Vyčůraný Martínek

Dneska jsem si zase užil spousty legrace. Začali jsme ráno. Mamka měla spoustu obíhání po městě a protože to vypadalo, že bude pršet, tak jsme vzali auto místo kočárku. Ája chudák musela zůstat doma.

Nejprve jsme vyrazili do zdravotní pojišťovny. Mamka byla doslova nadšená, protože našla místo. Nadšení bohužel trochu opadlo, když zjistila, že je vchod do budovy zatarasen a na dveřích je malý kus papíru s nápisem: „Použijte zadní vchod“. Tak nám nezbylo nic jiného, nežli celou budovu obejít, abychom našli správné dveře. Ještě štěstí, že jsme vyrazili autem, protože do budovy vzadu vede dlouhé schodiště. Tam by asi sotva kočár projel.

Další překvapení na nás čekalo ve třetím patře u dveří zdravotní pojišťovny. Změna pracovní doby. Ještě nedávno začínali už v 7:30, ale teď tam na nás novotou svítila tabulka s posunem na osmou hodinu. Patnáct minut jsme si tedy počkali. Obvykle mi čekání nevadí, ale trochu mě znervózňovalo to fičení. Jako by se po chodbách proháněla meluzína. Venku opravdu začalo dost pršet ještě než jsme všechno vyřídili, ale do auta jsme proběhli v relativně příznivých povětrnostních podmínkách.

Po této epizodce jsme vyrazili na kontrolu mých kyčlí. Už třetí, když nepočítám nultý „ročník“ tj. scan kyčlí v porodnici. Tentokrát jsme nejeli do nemocnice jako v květnu na ultrazvuk, ale na polikliniku. Tam už jsem také jednou byl. Asi před měsícem. Zprávu měl ten nepříjemný doktor napsanou ještě před tím, nežli jsme vkročili do jeho ordinace.

Teď už jsem dost velký, a tak jsem dostal svou první dávku rentgenového záření. Nejprve jsme čekali v čekárně jako posledně. Vyšla ale jiná sestra a poslala nás na rentgen do suterénu. Maminka mě dle pokynů chlapíka, který ten ohromný přístroj obsluhoval, svlékla. I plínku mi sundala. Ona sama dostala takovou dlouho těžkou zástěru. Pak mě chviličku podržela na stole, než mě přístroj ozářil – to byla jen chvilka – a pak rychle obléknout. Jenomže za chvíli chlapík přišel s tím, že to nějak nefungovalo, a tak mě musela maminka svléknout znovu. Kvůli nějaké chybě jsem dostal hned druhou dávku Rentgenových paprsků. Ještě štěstí, že tam měli takové příjemné teplíčko. Já byl zase bez plínky. Mamka mě držela za nohy, aby byl obrázek hezký, ostrý. Přístroj mě znovu prosvítil a chlapík už už volal, že mě může maminka obléknout. Já byl ale rychlejší a už zase jsem byl vyčůraný :-).

Počůral jsem nejen ten stůl, ale taky maminku. Tedy spíše tu dlouhou těžkou zástěru. Mamka jen hbitě schovala špičky, aby neměla mokré boty, a tak to šlo na zem. Musím podotknout, že maminka toho chlápka varovala, že už jsem to sice dlouho neudělal, ale že občas čůrám na lidi. Proto když to viděl, dal mamince bez řečí papírové ubrousky, aby mě vysušila a ještě to po mně sám uklidil a u toho se smál, že se mu něco takového už dlouho nestalo.

S rentgenovým snímkem jsme vyrazili zpátky do čekárny nahoře. Tentokrát jsem šel k jinému doktorovi, který byl mnohem mladší a milejší. Na rozdíl od kolegy mě řádně prohlédl, i ponožky musely dolů, aby viděl, jak jsem na tom s chodidly. Díval se i na kyčle, ale protože ho mamka varovala, tak to byla rychlovka a plínku jsem měl zpátky coby dup! Až do čekárny byl slyšet jeho veselý smích, když mu mamka popisovala co se stalo o tři patra níž. Stejně už bych asi neměl střelivo :). Pak ještě prohlédl snímek a řekl, že kyčle mám úplně zdravé a už k němu nemusím.

Tady bych mohl končit, ale ještě bych měl jednu příhodu. Tu ale znám jen z vyprávění - sice jsem byl přítomen, ale všechno jsem prospal.

Po návštěvě doktora jsme jeli ještě nakupovat. Jídla bylo jen trochu, ale mamka mi koupila zásobu plínek. Všechno šlo hladce až do chvíle, kdy jsme dorazili k pokladnám. Z deseti pokladen byly v provozu jen tři a u každé byly dlouhatánské fronty. Když jsme se po asi deseti minutách dostali už na dohled pokladní, začala se před nás se sebevědomým výrazem ve tváři hrnout starší paní. Za námi stálo ve frontě minimálně dalších deset lidí, a tak mamka paní jen upozornila, že fronta nejde z boku, ale rovně – tj. za námi mezi chladícími boxy. Jako by píchla do vosího hnízda. Ta ženská začala láteřit, že prý jí ujede autobus, že je stará a má nárok… málem mamku přetáhla tou holí, o kterou se opírala. Maminka jí jen s úsměvem řekla, že to je sice hezké, ale že každý máme něco. Ona má sebou dítě (tedy mě :), ostatní třeba pospíchají zpět do práce, k lékaři, nebo jsou prostě unavení a chtějí domů. Nicméně kdyby byla paní slušná, tak ji požádá, jestli by nemohla jít dopředu, že pospíchá na autobus. Trochu slušnosti dělá divy. Nadávat si ale rozhodně nenechá. Ta žena zase začala lamentovat a že prý už mám mamka držet kušnu a kdesi cosi… nicméně vycouvala… a v zápětí si vozík nastrkala za mamku. Ta paní, co stála za námi, tolik kuráže neměla, takže se nechala předběhnout.

Kvůli té ženštině ale vznikl pořádný šrumec, protože se za ní samozřejmě začala tvořit další fronta a za chvíli už stály fronty dvě. To už ale nebyl náš problém, my jsme rychle vyjeli z obchodu a hurá domů. Když jsme vyjížděli z parkoviště, bylo vidět tu čarodějnici, jak se s druhou babou přebíračkou vesele baví na zastávce. Chuděra určitě na ten autobus běžela, že jí hůl nestačila.

Můj první den bez rodičů

Sobota začínala velmi slibně. Vzbudil jsem se, jak je mým zvykem, v šest ráno a celkem rychle se mi podařilo mamku probrat k životu, aby mě přebalila. Pak jsem si dal snídani a poté jsem předpokládal, že se jako obvykle přesuneme zpátky do ložnice, abych probral ještě tátu a aby tam mamka okamžitě zase usnula. Táta sice dokáže spát i přes mé brebentění, ale nevydrží to moc dlouho :).

Do ložnice jsme sice došli, ale maminka mě překvapila. Jindy totiž usne do pěti minut, ale tentokrát zůstala vzhůru. Před sedmou už jsme byli zase všichni na nohou – všichni včetně psa. Začal jsem větřit dobrodružství.

Na stole v kuchyni se postupně objevily čtyři tašky (tři z toho obsahovali věci pro mě) a pracovní oblečení (to pro mě naštěstí nebylo). Po snídani taťka ještě vyvenčil Áju a já jsem mamce asistoval při stěhování všech těch věcí do garáže. Asi deset minut zápasila s mým kočárkem, ale nakonec ho nacpala do kufru malého autíčka. Sice nešlo úplně zavřít zadní dveře, ale jen o kousek. Jasný důkaz vítězství ducha nad hmotou :).

Do našeho malého autíčka se postupně nacpal nejen můj kočár, ale také všechny ty tašky, pracovní oblečení, batoh s proviantem, a pak samozřejmě rodiče a já v autosedačce. Ája musela zůstat doma, protože už na ni místo nevybylo. Dovnitř se nevešla a na střeše by ji nebylo k čemu připevnit.

Byl jsem velmi zvědavý, kam že to jedeme a co budeme dělat, ale rodiče mi zkazili náladu. Dojeli jsme jen k babičce a dědovi a tam většinu věcí (včetně mého kočáru) z auta zase vysoukali. Byl jsem odevzdán babičce a rodiče si s klidným srdcem odfrčeli za zábavou sami.

Celý den jsem pak strávil opuštěný u babičky a dědy. Choval jsem se vzorně, protože oni za to přeci nemohli, že mě rodiče v už tak ranném věku klidně opustili. Byl to můj první den bez obou rodičů. Byl to takový příjemný, ale klidný den.

Mamka s taťkou se vrátili až pozdě odpoledne. Máma byla celá flekatá (jako Dalmatinec, kterého vídám při procházkách v jedné zahradě) a byla cítit vyjetým olejem. Taťka se zdál na první pohled prací nepoznamenaný, ale já jsem ho odhalil. Měl sebou svou pracovní kombinézu, a když ji mamka uklízela, jasně jsem viděl zelenou barvu od čerstvě posekané trávy kolem kotníků.

Rychle mě a všechny mé věci opět naložili do auta a pádili jsme domů. Cestou tam řídit táta a mamka mu do toho pořád mluvila. Táta má totiž ve zvyku řezat zatáčky, takže se nám nakonec samozřejmě otevřely zadní dveře a on je musel jít zavřít, aby nám nevypadl kočár. Jinak to ale byla příjemná změna. Obvykle jezdím vpředu v autě jen s mamkou. Zpátky pak řídila mamka a jela jako obvykle opatrně až, řekl bych, pomalu. Zadní dveře se jí ale otevřely už po pár metrech a taťka to samozřejmě okomentoval jak se patří. Řekl jsem si, že se pomstím za to, že mě tak opustila a přidal jsem svou trošku do mlýna. Pěkně jsem vypustil trochu odpolední svačiny pusou ven. Tohle dělám pořád, ať zrovna ležím doma v postýlce, nosím se na rukou, a nebo jedu v autě. Tentokrát jsem si ale vybral vhodný okamžik a ta asociace byla jasná :).

Jinak jsem byl ale smutný. Takové legrace jsem si s nimi mohl užít, strkat ručičky do oleje a patlat ho po sobě i po mamince, plést se tátovi před sekačkou a rozhazovat trávu na míle daleko. Místo toho jsem strávil den usmíváním se na babičku a dědu. Nebylo to zlé, měl jsem se dobře, ale jen co povyrostu, už se takhle odložit nenechám. Pojedu si tu legraci užívat s nimi.

Jak tatínek lovil hesla

Můj tatínek má rád hesla. Má je všude. Nemyslím ta politická… hesla bezpečnostní. Nějak jsem nepronikl do složitých systémů, podle kterých je vytváří, a tak se obávám, že se mu asi nikdy do jeho počítače nebudu schopný vloupat.

Má to ale i své světlé stránky. Nedávno nás s maminkou díky jednomu heslu bavil dva dny. To jsme takhle seděli v pracovně a já jsem si to zrovna užíval, protože jsem se krmil. Tatínek seděl u svého počítače, tvářil se zarputile a mluvil tím svým divným počítačovým jazykem, kterým se chválí, když mu to opravdu jde. Potřeboval totiž nějaké soubory, které si před tím zaheslil.

Tatínek je moc dobrý ve vymýšlení hesel. Natolik, že je občas nedokáže rozlousknout ani on sám :). A tak tam seděl a špačkoval. Maminka se mu u toho moc smála. Víte, ona má s hesly své vlastní zkušenosti. Ještě že její banka podporuje odblokování účtu po telefonu, když se do svého hesla netrefíte :))).

Když jsem už byl dávno najedený a chystal jsem se jít spát, táta pořád ještě seděl v pracovně a snažil se prolomit ten tajný kód. Marně.

Dva dny jsem pak tatínka moc neviděl. Trávil hodně času v pracovně a myslím, že toho ty dny také moc nenaspal. Občas jsem ho jen zahlédl u oběda. Ája chodila smutně kolem vodítka, protože s maminkou chodí ven jen po dobrých cestách po kterých projede kočár, zatímco s tatínkem se vydává na pořádné výpravy. Tatínek si toho ale ani nevšiml.

Až třetí večer se to podařilo. My už jsme s maminkou skoro spali – já v postýlce a maminka jako obvykle nad knížkou. Táta vtančil do ložnice s vítězným pokřikem, že Ája dokonce i zvedla hlavu, a volal na celý dům: „Dostal jsem ho, dostal jsem ho… hurá!“

Bitva byla dobojována, táta vyhrál… ovšem vyhraná bitva ještě neznamená vyhranou válku. Podívejte se, jak to dopadlo s Napoleonem… to by ho u Slavkova nenapadlo. Tatínek totiž ten soubor bude zase brzy potřebovat :)

Drak

Dneska jsem se naučil další prima trik. Trénoval jsem ručičky tak dlouho, až jsem se oběma „zakousl“ do jedné z pověšených hraček – zebry. Držel jsem ji za nohu a trochu s ní škubal. Máma to chvilku pobaveně pozorovala, ale nakonec zebru osvobodila, protože se bála, abych jí neutrhnul nohu. Zebra ovšem visí v kuchyni a hraju si s ní pokaždé, když mi mamka dělá jídlo nebo vaří sobě a tátovi, takže bude ještě příležitost dále trénovat.

Abych novou dovednost hned nezapomněl, zkoušel jsem to taky na chrastítku, které mi dovezla teta Jarka – má tvar dráčka, je celé zelené a zatím jsem o něj moc nejevil zájem. Dneska ale přišlo vhod. Omotal jsem prsty kolem jednoho konce a zatnul je. Pak jsem vymrštil ruku…. a dloubnul jsem se do oka. „Auuuuu“… bolelo to řádně, takže jsem se samozřejmě rozplakal. Za chvilku to ale přešlo a mamka mi ukázala, jak to pořádně držet, chytnul jsem tedy draka trochu níž a začal s ním škubat. To už bylo lepší. Občas mi sice spadnul, obvykle na bříško, ale mamka mi ho ještě párkrát podala. Než mě to přestalo bavit a zaměřil jsem se spíš na plínku, co mám pod hlavou, stačil jsem ještě párkrát draka zahodit, a pak se rozbrečet, než mi ho mamka zase dala zpátky.

Jo abych nezapomněl – ruce se dají primově strkat od pusy, ožužlávat a cucat. Lepší než dudlík… Na to už jsem ale přišel dávno :)

Návštěvní den

Poslední dobou nic nestíhám. Dokonce i svůj blog zanedbávám. Musím totiž hlídat rodiče a dávat na ně pozor. Občas je to docela namáhavá práce. Nechápu, jak to andílci strážní všechno stihnou.

Tak třeba o víkendu jsem měl práce nad hlavu. Nejprve jsem dělal stavební dozor. U babičky a dědy na zahrádce se natírala chata. Babička s dědou sice udělali většinu práce, ale ty nejnebezpečnější úseky zůstali na taťkovi, a tak tam balancoval na žebříku. Až z toho šla hlava kolem. Nicméně táta je docela šikovný, takže ještě nejsem sirotek.

Mnohem větší strach jsem měl o mamku. Tedy hlavně o její prsty. Stříhala živý plot takovými těmi elektrickými nůžkami. Jednou měla hodně na mále, ale naštěstí to dopadlo dobře. Dokonce ostříhala plot nejen na naší straně (tedy až na vršky toho nejvyššího, protože nemáme doma chůdy :)), ale dokonce i kus u sousedů. To jsou ti sousedi, kteří vedle nás už více jak rok nebydlí. Mamka chtěla z jejich strany ostříhat vršek, ale plot byl tak přerostlý, že si ho musela nejprve ostříhat z boku, aby se vůbec k němu dostala. Až na jedno štípnutí komárem a požahání od kopřiv, které tam mají všude se vrátila naštěstí celá.

Hlídat musím i Áju. Na procházkách je ráda samostatná a občas strká čumák kam nemá. Tuhle jsme třeba byli nakupovat. Tedy mamka nakupovala a my s Ájou poslušně čekali venku. Po cestě zpátky jsme to vzali delší cestou, aby si to i Ája užila. Při cestě je také sportovní areál, který je neustále otevřený a u každých dveří velká cedule „Zákaz vodění psů“. My vždycky chodíme jen kolem, rodiče sice po Áje uklízí, ale proč se rozčilovat.

No a Ája tentokrát strčila hlavu do jedněch vrátek. Asi tam byl před ní jiný pes, tak si chtěla očuchat vzkazy. Jakmile ale zmizela půlka její hlavy za vrátky, ozvalo se odněkud velice hlasité láteření. Moc jsem tomu nerozuměl. Nějaký starší pán mluvil jazykem, který táta používá, když sedí u počítače a něco mu nejde. Mamka mi pak vždycky říká, abych to neposlouchal, že to není nic pro děti – asi nějaký složitý programovací jazyk. Zatím jsem to vždycky úspěšně zapomněl, budu tomu muset věnovat více pozornosti.

Ten pán neustále ukazoval na ceduli. Ája, jakmile ho zaslechla, vytáhla hlavu zpoza branky a vrátila se k nám na chodník. Mamka se tomu pánovi snažila vysvětlit, že je Ája sice hodně chytrý pes, ale na rozdíl od Maxipsa Fíka zatím ještě neumí ani číst, ani hrát šachy. On to ovšem asi nepochopil, protože dál mluvil tím cizím jazykem. Tak jsme šli prostě dál.

Áje to ale nestačilo a nedaleko od našeho domu se vypravila sama na návštěvu. Před pár měsíci, to jsem byl ještě u maminky v bříšku, viděla Ája za plotem jednoho domu velkého retrievera – Montyho. Běhali spolu chvíli podle plotu a Monty tak mocně fňukal, že jeho páníček vystrčil hlavu z okna a pozval Áju i s mamkou na zahradu, aby se mohli psi proběhnout. Áje se to moc líbilo, domů přišla jako čuník, a očividně si to pamatovala. Kdykoliv jsme šli kolem toho domu, očichávala plot. Tentokrát byla ale otevřená branka a Ája ihned vyrazila dovnitř. Mamka mě musela zaparkovat na chodníku a vypravit se za ní. Monty seděl u domovních dveří, bohužel zavřený uvnitř, a fňukal. Dveře byly částečně prosklené, tak jsem viděl, jak tam ten hafan smutně sedí. Mamce dalo dost námahy přemluvit Áju, aby šla s námi domů. Vůbec se jí nechtělo. Nakonec zvítězila hrubá síla.

Jinak je ale Ája docela hodný pes. Pokud si zrovna nehraje na zahradníka (ráda připravuje například díry na sázení nových keříků, ale rodiče pro její zahradnickou vášeň nemají pochopení) polehává doma a spí. Nejraději je na zahrádce nebo na balkoně a pozoruje svět. Občas zaštěká, jindy přijde a oblízne mi nohy, když má příležitost, a hlídá domácnost. Už se moc těším, až spolu budeme běhat a zlobit rodiče.