Já jen tak, abyste nevyšli ze cviku, že si ode mne občas něco přečtete… Představte si, že byl tatínek v Rusku. Říkal, že tam mají zimu jako v Rusku. A aby na to Rusko nezapomněl, dovezl si sebou nějakého bacila.Ruský bacil je mnohem tvrdohlavější a trvanlivější nežli český bacil, to se pozná. Tatínka to skolilo na více než týden. Hodně kašlal, smrkal a vůbec nevypadal dobře. Že tatínek není lakomý, jsem poznal minulý čtvrtek. Podělil se totiž o svoje bacily s maminkou a ta mi taky onemocněla. S opuchlýma očima, horkým čelem a bez hlasu mě se slzou v oku předala v pátek babičce a dědečkovi. Bylo na čase, já byl totiž stále zdravý jako rybička. V paměti jsem ještě stále měl ty děsné kapky, co mi kapala maminka do nosu, když jsem měl rýmu, a to jsem rozhodně opakovat nechtěl.
U babičky a dědy jsem se měl moc dobře. Skoro bych řekl, že mnohem lépe, než doma. Tady mě rodiče šoupnou do ohrádky nebo do postýlky, abych nemohl objevovat a bádat. To babička s dědou mě nechají lézt skoro všude, nechají mě házet pití za gauč, za všechno tahat a tak. Na dědečka stačí chvíli dělat smutné oči a pochová mě, pohoupe mě na kolenou, povídá si se mnou… děda i babička jsou fajn! Mamka s tatínkem si se mnou sice taky hrají a povídají, ale ne pořád :-(.
Maminka ani tatínek mi naštěstí na ty hrozné sibiřské bacily neumřeli, takže jsem se vesele v pondělí vrátil domů. Nemohl jsem být u babičky a dědy déle, protože by si naši zvykli na ticho a klid… no a uznejte, že to bych byl sám proti sobě! Vítání bylo veselé, i Ája měla radost, že jsem zase doma a já se už těšil, jak ji budu prohánět.
Něco se totiž „drobně“ změnilo. Jsem už velký kluk a u ohrádky nebo u nábytku stojím jako švihák lázeňský. Když mě pak položíte na zem s větším akčním rádiem, lezu rychleji než blesk. Ája nestačí utíkat! Zrovna dneska jsem jí to předvedl dokonale. Rodiče nainstalovali ochrannou branku na schodech, abych se nemohl skutálet po schodech do kuchyně. Běhal jsem pak z obýváku do pracovny k tatínkovi a zase zpátky. Ája byla smutná, že nemůže za branku. Mamka ji tedy pustila dovnitř. No a za chvilku už zase ležela u branky a fňukala, chtěla totiž ven. Lezl jsem všude za ní, ona okolo mě pobíhala jako splašená, a maminka jí pořád napomínala, aby na mě nešlápla a mě zase, abych ji nezahal za chloupky kolem čumáčku a za ocas. No byla to legrace! Jen táta asi moc radost neměl, protože pracoval dlouho. Doháněl, co zameškal poleháváním.
Maminka mě pak dala do ohrádky a chvíli si se mnou povídala. Byl jsem tak konsternován jejími řečmi o tom, že můj plyšový méďa se jmenuje Peťka a že zná už mého tatínka jako malého špunta, že jsem se zapomněl držet ohrádky. Stál jsem tam a koukal na mamku. A pak jsem padl na zadek. Hned jsem se ale zvedl a zase si stoupnul. Tentokrát jsem se pustil schválně a dal ruce nad hlavu, aby to mamka viděla. Za chvíli už jsem zase seděl.
Po chvíli mě to sedání a vstávání unavilo, ale myslím, že jsem na dobré cestě vykročit vstříc novým dobrodružstvím. Jak říká teta Jaruš, já asi uteču roku… :-).
