Dovolená – část I. aneb jak jsem zdolal velehory

Už několik dní dopředu tatínek naznačoval, jak se těší, až bude mít dovolenou. Snažil jsem se jasně formulovanou otázkou „proč?“ zjistit, co to ta dovolená vlastně je. Moji jasně neinformovaní rodičové ale nedokázali otázku rozluštit a odpovídali na spoustu jiných věcí, které mě v tu chvíli vůbec nezajímaly. A tak jsem si musel na názornou ukázku počkat.

Na náš letošní první pořádný prázdninový výlet jsme vyrazili bez brášky. On ještě moc chodit neumí, tak by si to tak neužil. Sedli jsme na první ranní vláček a do teplických skal jsme dorazili první. Nikde ani noha. Tedy jen ty naše.

Ve skalách se mi moc líbilo. Viděl jsem vysoké kameny, některé vypadaly jako pes, slon nebo třeba kůň. Jen je tam všude spousta písku a pořád se mi dostával do bot. Rodiče mi říkali, že mám víc zvedat nohy a nešourat je v písku, ale to mi nešlo. Tak jsem je alespoň pořád honil, aby mi písek z bot vysypávali. Všude bylo krásné pusto a prázdno, ticho a klid.

Po několika zastávkách na vysypání bot, pár na vyhledání pití a sváči v maminčině batohu a po několika pauzách na focení jsme došli do míst, které skály moc nepřipomínalo. Všude bylo vlhko, na zemi bláto a cesta se často ztrácela mezi kořeny stromů nebo v bažině. Navíc se začali objevovat lidé v houfech i jednotlivě. Prošli jsme se po několika chodníčcích z povalků – občas se to pořádně klouzalo a houpalo, rodiče se trochu brodili v blátě – já jsem se pro jistotu nechal nést. Pak přišla nejdobrodružnější část naší cesty.

Před námi se objevila strmá skála, na ní spousta menších dřevěných žebříků, sem tam chyběla nějaká ta šprušle a ne všechny žebříky měly zábradlí. Navíc jsme potkávali čím dál, tím víc lidí. Většina se tvářila strašlivě vážně, drželi se křečovitě zábradlí – bylo-li – a dívali se pořád nahoru (nebo dolů – podle směru, kterým šli) a doufali, že už to brzy skončí. Občas se kolem nás v různých jazycích – tedy hlavně v Polštině – ozývaly poznámky jako „už ne!“… „já ještě nechci umřít“ … nebo … „Pane Bože!, Pane Bože! Pane Bože!“ Nejčastěji to bylo tehdy, když jsme se vyhýbali nějakému davu malých táborníků. Po jedné takové „vyhýbačce“ tatínek suše poznamenal, že v Polsku už mají jen 36 milionů obyvatel, protože zbylé dva se přestěhovali do skal.

Někteří turisté ale ani v nejdivočejších částech velehor neztráceli humor. Jeden chlapík na nás tak koukal, jak se šplháme po žebříku nahoru. Stál a čekal, abychom se mohli vystřídat. Mamka se na něj usmála a poděkovala a on jen s úsměvem opáčil, že není vůbec zač…. kdybychom jen věděli, co nás ještě čeká… tatínek pohotově odvětil, že to, co máme před sebou rozhodně nemůže být horší než to, co jsme si právě prošli a popřál mu příjemnou cestu.

Šplhání po žebřících, vyhýbání se davům a hlavně horolezení nahoru a zase dolů nám dalo pořádně zabrat. Poctivě jsem lezl, držel jsem se, kde to šlo a ještě jsem přidržoval tatínka, aby mi někam nespadl. Maminka šla většinou před námi, rozrážela nebo zastavovala davy a hrála si na buldozer a stopku.

Nakonec jsme to přežili. Došli jsme do Adršpachu, viděli jsme další pěkné skalní útvary, studený potok a dokonce i vodopády, o málo oblečených bindínách nemluvě. Taky jsem si tam našel malou skrýš, ale byla studená a vlhká, tak jsem rychle zase vycouval.

Končili jsme u velkého jezera. Býval bych si šel zaplavat, ale mamka mi zapomněla přibalit plavky a všude kolem posedávali a popocházeli turisté.

Domů jsme jeli opět mašinkou. Cesta to byla úmorná. Ve vlaku bylo spousta hlasitých dětí, někdo si tam pouštěl nahlas parodii na hudbu a vlak jel pomalu a pořád brzdil, takže když jsem náhodou neslyšel povyk a rachot, tak to bylo proto, že skřípot brzd všechno přehlušil. Nejhorší ale bylo to dusno. Bylo tam vedro, a protože jsme jeli „moderním“ vlakem, nešla pořádně otevřít okna. Nakonec mě to úmorné teplo dočista dostalo. Nutno poznamenat, že můj osobní fotograf – dokumentarista nezná míru :-).

Prázdninové počasí

Začaly prázdniny a já mám pocit, že si s námi počasí pořádně zahrává. Když se chci projet na tříkolce, obvykle začne pršet nebo se venku alespoň ochladí či ještě lépe - začne pršet.

Už včera mi mamka slíbila hezkou projížďku a táta zase, že půjdeme odpoledne prohnat fotbalový míč. Když jsem ráno vylezl z pelíšku, protřel oči a vyrazil s taťkou a Ájou na procházku a pro čerstvé housky ke snídani, vypadalo to ještě nadějně.

Po snídani si tatínek sbalil fidlátka a vyrazil do světa. Bylo osm hodin, venku byla celkem modrá obloha, jen sem tam nějaký mráček, trochu pofukovalo a bylo to tak na pořádnou mikinu.

Pro jistotu jsme tedy s mamkou a bráškou vyrazili na projížďku hned. A dobře jsme udělali. Po obědě se zvedl fičák, nebe je ocelové a zima jako v psinci. Brr.

Já tedy drandil na tříkolce, vesele mi při tom vrzalo přední kolečko, a rozhlížel jsem se kolem sebe. Občas jsem málem narazil do obrubníku, jednou se mě dost lekl nový Bavorák, který stál zaparkovaný skoro celý na chodníku, a pak jsem ještě s doslova škodolibým úsměvem vyplašil kočku, která se na chodníku snažila vyhnat blechu z kožichu. Neměla překážet v provozu :-).

Po cestě jsme potkali mé oblíbené hřiště. Dřív jsem se tam chodíval houpat, teď mám ještě radši klouzačku. Končí v pískovišti, a když jsem dostatečně šikovný, zvládnu po pár sklouznutích donést v botách domů skoro plnou lopatku písku. Táta mi nedávno vybrakoval pískoviště, protože potřeboval podsypat dlaždice před vchodem, aby nebyly tak křivé. Musím proto doplnit zásoby.

Nechal jsem tříkolku tříkolkou a vyběhl směrem ke skluzavce. Mamka za mnou supěla, tlačila bráchu a volala, abych počkal. Hrdinně jsem vylezl po kovovém žebříku, stoupnul jsem si na plošinu a rozhlížel se kolem sebe. Je odtud pěkný výhled. Když mamka konečně dorazila (po trávě se bráchovu sporťáku moc dobře zamotávají kolečka), hupsnul jsem na skluzavku a frčel dolů. Užíval jsem si větřík na tvářích, rychlost a adrenalin z dlouhé jízdy. Blížilo se posledních pár centimetrů a já očekával mírné nadnesení a hup…. Rovnýma nohama do písku… ale ouha. On ten konec nebyl úplně podle mého očekávání. Šplouch! Posledních pár centimetrů, kdy se skluzavka stočí rovnoběžně se zemí a zbrzdí dojezd, bylo jedno velké jezero. Překvapením jsem vypísknul a bleskurychle jsem se postavil. I maminka vykazovala notnou dávku překvapení, ovšem její výraz byl spíš pobavený.

Vstal jsem, prohlížel jsem si své hodobožové tepláčky a s hrůzou jsem zjistil, že je mám mokré hlavně ve spodní části zadečku a mezi nohama, jak jsem chvilku valil louži před sebou. Polil mě stud. Vzpomněl jsem si, jak jsem se včera pochleboval, když jsem potkat u hřiště ve městě kluka jako já. Tatínek ho táhl za ruku, kluk za ním vlál a v rozkroku světlých džínů měl velkou táhlou tmavou skvrnu. Vypadalo to, že ho tatínek vláčí schválně a doufá, že ta mokrá věc při vyšší rychlosti pohybu lépe uschne. Viděly to i jiné děti a jedna holčička se dokonce smála a ukazovala na něj prstem. Rychle jsem se rozhlédl, jestli mě někdo nevidí. Naštěstí tam byla jen maminka.

Popadl jsem tříkolku za řidítka a zavelel odchod domů. Maminka mě přesvědčovala, že to je jen kousek a že si mám sednout na tříkolku, protože se tak dostaneme domů rychleji, ale mně se moc nechtělo. Nechtěl jsem si namočit sedátko. Tříkolka je ale na vedení za řidítka nemotorná a tak jsem nakonec usoudil, že má mamka pravdu. Koneckonců když jsem si sedl, nebyla ta mokrá věc na mých tepláčcích tak vidět. Ach jo! A to jsem si myslel, že už pár dní nepršelo.