak nesouhlasil, ale copak ona dá na moje názory? Kdepak. Jsi malý, tak poslouchej. Ale abych jí jen nekřivdil. Občas mi dopřeje nějakou tu dobrotu. Částečně to je díky tatínkovi, který se nebojí a dá mi ochutnat vše, co je dobré. Když pak mamka vidí, že mi to opravdu neuškodilo a nic mi to neudělalo, tak se pak brání méně :-). Ještě že toho tátu mám.
Dobré taky je, že mi ke svačině už nedělá tolik ty instantní neslané a nemastné kaše pro mimina. Spíš teď dostávám nějaké to ovoce, občas už i tu piškotu… no a hlavně… slavný „Pramen zdraví z Posázaví“. Mám ty malé kalíšky se sladkým smetanovým Pribináčkem moc rád. Ještě jsme sice nedospěli tak daleko, abych je snídal, svačil i obědval, ale v mém jídelníčku se usídlily pravidelně.
Maminka sice pořád trvá na tom, že mi s krmením pomůže, ale rád bych se v tomto směru osamostatnil. Jednou už jsem k tomu dostal dokonce příležitost, i když přiznávám, že to asi neměla maminka docela v plánu. Seděl jsem ve své židli a krmil jsem se. Tedy spíš jsem byl krmen. Po pár lžičkách maminku zavolal táta a ona odkvapila nahoru. Ani si neuvědomila, že odložila Pribináčka dostatečně blízko. Chvíli jsem čekal, ale protože dlouho nešla, obsloužil jsem se sám.
Maminka dorazila zpátky zrovna v nejlepším a nebyla moc nadšená. Pak to ale vzala z té světlejší stránky a došla si pro foťák. Jo a tatínek… ten se tomu taky dost nasmál… on mě totiž prát nemusel.
