Poslední dobou se zaobírám myšlenkou, jak zjednodušit češtinu. Tenhle jazyk je vážně zbytečně moc složitý. Líbilo by se mi něco jako Newspeak. Ovšem ubral bych slova a zjednodušil skloňování a časování. Kdo nad tím má pořád přemýšlet :-).Řekl jsem si, že zjednodušování vyzkouším na rodičích. Začal jsem opatrně, abych je moc nevyděsil. Přejít od jednoslovných vyjádření typu „ham“. „baf“ a „pa“ k rozvitým větám by asi nerozdýchali. Tak to beru kus od kusu.
Tuhle ráno jsem se probral (kupodivu ve své posteli, nikoliv v posteli mých rodičů :-) ) a koukám, máma se ještě choulí pod peřinou, ale táta nikde. Začal jsem nesměle. „Táta není“.
Mamka zpozorněla a zvedla hlavu. Tak jsem pokračoval, „táta pá“. Chvíli jí trvalo, než pochopila významnost (a vlastně asi i význam mých slov).
Když to pochopila (po ránu trochu pomaleji startuje), začala se usmívat jako sluníčko. „No jo, tatínek je pryč, šel ven s Ájou…“ V tu chvíli jsem pochopil, že pro zrychlení komunikace moje newspeak asi není nejlepší – než si to člověk (nebo mamka) přeloží do staré češtiny, tak to zabere víc času než normální vyjadřování.
Dal jsem tedy mamce pár dní, než jsem to na ni vyzkoušel znovu. Vím, že vy jistě chápete mnohem rychleji, než moje maminka po ránu, ale pro jistotu do závorky přidávám překlad.
Moc rád si teď kreslím a vybarvuji. Trochu terorizuji rodiče, protože je nutím, aby mi nakreslili tu medvěda, tu auto a podobně. To proto, abych měl přes co kreslit. Kreslení na bílý arch papíru je přece nuda. Občas potřebuji i jinou asistenci a musím uznat, že tuhle zjednodušenou češtinu mamka pochopila bleskově. „Písy bác“ (Mami, upadla mi pastelka, asi bys mi ji měla podat).
Další naše malá konverzace se odehrála ve prospěch Áji. Mamka se totiž naučila zavírat branku na schody do přízemí, když jsme v obýváku. To aby mi zabránila v rozletu. „Ťap, ťap Ája“ (jé hele, Ája jde nahoru. To by jí měl asi někdo otevřít branku), řekl jsem a významně jsem se na mamku podíval. I tehdy mamka pochopila, i když s pastelkami jí to šlo poněkud lépe.
Většina mé konverzace s rodiči se odehrává v podobném duchu. Používám jednoduchá spojení, kterým by měli snadno porozumět, a obvykle se vracím ke stále stejným obratům. „Pipi není, pipi pá“ (Já chci vidět nějakého opeřence, proč ti ptáci pořád odlétají pryč?).
„Bác“ (Haha, maminka zase něco upustila a možná i rozbila).
„Ťap, ťap“ (Mami, k čemu myslíš, že mám nohy… přece se nenechám dobrovolně poutat do kočáru, když chci chodit. Celkem mě nezajímá, že pospícháš.)
Tatínek se snaží mého rozletu v konverzaci využít a náležitě mě vzdělávat. Hustí do mě slova jako prosím, děkuji a podobně. Obvykle to dělá metodou „kukaččího slova“. Opakuje slova, která znám: babí, děda, Ája, mamí atd. pořád dokola a snaží se mezi ně nepozorovaně propašovat třeba to prosím. Tuhle hru s ním hraju celkem rád. Jde o to, dávat pozor a nenechat se zmást. Jakmile táta řekne „prosím“, já pronesu „děda“. Párkrát si to vyzkoušíme, táta se ujistí, že se nedám nachytat a pak hra končí.
Jediné, čím si nejsem tak jistý, je, zda se moji rodičové někdy naučí taky tak krásně zjednodušovat.
