A taky že jo!

Tak jsem měl samozřejmě pravdu, když jsem se včera děsil dnešku. Ono ji to ještě nepřešlo. Musím uznat, že na to mamka šla rafinovaně a oklikou, ale výsledek je stejný – úplně zkažený oběd.

Už před obědem se mamka podivně usmívala, když krájela oranžovou tyčku na malé kousky. Pak to dala do hrnce a něco k těm kouskům kápla z velké hranaté sklenice. Předpokládal jsem, zcela správně, že se na mě opět chytá můj „oběd“. Na mé tázavé pohledy mi vysvětlila, že to je mrkev s kapkou olivového oleje, aby se z mrkve uvolnily vitamíny. Jen abych nebyl zbytečně moc zdravý. :(

Poslední dobou mamka nic nestíhá, takže jsem musel z postýlky pozorovat sám, jak se na malém kastrůlku trochu pohybuje poklička a to, co je uvnitř, se tam dusí. Po nějaké době jsem ucítil něco divného. Za další minutku či dvě začal můj budoucí oběd vysílat kouřové signály do okolí. To už vzbudilo pozornost i u maminky, která mezi pobíháním kolem mě a plotny ještě uklízela v jídelně.

Mamka doběhla k plotně a rychle odstavila kastrůlek, pak z něj opatrně sundala pokličku a napustila ho vodou. Aby vypustila z kuchyně dým, musela důkladně vyvětrat.

Táta se začal hlasitě smát. Vysvětlil mi, že to už je tady taková tradice. Když maminka něco vaří poprvé, tak to trochu připálí, aby to mělo říz. Když jemu například dělala poprvé skořičáky, tak měly takový říz, že z celé várky na jednom plechu táta s velkým přemáháním snědl jeden nebo dva a zbytek se vyhodil. Mamka prý pak skořičáky nepekla celý rok. To mě trochu uklidnilo a říkal jsem si, že je třeba konec s experimenty. Naděje ale zemřela za pár okamžiků, když jsem zjistil, že má mamka v lednici té „dobré mrkvičky“ ještě spoustu. To mě čeká opravdu radostné dětství!

Maryšo, kdes kupovala tu kaši?

Tak už je to tady. Začal boj o – bohužel můj – holý život. Moje vlastní maminka se mě rozhodla otrávit.

Všechno to začalo vlastně nevinně. K obědu jsem jako vždy byl usazen do sedačky a těšil se, až přijde oblíbená rýžová kaše s příchutí banánů. Na sladkou chuť banánů jsem si zvykl hned. Poprvé jsem sice dělal trochu drahoty, když se to ode mne očekávalo, ale to byla vlastně jen formalita.

Takže jsem byl usazen a nic zlého netuše jsem otevřel pusu. A pak začal tuhý boj. Do pusy mi přišlo cosi divného oranžového. Vůbec to nechutnalo jako rýžová kaše s banánovou příchutí a k tomu to ještě vůbec, ale vůbec, nebylo jemné. Cítil jsem na jazyku divné malé žmolky. Než jsem se stihl vzpamatovat, omylem jsem to spolkl. V tom přiletěla druhá lžička. A pak mi to došlo. Včera mi mamka pro zpestření dala před kaší asi 3 lžičky nějaké divné šťávy. Sice to nebylo nic moc, ale protože to byla jen obarvená voda s příchutí mlíčka, tak jsem to snědl. To abych jí udělal radost. No a ona jak se ukázalo si jen připravovala půdu na dnešek.

Ještě než mi mamka do pusy nacpala druhou lžičku, začal jsem pomalu dávit tu první a plivat to na ni zpátky. Za moment mi už oranžová směs tekla po bradě a bryndáku. Mamka to nestačila utírat. Mám pocit, že včera odpoledne vytírala podlahu zcela zbytečně.

Zkusila mi trochu té hnusné hmoty rozmíchat v kaši. Úplně tím zkazila chuť kaše a tu divnou pachuť oranžové hrůzy stejně nepřekryla. Blééé… pomalu a důkladně jsem jazykem vyšťoural všechny zbytky v puse a rychle to prskal všude kolem. Ája, která do té chvíle hlídkovala pod mou židlí, jestli by náhodou něco dobrého neupadlo, vyskočila a s oranžovým kožichem zmizela na pelíšku. Mamka mi utřela obličej, pak setřela oranžovou ze své tváře a šla vymačkat ze zbytku oranžové hmoty, které říká „dobrá mrkvička, jen papej“ alespoň šťávu a tu mi vmíchala opět do kaše. Já se ale nenechal oblafnout. Ani když mi slibovala, že budu zdravý a že nebudu muset nosit dvoje oči jako táta, když budu jíst mrkvičku, jsem se nenechal zviklat.

Konec toho zápasu byl smutný. Já snědl jen ta sousta, která obsahovala pouze kaši – a to ještě velmi opatrně. Mamka se mezi kaši snažila propašovat náklad s mrkví, ale okamžitě jsem to prokoukl a plival zpátky. Výsledek byl docela dobrý – pobryndaný pes, mamka musela převléknout mě a vyměnit bude asi muset i svoje tričko. Nejsem si jistý, ale možná má i kus mrkve ve vlasech. Já ne, protože já vlastně žádné vlasy nemám :-).

Kdepak, v tomhle mači mamka utrpěla drtivou porážku. Dostala společně s mrkví totálního kanára. Teď se jen děsím toho, co přijde zítra.

Cesta do pekla

Tak už jsem byl i v Pekle. Tohle Peklo je zvláštní, žije v něm v jedné chaloupce spousta čertů a myslím, že se tu lidé vůbec, ale vůbec čertů nebojí.

Toto Peklo najdete nedaleko Nového Města nad Metují a vydali jsme se tam na výlet i s babičkou, dědou a Ájou. Autem jsme dojeli až k můstku přes řeku Metuji asi 4 km přímo od Pekla, a pak jsme šli (tedy někteří z nás se pohodlně vezli) podle Metuje. Stromy už se stihly převléknout do podzimního hábitu a jejich listí hraje všemi barvami. Metuje, ve které tu teče jen velmi málo vody, si poklidně proudí kolem vysokých skalních stěn, jen občas trochu zrychlí a vytváří víry.

Ája byla ve svém živlu. Pořád skákala do vody, ráchala se tam a vůbec jí nevadilo, že je voda studená a že občas nemá ani kudy vylézt na břeh. Když už se vydrápala zpět na cestu, byla celá špinavá a ocas měla zacuchaný.

Asi v polovině cesty jsme zahlédli skupinku kachen, jak se klidně cákají ve vodě. Užívaly si počasí a klidnou vodu, ale jen do té doby, než si jich všimla také Ája. Hupsla do vody a vyrazila přímo doprostřed říčky. Její lovecký pud se probudil dokonale, voda šplouchala všude dokola a kachny se rychle zvedly z vodní hladiny. Ája vyrazila ještě rychleji a snažila se je dohonit. Létat ale ještě neumí, takže jí kachny zmizely brzy z dohledu. Pak si teprve Ája uvědomila, že retriever má donášet ulovené kachny a ne lovit živé, a tak se vrátila zpět.

Když jsme dorazili do osady Peklo, byl akorát čas k obědu, a tak jsme se všichni posilnili. Jen Ája měla smůlu. Do hospůdky psi nesmí, takže musela být venku a taťka tam byl většinu času s ní, aby nám ji někdo nekradl. Víte, ona je Ája trumbera a asi by se klidně nechala odvést někým cizím.

Hospoda v Pekle je zvláštní. Je plná čertů, čertíků a pekelníků. Jen vedro tam kupodivu není. Ležel jsem si v klidu na lavici jen proto, že mě mamka zabalila do spacího pytle. Jinak bych asi zmrznul. Spousta lidí tam seděla v teplém oblečení. I číšník je určitě jedním z pekelníků. Nevšimnul jsem si, jestli měl také kopyto, ale tvářil se jako čert a byl také tak milý a ochotný.

Po jídle jsme vyrazili zase zpět podél řeky. Táta se snažil Áju přemluvit, aby už se tolik nekoupala, aby jí stačil uschnout kožíšek. Tvářila se, že to chápe, ale jakmile z ní naši spustili oči, hned zase hupsla do vody. Domů jsme tedy jeli: spokojený odpočinutý já, ušlapaní dospělí a hodně mokrý pes :-).