Když přišel Ježíšek

Včera ráno jsem se probudil do zajímavého dne. Všechno vypadalo normálně až do odpoledne. To mě maminka zabalila a poslala s tatínkem na procházku. Šli jsme se podívat na babičku a dědečka. Ti měli doma pravé dopuštění – s námi dvěma měli šest návštěvníků.

Domů jsme se vrátili tak akorát k večeři. Jedli jsme u slavnostně ozdobeného stolu a místo obvyklých tepláků jsem dostal košili a kalhoty. Po večeři jsem uslyšel něco divného – nějaké cinkání. Přicházelo to z obýváku. Vyrazil jsem na průzkum.

Do obývacího pokoje jsem vcházel opatrně – člověk nikdy neví, ale to, co jsem tam uviděl, mi vyrazilo dech. Tam, kde ještě den před tím byl jen prázdný roh, stál rozzářený stromeček a pod tím stromečkem byla velká kupa krásně zabalených dárků. To cinkání muselo být od Ježíška. Propásnul jsem ho jako vloni, ale myslím, že jen o chlup.

Pak jsem vyrazil na obhlídku. Pod stromečkem bylo hodně dárků i pro rodiče. Ježíšek je určitě dobrák, když nosí dárky i těm trochu zlobivějším. Balíčky jsem rozbaloval levou zadní. Stačilo vždycky zatáhnout za mašličku, a pak jen odhrnout papír. Postupně jsem odhalil oblečení pro maminku na jógu, pásek pro tatínkův sport, spoustu knížek s obrázky i bez nich… a samozřejmě taky nějaké to oblečení pro mě. Hlavně jsem ale pod stromečkem našel hned tři autíčka.

Oblečení jsem nenápadně posbíral na hromádku (hlavně maminčiny nové kalhoty na cvičení byly měkké a teploučké). Za chvíli už jsem měl docela pěkný pelíšek – lepší než ten co na něm spí Ája. Zavrtal jsem se do kupy oblečení se svými novými knížkami a dělal jsem neviditelného. Bohužel mě to neochránilo. Maminka mě nakonec stejně našla. Chtě nechtě jsem byl odnesen do postýlky, a i když byl Štědrý den, stejně jsem musel jít spát.

Myš

Asi si myslíte, že u nás doma máme jen takové ty myšky, které dělají „klik-klik“. Já jsem si to taky myslel, ale nedávno nás tatínek vyvedl z omylu. Nejdřív to vypadalo, že má „slyšiny“ – slyšel v pracovně nějaké škrábání. Z těch „slyšin“ se ale vyklubala malá myš domácí.

Když jsme se včera ráno probudili, maminka se lekla, že nám tatínek odchází za nějakou blondýnou. V chodbě měl připravený batoh a počítač. Trochu ji jen mátl koš na odpadky, který stál hned vedle počítače. Tatínek to ale uvedl na pravou míru. Zase slyšel škrábání a nebyl si jen jistý, ze které z těchto tří věcí to vycházelo.

Maminka dostala do ruky kyblík na chycení případné uprchlé myši a tatínek otevřel batoh. S tímto batohem jezdí do práce, tak v ní mívá jednu tatranku pro případ, že by mu došly síly při poradách. Jeho záložní sušenka byla celá ohlodaná (já to ale neudělal, přísahám). Víc v batohu nebylo.

Pak vzal tatínek šroubovák a začal otevírat krabici staršího počítače. Má ho položený pod pracovním stolem a podezřívám ho, že je tam jen proto, abych se nemohl dostat dozadu ke zdi k těm zajímavým kablíkům, které tam tatínek má.

Chvíli se nic nedělo, v krabici od počítače nic nebylo. Pak s tou krabicí ale tatínek zatřásl a něco vypadlo… co myslíte, že to asi tak mohlo být? No přece myška. Já jsem seděl ve své židličce v bezpečné vzdálenosti, ale s pěkným výhledem na celou scénu. Rodiče nejprve malinko nadskočili, ale pak se maminka vzmužila a začala myš honit. Probudily se v ní instinkty lovce a zabijácký duch. Myška se sice pokusila schovat pod dřevo u krbu, ale maminka byla rychlejší a přiklopila na ni kýbl. Udělala to takovou silou a tak rychle, že si nevšimla, že hlava myšky není uprostřed pod kýblem, ale pod jeho hranou … maminka na té chuděře vykonala popravu jako frantíci za revoluce jen s tím rozdílem, že gilotina byla ostřejší.

A tak myška dostala hrobeček v popelnici a nám doma zůstalo nadále jen jedno domácí zvířátko – náš chlupatý bafan Ája.

Mikuláš, ztratil plášť…

V sobotu byl u nás Mikuláš. Já jsem ho bohužel propásnul, protože místo toho, aby mě rodiče nechali ho s Ájou vyhlížet oknem, vzali nás oba na procházku.

Nejprve se mi procházka líbila, protože jsem strávil většinu času okukováním ozdobených stromečků v zahradách, kolem kterých jsme procházeli. Taky jsem hodně běhal za Ájou, která si to užívala – očichávala kdejaký roh. Pak mě ale začaly trochu pobolívat nožičky – to víte, malé nohy bolí brzy. Občas jsem se zastavil, zakoukal do zahrady a odpočíval. Po chvilce to ale přestalo mou nervózní matku bavit, a tak mě čapla a přikurtovala mě do kočáru, který jsme vezli sebou. Mělo mi to dojít hned, že ho nevezeme jen tak!

Zbytek cesty, než jsme došli domů, jsem za trest prokřičel. Kdyby šel někdo po ulici, jistě by se za námi lidé otáčeli. Venku ale bylo pusto a prázdno.

Když jsme pak dorazili domů, Mikuláš už byl pryč. Nechal jen dva balíčky s červenou stužkou – jeden pro mě a jeden pro tátu. Máma nedostala nic, protože mě zlobila. Tatínek se na ně nevěřícně koukal a kroutil hlavou. Myslím, že nedokázal pochopit, jak je možné, že jsou v obou balíčcích dobroty. Asi čekal, že v tom svém najde jen uhlí (což by mu bylo k ničemu, když se tím v krbu ani v našich plynových kamnech topit nedá). No já jsem ani nic jiného nečekal. Jen jsem byl zvědavý, jak vypadají ti čerti. Škoda, třeba příští rok.

Balíček jsem hned zkontroloval. Vyndal jsem si z něj malého čokoládového Mikuláše – tedy spíš pidi Mikuláška – a pustil jsem se do něj. Víc mi ale rodiče nedovolili, abych prý snědl večeři. Jenže nejsou snad sladkosti mnohem lepší, než nějaká obyčejná večeře?

Pramen zdraví z Posázaví

Nedávno jsme s maminkou vedli debatu týkající se mého stravování. Maminka má pocit, že není zdravé pít slazené čaje a kupované džusíky pro děti, cpát se jen piškotami a sušenkami a tak dále. Já bych s ní až tak nesouhlasil, ale copak ona dá na moje názory? Kdepak. Jsi malý, tak poslouchej.

Ale abych jí jen nekřivdil. Občas mi dopřeje nějakou tu dobrotu. Částečně to je díky tatínkovi, který se nebojí a dá mi ochutnat vše, co je dobré. Když pak mamka vidí, že mi to opravdu neuškodilo a nic mi to neudělalo, tak se pak brání méně :-). Ještě že toho tátu mám.

Dobré taky je, že mi ke svačině už nedělá tolik ty instantní neslané a nemastné kaše pro mimina. Spíš teď dostávám nějaké to ovoce, občas už i tu piškotu… no a hlavně… slavný „Pramen zdraví z Posázaví“. Mám ty malé kalíšky se sladkým smetanovým Pribináčkem moc rád. Ještě jsme sice nedospěli tak daleko, abych je snídal, svačil i obědval, ale v mém jídelníčku se usídlily pravidelně.

Maminka sice pořád trvá na tom, že mi s krmením pomůže, ale rád bych se v tomto směru osamostatnil. Jednou už jsem k tomu dostal dokonce příležitost, i když přiznávám, že to asi neměla maminka docela v plánu. Seděl jsem ve své židli a krmil jsem se. Tedy spíš jsem byl krmen. Po pár lžičkách maminku zavolal táta a ona odkvapila nahoru. Ani si neuvědomila, že odložila Pribináčka dostatečně blízko. Chvíli jsem čekal, ale protože dlouho nešla, obsloužil jsem se sám.

Maminka dorazila zpátky zrovna v nejlepším a nebyla moc nadšená. Pak to ale vzala z té světlejší stránky a došla si pro foťák. Jo a tatínek… ten se tomu taky dost nasmál… on mě totiž prát nemusel.

Švestičky z naší zahrádky

Moc rád chodím škodit na zahrádku k babičce a dědovi. No… škodit… to jsem trochu přehnal… Já tam chodím hlavně pomáhat. Jen se občas stane, že se to moje pomáhání nepodaří tak, jak jsem si původně představoval.

Například včera jsem byl ale vzorný. Maminka se s babičkou domluvila, že půjdou čistit nějaké záhonky, a tak mě po obědě naložila do mého sportovního vozidla a vyrazili jsme. Před odchodem si pro jistotu mamka vzala klíče od zahrady, což se později ukázalo jako dobrý tah. Když jsme totiž na zahrádku asi po půlhodinové cestě dorazili, nebyla nikde živá duše. Babička a děda vyrazili na výlet do hor.

Jako první jsme si vzali s mamkou kyblíky a šli posbírat popadané švestky. Já měl svůj malý fialový a mamka velký bílý, kam se toho vejde mnohem víc. Nasbírali jsme toho oba dva docela dost. Já jsem se odvážně pouštěl i přes obrubníky do záhonů a lovil švestky, které se tam schovávaly pod listy letniček. Pak mě ale napadlo jednu švestku ochutnat, jestli vůbec stojí za to je sbírat… co kdyby byly ještě příliš kyselé. Když si to mamka všimla, sebrala mi moje švestičky a vysypala do svého kyblíku. Taková nespravedlnost! Pak ale viděla mé protesty, tak mi pár švestek omyla a vrátila zpátky.

Pak jsme vyrazili na jeden záhonek. Je podél skalky, byl docela zarostlý a díky němu se tam špatně prochází i menším lidem. Mamka si vzala nářadí a začala ze záhonku vytrhávat některé kytičky. Říkala tomu plevel a děsně se vztekala, když jsem jí chtěl pomoct. Prý nerozeznám kytku od plevele. No tak jsem si tedy vedle ní sedl do trávy a začal ujídat švestky ze svého kyblíčku. Za třičtvrtěhodinku mamka končila se záhonkem a já se švestkami. Kyblíček byl prázdný až na hromádku pecek na dně, které jsem tam hezky vracel.

Pak jsme zalili kytičky, které má babička zasazené do květináčů a taky cukety, a pak okurky ve foliáku. Tedy… zalévala spíš mamka. Vůbec mě k vodě nechtěla pustit. Do foliáku jsem taky nesměl. Prý bych tam moc škodil… zajímavé, jak si pod slovek „škodit“ každý představuje něco jiného. Já bych tam kupříkladu rád pomohl těm chuděrám rajčátkům. Mají na svých tenkých větvičkách takové těžké zelené tenisáky. Já bych je sundal, aby to tu kytku tolik nenamáhalo. To se ale naší mamince zásadně nelíbilo. Nakonec jsem jako moudřejší ustoupil (když mě mamka chytla kolem pasu, zvedla a odtáhla od foliáku, aby ho neprodyšně uzavřela, a tak mi zabránila přístup) a šel jsem se podívat k brance.

Maminka si ale myslela, že tam trucuju a že už se mi na zahrádce nelíbí. To asi proto, že jsem si u toho dívání se tklivě zpíval. Uklidila proto nářadí, a než jsem stihnul jakkoliv protestovat, sundala mi pracovní oblečení (asi se jí nelíbily ty švestičky rozmazané na kalhotách a na tričku) a umytého a převléknutého mě přikurtovala do kočárku. Pak ještě pobalila švestky a vyrazili jsme zase k domovu.

Nové fáro

Moji rodičové se odhodlali k velmi chvályhodnému činu. Po karambolu s mým starým vozidlem se domluvili, že je na čase mi pořídit nové žihadlo.

Už dřív jsme s mamkou občas nakukovali do obchodů a okukovali kočárky, ale teď to mamka vzala konečně pevně do rukou. Nejprve jsme prošli pár stránek na internetu, zjistili parametry, výkon, základní výbavu a tak…, a pak se vyrazilo do obchodů.

Vlastně jsme prošli jen dva, ale hned v tom druhém to dopadlo. Nejdřív jsme s mamkou jen tak nakoukli. Maminka si sáhodlouze povídala s prodavačkou, pak jsme odešli a za hodinku jsme se do krámu vrátili i s tatínkem.

Při druhém kole předváděčky jsem si vozítka taky vyzkoušel já. Nakonec jsme si vybrali menší modrý skládací kočárek. Složený se vejde i do kufru opravdu malého auta. Mamka vytáhla na prodavačku platební kartu, táta mezitím se mnou kličkoval velice stísněným prostorem mezi věšákem s infantilním oblečením pro mimina a dalšími zákaznicemi a zkoušel jízdní vlastnosti.

Najednou maminka vyloudila hodně podivný zvuk a obličej se jí podivně zkroutil. Zároveň mávala rukou jako divá. Když konečně byla zase schopná srozumitelného slova, dozvěděli jsme se, že ji píchla asi vosa. Takové nebezpečné zvíře v obchodě pro malé děti… kam ten svět spěje…

Maminka majitelku obchodu přemluvila, aby jí pustila do malé koupelničky vzadu, aby si ochladila ruku a táta, chudák, na ten trik skočil a mezitím nákup zaplatil… nezná přece maminčin pin :-)

Ze svých rodičů začínám mít dobrý pocit. Mé nové vozidlo sice není červené, ale sporťák to je. Od multifunkčního velkého vozidla jsme se přesunuli správným směrem. Doufám, že až mi bude osmnáct a budu mít vlastní řidičák, budou si tento směr rodiče ještě pamatovat :-).

Svatba – naštěstí ne moje

Tak už vím, o čem jsou svatby. Jednu jsem právě absolvoval. Jedna moje teta si brala jednoho teď už mého strejdu. Tedy, on už asi de facto mým stejdou byl i před tím, ale až teď se jím stal de jure. I když… počítá se někdo, kdo s vámi není pokrevní příbuzný jako příbuzný i když je jen otcem vaší sestřenice? To nic, nějak jsem se zamyslel…

Svatby jsou opravdu náročné. Jsou náročné na čas, na pohodlí, zdraví a asi i na korunky. Pro nás časová náročnost znamenala, že mě rodiče vysypali z mého vyhřátého spacího pytle, ve kterém si každou noc hovím, velmi brzy. Snídani jsme si dali div ne v pološeru a ještě za ranního kuropění jsme se nasoukali do auta. Bylo nás tam plno… já, rodiče, můj kočár, několik pytlů oblečení pro tetu Jarku, velká taška s věcmi, které jsem neviděl, protože je mamka zabalila do barevných papírů… a samozřejmě spousta tašek s oblečením pro nás pro všechny, s jídlem pro mě atd.

Trochu vzrůša jsme si zažili už po cestě. Asi tak po hodině a čtvrt cesty jsem se probral z mírného klimbání, ve kterém jsem prožil první část cesty, a zjistil jsem, že mořskou nemoc můžete v klidu dostat i v autě. Maminka z toho moc nadšená nebyla, protože jsme jednak museli zastavovat, jednak jsem byl zralý na převlékání a hlavně… musela si sednout ke mně dozadu a to ona nemá ráda.

Po dvou a půl hodinách jsme dorazili k mojí druhé babičce a dědovi. Jen co se otevřely dveře na dvorek, tak na mě bez varování poslali divokého vlka. To bylo teda přivítání! Řval jsem jako tur a tulil se k mamince, abych se zachránil. Až později jsem se dozvěděl, že prý je to jejich vlčák Bára a že takhle prý lustruje každého. To mi dělat nemusili, když jsem tam byl na své první návštěvě. Místo všeobecného vítání a objímání jsem pak vyrazil rovnou do koupelny a trvalo nějakou dobu, než mě mamka natolik zkulturnila, že jsem mohl být představen širšímu příbuzenstvu. A že jich nebylo málo. Dodnes mi jde hlava kolem z těch různých tet. Strýců tam bylo kupodivu docela po málu.

Než jsme se všichni nakadeřili a slavnostně navlékli, bylo už u domu plno hezky ozdobených aut se svatebčany od ženicha. Bylo už tak pozdě, že jsme naše auto ani nestihli opentlit. Rychle jsme vyrazili k obřadní síni. Naštěstí to tam maminka docela zná, takže jsme dojeli jako první a našli jsme si docela příhodné místo na parkování.

Obřad byl krátký… naštěstí… a tak jsme mohli vyjít brzy na vzduch. Venku jsme ještě notnou dobu postávali, protože fotografka pořizovala památeční obrázky. Až bude za pár let chtít teta Vendula uronit slzu, tak aby se měla na co podívat. Já jsem při tom otálení zjistil, že ta moje výška není zase až tak velkým handicapem. Především když se zrovna nacházím v přítomnosti většího počtu mladých žen a dívek v krátkých šatech a sukních :-).

Na oběd jsme odjeli do nedaleké hospody, kde měli naštěstí dětský koutek. Moje sestřenice se tam vesele přehrabovala v hračkách a občas mě dokonce nechala si taky nějakou tou kostičkou hodit. Víc mě ale bavilo běhat sem tam – ven na terasu, zpátky dovnitř mezi svatebčany… a zase ven. Největší legrace to byla vždycky, když si mamka už už chtěla konečně sednout ke kávě. Konec konců, stejně je zvyklá si kávu vypít studenou :-).

Nekonečný oběd konečně skončil. Přesunuli jsme se zpátky k babičce, svlékli fešné nepohodlné šaty a já dostal kraťasy a tričko. Taky jsem se trochu po cestě prospal. Potřeboval jsem načerpat síly na odpoledne na čuníka.

Odpoledne se totiž opékalo na zahradě obrovského mlýna prasátko. To místo se mi moc líbilo… ohromná zahrada na hraní a projížďky, krásně udržovaná… stejně jako samotný mlýn. Pan domácí nás vzal s tatínkem a dědečkem na prohlídku – hezky od sklepa až po půdu. Venku se mezitím ostatní bavili u jídla a pití. Toho bylo opravdu dost. Chvíli jsem si tam venku pobíhal, honil mamku nebo taťku podle toho, kdo mi zrovna dělal bodyguarda a nebo jsem se je snažil přesvědčit, že už spát rozhodně nebudu. Když to konečně pochopili, sehnali mi lavor s vodou a mejdan mohl konečně začít. Vodní party je super, když máte dostatek vody a venku je teplo.

Slavili jsme až do pozdních hodin. Já jsem sice v jednu chvíli odpadl, ale spánek to nebyl nijak dlouhý. Bohužel jsem asi propásl největší legraci, když jsem se probudil, byl čuník z větší části snědený a hosté se začali rozprchávat. Asi se čekalo na mě, protože i moji rodiče se začali brzy loučit. Domů jsme to měli docela daleko.

Po cestě jsem ještě trochu dospával, byl to přece docela dlouhý den. Řídila maminka a to je vždycky lepší nevidět, neslyšet a radši spát.

Dorazili jsme v dobrém rozmaru. Ája vypadala, že nás opravdu ráda vidí. Většinu dne asi prospala, protože mimo návštěvy dědečka byla doma sama. O to víc byla nadšená! Maminka s tátou rozverně vykládali… tedy hlavně maminka… a já si začal pomalu myslet, že mejdan pokračuje doma dál. Rodiče mi ale udělali čáru přes rozpočet. Byl jsem navléknut do pyžamka, vyčistili mi zoubky a byl jsem v pytli! Doslova. Pokračování mejdanu skončilo dřív, než začalo.

Zahradník

Včera odpoledne jsme s maminkou opečovávali zahradu. No vlastně jsem zahradničil hlavně já, protože maminka se víc vybavovala s naší sousedkou, která se právě vrátila z dovolené. Obě dvě čistily záhonky u schodiště, a tak jsem se musel přední částí zahrádky zabývat sám.

Nejprve jsem si hrál s Ájou. To ještě mamka pečlivě okopávala kytky pod škumpou. Se sousedkou si jen tak občas prohodila pár slov. Pak ale narovnala záda, rozpovídaly se a bylo jasné, že se asi dál už s motyčkou nedostane.

Tak jsem nechal Áju ležet na trávě na sluníčku. Okusovala si svůj oblíbený klacek a bylo jí docela jedno, že jdu pryč. Tak jsem šel zkontrolovat záhonek, který je v pískovcovém korytu u domu. Je tam jen pár kytek a mezi nimi jsou naskládané malé oblé kamínky. Vedle si maminka dala ještě jeden květináč a v ní hlínu. Bylo mi to divné, protože v tom květináči vůbec nic neroste. Bylo tam jen navrchu trochu rozsypaného máku. Proč dává mamka mák do květináče, to nevím. Tak jsem tu hlínu začal přendávat do koryta. Kytičkám se rozhodně hlína hodí, dává jim přece živiny.

Mamka mi zapomněla koupit vlastní zahradnické náčiní, tak jsem to vzal rukama. Pro dobro se musí člověk obětovat. Přendal jsem hlínu hezky k nejbližší kytce. Pak jsem ještě trochu hlíny vrátil zpátky, aby jí nebylo u kytičky moc. Zrovna když jsem se chtěl i s květináčem přemístit k další kytičce, přihnala se mamka. Měla ruce od hlíny. Sousedka už šla asi domů, tak maminka pokračovala dál v práci.

Maminka se na mě nedívala moc nadšeně. Místo toho, aby mi poděkovala za pomoc, se začala spíš rozčilovat. Sebrala kytičce novou hlínu, dala ji zpátky do květináče, pak si omyla ruce v kbelíku s dešťovou vodou (mě do něj strkat ruce nedovolí) a otřela si je o pracovní kalhoty. Potom mě čapla, odrolila mi hlínu z rukou a odnesla mě domů. Byl jsem potupně svlečen, opláchnut a ponechán vlastnímu osudu.

Chvilku jsem z ohrádky mamku poslouchal, jak venku naštvaně uklízí zahradnické náčiní. Povídala si u toho něco jako že bazalka mezi zahradními kopřivami nevypadá nejlépe. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Pak jsem se šel koupat. Bylo mi hned jasné, že jak se mamka zapovídá se sousedkou, tak toho moc neudělá. K okopávání se už samozřejmě nevrátila.

Rozbitá formule

Předevčírem mi někam zmizeli oba rodiče. Naštěstí mám babičku a dědu, tak jsem si z toho zase až tak velkou hlavu nedělal.

Druhý den si to asi maminka rozmyslela, protože když jsem se probral po dopolední siestě, tak už byla doma. Tatínek ale pořád nikde, a tak jsme šli na procházku s Ájou sami.

Než jsme vyjeli, maminka se ještě vracela pro pumpičku a chvíli posilovala nohu šlapáním na její pedál, aby mi dofoukla kolečko. Ája mezitím za brankou chodila sem tam, jako lev v kleci. Ona nemá vůbec trpělivost.

Dneska ráno se ale situace opakovala. Maminka zase musela jít pro pumpičku a prázdné kolečko nafouknout. To byl jasný signál, že něco není v pořádku. Moje superfáro je rozbité!

Tak tak jsme dojeli na náměstí na poštu a už můj povoz zase kulhal. Tak jsme zajeli ještě do obchodu s kočárky a maminka tam z prodavačky vymámila za tučný peníz s Otcem vlasti poslední volnou duši. Prodavačka se sice chvíli kroutila, že to je na náhradní díly na reklamace, ale nakonec si řekla o ty peníze a ani nechtěla po mamince podpis vlastní krví.

Od prodejny s dětskými kočárky bylo už jen kousek do obchodu pro cyklisty. Maminka udělala na technika smutné oči. Řekla mu jen, že by potřebovala půjčit pumpičku a za chvíli už jsem měl duši vyměněnou, kolečko nafouknuté a dokonce mi ho pán i na kočárek nasadil. Tak jsem se na něj za odměnu usmál, když to šlo tak hladce a mohli jsme vyrazit zase domů.

Prohlédli jsme si ještě vystavené a od rána asi dvakrát zmoklé ovoce na tržišti, a protože se nám nad hlavou valila mračna, vyrazili jsme k domovu. Ája šla docela poslušně vedle kočáru. Obvykle s ní mamince pomáhám, tak jsem držel vodítko, aby se nám pejsek moc nevzdaloval.

Už jsme byli skoro doma, když začaly padat kapky deště. Maminka mi rychle stáhla nad hlavu stříšku a přidala do kroku. Byly jsme zhruba v polovině posledního kopce, ale jeli jsme jako o závod. Začínám uvažovat, že si kočár nechám polepit, jako měl Niki Lauda polepenou svou formuli :-).

Domů jsme dorazili právě včas. Vběhli jsme do domu a z kapek se staly proudy vody. Ani se maminka nestačila do kočáru vrátit pro vodítko. Já byl z toho výšlapu do kopce tak unavený (tedy spíš od toho povzbuzování maminky), že jsem usnul dřív, než stačila Áje utřít mokré tlapky.

Na Everest!

Poslední dobou trávím své dny v činorodém duchu. Dneska jsem kupříkladu trénoval na vysokohorské výstupy. Docela dobrým tréninkovým místem je naše schodiště.

Chytl jsem se spodní části zábradlí na boku a postupně se vždy rukama vytáhl výš o jeden schod. Schodů tu ale máme nějak moc. Za chvíli mě přestalo bavit šplhat pomalu každý schod zvlášť. Tak jsem to zkusil vzít po dvou schodech. Můj podpůrný tým tím ale nebyl nadšený. Asi se jeho členové báli, že mi nebudou stačit.

Tým není moc velký, má jen dva členy, ale zato musím uznat, že je docela věrný. Chodí se mnou skoro všude. Průzkumníkem je obvykle Ája, běhá dopředu a pak zase zpět. Hlavně když je vepředu něco, co se jí nelíbí (třeba velký pes), to se pak jde schovat za nás ostatní.

U lezení na schody to má ale nevýhodu, schodiště sice není úplně úzké, ale když se snažíte poctivě trénovat horolezení, tak vám chlupatý ocas v očích moc nepomáhá.

Druhým členem podpůrného týmu byla maminka. Ta obzvlášť nebyla nadšená mými pokusy dostat nohu ne o schod, ale rovnou o dva schody výš. Pořád mi naznačovala, že tak to nejde. Když jsem ale od ní chtěl trochu pomoct – třeba aby mě nadzvedla z druhé strany, ono by to pak šlo lépe – tak to zase ne. Prý jsem se vydal na horolezeckou túru sám, tak ji musím také sám dokončit.

Výstup byl náročný a teď už vím, jak se asi cítil Hillary, když lezl na Mount Everest. Takový báječný pocit jsem měl i já, když jsem se vyšplhal až na vrchol schodů. Ája se držela v uctivé vzdálenosti za mnou – zůstala na mezipatře. No a můj věrný Tenzing Norgay mě jen jistil a byl o schod níž než já.

Přemýšlím, kam vylezu dál…

Zubejda

Dneska ráno jsme vstávali neobvykle brzy. U tatínka mě to nepřekvapuje, ten obvykle vyleze z postele v době, kdy dokonce i já ještě spím. Někdy mě svým odchodem inspiruje ke vstávání, ale maminka se snaží udržet mě pod peřinou déle.

Dnes jsme tedy vstávali všichni. Maminka byla kupodivu dost probuzená a ani nevypadala jako hadrová panenka, které se nechce z postele. Zato tatínek nebyl moc svěží. Skoro bych řekl, že měl v obličeji barvu malinko zelenkavou.

Po snídani oba rodiče bojovali o koupelnu a strávili tam s kartáčkem v ruce mnohem více času než obvykle. Maminka se potom ještě pokusila strčit mi do pusy můj kartáček, ale já ji jen kousnul do prstu a jinak jsem měl pusu dostatečně zamknutou. Tyhle ranní souboje vyhrávám tak 2:1.

V půl sedmé už jsme byli všichni vypraveni na cestu do města. Došli jsme k jednomu docela hezkému domu u hlavní ulice, kočár mi naši zaparkovali uvnitř a vyšplhali jsme se do prvního patra. Tady jsme chvíli čekali. Já si trávil čas „běháním“ po lavičkách a okukováním kytek na oknech. Pak dorazila nějaká starší světlovlasá paní. Mám sice pro blondýnky slabost, ale z této blondýny vyzařovala divná aura. Chvilku se na mě usmívala, pak zmizela za vypolstrovanými dveřmi. Tatínek ještě víc zezelenal a maminka se dál usmívala.

Pak i tatínek zmizel za vypolstrovanými dveřmi. Chvíli bylo naprosté ticho, pak se dveře zase otevřely a vykoukla tatínkova hlava. Zelená barva byla pryč, tatínek se vesele usmíval a mával na nás, abychom šli dovnitř. Za těmi dveřmi bylo obrovské křeslo s lampou. Vůbec se mi tam nelíbilo. Maminka si se mnou sedla do toho křesla. Místo toho, aby vytáhla knihu na čtení, tak se nad nás naklonila ta světlovlasá paní a začala se mi dobývat do pusy. Brrrrr – vůbec se mi to nelíbilo a snažil jsem se bránit. Bylo to ale marné, protože maminka jí pomáhala. Taková zrada! Držela mi ruce a i hlavu.

Naštěstí to trvalo jen chvilku, a pak jsem se rychle stulil tátovi do náruče. Jako odškodné jsem dostal obrázek s nějakou kachnou, tak jsem ho za trest hned pěkně zmuchlal. Vyšli jsme ven do čekárny, ale mamka zůstala uvnitř. Přišla až za pár minut a teď se karta obrátila. Tatínek se pořád ještě usmíval, ale mamce zmizelo trochu barvy z obličeje. Rodiče si pak ještě byli na střídačku nechat udělat umělecké portrétní fotografie svých zubů (já jich mám jen 6, mně je nikdo fotit nechtěl) a vyrazili jsme k domovu.
Maminčina nálada se však ani po cestě moc nezlepšila. Myslím, že proto bude muset tu návštěvu ještě jednou zopakovat.

První narozeniny

Tak už jsem taky velký kluk. Už mi byl celý jeden rok! Umím už chodit, když se mám čeho držet, umím se sám živit ručičkami, když na to přijde, umím si stoupnout v kočárku… a umím rodiče hezky prohánět.

Oslavu prvních narozenin jsem si opravdu užil. Přišli babička s dědečkem, maminka mi upekla moc dobrý dort a hlavně jsem dostal další hračky a oblečení. Nejprve jsem rozbalil takovou velkou krabici, byla od babičky a dědy. Byla hezká, barevná, a plná dřevěných kostiček různých barev a tvarů. Hned jsem si představil, jak je budu rozhazovat po zemi a zase házet zpátky do krabice. Pak jsme ve spolupráci s rodiči sundali balící papír z další krabice. No a co myslíte, že bylo uvnitř? No jasně, další kostičky :-). Ale vůbec to nevadí, protože kostek není nikdy dost. Horší by bylo, kdybych dostal dvoje stejné oblečení.

Dort jsem si opravdu vychutnal. Než se maminka vzpamatovala, už jsem měl obě ruce zapatlané krémem. Elegantně jsem z dortu sundal krém po celé jedné polovině. Měl jsem ho všude, na rukou, na tvářích a myslím, že i na uchu. I maminka si krém užila, protože jsem jí při tom řádění seděl na klíně.

Od druhé babičky a dědy jsem dostal oblečení a žlutého míšana. Sice nevím, jestli to je veverka nebo křeček, ale musím uznat, že má opravdu vhodný čumáček. Je takový kulatý, pevný, a dobře se žužlá. Když nemám po ruce svou oblíbenou zebru, tak ji docela dobře nahradí. Už mě ale taky stačil naštvat, tak jsem ho strčil na římsu z druhé strany zábradlí schodiště. Míšan tam chudák celý den seděl v koutku a modlil se, aby ho někdo našel. Nakonec ho objevil tatínek a zachránil. Příště bych zkusil, jestli by se tam taky tak udržela naše Ája :-).

Jak táta bil mámu

Velikonoce, to jsou svátky vyloženě rozporuplné. Na rozdíl od vánoc, které jsou klidné, plné dobrot a dárků, se o velikonocích i Ti nejhodnější a nejklidnější tatínkové mění v líté bestie a i ty maminky, které jsou na první pohled klidné a flegmatické, v hysterky.

Nejprve jsem si myslel, že velikonoce budou fajn. Začalo to pečením mazanců. S jejich přípravou jsem sice nepomáhal, ale o to víc se snažím pomoci s jejich likvidací. Sice mi z kousků vydloubávají hrozinky a mandle, ale i tak je to moc dobré. Mám tak pocit, že už jsem opravdu velký, když mě nechají jíst „dospělácké“ dobroty.

Před týdnem maminka pověsila na naši malou jabloň na zadní zahrádce malovaná vajíčka. Nejprve to vypadalo na holém stromku legračně, ale za pár dní se začaly pomalu objevovat listy a náš vajíčkovník je moc hezký.

Asi před třemi dny jsem si všimnul, že tatínek přišel domů z procházky s Ájou s nějakými proutky. Proutky zmizely v prádelně, tak jsem tomu nevěnoval dál pozornost. Včera ráno se ale zase objevily. Tatínek si je přinesl do kuchyně a začal s nimi provádět divné kejkle. Za chvíli se z osmi proutků stal jeden tlustý velký prut. Maminka dodala pár barevných pentlí a já pochopil, co to je pomlázka. Tatínek ji položil vedle misky s barevnými vejdumky a Ája si k ní šla párkrát čuchnout. Naše Ája má totiž pro proutky a klacíky všeho druhu slabost.

Až potud by mi velikonoční svátky nevadily. Jenže dneska ráno se stalo něco, co mě docela ohromilo. Ráno jsme vstali jako obvykle. Vlastně ne docela jako obvykle, včera jsem šel spát později, tak jsem nechal rodiče vyspávat až skoro do sedmi. Pak už mě to ale nebavilo, a tak se šlo snídat.

Po snídani šla maminka uklízet nádobí a najednou se odněkud vynořil tatínek s pomlázkou v ruce, začal s ní divoce mávat, až pentle svištěly, a volal cosi o hodech a vajíčkách. Maminka začala křičet, tatínek jí naháněl s pomlázkou v ruce, a když ji dohnal, začal maminku bít. Maminka ještě víc křičela a Ája zmateně pobíhala kolem. Leknul jsem se, že se mi rodiče pomátli a začal jsem brečet.

Tatínek přestal bít maminku, maminka odněkud vykouzlila barevné čokoládové vajíčko a za to ubližování ho dala tatínkovi. Pak mě zvedla z postýlky a já jsem se k ní přitulil. Táta pořád ještě držel v ruce pomlázku, tak jsem se radši ani nekoukal jeho směrem. Když ji odložil, chtěl, abych šel k němu. To já ale ne, se surovci se nebavím, a ještě pevněji jsem se chytil mámina trička. Schoval jsem hlavu mamince na krk a schoulil jsem se do klubíčka. Táta mě ještě chvíli přemlouval, ale já se nenechal. Jako klíště jsem se jí držel, dokud táta neodešel s Ájou ven.

Až později jsem ho nechal, aby mě vzal na projížďku. Šli jsme k babičce a dědovi. Táta vzal sebou zase tu hroznou pomlázku, ale toho jsem si všimnul pozdě, když už jsem byl upoutaný v kočáře. Dojeli jsme k babičce, táta jí taky zbil, jako maminku, ale asi míň, protože babička tak nekřičela. Za to táta dostal celý pytlík dobrot. Že jsem šel s ním, taky jsem dostal jeden. Byl v něm malý zajíček a velký banán. Na ten se těším, dám si ho dneska ke svačině.
Doufám, že tím velikonoce končí. Nerad bych taky přišel k úhoně.

Bacily

Já jen tak, abyste nevyšli ze cviku, že si ode mne občas něco přečtete… Představte si, že byl tatínek v Rusku. Říkal, že tam mají zimu jako v Rusku. A aby na to Rusko nezapomněl, dovezl si sebou nějakého bacila.

Ruský bacil je mnohem tvrdohlavější a trvanlivější nežli český bacil, to se pozná. Tatínka to skolilo na více než týden. Hodně kašlal, smrkal a vůbec nevypadal dobře. Že tatínek není lakomý, jsem poznal minulý čtvrtek. Podělil se totiž o svoje bacily s maminkou a ta mi taky onemocněla. S opuchlýma očima, horkým čelem a bez hlasu mě se slzou v oku předala v pátek babičce a dědečkovi. Bylo na čase, já byl totiž stále zdravý jako rybička. V paměti jsem ještě stále měl ty děsné kapky, co mi kapala maminka do nosu, když jsem měl rýmu, a to jsem rozhodně opakovat nechtěl.

U babičky a dědy jsem se měl moc dobře. Skoro bych řekl, že mnohem lépe, než doma. Tady mě rodiče šoupnou do ohrádky nebo do postýlky, abych nemohl objevovat a bádat. To babička s dědou mě nechají lézt skoro všude, nechají mě házet pití za gauč, za všechno tahat a tak. Na dědečka stačí chvíli dělat smutné oči a pochová mě, pohoupe mě na kolenou, povídá si se mnou… děda i babička jsou fajn! Mamka s tatínkem si se mnou sice taky hrají a povídají, ale ne pořád :-(.

Maminka ani tatínek mi naštěstí na ty hrozné sibiřské bacily neumřeli, takže jsem se vesele v pondělí vrátil domů. Nemohl jsem být u babičky a dědy déle, protože by si naši zvykli na ticho a klid… no a uznejte, že to bych byl sám proti sobě! Vítání bylo veselé, i Ája měla radost, že jsem zase doma a já se už těšil, jak ji budu prohánět.

Něco se totiž „drobně“ změnilo. Jsem už velký kluk a u ohrádky nebo u nábytku stojím jako švihák lázeňský. Když mě pak položíte na zem s větším akčním rádiem, lezu rychleji než blesk. Ája nestačí utíkat! Zrovna dneska jsem jí to předvedl dokonale. Rodiče nainstalovali ochrannou branku na schodech, abych se nemohl skutálet po schodech do kuchyně. Běhal jsem pak z obýváku do pracovny k tatínkovi a zase zpátky. Ája byla smutná, že nemůže za branku. Mamka ji tedy pustila dovnitř. No a za chvilku už zase ležela u branky a fňukala, chtěla totiž ven. Lezl jsem všude za ní, ona okolo mě pobíhala jako splašená, a maminka jí pořád napomínala, aby na mě nešlápla a mě zase, abych ji nezahal za chloupky kolem čumáčku a za ocas. No byla to legrace! Jen táta asi moc radost neměl, protože pracoval dlouho. Doháněl, co zameškal poleháváním.

Maminka mě pak dala do ohrádky a chvíli si se mnou povídala. Byl jsem tak konsternován jejími řečmi o tom, že můj plyšový méďa se jmenuje Peťka a že zná už mého tatínka jako malého špunta, že jsem se zapomněl držet ohrádky. Stál jsem tam a koukal na mamku. A pak jsem padl na zadek. Hned jsem se ale zvedl a zase si stoupnul. Tentokrát jsem se pustil schválně a dal ruce nad hlavu, aby to mamka viděla. Za chvíli už jsem zase seděl.

Po chvíli mě to sedání a vstávání unavilo, ale myslím, že jsem na dobré cestě vykročit vstříc novým dobrodružstvím. Jak říká teta Jaruš, já asi uteču roku… :-).

Deset měsíců

Už mi bylo deset měsíců. Taková velká událost se nedá přejít jen tak. Součástí oslav je samozřejmě také návštěva paní doktorky. Musím přece vědět, jak rostu a sílím.

Navštívit jsme ji šli s maminkou ve středu. V čekárně to šlo, bylo tam docela teplo a skoro žádné jiné děti, tak jsme nemuseli čekat dlouho. Nejprve jsme se s mamkou zastavili u sestřičky, která mě změřila a zvážila, pak jsme si šli povídat s paní doktorkou. Paní doktorka je totiž hodně zvědavá. Vždy se ptá, jak se mám, co dělám, co už umím, co jím, jak spím… Pak musím jako cvičená opička osahat a pokud možno také ožužlat pár hraček, nechat se ostudit stetoskopem a ukázat zoubky (už mám čtyři).

Tentokrát jsem měl trochu rýmu, a tak jsem ještě přídavkem musel nechat doktorku šťourat se mi v pusince dřevěným klackem. Vůbec se mi to nelíbilo a tak jsem na ni křičel. Nic si z toho nedělala. Otočila mě pak na bříško (podotýkám, že jsem byl pořád nahatý) a dala přede mne několik hraček. Poslušně jsem se po nich natáhl a vybral jsem si chrastítko. Pak mě ale něco začalo lechtat v bříšku. Dopoledne jsem vypil dost čaje. Pak už mě to nelechtalo jen v bříšku, ale začalo to hřát také z venku. Paní doktorka měla v ordinaci povodeň :-).

Maminka mě rychle utřela, a pak už mě konečně oblékla, abych nenastydl (a dala mi mou krásně suchou plínku, kterou mi před tím sundala). Doktorka se usmívala a říkala, že to nic není a že se to stává. Úplně v pořádku to ale asi nebylo, protože něž jsme odešli, řekla mamince, ať mi koupí na spaní kapky do nosu. Nejprve jsem si z toho nic nedělal, alespoň se mi bude lépe spát a nebudu mít plný nos. To jsem se ale spletl. Rozhodně to bylo NĚCO. Hotová pomsta počůrané doktorky!

Večer, než jsem dostal svou noční porci mlíčka, mi mamka totálně zabránila jakémukoliv pohybu. Zapojila do toho mučení ještě tatínka a ten mi držel hlavu. Pak mi do nosu poslala vodu. Plakal jsem a volal o pomoc, ale nikdo mě nepřišel zachránit. Uklidnila mě až večeře. V noci se mi sice s uvolněným nosem spalo mnohem lépe, ale za to mučení to nestojí :(

Trojzubec

Víte kdo je to trojzubec? Jednak je to a vidlička, co s ní Neptun, vládce všech moří, hrozí neposlušným rybám a jednak je to super nástroj v puse. Už ho mám taky, héč! Je to super. Vyrostl mi sám od sebe. Ve spodní části mám zoubky dva a nahoře mi vyrostl další. Je to lepší než otvírák na konzervy.

Jakmile na to maminka přišla, začala z mého dosahu odstraňovat věci, které bych si mohl teď sám otevřít. Například skvělé chrastilo, které mi vyrobila z tuby na rozpustné vitamíny a hrstičky hrášků. Když zjistila, že dokážu v rekordní rychlosti víčko o jeden stupínek pootevřít, dostala asi strach, aby nemusela jako Popelka brzy hrášky sbírat a hračku mi zabavila. Přišel jsem také o červený overball – nevelký nafukovací míček zajištěný bílou zátkou. Ještě se mi sice zátku nepodařilo vyndat, ale když mamka viděla, jak šikovně si s ní poradil kamarád Ben, tak míč zabavila. Ben byl u nás nedávno na návštěvě se svou maminkou Shelley. Je to prima kluk, má spoustu hezkých hraček a hlavně má už 4 zuby a ukázal mi, jak je používat.

Zoubky mi rostou sami od sebe, ale pokroky dělám i jinde. Trénuji stání v ohrádce. Ještě stále nemám dost síly, abych udržel rovnováhu bez držení, ale občas už mi stačí se přidržovat jen jednou rukou. Abych se nemusel držet, tak se někdy o ohrádku opírám bříškem. Má to své výhody. Mám totiž potom volné ručičky a můžu je použít k něčemu jinému – na házení hraček mimo ohrádku nebo na hraní. Hrajeme s maminkou takovou hru – jmenuje se to „kdo víc vydrží“ a maminka zatím prohrává. To se opřu bříškem o ohrádku, začnu plakat, až se mi po tvářích kutálí slzy jako hrachy a čekám, až přijde maminka. Pokud se netváří, že by mě chtěla vzít z ohrádky, tak nasadím těžké zbraně. Vztáhnu uvolněné ručičky a natáhnu je k mamince. Obvykle to stačí, aby mě vzala sebou.

Když jsem se naučil lézt po kolenou, netušil jsem, jak užitečné to bude. Uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy jsem se dostal z ohrádky do širého světa. Hlavně u tety Ivany. Má moc hezký (a hlavně velký) obývák se spoustou zákoutí, kam se dá lézt, lampy s hezkými kabely na tahání, lesklá klepátka na šuplících komody, s nimiž se dá bouchat, třásně na koberci, které se dají oslintat…

Rád také objevuji u babičky a dědy. Tam je nejzajímavější kuchyň. Hned proti dveřím do obýváku, kde obvykle kempuji, je koš na odpadky. Ten musí mít hooooodně zajímavý obsah, když mě k němu nechtějí pustit. Na zemi je linoleum, na kterém se dá skvěle klouzat. To je mnohem lepší než koberec v obývacím pokoji, od kterého mám otlačená kolena.

Doma si to tolik neužiju. Většinu času trávím v ohrádce 1,5 x 1,5 metru v obýváku nebo v kuchyni v postýlce, která má tak vysoký plůtek, že když si stoupnu, tak zvládám tak tak drbat svědící dáseň o vrchní laťku. V kuchyni je prý studená podlaha, proto mě po ní nenechají lézt. V obýváku zase máme spoustu kabelů a elektrických zásuvek. Jediná zásuvka v mém dosahu je ta za dveřmi v pracovně. Tam mě občas tatínek nechá lézt. Zásuvka je zajištěná záslepkou. To abych se nedostal k těm dvěma zajímavým dírkám. Ještě mě vábí kabely, které jsou pod tátovým stolem. K těm ale také nemůžu, schovali je přede mnou za velké polštáře z gauče. Trénuji proto teď stání a chůzi. Jednak budu rychlejší a mrštnější a doufám, že se pak lépe probiji přes zábrany.

Tak trochu jiný rozměr

Můj život dostal nový rozměr. Ještě donedávna jsem žil spíše ve 2D prostoru. Ležel jsem v postýlce nebo v ohradě na bříšku či na zádech a hrál jsem si jen s tím, na co jsem dosáhl. Když bylo nejhůř, dopravil jsem se k hračkám sám vojenským plazením, tím ovšem má dobrodružství končila.

Tento týden se všechno změnilo. Už vím, jak se cítil Newton, když na něj padlo to jablko. Objevil nový svět. Já začal objevovat pomaloučku. Mamka zrovna něco ukládala do poličky a klečela na zemi. Chytnul jsem se okraje postýlky, přitáhnul se… a najednou jsem se postavil na kolena. Týdny posilování rukou a svalů na zádech a na břiše se zúročily v tomto jediném momentu a já klečel a – považte – shlížel na maminku dolů.

Maminka se otočila a lekla se. Rozhodně nečekala, že jí budu koukat přímo do očí. Letěla hned do pokoje pro fotoaparát, protože byl táta poprvé za tři týdny pryč. Vydržel jsem ještě chvíli klečet, aby si mě vyfotila, a pak jsem se skulil jako hruška.

Tím ale mé pokroky nekončí. Druhý den jsem zase „visel“ na ohrádce. V tom mi podjela jedna noha, ustál jsem to, ale na druhou jsem si sedl. A s překvapením jsem zjistil, že to není takový problém. Skulil jsem se zase na bříško, vyšplhal jsem se zpátky na kolena a zase do sedu. Supeeeeer! Když sedím, tak se můj akční rádius zcela mění. Mám dvě volné ruce na hraní. Hračky jako by mi sami skákaly do náruče :-).
Svět je tak nějak jiný, když se na něj díváte ve vertikálním směru. Jasně, nebylo to pro mě úplně nové, když mě mamka nebo táta drželi, mohl jsem si vše dobře prohlédnout svrchu. Nebylo ale možné dostatečně zapojit ruce. Zato teď! Dolezu (všimněte si, že píšu dolezu, nikoliv doplazím :-)) si všude, kam potřebuji – tedy pokud nejsem zrovna limitován plotem. Dokážu už úplně sám sedět, takže mám mnohem více prostoru na hraní. No, a když mám kolem sebe něco, čeho se můžu chytnout, klidně si také kleknu. Na podporu mi stačí jen jedna ruka… a když se hodně snažím, dokáži už i chvilku stát na špičkách. Myslím, že se blýská na lepší časy…

Moc práce

Sotva začal nový rok, už jsem byl zapojen do pracovního procesu. S maminkou jsme ráno vyrazili do kanceláře. Já jsem si tam lehl na deku a bouchal chrastítkem do země. Maminka mezi tím cosi procházela se šéfem a zapisovala. Trvalo to dlouho, a protože Ti dva mluvili o docela nezáživných věcech, začal jsem se brzy nudit.

Za chvíli mi bylo jasné, že tímto tempem nic nestihneme a domů dorazíme bůh ví kdy. Tak jsem se do práce pustil sám. Začal jsem u kabelů. V každé správné kanceláři by měly být kabely dobře rozvedené, dostupné, ale zároveň schované, aby o ně nikdo nezakopával. To ale není případ kanceláře, kde jsme s maminkou pracovali.

Začal jsem se plazit směrem ke stolu. Už z dálky jsem viděl první kabel. Dorazil jsem k němu a nejprve za něj zatahal, abych zjistil, odkud vede. Nic se nepohnulo. Šéf se na mne povzbudivě usmál, tak jsem pokračoval dál. Kabel vedl pod stůl a tak jsem tam vlezl. Došel jsem až k zásuvce, kde končil. Než mě maminka stačila odchytnout, začal jsem tahat ještě za další kabely. Většina z nich vedla do počítače. Kabely tam byly různě zašmodrchané, zaprášené a jeden nebo dva dokonce ani nebyly zapojené. Měli byste vidět ten nepořádek! Bylo právě na čase, aby s tím nějaký šikovný chlapík – třeba jako já – něco udělal.

Maminka si ale brzy uvědomila, že je na rozdíl od Číny v Čechách dětská práce zakázána. To byl nejspíš důvod, proč mě vytáhla a nenechala mě ani dokončit prohlídku kabeláže, natož pak něco napravovat.

Chvíli po té jsme vyrazili domů. Škoda jen, že jsem nestihl překabelovat tu kancelář. Snad příště. Jen si na to budu muset vzít pracovní oblečení. Maminka se totiž zlobila, že jsem jako čuník a říkala, že mě bude muset hodit celého do pračky. Doufám, že brzy zase dorazí Ježíšek. Napíšu mu o montérky.