Švestičky z naší zahrádky

Moc rád chodím škodit na zahrádku k babičce a dědovi. No… škodit… to jsem trochu přehnal… Já tam chodím hlavně pomáhat. Jen se občas stane, že se to moje pomáhání nepodaří tak, jak jsem si původně představoval.

Například včera jsem byl ale vzorný. Maminka se s babičkou domluvila, že půjdou čistit nějaké záhonky, a tak mě po obědě naložila do mého sportovního vozidla a vyrazili jsme. Před odchodem si pro jistotu mamka vzala klíče od zahrady, což se později ukázalo jako dobrý tah. Když jsme totiž na zahrádku asi po půlhodinové cestě dorazili, nebyla nikde živá duše. Babička a děda vyrazili na výlet do hor.

Jako první jsme si vzali s mamkou kyblíky a šli posbírat popadané švestky. Já měl svůj malý fialový a mamka velký bílý, kam se toho vejde mnohem víc. Nasbírali jsme toho oba dva docela dost. Já jsem se odvážně pouštěl i přes obrubníky do záhonů a lovil švestky, které se tam schovávaly pod listy letniček. Pak mě ale napadlo jednu švestku ochutnat, jestli vůbec stojí za to je sbírat… co kdyby byly ještě příliš kyselé. Když si to mamka všimla, sebrala mi moje švestičky a vysypala do svého kyblíku. Taková nespravedlnost! Pak ale viděla mé protesty, tak mi pár švestek omyla a vrátila zpátky.

Pak jsme vyrazili na jeden záhonek. Je podél skalky, byl docela zarostlý a díky němu se tam špatně prochází i menším lidem. Mamka si vzala nářadí a začala ze záhonku vytrhávat některé kytičky. Říkala tomu plevel a děsně se vztekala, když jsem jí chtěl pomoct. Prý nerozeznám kytku od plevele. No tak jsem si tedy vedle ní sedl do trávy a začal ujídat švestky ze svého kyblíčku. Za třičtvrtěhodinku mamka končila se záhonkem a já se švestkami. Kyblíček byl prázdný až na hromádku pecek na dně, které jsem tam hezky vracel.

Pak jsme zalili kytičky, které má babička zasazené do květináčů a taky cukety, a pak okurky ve foliáku. Tedy… zalévala spíš mamka. Vůbec mě k vodě nechtěla pustit. Do foliáku jsem taky nesměl. Prý bych tam moc škodil… zajímavé, jak si pod slovek „škodit“ každý představuje něco jiného. Já bych tam kupříkladu rád pomohl těm chuděrám rajčátkům. Mají na svých tenkých větvičkách takové těžké zelené tenisáky. Já bych je sundal, aby to tu kytku tolik nenamáhalo. To se ale naší mamince zásadně nelíbilo. Nakonec jsem jako moudřejší ustoupil (když mě mamka chytla kolem pasu, zvedla a odtáhla od foliáku, aby ho neprodyšně uzavřela, a tak mi zabránila přístup) a šel jsem se podívat k brance.

Maminka si ale myslela, že tam trucuju a že už se mi na zahrádce nelíbí. To asi proto, že jsem si u toho dívání se tklivě zpíval. Uklidila proto nářadí, a než jsem stihnul jakkoliv protestovat, sundala mi pracovní oblečení (asi se jí nelíbily ty švestičky rozmazané na kalhotách a na tričku) a umytého a převléknutého mě přikurtovala do kočárku. Pak ještě pobalila švestky a vyrazili jsme zase k domovu.

Nové fáro

Moji rodičové se odhodlali k velmi chvályhodnému činu. Po karambolu s mým starým vozidlem se domluvili, že je na čase mi pořídit nové žihadlo.

Už dřív jsme s mamkou občas nakukovali do obchodů a okukovali kočárky, ale teď to mamka vzala konečně pevně do rukou. Nejprve jsme prošli pár stránek na internetu, zjistili parametry, výkon, základní výbavu a tak…, a pak se vyrazilo do obchodů.

Vlastně jsme prošli jen dva, ale hned v tom druhém to dopadlo. Nejdřív jsme s mamkou jen tak nakoukli. Maminka si sáhodlouze povídala s prodavačkou, pak jsme odešli a za hodinku jsme se do krámu vrátili i s tatínkem.

Při druhém kole předváděčky jsem si vozítka taky vyzkoušel já. Nakonec jsme si vybrali menší modrý skládací kočárek. Složený se vejde i do kufru opravdu malého auta. Mamka vytáhla na prodavačku platební kartu, táta mezitím se mnou kličkoval velice stísněným prostorem mezi věšákem s infantilním oblečením pro mimina a dalšími zákaznicemi a zkoušel jízdní vlastnosti.

Najednou maminka vyloudila hodně podivný zvuk a obličej se jí podivně zkroutil. Zároveň mávala rukou jako divá. Když konečně byla zase schopná srozumitelného slova, dozvěděli jsme se, že ji píchla asi vosa. Takové nebezpečné zvíře v obchodě pro malé děti… kam ten svět spěje…

Maminka majitelku obchodu přemluvila, aby jí pustila do malé koupelničky vzadu, aby si ochladila ruku a táta, chudák, na ten trik skočil a mezitím nákup zaplatil… nezná přece maminčin pin :-)

Ze svých rodičů začínám mít dobrý pocit. Mé nové vozidlo sice není červené, ale sporťák to je. Od multifunkčního velkého vozidla jsme se přesunuli správným směrem. Doufám, že až mi bude osmnáct a budu mít vlastní řidičák, budou si tento směr rodiče ještě pamatovat :-).

Svatba – naštěstí ne moje

Tak už vím, o čem jsou svatby. Jednu jsem právě absolvoval. Jedna moje teta si brala jednoho teď už mého strejdu. Tedy, on už asi de facto mým stejdou byl i před tím, ale až teď se jím stal de jure. I když… počítá se někdo, kdo s vámi není pokrevní příbuzný jako příbuzný i když je jen otcem vaší sestřenice? To nic, nějak jsem se zamyslel…

Svatby jsou opravdu náročné. Jsou náročné na čas, na pohodlí, zdraví a asi i na korunky. Pro nás časová náročnost znamenala, že mě rodiče vysypali z mého vyhřátého spacího pytle, ve kterém si každou noc hovím, velmi brzy. Snídani jsme si dali div ne v pološeru a ještě za ranního kuropění jsme se nasoukali do auta. Bylo nás tam plno… já, rodiče, můj kočár, několik pytlů oblečení pro tetu Jarku, velká taška s věcmi, které jsem neviděl, protože je mamka zabalila do barevných papírů… a samozřejmě spousta tašek s oblečením pro nás pro všechny, s jídlem pro mě atd.

Trochu vzrůša jsme si zažili už po cestě. Asi tak po hodině a čtvrt cesty jsem se probral z mírného klimbání, ve kterém jsem prožil první část cesty, a zjistil jsem, že mořskou nemoc můžete v klidu dostat i v autě. Maminka z toho moc nadšená nebyla, protože jsme jednak museli zastavovat, jednak jsem byl zralý na převlékání a hlavně… musela si sednout ke mně dozadu a to ona nemá ráda.

Po dvou a půl hodinách jsme dorazili k mojí druhé babičce a dědovi. Jen co se otevřely dveře na dvorek, tak na mě bez varování poslali divokého vlka. To bylo teda přivítání! Řval jsem jako tur a tulil se k mamince, abych se zachránil. Až později jsem se dozvěděl, že prý je to jejich vlčák Bára a že takhle prý lustruje každého. To mi dělat nemusili, když jsem tam byl na své první návštěvě. Místo všeobecného vítání a objímání jsem pak vyrazil rovnou do koupelny a trvalo nějakou dobu, než mě mamka natolik zkulturnila, že jsem mohl být představen širšímu příbuzenstvu. A že jich nebylo málo. Dodnes mi jde hlava kolem z těch různých tet. Strýců tam bylo kupodivu docela po málu.

Než jsme se všichni nakadeřili a slavnostně navlékli, bylo už u domu plno hezky ozdobených aut se svatebčany od ženicha. Bylo už tak pozdě, že jsme naše auto ani nestihli opentlit. Rychle jsme vyrazili k obřadní síni. Naštěstí to tam maminka docela zná, takže jsme dojeli jako první a našli jsme si docela příhodné místo na parkování.

Obřad byl krátký… naštěstí… a tak jsme mohli vyjít brzy na vzduch. Venku jsme ještě notnou dobu postávali, protože fotografka pořizovala památeční obrázky. Až bude za pár let chtít teta Vendula uronit slzu, tak aby se měla na co podívat. Já jsem při tom otálení zjistil, že ta moje výška není zase až tak velkým handicapem. Především když se zrovna nacházím v přítomnosti většího počtu mladých žen a dívek v krátkých šatech a sukních :-).

Na oběd jsme odjeli do nedaleké hospody, kde měli naštěstí dětský koutek. Moje sestřenice se tam vesele přehrabovala v hračkách a občas mě dokonce nechala si taky nějakou tou kostičkou hodit. Víc mě ale bavilo běhat sem tam – ven na terasu, zpátky dovnitř mezi svatebčany… a zase ven. Největší legrace to byla vždycky, když si mamka už už chtěla konečně sednout ke kávě. Konec konců, stejně je zvyklá si kávu vypít studenou :-).

Nekonečný oběd konečně skončil. Přesunuli jsme se zpátky k babičce, svlékli fešné nepohodlné šaty a já dostal kraťasy a tričko. Taky jsem se trochu po cestě prospal. Potřeboval jsem načerpat síly na odpoledne na čuníka.

Odpoledne se totiž opékalo na zahradě obrovského mlýna prasátko. To místo se mi moc líbilo… ohromná zahrada na hraní a projížďky, krásně udržovaná… stejně jako samotný mlýn. Pan domácí nás vzal s tatínkem a dědečkem na prohlídku – hezky od sklepa až po půdu. Venku se mezitím ostatní bavili u jídla a pití. Toho bylo opravdu dost. Chvíli jsem si tam venku pobíhal, honil mamku nebo taťku podle toho, kdo mi zrovna dělal bodyguarda a nebo jsem se je snažil přesvědčit, že už spát rozhodně nebudu. Když to konečně pochopili, sehnali mi lavor s vodou a mejdan mohl konečně začít. Vodní party je super, když máte dostatek vody a venku je teplo.

Slavili jsme až do pozdních hodin. Já jsem sice v jednu chvíli odpadl, ale spánek to nebyl nijak dlouhý. Bohužel jsem asi propásl největší legraci, když jsem se probudil, byl čuník z větší části snědený a hosté se začali rozprchávat. Asi se čekalo na mě, protože i moji rodiče se začali brzy loučit. Domů jsme to měli docela daleko.

Po cestě jsem ještě trochu dospával, byl to přece docela dlouhý den. Řídila maminka a to je vždycky lepší nevidět, neslyšet a radši spát.

Dorazili jsme v dobrém rozmaru. Ája vypadala, že nás opravdu ráda vidí. Většinu dne asi prospala, protože mimo návštěvy dědečka byla doma sama. O to víc byla nadšená! Maminka s tátou rozverně vykládali… tedy hlavně maminka… a já si začal pomalu myslet, že mejdan pokračuje doma dál. Rodiče mi ale udělali čáru přes rozpočet. Byl jsem navléknut do pyžamka, vyčistili mi zoubky a byl jsem v pytli! Doslova. Pokračování mejdanu skončilo dřív, než začalo.