Vánoční zázrak

S rostoucím věkem se člověku mění jeho chuťové preference. To je vcelku známá věc. Je jasné, že to muselo jednou přijít i v mém případě. Rodičům ale chvíli trvalo, než to pochopili. Hlavně maminka, zdá se, nechtěla dlouho přijmout fakt, že doby, kdy jsem si nechal bez problému vnutit (tak, jako dnes bráška) stále se opakující polévkový mix kořenové zeleniny, a k tomu obvykle kuřecí maso, těstoviny, rýže či brambory, je nenávratně pryč. Pravda, občas to proložila nějakou omáčkou s knedlíkem nebo jinou zajímavostí, ale to je vedlejší. Překvapuje mě, že tatínek si tohle nechává líbit dodnes.

Jednou už jsem musel říct dost. Maminka zrovna vařila svou oblíbenou kombinaci. Kuřecí maso (samozřejmě na cibuli), zelenina a rýže. Dloubl jsem do toho dvakrát vidličkou, ukázal na kus cibule a prohlásil „já tyhle slimáky jíst nebudu“. Tím pro mě ten den oběd skončil. Bohužel jsem také přišel o kakaovou buchtu ke svačině. Naštěstí i jablko se dá celkem dobře konzumovat.

A tak to šlo dál. Maminka, místo toho, aby pochopila, že se má přihlásit do nějakého kurzu chutného vaření nebo si alespoň obstarat kuchařku s pořádnými jídly, dál kuchtila své obvyklé – cibule, maso, zelenina, trochu pepře, česnek… nedej bože, aby přidala třeba luštěniny nebo houby – fůůůůj! … kdo to má pořád jíst! Poslední dobou jsem se opravdu najedl už jen u babičky, která mi uvařila dobrotu v podobě palačinek nebo krupicové kaše a nebo tehdy, když tatínek dělal svou specialitu – špagety se salámem. Tatínek sice drží basu s maminkou, takže se mě snažil přesvědčit, že do špaget také dává cibuli a česnek, ale nejsem tak hloupý, abych mu to baštil, že? :-)

Dnes se ale stal vskutku vánoční zázrak. Maminka uvařila něco nového, neobvyklého a chutného. Když jsem zjišťoval, jak se to jmenuje, tatínek mi prozradil, že to je novinka, které se říká „mašrůmovník“. Baštil jsem, až se mi dělaly boule za ušima a maminka si s úsměvem pokyvovala hlavou do taktu koled z rádia. Měla radost, že jím oběd bez průpovídek a bez nucení a já zase byl rád, že se tentokrát vystříhala cibule, česneku a podobných nechutností. Ani tatínek si nebyl jistý složením, protože se maminky nevěřícně ptal, jestli tam dala také garlik, onion a mašrům. Maminka přikyvovala a dál se usmívala. Jídlo bylo hezky pikantní, chuť neobvyklá, ale dobře sladěná – prostě tak, jak to my gurmáni máme rádi. Jen doufám, že jí to kuchařské nasazení vydrží a že se večer nesníží opět k něčemu nechutnému… třeba aby neuvařila nějakou rybu, to by jí bylo podobné!

Dovolená – část I. aneb jak jsem zdolal velehory

Už několik dní dopředu tatínek naznačoval, jak se těší, až bude mít dovolenou. Snažil jsem se jasně formulovanou otázkou „proč?“ zjistit, co to ta dovolená vlastně je. Moji jasně neinformovaní rodičové ale nedokázali otázku rozluštit a odpovídali na spoustu jiných věcí, které mě v tu chvíli vůbec nezajímaly. A tak jsem si musel na názornou ukázku počkat.

Na náš letošní první pořádný prázdninový výlet jsme vyrazili bez brášky. On ještě moc chodit neumí, tak by si to tak neužil. Sedli jsme na první ranní vláček a do teplických skal jsme dorazili první. Nikde ani noha. Tedy jen ty naše.

Ve skalách se mi moc líbilo. Viděl jsem vysoké kameny, některé vypadaly jako pes, slon nebo třeba kůň. Jen je tam všude spousta písku a pořád se mi dostával do bot. Rodiče mi říkali, že mám víc zvedat nohy a nešourat je v písku, ale to mi nešlo. Tak jsem je alespoň pořád honil, aby mi písek z bot vysypávali. Všude bylo krásné pusto a prázdno, ticho a klid.

Po několika zastávkách na vysypání bot, pár na vyhledání pití a sváči v maminčině batohu a po několika pauzách na focení jsme došli do míst, které skály moc nepřipomínalo. Všude bylo vlhko, na zemi bláto a cesta se často ztrácela mezi kořeny stromů nebo v bažině. Navíc se začali objevovat lidé v houfech i jednotlivě. Prošli jsme se po několika chodníčcích z povalků – občas se to pořádně klouzalo a houpalo, rodiče se trochu brodili v blátě – já jsem se pro jistotu nechal nést. Pak přišla nejdobrodružnější část naší cesty.

Před námi se objevila strmá skála, na ní spousta menších dřevěných žebříků, sem tam chyběla nějaká ta šprušle a ne všechny žebříky měly zábradlí. Navíc jsme potkávali čím dál, tím víc lidí. Většina se tvářila strašlivě vážně, drželi se křečovitě zábradlí – bylo-li – a dívali se pořád nahoru (nebo dolů – podle směru, kterým šli) a doufali, že už to brzy skončí. Občas se kolem nás v různých jazycích – tedy hlavně v Polštině – ozývaly poznámky jako „už ne!“… „já ještě nechci umřít“ … nebo … „Pane Bože!, Pane Bože! Pane Bože!“ Nejčastěji to bylo tehdy, když jsme se vyhýbali nějakému davu malých táborníků. Po jedné takové „vyhýbačce“ tatínek suše poznamenal, že v Polsku už mají jen 36 milionů obyvatel, protože zbylé dva se přestěhovali do skal.

Někteří turisté ale ani v nejdivočejších částech velehor neztráceli humor. Jeden chlapík na nás tak koukal, jak se šplháme po žebříku nahoru. Stál a čekal, abychom se mohli vystřídat. Mamka se na něj usmála a poděkovala a on jen s úsměvem opáčil, že není vůbec zač…. kdybychom jen věděli, co nás ještě čeká… tatínek pohotově odvětil, že to, co máme před sebou rozhodně nemůže být horší než to, co jsme si právě prošli a popřál mu příjemnou cestu.

Šplhání po žebřících, vyhýbání se davům a hlavně horolezení nahoru a zase dolů nám dalo pořádně zabrat. Poctivě jsem lezl, držel jsem se, kde to šlo a ještě jsem přidržoval tatínka, aby mi někam nespadl. Maminka šla většinou před námi, rozrážela nebo zastavovala davy a hrála si na buldozer a stopku.

Nakonec jsme to přežili. Došli jsme do Adršpachu, viděli jsme další pěkné skalní útvary, studený potok a dokonce i vodopády, o málo oblečených bindínách nemluvě. Taky jsem si tam našel malou skrýš, ale byla studená a vlhká, tak jsem rychle zase vycouval.

Končili jsme u velkého jezera. Býval bych si šel zaplavat, ale mamka mi zapomněla přibalit plavky a všude kolem posedávali a popocházeli turisté.

Domů jsme jeli opět mašinkou. Cesta to byla úmorná. Ve vlaku bylo spousta hlasitých dětí, někdo si tam pouštěl nahlas parodii na hudbu a vlak jel pomalu a pořád brzdil, takže když jsem náhodou neslyšel povyk a rachot, tak to bylo proto, že skřípot brzd všechno přehlušil. Nejhorší ale bylo to dusno. Bylo tam vedro, a protože jsme jeli „moderním“ vlakem, nešla pořádně otevřít okna. Nakonec mě to úmorné teplo dočista dostalo. Nutno poznamenat, že můj osobní fotograf – dokumentarista nezná míru :-).

Prázdninové počasí

Začaly prázdniny a já mám pocit, že si s námi počasí pořádně zahrává. Když se chci projet na tříkolce, obvykle začne pršet nebo se venku alespoň ochladí či ještě lépe - začne pršet.

Už včera mi mamka slíbila hezkou projížďku a táta zase, že půjdeme odpoledne prohnat fotbalový míč. Když jsem ráno vylezl z pelíšku, protřel oči a vyrazil s taťkou a Ájou na procházku a pro čerstvé housky ke snídani, vypadalo to ještě nadějně.

Po snídani si tatínek sbalil fidlátka a vyrazil do světa. Bylo osm hodin, venku byla celkem modrá obloha, jen sem tam nějaký mráček, trochu pofukovalo a bylo to tak na pořádnou mikinu.

Pro jistotu jsme tedy s mamkou a bráškou vyrazili na projížďku hned. A dobře jsme udělali. Po obědě se zvedl fičák, nebe je ocelové a zima jako v psinci. Brr.

Já tedy drandil na tříkolce, vesele mi při tom vrzalo přední kolečko, a rozhlížel jsem se kolem sebe. Občas jsem málem narazil do obrubníku, jednou se mě dost lekl nový Bavorák, který stál zaparkovaný skoro celý na chodníku, a pak jsem ještě s doslova škodolibým úsměvem vyplašil kočku, která se na chodníku snažila vyhnat blechu z kožichu. Neměla překážet v provozu :-).

Po cestě jsme potkali mé oblíbené hřiště. Dřív jsem se tam chodíval houpat, teď mám ještě radši klouzačku. Končí v pískovišti, a když jsem dostatečně šikovný, zvládnu po pár sklouznutích donést v botách domů skoro plnou lopatku písku. Táta mi nedávno vybrakoval pískoviště, protože potřeboval podsypat dlaždice před vchodem, aby nebyly tak křivé. Musím proto doplnit zásoby.

Nechal jsem tříkolku tříkolkou a vyběhl směrem ke skluzavce. Mamka za mnou supěla, tlačila bráchu a volala, abych počkal. Hrdinně jsem vylezl po kovovém žebříku, stoupnul jsem si na plošinu a rozhlížel se kolem sebe. Je odtud pěkný výhled. Když mamka konečně dorazila (po trávě se bráchovu sporťáku moc dobře zamotávají kolečka), hupsnul jsem na skluzavku a frčel dolů. Užíval jsem si větřík na tvářích, rychlost a adrenalin z dlouhé jízdy. Blížilo se posledních pár centimetrů a já očekával mírné nadnesení a hup…. Rovnýma nohama do písku… ale ouha. On ten konec nebyl úplně podle mého očekávání. Šplouch! Posledních pár centimetrů, kdy se skluzavka stočí rovnoběžně se zemí a zbrzdí dojezd, bylo jedno velké jezero. Překvapením jsem vypísknul a bleskurychle jsem se postavil. I maminka vykazovala notnou dávku překvapení, ovšem její výraz byl spíš pobavený.

Vstal jsem, prohlížel jsem si své hodobožové tepláčky a s hrůzou jsem zjistil, že je mám mokré hlavně ve spodní části zadečku a mezi nohama, jak jsem chvilku valil louži před sebou. Polil mě stud. Vzpomněl jsem si, jak jsem se včera pochleboval, když jsem potkat u hřiště ve městě kluka jako já. Tatínek ho táhl za ruku, kluk za ním vlál a v rozkroku světlých džínů měl velkou táhlou tmavou skvrnu. Vypadalo to, že ho tatínek vláčí schválně a doufá, že ta mokrá věc při vyšší rychlosti pohybu lépe uschne. Viděly to i jiné děti a jedna holčička se dokonce smála a ukazovala na něj prstem. Rychle jsem se rozhlédl, jestli mě někdo nevidí. Naštěstí tam byla jen maminka.

Popadl jsem tříkolku za řidítka a zavelel odchod domů. Maminka mě přesvědčovala, že to je jen kousek a že si mám sednout na tříkolku, protože se tak dostaneme domů rychleji, ale mně se moc nechtělo. Nechtěl jsem si namočit sedátko. Tříkolka je ale na vedení za řidítka nemotorná a tak jsem nakonec usoudil, že má mamka pravdu. Koneckonců když jsem si sedl, nebyla ta mokrá věc na mých tepláčcích tak vidět. Ach jo! A to jsem si myslel, že už pár dní nepršelo.

Vojenská přípravka

Bráchovi by měl někdo konečně vysvětlit, že povinná vojenská služba u nás skončila. Nejdřív jsem si myslel, že to je jen taková legrace. Brácha začal posilovat. Kolena do kleku a holčičí kliky. Občas trénuje až do vyčerpání, že padne na pusu.

Pak ale začal s další disciplínou – plížení. Lehne si na břicho, předstrčí koleno do boku, ruku ohnutou v lokti, přitáhne se… a na druhou stranu… je to sice docela rychlý způsob plížení vpřed. Je to asi také mnohem snazší na ovládání směru, nežli odstrkování a plížení vzad, které provozoval doposud, ale mám pocit, že to je k ničemu.

Snažil jsem se mu říct, že na vojnu nemusí, ale on mě neposlouchá. Začíná v tom být opravdu dobrý. Na chvilku ho mamka položí na zem, otočí se, a brácha je na druhé straně místnosti. Obvykle se takhle přesouvá v obýváku… máme tam na zdi velké zrcadlo a jeho baví do něj bouchat a patlat na něj ožužlanýma rukama. Maminka mi tvrdí, že jsem to jako malý také dělával, ale nějak jí to nevěřím :-).

Jsem zvědavý, co přijde příště. Rychlé střelby na terč? Hod granátem?

Prsenka

Venku už zase prší, ach jo :-( ! Maminka mi včera slíbila, že půjdeme na hřiště, ale když prší, tak to žádná klouzačka, houpačky ani tříkolka nebudou.

Včera jsme totiž byli s maminkou a bráchou na zahradě u babičky a dědy. Občas tam chodíme pomáhat i škodit. Tentokrát jsme byli pomáhat. Svítilo sluníčko a kytičky měly žízeň, tak jsme je jeli zalít. Tedy – brácha jel. Seděl si jako paša ve sporťáku a já jsem cupital vedle maminky a kočáru. Šli jsme také kolem hřiště se spoustou supermoderních prolézaček a houpadel, ale maminka se tam nechtěla zastavit a slíbila mi, že to necháme na pátek.

Pospíchala totiž, abychom byli brzy zase doma. Ještě navečer musela vyzvednout naší stařenku Fiestu u pana doktora. Přifrčeli jsme proto na zahradu skoro kosmickou rychlostí… poslední vysokohorské stoupání šlo také nezvykle rychle, a jakmile jsme dorazili, maminka hned vyběhla do chaty pro kropítko a hurá zalévat. Brácha zůstal trčet s kočárem na cestičce a já začal bloumat kolem.

Dlouho se nic nedělo, ale pak jsem si všimnul pohybu u sousedů. Obvykle tam bývá paní sousedka. Ještě jsem jí trochu plachý, a tak se s ní nevybavuji jako s paní sousedkou tady u nás doma… ale je fajn a myslím, že budeme dobří kamarádi. Tohle ale nebyla ona. Chvíli jsem si postavu prohlížel a přemýšlel, co je špatně. Tmavé vlasy, tmavé brýle… plavky… a pak mi to došlo.

„Mamíííííí, ta paní má prsenka!“ Volal jsem rychle na maminku pro případ, že by si toho nevšimla a běžel blíž k plotu. Myslím, že maminka to věděla. Paní se totiž už notnou chvíli opalovala na sousední zahradě, a protože je maminka o dost vyšší než já, tak to musela vidět už dávno.

„Kde chlapečku? Kdepak?“ ozvalo se zpoza plotu. Stáli jsme totiž s maminkou zrovna u plotu vedle cesty. Babička tam má růže, ale ještě nekvetou. Podíval jsem se přes růžový záhon a tam se na mě z cestičky zubil neznámý stařík. Koulel očima a hledal paní s prsenkama. Pak jí asi zahlédl, protože se otočil směrem k sousední zahrádce a zubil se tam. Maminka se začala dusit smíchy a málem si namočila nohavice hadicí, kterou zrovna zalévala afrikány.

Paní odvedle nejevila známky toho, že by věděla o tom, co vzrušení vzbudila. V klidu se otočila, vzala telefon a začala telefonovat. My jsme mezitím zalili kytičky, pobalili hadici a konev a začali se připravovat na cestu domů. Všimnout si toho humbuku ale musela, protože, když jsme zamykali branku, ještě jsem k ní vyslal poslední pohled…. A měla na sobě i vrchní díl plavek.

Bráška kabrňák

Bráška našel velmi originální způsob, jak dát mamince najevo, že už má plné bříško. Dřív, když už se mu zeleninu polykat nechtělo, tak prostě prskal jídlo zpátky nebo zavřel pusu a maminka s ním nic nesvedla. Poslední dobou ale piluje novou techniku. Musím bohužel přiznat, že v některých ohledech je brácha mnohem větší kabrňák, než jsem býval já.

Celé je to vlastně velice snadné. Když už má dost, v nestřeženém okamžiku mamince chytne plnou lžičku. Vtip je v tom, že to maminka nestíhá dobrzdit. Brácha si totiž vyhlédne moment těsně před tím, než mamka dotáhne lžičku k jeho puse. Mrkev či jiný obsah samozřejmě pokračuje dál… ať žije fyzika!... a to báječným tempem. Přistane pak na bráchovi – ve vlasech, na oblečení, na obličeji… ale samozřejmě také na židličce, na mamce, občas i na nábytku za bráškou.

Vzhledem k tomu, že je mamka měkota, tak bohužel nemáme žádné ilustrativní obrázky. Místo toho, aby nechala bráchu se v tom trochu popatlat a běžela pro foťák, mamka raději hned hledá hadr a uklízí škody.

No uznejte sami – není ten mů bráška super chytrý? :-)

Jak rodiče hledali poklad

V posledním týdnu se nám asi nedařilo moc dobře. Dokonce i elektrika, která zvedala vrata od garáže, se od nás odstěhovala. Zabalila si raneček, řekla adie a byla v čudu. Autíčko nám zůstalo uvězněné v garáži a nemohlo ani dovnitř ani ven.

Tatínek byl dokonce už tak zoufalý, že každou volnou chvíli, kdy nesestavoval na počítači jedničky a nuly, trávil s krumpáčem v ruce. Společně s maminkou odryli drny trávy a rozkopali celou zahradu. Jednou odpoledne jsem se totiž po siestě probudil a našel jsem rodiče na naší malé zahrádce. Oba dva byli celí od hlíny. Tatínek kopal, maminka vyhrabávala hlínu a přitom přebírali každý vykopaný kámen. Asi je prohlíželi, jestli už narazili na zlatou žílu. Nemohli ale nic najít a tak se prokopali až k brance.

Já jsem si mezitím udělal inventuru hraček na písek, prohnal po pidi-zbytku našeho trávníku velký traktor s vlekem a rozsypal trochu písku po okolí… a tatínek s maminkou pořád kopali a ryli.

Zoufalost mých rodičů se stupňovala a po několikadenním „zlatokopání“ nakonec zavolali odborníka. Ten přišel, znaleckým okem okouknul kráter, který vyrobili, a rezolutně prohlásil, že tady žádné zlato ani drahé kamení nenajdou. Jestli ale prý chtějí, tak jim tam alespoň položí elektrický kabel, aby to kopání nebylo nadarmo.

Udělal nám dokonce i nové pojistky a hlavní jistič. Rodiče pak zase celou zahradu zarovnali, schovali prázdný zlatý důl a stopy zahladili drny trávy. Naštěstí se nekopalo v mém pískovišti. Co kdyby tam někdo vykopal moje poklady :-).