Až mě zítra ráno v pět…

Když se narodil bráška, přestěhoval jsem se s tátou do svého pokojíku, a maminka s miminkem se zabydlely v ložnici. Občas se táta na noc přestěhoval do ložnice k mamince a bráchovi, ale zase se vrátil nahoru. Myslím, že brácha taky rád vstává brzy :-).

Teď během vánoc se zase táta přestěhoval, ale aby mi to nebylo líto, slíbil mi, že můžu, až se ráno vyspím, přijít dolů do ložnice. Nejprve se mi to nelíbilo, konec konců plyšáci mi studené nožičky nezahřejí, ale nakonec jsem souhlasil. Stejně jsem neměl na výběr.

Včera ráno jsem se probral v pět. Vyklouznul jsem z postele, potichu jsem se proplížil po schodech dolů a otevřel dveře do ložnice. Byl jsem ale trochu zklamán. Mejdan už totiž probíhal. Táta i mamka byli docela vzhůru. Tatínek mě ani nenechal vklouznout pod vyhřátou deku a hned mě nahnal na nočník. Mamka mezitím krmila bráchu. To on se asi postaral o to vzrůšo.

Z nočníku jsem se přesunul rovnou pod tátovu deku. Když se najedl brácha, myslel jsem, že se teprve rozproudí zábava, ale mamka zklamala. Dala ho zpátky do postýlky, zakutlala pod deku, aby mu nebyla zima a sama si vlezla do postele. Bráškovy to bylo očividně líto a začal protestovat. Dostal do pusy dudlík. Tedy… mamka se mu snažila dát do pusy dudlík, on ho statečně plival zpátky a mumlal u toho něco ve smyslu, že jestli si myslí, že ho umlčí takovým úplatkem, tak to se tedy plete…

To už bylo asi půl šesté. Já mezitím zaujal svou oblíbenou pozici. Hlavu jsem si dal na maminčin polštář. Maminka je slabá povaha a nevystrnadí mě. To táta by mě tlačil zpátky na můj polštář. Pak už stačilo jen umístit nohy. Ty se obvykle snažím tátovi dloubnout pod žebra. Táta, to je ale docela jiné kafe. Nechápu proč, ale vůbec se nenechá omezovat.

Zápas o dloubání do maminky a do tatínka pokračoval tak do půl sedmé. Pak už byl i tatínek neustálým rovnáním mé maličkosti unavený a pomalu přestal bojovat. V tu dobu také brácha vzdal svůj souboj s maminkou a dudlíkem a usnul. Maminka se otočila k postýlce zády a já jsem se přestěhoval pod maminčinu deku. Trochu jsem se přitulil a maminka okamžitě vzdala jakýkoliv odpor. Nejspíš si myslela, že ještě bude spát, ale to se spletla. Stačilo se dostatečně často (asi tak každých 5 minut) trochu pohnout. Ve čtvrt na osm se táta probral. Jemu moje drobné zápasení s maminkou očividně nevadilo a zvládnul na chvilku usnout.

Tak jsem se zase přestěhoval k tátovi. Maminka za chvilku usnula, ale to už se blížila osmá a v osm už je přece den a to už se nespinká. Rozhodl jsem se, že půjdeme vstávat a taky jsem to hned oznámil. Nejprve to vypadalo, že se nebude nic dít, ale tatínek se mnou souhlasil. Jen maminka chtěla ještě protestovat a spát. Tak jsem si stoupnul a začal skákat na posteli. „Vstávat, nespinkat…jdeme vstávat… už nechceme spinkat“. Maminka se mě snažila přesvědčit, že ještě chceme spinkat, ale když jsem viděl, že tatínek neprotestuje, začal jsem mamince sundávat deku. Bez deky bylo maminčino protestování trochu slabší.

Celý ten mumraj povolal do boje další posily. V postýlce se začala hýbat kupička dek. Pak už jsem viděl ručičky a uslyšel známé „grrrrr,“ a když táta odhrnul deky, objevil se jako sluníčko vysmátý obličejíček mého brášky. Další povely už nebyly nutné…

Bráchovy první vánoce

Letošní vánoce dopadly dobře. Dokonce mnohem lépe, než jsem očekával.

Já jsem životní optimista, a nepochyboval jsem o tom, že na mě Ježíšek nezapomene. Pro jistotu jsem ale už několik týdnů před vánoci začal všude rozhlašovat, že „Ježíšek pinese mokoku“. Čím víc se blížil Štědrý den, tím častěji jsem to všem okolo připomínal a předpokládám, že to jistě přispělo k úspěchu.

Ve středu ráno těsně před vánoci jsem našel v obýváku překvapení - místo maminčina pracovního stolu se nám tu objevil ozdobený stromeček. Měl na sobě spoustu barevných ozdob a světýlek. K čemu se takové ozdoby hodí, tak to jsem zjistil hned ten den večer. Dobře se do nich bouchá, a když chcete rodiče opravdu rozzlobit, stačí se každých deset minut připlížit ke stromečku a do nějaké ozdoby cvrnknout. Důležité je ale vybrat takovou ozdobu, která cinká, aby to rodiče slyšeli a mohli dostatečně reagovat :-).

Stromeček kupodivu přežil až do Štědrého dne. Vlastně stojí v obýváku nezraněný doteď. To je dobře, protože by neměl Ježíšek kam dát dárky.

Abych si zkrátil čekání na Ježíška, byl jsem se s tatínkem a dědečkem ještě na Štědrý den projít. Brácha zůstal doma s maminkou. Trochu jsem mu záviděl, protože pršelo a počasí bylo docela nepříjemné. Když jsme se vrátili domů, brácha si v klidu ležel v postýlce a mamka se očividně nudila, protože neměla co na práci. Večeře už byla vlastně připravená, stůl prostřený a nebylo co dělat.

Zvláštní je, že na bráškovi vůbec nebylo vidět, že by se na Ježíška těšil. To já jo. Seděl jsem u večeře jako na trní, rodiče jedli neskutečně pomalu a bráška si s klidem seděl ve své sedačce u stolu s námi, ožužlával si prsty a pobrukoval.

Když už jsme konečně dovečeřeli a já myslel, že už se půjdeme podívat, kde je Ježíšek, vymyslel si tatínek, že si ještě dá čaj a cukroví. Ještě neměl vypitou ani polovinu čaje, když jsme uslyšeli z obýváku nějaké cinkání. Jako by tam někdo zvonil na zvoneček. Šli jsme se do obýváku podívat a pod stromečkem byly narovnané spousty zabalených dárečků.

Chtěl jsem se na ně hned vrhnout, ale rodiče mi dovolili rozbalovat vždy jen jeden dárek. Bráška si klidně usnul, tak jsem rozbaloval dárky pro sebe i pro něj. Nakonec jsem pod stromečkem našel i naprosto suprovou motorku. Dostal jsem ji ale od Ježíška s podmínkou, že budu hodný (jako bych snad někdy zlobil :-) ). Ježíšek mi napsal vzkaz, že když budu zlobit, tak si ji zase vezme zpátky :-(

Bráška si svoje dárky prohlédl až druhý den. Má je teď vyrovnané ve své postýlce, kouká na ně a moc rád je ožužlává, hlavně svou novou modrou žirafu a chrastítko šášu.

Aktuální rozhovor

„Martínku polož to!“
„Já to počebuju.“
„Polož to zpátky, to je maminky!“
„Já to počebuju.“
„Vrať to mamince. To by ti nechutnalo.“

… kouknu se na zelený pytlík s obrázkem čehosi červeného a říkám si, jak může maminka tak přesně vědět, že by mi to nechutnalo.

„Přestaň zlobit a vrať to zpátky“
„Nemusím zlobit. Budu honej“ zazubím se a dál si s klidem prohlížím sáček. Našel jsem ho v polici, kam se málo kdy dostanu. Když už jsem ale rychlejší než rodiče, tak toho přece musím využít.

Mezi tím si maminka opláchla ruce, usušila si je a vykročila směrem ke mně. Vyrazil jsem jako řízená střela. První kolečko z kuchyně do chodby a zpátky jídelnou. Je výhoda mít doma moderní otevřené prostory. Maminka za mnou. Druhé kolečko. Maminka se zastavila a promýšlí taktiku.

Taky stojím. Slyším cinkot. Bráška v postýlce jednou rukou drží provázek, na kterém má přivázané chrastítko nad hlavou, provázek si přitahuje, aby dosáhl na chrastilo, a druhou rukou do chrastítka bouchá. Má z toho ohromnou legraci a brouká si u toho.

Najednou se maminka objeví vedle mě, chytí mě za rameno a druhou rukou mi bere pytlík. Začnu se rozčilovat.
„Já to počebuju“
„Ale nepotřebuješ. To je maminky. Maminka to používá, když vaří.“
Smutně si prohlížím pytlík, který už maminka pevně drží ve svých rukou.
„Tam jsou píšinka.“
„Správně, tam je napsáno, co je v tom pytlíku“
„Co je to?“ ptám se a ukazuji na první písmenko v řadě.
„To je C“
„Co je to?“
„H“
„Co je to?“
„I“
„Co je to?“
„L“
„Co je to?“
„To je taky L“
„Co je to?“
„I“
No prosím. Nic nebezpečného…. Maminka toho nadělá. Smutně ji pozoruji, jak vrací sáček s červeným obrázkem zpátky do police a zavírá skříňku. Beru si tedy raději zpátky kastrůlek.
„Musím važit“

Jak jsem přišel o ovečku

Pomalu si začínám zvykat na to, že už nám brácha opravdu zůstane. Věděli jste, že když si přinesete domů z porodnice mimino, tak už ho nemůžete reklamovat ani vrátit? Mně to nejdřív ani moc nevadilo.

Brácha Milan stejně pořád jen spinkal nebo brečel. Teď už ale taky občas brouká. Dělá takové „Uh“ a nebo „Ah“ a myslím, že tak volá, aby k němu někdo přišel. Nebaví ho pořád jen ležet a koukat do stropu. No nedivím se, mě by to taky asi nebavilo.

Mamince to nejspíš taky brzy došlo a bohužel začala bráchův problém řešit způsobem, který se mi vůbec nelíbí. Jednou navečer si ke mně klekla s takovým něžným výrazem. Bylo mi hned jasné, že je zle… a taky že bylo. Zeptala se mě, jestli bych nechtěl dát bráškovi nějaké hračky. Prý jich mám víc než dost… „Hraček není nikdy dost!“ chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem jen řekl „Neci“.

Maminka mě ale ještě chvíli přemlouvala, a když viděla, že to nikam nevede, tak nasadila svou oblíbenou taktiku – vydírání. „Martínku, budeš chtít ke svačině nějakou mňamku?“ zeptala se mě. Odpověděl jsem samozřejmě, že ano. „Tak přines z pokojíku bráškovi nějakou hračku, aby mu nebylo v postýlce smutno,“ mamka na to.

Chvíli jsem stál a přemýšlel, jaké to pro mě bude mít následky. Když poslechnu, budou rodiče brát za samozřejmost, že se budu s bráchou o všechno dělit. Když neposlechnu, nebudou se rodiče dělit se mnou o dobroty… hm… tohle byla pěkná šlamastika. Ještě chvíli jsem se rozmýšlel a nakonec jsem přišel na geniální nápad.

Pár dní před tím jsem byl s dědou na procházce a přinesl jsem si domů sbírku kaštanů… prohrabal jsem tedy krabičku s kaštany, kterých jsem si do té doby ani jednou nevšimnul, a našel jeden ne moc hezký pro bráchu. Maminka ale nebyla spokojená. Kaštany prý nejsou pro miminka. Poslala mě hledat nahoru do pokojíku, kde mám opravdové hračky.

Pomalu jsem se loudal po schodech do patra a přemýšlel, co s tím. V pokojíku mám dva velké šuplíky s kostkami, autíčky a plyšáky. Když jsem otevřel první šuplík, začal jsem se v něm bezradně přehrabovat. Nakonec jsem vyštrachal obrázek kravičky, vystřižený z kartonu z nějaké krabice od müsli. Byl jen černobýlí, abych si ho mohl někdy vybarvit. Řekl jsem si, že obrázek obětovat můžu, a donesl jsem ho vítězoslavně mamince. Bohužel ani tentokrát jsem neuspěl.

Mamka to nakonec vzdala a já měl falešný pocit bezpečí. Večer se ale do akce pustil tatínek. Zase mě přemlouval a vysvětloval, že mám hodně hraček a že je bráškovi samotnému bez hračky smutno… zase použil vydírání… a já jsem nakonec pod dozorem tatínka a s těžkým srdcem z šuplíku vydoloval jednu ze svých dvou plyšových oveček a nakonec jsem dokonce přidal ještě jednoho krtka (ty jsem měl původně dohromady tři).

Druhý den ráno jsem na všechno zapomněl – křivdu jsem zaspal – a bylo zase dobře. Tedy do chvíle, kdy jsem si všimnul svých dvou plyšových hraček v bráchově postýlce. Jsem nicméně dost chytrý na to, abych začal křičet a dožadovat se jejich navrácení.

Místo toho jsem si vzal v koupelně stoličku a se slovy „koukat na bráchu“ jsem si stoupl k postýlce. Mamka po mně hodila očkem, obvykle mě sleduje, když se k bráchovi přiblížím na podezřele krátkou vzdálenost, a usmála se. Jakmile se otočila zády, strčil jsem ruku mezi šprincle postýlky a začal si přát, abych byl Saxana. Když už jsem měl v postýlce nacpanou ruku až po rameno, nahmatal jsem ovečku. Vzal jsem ji opatrně za nohu a vytáhnul z postýlky ven. Okamžitě jsem ji přitisknul k sobě a zmizel s ní nahoře. Mamce to bylo podezřelé, když najednou ztichnu nebo zmizím, tak hned předpokládá to nejhorší. Hned jí došlo, že zmizela ovečka.

Za chvilku jsem se vrátil bez ovečky. Tu jsem mezitím pečlivě ukryl v šuplíku, který se normálně vůbec nepoužívá. Mamka mě chvilku přemlouvala, abych ovečku vrátil, a pak to opět vzdala.

Já se ale nevzdal. Počkal jsem do odpoledne, když jsme po procházce seděli v obýváku a brácha si hověl ve své postýlce. Krtek byl s ním. Jakmile se mamka na chvilku otočila, sebral jsem krtka a prchal s ním do bezpečí. Tentokrát jsem ale narazil na tátu. Sebral mi krtka a šel se mnou hledat i ovečku.

Představte si, že prý když jsem je dal bráchovi, tak už mu je musím nechat. To je ale hloupé pravidlo!

Krtka si brácha odnesl hned sebou, ovečku jsme s tátou našli až večer. Teď už jsou bohužel zase oba dva v bráchově postýlce a mně už nenapadá, jak je bráchovy zabavit :-(

Bindíny

Být malý a roztomilý má své nesporné výhody. Na to jsem přišel už dávno. Přišli jsme třeba s mamkou do obchodu a prodavačkám mohly zuby z pusy vypadat, jak se na mě usmívaly. Venku zase na mě dělají ženy – mladé i staré – cukrdlata, usmívají se a švitoří o tom, jak jsem roztomilý a hezký. To dělají ty moje pěkné velké oči s dlouhými řasami. Mamka jim říká „kukačky“.

Všiml jsem si, že naopak moje pohledy přitahují především mladší ženy a dívky, které mají blond vlasy a pěknou postavu – tedy bindíny. Taková pěkná bindína stojí nejen za ohlédnutí, ale také za komentář. Táta se mými diskusemi o bindínách baví, mamka občas neví, kam s očima.

Tuhle jsme třeba šli s mamkou nakoupit. Brácha si to frčel v kočárku (po našem loňském katastrofickém výletě na houby je moje staré fáro k ničemu, takže má brácha nové a já se raději rychle naučil chodit), já cupital vedle něj a držel jsem se hezky vedle mamky. Za námi se pomalu loudal postarší pár. No – loudal – šli asi tak rychle jako my, takže ne moc :-).

Najednou jsem před sebou uviděl docela pěknou bindínu. Navíc bylo hezky, svítilo sluníčko, já šel jen tak prostovlasý v tričku s krátkým rukávem… a na lehko byla i ona dívka. Měla asi málo peněz, protože měla krátkou nejen sukni, ale ani tričko nebylo ušité z příliš velkého kusu látky. Nemusím zdůrazňovat, že jsem měl díky tomu moc hezký výhled na její poprsí. Hned jsem si vzpomněl na bráchovo pomlaskávání, když se krmí.

Počkal jsem si pěkně, až byla přímo proti nám, zadíval jsem se přímo do jejího výstřihu a pronesl hezky jasně a zřetelně „ňamka“. V tu chvíli se dospělí kolem mě začali ošívat a každý udělal něco jiného. Mamka se začala uculovat a rychle uhnula pohledem směrem co nejdále od bindíny. Ona slečna drobně zrudla a přidala do kroku.

Největší legrace ale začala za mnou. Myslím, že ten stařík, co se za námi loudal zavěšený do své stejně „mladé“ paní, se musel nějakou dobu koukat přesně na stejná místa, jako já. Jen měl kliku, protože že své výšky měl mnohem lepší výhled. Začal se smát – vůbec ne tak decentně, jako to obvykle dělává mamka u mých vtipných poznámek – pěkně nahlas. Jeho paní asi přidala do kroku, protože šli najednou rychleji než my, a když nás míjeli, měla v obličeji výraz přísné paní učitelky. Slečna, která to všechno způsobila, také přidala do kroku a skoro sprintem zmizela někde za rohem za námi.

Škoda, že už je podzim. Hezkých teplých dní bude čím dál tím méně a kabáty už tak veselé nejsou.

Deja vue s bráchou

Myslím, že to s bráchou asi nakonec nebude tak moc beznadějné, jak jsem se obával. Možná si s ním legraci přeci jen taky užijeme.

Dneska byla maminka s bráchou u paní doktorky. Když jsem byl maličký já, paní doktorka se na mě přišla podívat až k nám domů. Maminka bráchu přihlásila ke stejné doktorce, ale ta měla celý týden dovolenou, tak musel brácha na první prohlídku k jiné. Ta sice bydlí hned vedle nás, ale na prohlídku museli mamka s bráchou k ní do ordinace. To asi aby se maličký bráška vyvětral a hned trochu potrápil imunitu.

Dorazili jsme k paní doktorce na dvanáctou, jak jsme byli objednaní. Paní doktorka byla nejprve trochu rozpačitá, protože už měla po ordinačních hodinách, ale pak si vzpomněla, že v pátek mamince řekla, ať přijde až takhle později, až nebude mít v ordinaci nemocné děti.

Maminka bráchu svlékla, doktorka ho prohlédla, aby viděla, že je v pořádku, a pak se stalo něco, za co jsem musel bráchu v duchu pochválit. Krásným obloukem počural paní doktorku, pult, na kterém ležel a myslím, že i trochu podlahu. Je to šikula. Já jsem na své první trefování do cizích musel trochu trénovat doma, a jestli si vzpomínáte, poprvé jsem to zkoušel až na toho radiologa, který mi dělal rentgen kyčlí pro jistotu nadvakrát, když se mu první obrázek nepovedl.

Původně trochu rozpačitá maminka, která nebyla vůbec nadšená z toho, že bráchu bere na středisko mezi bacily tak brzy nakonec odcházela alespoň s malým úsměvem pod vousy.

Rozbitá maminka

Maminka se nám rozbila, tak jsme ji museli dát opravit. Bohužel se obávám, že se ta oprava nepovedla.

Mamince se totiž začala dělat na bříšku boule. Ze začátku to nevypadalo nijak vážně, ale postupem času jsem došel k názoru, že by se s tím mělo začít něco dělat. Díky té bouli už jsem se k mamince ani nevešel na klín.

Tatínkovi se ta boule taky asi přestala líbit, a tak jsme maminku poslali do opravny. Tady se tomu říká nemocnice. Maminku tam opraváři – páni doktoři – prohlíželi, opravovali a dávali dohromady měsíc, ale ať se snažili, jak chtěli, výsledek vůbec nebyl dobrý. Boule se ani trochu nezmenšila, spíš naopak.

Jediný výsledek celé akce byl ten, že jsem byl doma s tatínkem docela sám, tatínek se o mě musel starat a občas jsem šel spát na jednu noc k babičce, aby si tatínek odpočinul. Mě to nevadilo, protože u babičky se dá mnohem lépe a beztrestněji zlobit než doma, ale myslím, že pro rodiče to bylo celé trochu stresující.

Když se maminka vrátila z opravny domů, byla pořád taková unavená a ospalá. Tatínek musel dál vařit a uklízet a ani na procházky se mnou maminka moc nechodila.

Tak jsme ji nakonec poslali do opravny ještě jednou. Tentokrát tam byl asi jiný opravář, protože když se maminka za týden vrátila, už neměla tu obrovskou bouli na břiše.

Někde po cestě domů se ale stavila nejspíš v nějakém supermarketu, protože nám domů přivezla bráchu. Brácha, to je vlastně miminko. Hodně brečí, pořád chce papat, a když náhodou spí, tak by maminka nejraději spala taky. Zatím jsem nepochopil, k čemu nám takový brácha bude, protože s ním není žádná legrace.

Křikloun zasahuje

Dnešní den jsme si užili. Odpoledne bylo pořádné teplo, ale dopoledne jsme se s tatínkem pustili do práce. Taťka se oblékl do pracovního a s Ájou jsme se rozhodli mu pomoct. Na pořadu dne byly živé ploty.

Tatínek vzal nůžky a pustil se do práce. Áje se ořezané listy moc líbily a rozhodla se jich
využít a pořídit si do kožíšku zelené melíry. Válela v nich sudy a větvičky roznášela po zahradě. Já jsem to všechno jistil zdola a hlídal, aby se táta nezřítil ze žebříku.

Když dostaly všechny ploty nový sestřih, zavelel táta ústup. Začali jsme se stahovat domů. Táta sundal montérky, vyklepal listí z oblečení, a já se způsobně posadil na sedačku a čekal, až dostanu bačkůrky. Táta uklidil všechny nástroje, a pak si všimnul, že je Ája celá melírovaná. Tak ji ještě vzal zpátky ven, aby jí vyklepal kožíšek. Mně taťka nařídil sedět na lavičce v chodbě a čekat, ale znáte to… byla mi dlouhá chvíle a chtěl jsem se podívat, jak moc zelené Áje v kožichu zůstane.

Aby nám domů nedoběhlo tolik tepla, tak jsem za sebou zabouchl dveře a šel jsem se podívat. Jenže… táta už mimo jiné také uklidil klíče a naše dveře mají zvenku jen kouli. Navíc už byl táta svlečený a měl jen tričko a trenky… Zrovna se chystal udělat mi přednášku o poslušnosti, když slyšel odcházet naše sousedy. Pomalu nasedali do auta, ale táta naštěstí zareagoval jako Tom Cruise v Mission Impossible. Doběhl k nim, zastavil rozjíždějící se vůz, a půjčil si mobil. Pak zavolal babičce a ta nás přijela zachránit.

Celé by to byla jen veselá historka, nebýt toho, že si táta moc dobře pamatoval, že jsem měl jen sedět a neměl jsem vstávat, a taky to, že když mě viděl zavírat ty dveře, tak na mě volal, abych to nedělal. Já byl bohužel ale tak zabraný do toho, abych je přibouchl se správnou ranou, že jsem ho nevnímal. Takhle jsem teď za odměnu bohužel bez večerníčka :-(.

Byl jsem okraden

Tuhle jsem dostal docela dobré lízátko. Bylo moc dobré. Sice mi chvilku trvalo, než jsem přišel na to, co s ním mám dělat, ale pak už to bylo fajn. Ája mi očividně záviděla, protože psí lízátka se nevyrábí a to svoje jsem jí oblíznout nenechal.

Lízátko jsem si vzal ven na zahrádku, ale nebyl to dobrý nápad. Když jsem zakopnul, stala se z něj písková placka. Táta mi lízátko vzal a omyl. Chvíli to ale trvalo, a já ho tak nestihl zblajznout. Za chvíli už se šlo domů. Naše mamka je jako ostříž a hned si všimla plastových krabiček, které jsem si před tím krásně umělecky rozestavil po kuchyni. Nařídila úklid.

Aby mi zbytek líza nepřekážel, vzal jsem si malou krabičku a lízátko do ní položil. Ája byla sice na pelíšku, ale pro jistotu jsem krabičku položil na schůdky, kam už nevidí. Pak jsem se pustil dobrovolně do úklidu, a když jsem uklidil a vrátil se pro lízátko, byl jsem nemile překvapen.

Lízátko bylo dočista pryč. Zůstala jen prázdná krabička. Podíval jsem se zoufale na maminku, která krájela zeleninu, ale o lízátku nic nevěděla. Dalším podezřelým byla Ája. Došli jsme s maminkou k pelíšku, Ája tam ležela čumáčkem ke zdi (to dělá obvykle jen, když trucuje) a na něčem si pochutnávala. Z koutku tlamy jí vyčuhovala bílá tyčka. Stejná tyčka, kterou mělo moje lízátko.

Pachatele jsme tedy našli, ale bohužel už bylo pozdě a jiné lízátko už jsem z maminky nevymámil. Byl jsem prostě sprostě okraden vlastní chlupatou ségrou!

Beze stopy

Zjistil jsem, že je dobré za sebou umět zametat stopy. Člověk si tím ušetří mnohá trápení. Nedávno jsem si to navíc ověřil v praxi.

V kuchyni máme moc zajímavý systém polic a šuplíků. Máme tam také police, které se „vytahují“ ven a jsou přístupné z obou stran. Maminka v nich skladuje takové ty nepodstatné věci jako je mouka, cukr a podobně… ale najít se tam dají třeba i piškoty (milujeme je s Ájou oba dva stejně) a občas nějaká ta ňamka.

Posledně maminka ochucovala salát k večeři a já se nenápadně přikrčil k policím z druhé strany. Nevšimla si mě, to bylo dobré znamení a povzbuzení, abych se pustil do průzkumu. Po zběžné prohlídce mě zaujal menší červený pytlíček. Nenápadně jsem ho vylovil z poličky a potichu jsem se odkradl z dohledu.

Se svým úlovkem jsem se přemístil do jídelny. Ája tam má za rohem pelíšek, na který není z kuchyně přímý výhled. Přesně tam jsem zaparkoval a pustil se do podrobné prohlídky obsahu svého úlovku. V pytlíčku byla celá hrst gumových medvídků. Opatrně jsem strčil první z nich do pusy a zjistil, že nechutnají vůbec špatně. V tu chvíli se bohužel přišla na můj úlovek podívat i Ája a aby mě neprozradila, musel jsem ji jedním méďou uplatit. Vstrčil jsem jí do tlamy jednoho zeleného medvídka a poposednul jsem si na kraj pelíšku, aby si mohla lehnout vedle mě.

Za chvíli byly medvídci bezpečně v bříšku a já si uvědomil, že mám jistý problém. Totiž že v ruce držím corpus delicti. Chvíli jsem se zmateně rozhlížel, a pak mi došlo, že nejjednodušší bude prázdný pytlík prostě vyhodit do koše. Došel jsem k lince, opřel jsem se o dvířka skříňky, kde máme koš na odpadky, a opatrně je otevřel. Maminka zrovna uklízela sůl a ostatní věci, které dává do salátu. Když se ke mně otočila, byl pytlík bezpečně z dohledu a koš zase zavřený.

Celá operace jako z příběhů Iana Fleminga proběhla hladce a bez následků :-)

Zase ty narozeniny

Říkal jsem vám vůbec, že už jsem oslavil druhé narozeniny? Jsem teď už velkej kluk, všude vidím, skoro všude dosáhnu, a pokud snad nedosáhnu, podám si stoličku nebo nějakou prodlouženou ruku. Maminka kvůli mně rozšířila počet skříněk, které jsou zajištěné proti otevření, a tatínek si začal zamykat skříňky v pracovně.

Taky jsem se naučil spoustu nových slov. Rodiče mi sice občas moc nerozumí, ale to nevadí. Trénuji často a rád. Hlavně tatínek je z toho takový unavený a občas říká, že jsem hodně po mamince. Tomu nerozumím, protože maminka má tmavé vlasy a já mám světlé jako tatínek.

Samotná oslava narozenin byla fajn. Mám oslavy rád, protože se při nich obvykle jí dobroty – hlavně dorty – a když to jsou zrovna vaše narozeniny, dostanete taky spoustu dárků. Já mám teď další autíčka na hraní, knížky na prohlížení a taky své první pexeso s obrázky.

Hlavní dárek byl ale můj dort. Vypadal jako medvídek a měl všechno, co já rád – krém, čokoládu a lentilky. Jen je škoda, že na oslavy chodí také další lidé. Musel jsem se o svůj dort podělit :-(

Veselé Velikonoce

Tak už je tu zase máme - velikonoce. Přeji všem Křiklounovým příznivcům v pondělí bohatou pomlázku a příznivkyním pokud možno málo modřin a boulí :-)

Mějte krásné jaro! Váš Křikloun

Newspeak

Poslední dobou se zaobírám myšlenkou, jak zjednodušit češtinu. Tenhle jazyk je vážně zbytečně moc složitý. Líbilo by se mi něco jako Newspeak. Ovšem ubral bych slova a zjednodušil skloňování a časování. Kdo nad tím má pořád přemýšlet :-).

Řekl jsem si, že zjednodušování vyzkouším na rodičích. Začal jsem opatrně, abych je moc nevyděsil. Přejít od jednoslovných vyjádření typu „ham“. „baf“ a „pa“ k rozvitým větám by asi nerozdýchali. Tak to beru kus od kusu.

Tuhle ráno jsem se probral (kupodivu ve své posteli, nikoliv v posteli mých rodičů :-) ) a koukám, máma se ještě choulí pod peřinou, ale táta nikde. Začal jsem nesměle. „Táta není“.
Mamka zpozorněla a zvedla hlavu. Tak jsem pokračoval, „táta pá“. Chvíli jí trvalo, než pochopila významnost (a vlastně asi i význam mých slov).

Když to pochopila (po ránu trochu pomaleji startuje), začala se usmívat jako sluníčko. „No jo, tatínek je pryč, šel ven s Ájou…“ V tu chvíli jsem pochopil, že pro zrychlení komunikace moje newspeak asi není nejlepší – než si to člověk (nebo mamka) přeloží do staré češtiny, tak to zabere víc času než normální vyjadřování.

Dal jsem tedy mamce pár dní, než jsem to na ni vyzkoušel znovu. Vím, že vy jistě chápete mnohem rychleji, než moje maminka po ránu, ale pro jistotu do závorky přidávám překlad.

Moc rád si teď kreslím a vybarvuji. Trochu terorizuji rodiče, protože je nutím, aby mi nakreslili tu medvěda, tu auto a podobně. To proto, abych měl přes co kreslit. Kreslení na bílý arch papíru je přece nuda. Občas potřebuji i jinou asistenci a musím uznat, že tuhle zjednodušenou češtinu mamka pochopila bleskově. „Písy bác“ (Mami, upadla mi pastelka, asi bys mi ji měla podat).

Další naše malá konverzace se odehrála ve prospěch Áji. Mamka se totiž naučila zavírat branku na schody do přízemí, když jsme v obýváku. To aby mi zabránila v rozletu. „Ťap, ťap Ája“ (jé hele, Ája jde nahoru. To by jí měl asi někdo otevřít branku), řekl jsem a významně jsem se na mamku podíval. I tehdy mamka pochopila, i když s pastelkami jí to šlo poněkud lépe.

Většina mé konverzace s rodiči se odehrává v podobném duchu. Používám jednoduchá spojení, kterým by měli snadno porozumět, a obvykle se vracím ke stále stejným obratům. „Pipi není, pipi pá“ (Já chci vidět nějakého opeřence, proč ti ptáci pořád odlétají pryč?).
„Bác“ (Haha, maminka zase něco upustila a možná i rozbila).
„Ťap, ťap“ (Mami, k čemu myslíš, že mám nohy… přece se nenechám dobrovolně poutat do kočáru, když chci chodit. Celkem mě nezajímá, že pospícháš.)

Tatínek se snaží mého rozletu v konverzaci využít a náležitě mě vzdělávat. Hustí do mě slova jako prosím, děkuji a podobně. Obvykle to dělá metodou „kukaččího slova“. Opakuje slova, která znám: babí, děda, Ája, mamí atd. pořád dokola a snaží se mezi ně nepozorovaně propašovat třeba to prosím. Tuhle hru s ním hraju celkem rád. Jde o to, dávat pozor a nenechat se zmást. Jakmile táta řekne „prosím“, já pronesu „děda“. Párkrát si to vyzkoušíme, táta se ujistí, že se nedám nachytat a pak hra končí.

Jediné, čím si nejsem tak jistý, je, zda se moji rodičové někdy naučí taky tak krásně zjednodušovat.

To byl stůl…

Včera se mi podařilo maminku pořádně vyděsit. Bylo už večer a já jsem se zrovna chystal jít do postýlky. Maminka mě ještě poslala za tatínkem dát mu dobrou noc a už jsem měl pelášit po schodech.

Tatínek ale zrovna sledoval nějakou děsně napínavou scénu v televizi a říkal, že to ještě půl minutky mám vydržet. Tak jsem si tedy vylezl k němu na gauč, a protože mě televize vůbec nezajímala, lezl jsem přes tátovy nohy sem a tam. Nejednou, a já sám ani nevím jak, se mi to sklouzlo a já jsem spadnul. Problém je v tom, že mi v cestě stál konferenční stolek. Hlavou jsem se řádně uhodil o jeho hranu a spadnul jsem na zem. Zároveň se ozvala ohromná rána a se mnou se začalo všechno točit. Víte, já nejsem žádný třasořitka a sem tam jsem na nějakou tu ránu do hlavy zvyklý, vlastně do různých kusů nábytku narážím neustále. Tohle ale bylo jiné – mnohem horší. Začal jsem samozřejmě brečet – tedy spíš vřískat – a ani nevím, jestli to bylo víc bolestí nebo z leknutí.

Táta mě hned zvednul a maminka mě začala zevrubně prohlížet. Nikde ani škrábnutí, modřina či boule. Nějak tomu asi nemohla uvěřit, protože když mě táta předal mamince a já jsem se k ní okamžitě přilepil jak moucha k mucholapce, začala mě znovu prohlížet.

Tatínek pak sundal z desky stolu ubrus a maminka se vyděsila ještě víc. Slyšel jsem, jak se jí bubínek v hrudníku rozbubínkoval dvakrát tak rychle. Tatínek se taky asi znovu leknul, ale rozhodně to nedával najevo, jen hudroval, že je stůl totálně rozbitý.

Stůl byl totiž složený ze dvou silných „nerozbitných“ skleněných desek nad sebou, které spojovaly jen nohy. Horní deska byla rozlomená a zhruba uprostřed byl vypadlý kus ve tvaru trojúhelníku s vrcholem asi tak v místech, kde jsem hlavou narazil. Okolo pak spousta střepů.

Ještě chvíli trvalo, než jsem si ujasnil, že mi opravdu nic není a vůbec nic mě nebolí. Maminka provedla ještě jednu zevrubnou prohlídku, ale nikde žádný šrám nenašla, a tak mě vyexpedovala do postýlky.

Celým rozrušením jsem usnul dřív, než jsem stihnul začít počítat plyšové ovečky. Do rána se mi ani neudělala boule.

Únor bílý….

Je začátek února a venku je pořád spousta sněhu. Sníh je opravdu všude – hlavně na chodníku a na silnici. Maminka z toho moc velkou radost nemá, protože nemůžeme chodit na moc dlouhé procházky. Jdeme jen tam, kam dojdu po svých, kočár se ven brát nedá. Na chodník se prostě nevejde.

Já mám ale ze sněhu docela legraci. Je bílý, je studený a někdy i zlobivý, protože mi leze do rukavic a dokonce i do bot. Skvěle se v tom brodí, sníh je také dobrý materiál na házení po psovi… a na padání.

Myslím, že si toto počasí užívá i táta. Probudily se v něm dávné stavitelské vášně. Na zahrádce nám vyrostl pořádný sněhový domeček a taky tunel. Vypadá to efektně, ale nejsem si jistý statikou. Přecijen je táta hlavně odborník přes počítače. Dalo mi dost přemáhání, abych se obětoval a do domečku vlezl. Táta musel jít se mnou, abych měl jistotu, že to při nejhorším nezasype jen mě :-)

Lecitin

Každý z nás asi občas trochu zapomíná. Například můj tatínek byl jeden čas expertem na zapomínání dokladů. Vyrazil z domu, sedl do auta, ujel tak kilometr nebo dva, a pak volal mamince, aby vzala jeho peněženku s doklady a donesla mu ji ke garáži. Maminka to obvykle glosovala nějakou vtipnou poznámkou a nakonec mu dala na dveře do předsíně ceduli, aby nezapomínal na doklady. Asi to zafungovalo, protože od té doby se to tatínkovi nestalo.

Maminčino zapomínání má ovšem trochu fatálnější dopady. Tak třeba včera. Každý večer, když jde mamka dělat večeři, pouští Áju na zahrádku. Ája se trochu provětrá a maže domů na granulky. Včera ji mamka jako obvykle pustila ven, ale zapomněla ji taky pustit domů. Chudák chlupatá ségra tam pobíhala minimálně hodinu v mrazivém chladu. Je sice pravda, že je Ája venku na zahrádce sama bez dozoru ráda, ale myslím, že ne za takových podmínek.

Navíc, Ája není jedinou obětí maminčiny porcelánové nemoci. Minulý týden jsme měli s tatínkem spicha u krámu. Táta byl ve městě a po cestě domů jsme se měli sejít pod naším kopcem. Mamka nakoupí a táta chudák ten nákup donese domů (nebo mě, pokud se mi nebude už chtít ťapat). Vyrazili jsme na čas a šupajdili z kopce dolů. Najednou se mamka zarazila a začala si mě prohlížet. Obvykle nožičkami dupu, klapu a různě skáču do louží a podobně. Na to jsou ale potřeba pořádné zimní boty. Ovšem já jsem měl na nožičkách jenom bačkůrky.

Než jsme odcházeli, oblékla mě mamka celého do skafandru, nandala čepičku, rukavice i šálu a pak ještě dooblékla a obula sebe. Já mezitím pobíhal po chodbě v bačkůrkách a klepal na skříňky a zrcadlo. Maminka tak pospíchala, abychom dorazili ke krámu včas, že na moje boty docela zapomněla. Když to venku zjistila, vzala mě do náručí a šupajdili jsme zase domů. Já jsem se trochu vzpínal – chtěl jsem jít sám – ale s mamkou to ani nehnulo. Výsledkem toho bylo zdržení, takže táta na nás chudák čekal celý zmrzlý.

Mamka by s tou svou zapomnětlivostí měla něco dělat. Ježíšek jí měl místo nového mlýnku na pepř a oblečení radši donést zásoby Lecitinu. Musím si udělat poznámku, abych mu o něj příští vánoce napsal.