Až mě zítra ráno v pět…

Když se narodil bráška, přestěhoval jsem se s tátou do svého pokojíku, a maminka s miminkem se zabydlely v ložnici. Občas se táta na noc přestěhoval do ložnice k mamince a bráchovi, ale zase se vrátil nahoru. Myslím, že brácha taky rád vstává brzy :-).

Teď během vánoc se zase táta přestěhoval, ale aby mi to nebylo líto, slíbil mi, že můžu, až se ráno vyspím, přijít dolů do ložnice. Nejprve se mi to nelíbilo, konec konců plyšáci mi studené nožičky nezahřejí, ale nakonec jsem souhlasil. Stejně jsem neměl na výběr.

Včera ráno jsem se probral v pět. Vyklouznul jsem z postele, potichu jsem se proplížil po schodech dolů a otevřel dveře do ložnice. Byl jsem ale trochu zklamán. Mejdan už totiž probíhal. Táta i mamka byli docela vzhůru. Tatínek mě ani nenechal vklouznout pod vyhřátou deku a hned mě nahnal na nočník. Mamka mezitím krmila bráchu. To on se asi postaral o to vzrůšo.

Z nočníku jsem se přesunul rovnou pod tátovu deku. Když se najedl brácha, myslel jsem, že se teprve rozproudí zábava, ale mamka zklamala. Dala ho zpátky do postýlky, zakutlala pod deku, aby mu nebyla zima a sama si vlezla do postele. Bráškovy to bylo očividně líto a začal protestovat. Dostal do pusy dudlík. Tedy… mamka se mu snažila dát do pusy dudlík, on ho statečně plival zpátky a mumlal u toho něco ve smyslu, že jestli si myslí, že ho umlčí takovým úplatkem, tak to se tedy plete…

To už bylo asi půl šesté. Já mezitím zaujal svou oblíbenou pozici. Hlavu jsem si dal na maminčin polštář. Maminka je slabá povaha a nevystrnadí mě. To táta by mě tlačil zpátky na můj polštář. Pak už stačilo jen umístit nohy. Ty se obvykle snažím tátovi dloubnout pod žebra. Táta, to je ale docela jiné kafe. Nechápu proč, ale vůbec se nenechá omezovat.

Zápas o dloubání do maminky a do tatínka pokračoval tak do půl sedmé. Pak už byl i tatínek neustálým rovnáním mé maličkosti unavený a pomalu přestal bojovat. V tu dobu také brácha vzdal svůj souboj s maminkou a dudlíkem a usnul. Maminka se otočila k postýlce zády a já jsem se přestěhoval pod maminčinu deku. Trochu jsem se přitulil a maminka okamžitě vzdala jakýkoliv odpor. Nejspíš si myslela, že ještě bude spát, ale to se spletla. Stačilo se dostatečně často (asi tak každých 5 minut) trochu pohnout. Ve čtvrt na osm se táta probral. Jemu moje drobné zápasení s maminkou očividně nevadilo a zvládnul na chvilku usnout.

Tak jsem se zase přestěhoval k tátovi. Maminka za chvilku usnula, ale to už se blížila osmá a v osm už je přece den a to už se nespinká. Rozhodl jsem se, že půjdeme vstávat a taky jsem to hned oznámil. Nejprve to vypadalo, že se nebude nic dít, ale tatínek se mnou souhlasil. Jen maminka chtěla ještě protestovat a spát. Tak jsem si stoupnul a začal skákat na posteli. „Vstávat, nespinkat…jdeme vstávat… už nechceme spinkat“. Maminka se mě snažila přesvědčit, že ještě chceme spinkat, ale když jsem viděl, že tatínek neprotestuje, začal jsem mamince sundávat deku. Bez deky bylo maminčino protestování trochu slabší.

Celý ten mumraj povolal do boje další posily. V postýlce se začala hýbat kupička dek. Pak už jsem viděl ručičky a uslyšel známé „grrrrr,“ a když táta odhrnul deky, objevil se jako sluníčko vysmátý obličejíček mého brášky. Další povely už nebyly nutné…

Bráchovy první vánoce

Letošní vánoce dopadly dobře. Dokonce mnohem lépe, než jsem očekával.

Já jsem životní optimista, a nepochyboval jsem o tom, že na mě Ježíšek nezapomene. Pro jistotu jsem ale už několik týdnů před vánoci začal všude rozhlašovat, že „Ježíšek pinese mokoku“. Čím víc se blížil Štědrý den, tím častěji jsem to všem okolo připomínal a předpokládám, že to jistě přispělo k úspěchu.

Ve středu ráno těsně před vánoci jsem našel v obýváku překvapení - místo maminčina pracovního stolu se nám tu objevil ozdobený stromeček. Měl na sobě spoustu barevných ozdob a světýlek. K čemu se takové ozdoby hodí, tak to jsem zjistil hned ten den večer. Dobře se do nich bouchá, a když chcete rodiče opravdu rozzlobit, stačí se každých deset minut připlížit ke stromečku a do nějaké ozdoby cvrnknout. Důležité je ale vybrat takovou ozdobu, která cinká, aby to rodiče slyšeli a mohli dostatečně reagovat :-).

Stromeček kupodivu přežil až do Štědrého dne. Vlastně stojí v obýváku nezraněný doteď. To je dobře, protože by neměl Ježíšek kam dát dárky.

Abych si zkrátil čekání na Ježíška, byl jsem se s tatínkem a dědečkem ještě na Štědrý den projít. Brácha zůstal doma s maminkou. Trochu jsem mu záviděl, protože pršelo a počasí bylo docela nepříjemné. Když jsme se vrátili domů, brácha si v klidu ležel v postýlce a mamka se očividně nudila, protože neměla co na práci. Večeře už byla vlastně připravená, stůl prostřený a nebylo co dělat.

Zvláštní je, že na bráškovi vůbec nebylo vidět, že by se na Ježíška těšil. To já jo. Seděl jsem u večeře jako na trní, rodiče jedli neskutečně pomalu a bráška si s klidem seděl ve své sedačce u stolu s námi, ožužlával si prsty a pobrukoval.

Když už jsme konečně dovečeřeli a já myslel, že už se půjdeme podívat, kde je Ježíšek, vymyslel si tatínek, že si ještě dá čaj a cukroví. Ještě neměl vypitou ani polovinu čaje, když jsme uslyšeli z obýváku nějaké cinkání. Jako by tam někdo zvonil na zvoneček. Šli jsme se do obýváku podívat a pod stromečkem byly narovnané spousty zabalených dárečků.

Chtěl jsem se na ně hned vrhnout, ale rodiče mi dovolili rozbalovat vždy jen jeden dárek. Bráška si klidně usnul, tak jsem rozbaloval dárky pro sebe i pro něj. Nakonec jsem pod stromečkem našel i naprosto suprovou motorku. Dostal jsem ji ale od Ježíška s podmínkou, že budu hodný (jako bych snad někdy zlobil :-) ). Ježíšek mi napsal vzkaz, že když budu zlobit, tak si ji zase vezme zpátky :-(

Bráška si svoje dárky prohlédl až druhý den. Má je teď vyrovnané ve své postýlce, kouká na ně a moc rád je ožužlává, hlavně svou novou modrou žirafu a chrastítko šášu.