Těžká váha

Ok, takže je to oficiální – brácha je prostě těžkotonážní! Jen si to vemte – je mu teprve 5 měsíců a už se nevejde pomalu do žádného oblečení, má skoro 8kg a dlouhý je jak sáňkařská dráha :-).

My jsme totiž byli dneska u paní doktorky. Budiž mi zadostiučiněním, že po té dlouhé hodině čekání v čekárně, která měla být plná malých miminek a ve které bylo spousta úplně větších a kašlajících dětí… tedy že po té nudné a hloupé hodině jsme se dostali do ordinace usměvavé sestry a paní doktorky. Ihned jsem na sestru spustil svůj pohled „opuštěné koťátko“ a oznámil jí, že „chci hašiši“. Sestra se na mě tázavě podívala a maminka – překladatelka to profesí – přeložila, že bych chtěl půjčit, pokud by to šlo – zase to hasičské autíčko, které mi sestra půjčila už posledně. „Jaképak cavyky“, říkal jsem si. „Jasně že by to přece šlo.“

Sestra se usmála a autíčko mi podala. To bylo první pozitivum dne. Hned druhé nastalo ve chvíli, kdy začal brácha brečet. Dostal totiž do každé nohy jednu injekci – byl se chudák nechat očkovat. Doktorka ho před tím ještě zvážila. Tak jsem se přesvědčil, že je to vážně otesánek. Pak už ho šla mordovat. No, vlastně ani moc nebrečel. Když mi před 2 týdny rentgenovali hlavu, tak jsem asi brečel víc :-(

Celá návštěva proběhla děsně rychle a za chvíli jsme byli z ordinace venku. Maminka mi ještě stihla zabavit to hasičské auto. Já naivka si myslel, že si nevšimne, když se ho pokusím propašovat ven.

Celou cestu domů jsem se tedy alespoň bavil svou novou „úplně nejoblíbenější“ hrou. Vlastně jsem ji s maminkou hrál už po cestě tam, ale to jsme šli z kopce, maminka u toho tolik nefuněla. Ta hra je vlastně jednoduchá. Já se vždycky zeptám: „co je to tohleto?“ a ukážu na auto, které zrovna projíždí kolem nebo které stojí u chodníku. Maminka pak odpovídá podle pravdy… to je škodovka… pak když už mám pocit, že maminka neodpovídá dostatečně rychle, komentuji projíždějící auta sám. Naše město je vlastně plné aut… je to tu samý Fot, Kia, Audi, Chochvázen, Mišuduši, Tojota, Hundaj, Škodofka, Renolt… a hlavně Pešot alias Pažout.

Perný den

Dneska jsme si užili opravdu perný den. Včera bylo veselo. Odpoledne jsme byli na zahradě u babičky a dědy. Byl Silvestr a to chodíme každý rok odpoledne na zahradu, odpalujeme rachejtle a mrzneme se ve sněhu. Vloni to bylo pro mě veselejší, seděl jsem v kočárku, byl jsem zachumlaný pod dekami a rachejtle mi tolik nevadily. Letos už jsem velký kluk, a tak jsem všechno sledoval z balkonu. Rachejtle ale byly dost hlasité a já byl rád, když jsem mohl schovat hlavu u babičky. Snažil jsem se ji přesvědčit, že už jsme viděli dost, a že bychom mohli jít do chatky, ale můj návrh neprošel.

Domů jsme přišli asi v půl sedmé. Já šel po večeři brzy spát a tatínek mi slíbil, že mě probudí na ohňostroj. Když přišel, že už je čas, nebyl jsem si vůbec jistý, jestli se mi chce z postele ven. Nakonec jsem ale šel.

Rachejtle byly opět hodně hlasité a moc se mi to nelíbilo. Nabalený v zimním oblečení, zachumlaný v tátově náručí jsem schovával hlavu pod jeho kabát a volal „nekoukám, nekoukám…. já nechci koukat“.

Tatínek mě ale nakonec přesvědčil, že bych se možná mohl trochu podívat. Říkal, že jsou to hezká světýlka a taky, že bych mohl dostat třeba „točeládu“, když bych přestal mít strach a koukal se. Taková „točeláda“, třeba z vánoční kolekce, to je dobrá odměna za to, když se přestáváme bát.

Tak jsem se tedy koukal z bezpečí tátovy náruče. Maminka měla smůlu, ta musela stát na vlastních nohou a na rozdíl od nás s tatínkem měla horší výhled.

Díky ohňostroji jsme šli spát hodně pozdě, nebo spíš brzy … ráno … a taky vstávání bylo náročnější. Zvládli jsme to bez větších ztrát, i bráška spolupracoval a co jsme nenaspali v noci, to se dospávalo po obědě. Když jsem se po odpoledním šlofíčku probudil, seděli tatínek s maminkou v pracovně a „pacovali na noubuku“. Chvíli jsem se snažil zapojit, ale mamince se moc nelíbilo, že jsem jí sahal na klávesnici. Tak jsem se šel zabavit jinam.

V obýváku jsem hledal zatoulaná autíčka a objevil jsem na stolku za gaučem dvě písátka. Včera tam rozhodně ještě nebyla. To mě zaujalo. Když se mi podařilo sundat víčko z černé fixky, bylo jasné, že ji musím vyzkoušet. Na stolku ležel časopis s nějakým vysmátým týpkem na obálce. Tak jsem mu udělal na obličeji nový make-up. Ještě ale neumím tak realisticky kreslit, musím to víc trénovat. Chlapíkovi to nicméně slušelo.

Pak jsem ještě trochu zdokonaloval své techniky kreslení, když jsem si všimnul, že mám na prstíku černé fleky. Nemám rád, když mám špinavé ručičky, a tak jsem šel za maminkou. Ukázal jsem jí ruku a jasně naznačil, že by bylo záhodno ji umýt. Jenže maminka zareagovala trochu divně. Zeptala se mě, kde jsem se ušpinil. Trochu jsem doufal, že si bude myslet, že jsem jako obvykle sahal na kamna, ale maminka to prokoukla. „Ty jsi dělal písi-písi? Kde jsi maloval?“

Místo do koupelny jsme tedy zamířili do obýváku. Maminka šla rovnou ke stolku a taky hned našla fixu. Zavřela ji a začala mi vysvětlovat, že na fixy se nesahá. Pak našla chlapíka s faceliftem. To ji zaujalo a začala pátrat dál. Najednou si všimla mého mistrovského díla. Zavolala na tátu, aby si to prohlídnul. Táta přišel do obýváku a začal si prohlížet kubistické čáry na zdi vedle stromečku. „Co to je?“ Zeptal se táta.“Dělal jsem písi písi.“přiznal jsem se. Táta si začal kresbu lépe prohlížet a maminka mezitím vyrazila pro čistidlo a hadr. Táta se jí snažil přesvědčit, že to ze zdi oškrábe, ale maminka si nedala říct. Kus kresby sice trochu vyblednul, ale docela to nezmizelo.

Tatínek si nakonec došel pro nůž a to, co maminka nestihla vyblednout, oškrábal. S tím zbytkem to bylo horší. Lihem se to trochu rozpilo a tím fixka prošla mnohem hlouběji do zdi. Nešlo to ani přemalovat barvou na zeď a nejprve to musel tatínek docela vymýt vodou a vyškrábat z omítky. Když čistil zeď, rozhlížel se kolem sebe. Stál jsem tam a zvědavě ho při práci pozoroval.

„Ještě někde jsi maloval?“ zeptal se mě tatínek. Přiznal jsem se, že jsem písal na stromeček. Tatínek omyl ještě jednu baňku od světýlek a začal mi vysvětlovat, že na stromeček se nemaluje. Ani na zeď. Ani na nic jiného… Malovat se může jen na papír, na který mi dovolí písat on a nebo maminka. Musel jsem nakonec uznat, že má asi pravdu a slíbit, že už to neudělám. Nakonec to ale dopadlo relativně dobře. Tatínek se ani moc nezlobil. Dokonce jsem ani nedostal naplácáno. Myslím, že to bylo asi tím, že hlavním viníkem celé události byla uznána maminka (měla ty fixky přece včera v noci hned zase uklidit a konec konců – používat líh na mé krásné kresby taky nebyl dobrý nápad), a když se nakonec podařilo díky špachtli, vodě, Remalu a fénu celé dílko zamaskovat, tak si všichni oddychli a bylo to. Jen já mám na prstíčkách pořád ještě černé čáry. Ono to totiž nejde umýt pořádně ani mýdlem :-(.