Dneska ráno jsme vstávali neobvykle brzy. U tatínka mě to nepřekvapuje, ten obvykle vyleze z postele v době, kdy dokonce i já ještě spím. Někdy mě svým odchodem inspiruje ke vstávání, ale maminka se snaží udržet mě pod peřinou déle.
Dnes jsme tedy vstávali všichni. Maminka byla kupodivu dost probuzená a ani nevypadala jako hadrová panenka, které se nechce z postele. Zato tatínek nebyl moc svěží. Skoro bych řekl, že měl v obličeji barvu malinko zelenkavou.
Po snídani oba rodiče bojovali o koupelnu a strávili tam s kartáčkem v ruce mnohem více času než obvykle. Maminka se potom ještě pokusila strčit mi do pusy můj kartáček, ale já ji jen kousnul do prstu a jinak jsem měl pusu dostatečně zamknutou. Tyhle ranní souboje vyhrávám tak 2:1.
V půl sedmé už jsme byli všichni vypraveni na cestu do města. Došli jsme k jednomu docela hezkému domu u hlavní ulice, kočár mi naši zaparkovali uvnitř a vyšplhali jsme se do prvního patra. Tady jsme chvíli čekali. Já si trávil čas „běháním“ po lavičkách a okukováním kytek na oknech. Pak dorazila nějaká starší světlovlasá paní. Mám sice pro blondýnky slabost, ale z této blondýny vyzařovala divná aura. Chvilku se na mě usmívala, pak zmizela za vypolstrovanými dveřmi. Tatínek ještě víc zezelenal a maminka se dál usmívala.
Pak i tatínek zmizel za vypolstrovanými dveřmi. Chvíli bylo naprosté ticho, pak se dveře zase otevřely a vykoukla tatínkova hlava. Zelená barva byla pryč, tatínek se vesele usmíval a mával na nás, abychom šli dovnitř. Za těmi dveřmi bylo obrovské křeslo s lampou. Vůbec se mi tam nelíbilo. Maminka si se mnou sedla do toho křesla. Místo toho, aby vytáhla knihu na čtení, tak se nad nás naklonila ta světlovlasá paní a začala se mi dobývat do pusy. Brrrrr – vůbec se mi to nelíbilo a snažil jsem se bránit. Bylo to ale marné, protože maminka jí pomáhala. Taková zrada! Držela mi ruce a i hlavu.
Naštěstí to trvalo jen chvilku, a pak jsem se rychle stulil tátovi do náruče. Jako odškodné jsem dostal obrázek s nějakou kachnou, tak jsem ho za trest hned pěkně zmuchlal. Vyšli jsme ven do čekárny, ale mamka zůstala uvnitř. Přišla až za pár minut a teď se karta obrátila. Tatínek se pořád ještě usmíval, ale mamce zmizelo trochu barvy z obličeje. Rodiče si pak ještě byli na střídačku nechat udělat umělecké portrétní fotografie svých zubů (já jich mám jen 6, mně je nikdo fotit nechtěl) a vyrazili jsme k domovu.
Maminčina nálada se však ani po cestě moc nezlepšila. Myslím, že proto bude muset tu návštěvu ještě jednou zopakovat.
Dnes jsme tedy vstávali všichni. Maminka byla kupodivu dost probuzená a ani nevypadala jako hadrová panenka, které se nechce z postele. Zato tatínek nebyl moc svěží. Skoro bych řekl, že měl v obličeji barvu malinko zelenkavou.
Po snídani oba rodiče bojovali o koupelnu a strávili tam s kartáčkem v ruce mnohem více času než obvykle. Maminka se potom ještě pokusila strčit mi do pusy můj kartáček, ale já ji jen kousnul do prstu a jinak jsem měl pusu dostatečně zamknutou. Tyhle ranní souboje vyhrávám tak 2:1.
V půl sedmé už jsme byli všichni vypraveni na cestu do města. Došli jsme k jednomu docela hezkému domu u hlavní ulice, kočár mi naši zaparkovali uvnitř a vyšplhali jsme se do prvního patra. Tady jsme chvíli čekali. Já si trávil čas „běháním“ po lavičkách a okukováním kytek na oknech. Pak dorazila nějaká starší světlovlasá paní. Mám sice pro blondýnky slabost, ale z této blondýny vyzařovala divná aura. Chvilku se na mě usmívala, pak zmizela za vypolstrovanými dveřmi. Tatínek ještě víc zezelenal a maminka se dál usmívala.
Pak i tatínek zmizel za vypolstrovanými dveřmi. Chvíli bylo naprosté ticho, pak se dveře zase otevřely a vykoukla tatínkova hlava. Zelená barva byla pryč, tatínek se vesele usmíval a mával na nás, abychom šli dovnitř. Za těmi dveřmi bylo obrovské křeslo s lampou. Vůbec se mi tam nelíbilo. Maminka si se mnou sedla do toho křesla. Místo toho, aby vytáhla knihu na čtení, tak se nad nás naklonila ta světlovlasá paní a začala se mi dobývat do pusy. Brrrrr – vůbec se mi to nelíbilo a snažil jsem se bránit. Bylo to ale marné, protože maminka jí pomáhala. Taková zrada! Držela mi ruce a i hlavu.
Naštěstí to trvalo jen chvilku, a pak jsem se rychle stulil tátovi do náruče. Jako odškodné jsem dostal obrázek s nějakou kachnou, tak jsem ho za trest hned pěkně zmuchlal. Vyšli jsme ven do čekárny, ale mamka zůstala uvnitř. Přišla až za pár minut a teď se karta obrátila. Tatínek se pořád ještě usmíval, ale mamce zmizelo trochu barvy z obličeje. Rodiče si pak ještě byli na střídačku nechat udělat umělecké portrétní fotografie svých zubů (já jich mám jen 6, mně je nikdo fotit nechtěl) a vyrazili jsme k domovu.
Maminčina nálada se však ani po cestě moc nezlepšila. Myslím, že proto bude muset tu návštěvu ještě jednou zopakovat.
