Jak nám začali zateplovat dům

Už zase máme doma veselo. V pondělí vypukla nová velká akce. S heslem „Bourej a nič!“ k nám nastoupila skupinka čtyř mužů s trubkami a nářadím. Původně mamince jejich šéf vyhrožoval, že budou pracovat od rána do noci (tj. od šesti do čtyř), ale situace je poněkud jiná. První den dorazil nejprve šéf skupiny, ale to bylo až okolo osmé, a zbytek skupiny se pomalu dostavil později. Nevím přesně v kolik, protože jsem byl s mamkou a tátou na finančním úřadě (viz. můj předešlý záznam o dalších vyděračích). Ve dvě hodiny už byli zase pryč. Druhý den dorazil šéf v sedm a zbytek v osm. Pomalu se zlepšují :-).

Z trubek začali stavět lešení okolo domu. Asi byly ty trubky moc těžké, protože se lešení dostavovalo ještě druhý den. To už jsem si ale užíval jen já sám s mamkou. Táta nás totiž nechal doma a odletěl pracovat do Petrohradu. Ani se mu nedivím. Druhý den totiž začali dělníci demolovat dům a dělají u toho obrovský rámus.

Už třetí den strhávají azbestovou omítku, obouchávají obklady a trhají dřevěná prkna. Párkrát mě ty rány probudily a chvílemi jsem dokonce dostal strach, že se nám probourali do domu. Naštěstí ale domeček zatím drží a stojí. Jen je na něj smutný pohled. Je takový nahatý.

Ani Ája z toho bourání není moc nadšená. Snaží se hodně spát a rány nevnímat, ale občas sebou trhne, vyskočí a začne štěkat. No ano, Ája také umí štěkat! Bohužel takhle občas štěká i v noci. Asi se jí nelíbí, že máme před okny lešení. Jednou v noci dokonce mamku tak vystresovala, že šla mamka s pohrabáčem kontrolovat, jestli nám někdo nevlezl do domu. Protože ji Ája už před tím asi dvakrát probudila, chodila pak maminka celý den s obrovskými pytli pod očima.

Hned první den prací maminka dala pánům jasně najevo, že u nás to nebudou mít jednoduché. Jeden z nich v deset hodin, kdy si dělali první kafé pauzu, kouřil. Mamka ho viděla, takže mu donesla hrnek, který dává kouřícím návštěvám místo popelníku. Ostatní se smáli, že dělá moc dobře, protože by jí jinak házel špačky po zahrádce. Jsem zvědavý, kolik jich mamka najde, až dělníci odejdou, protože hrníček nechali vzadu na malé zahrádce ale pracují hlavně vepředu.

Taky se trochu bojím, že až budu umět chodit, tak si nebudu mít kde hrát. Rodiče mi pořídili malou, ale hezkou zahrádku, kde se dá běhat po trávě, lézt do záhonků a skákat na pískovišti. Tedy dalo. Teď máme všude stará prkna, pytle s odpadem, nářadí a prach. Vypadá to tu jako po boji, tráva je slehlá, v záhonku jsou vysypané hřebíky a pískoviště zmizelo docela. Ája je celá nešťastná, že ani nemá kam jít udělat loužičku a maminka už se na to taky nemůže dívat. Táta se zhrozí, až se vrátí. Už aby to bylo všechno hotovo!

Vyděrač kam se podívám

Tak už je to tu zase. Pamatujete, jak jsem psal o vyděračích? Už jsem pomalu zase začal vybalovat medvídky a chrastítka, protože se zdálo, že jsou všechny problémy zažehnány. Dokonce tatínkovi došel i dopis, ve kterém právník potvrdil, že to byl omyl.

Pocit klidu a bezpečí byl ale rychle pryč. Došel totiž další vyděračský dopis. Obálka s červeným pruhem dorazila tentokrát k babičce a dědovi. Byl ovšem adresovaný mamince a opět vyhrožoval exekucí. Tentokrát jej neodesílala Česká televize, ale finanční úřad.

Babička z toho byla chudák celá špatná. Říkala, že jestli by se snad někdy obávala exekutora, rozhodně by to nebylo kvůli mamince. Dopis nám poslala emailem, aby měla maminka nad čím uvažovat přes víkend.

Maminka pak opravdu celý víkend přemýšlela, co se vlastně stalo. V pondělí jsme hned ráno vyrazili na procházku na finanční úřad. S maminkou a tatínkem jsme se párkrát projeli výtahem, prošli několik kanceláří a strávili minimálně hodinu s tou paní, která nám poslala ošklivý dopis k babičce. Nakonec se všechno vysvětlilo a paní vyděračka uznala, že má tatínek s maminkou pravdu a že opravdu nemají žádné dluhy. Dalších dvacet minut se s ní pak dohadovali, že chtějí nějaké potvrzení. Paní si myslela, že má rodiče na háku a že žádné potvrzení rozhodně nedá. Na mého tatínka ale byla krátká. Řečičky o tom, že se potvrzení v těchto záležitostech nedává tatínek s klidnou tváří Charlese Bronsona smetl ze stolu s tím, že mají rodiče nárok minimálně na zápis o ústním jednání. Nakonec jsme si domů tento zápis, ve kterém bylo řečeno, že finanční úřad požadoval peníze neoprávněně a že maminka žádné dluhy u tohoto úřadu nemá, opravdu donesli. Paní kontrolorka má teď asi těžké spaní a v dáli nočních můr slýchá harmoniku :-)

Domů jsme pak dorazili na poslední chvíli – tak tak abych dostal najíst. Hlad už se začal hlásit po cestě.

Tatínek pak sebral batoh a tašku, zamával nám a byl pryč. Ještě že mi doma zůstala alespoň maminka.

Televize – můj kamarád

Mám prima rodiče, kteří mě mají rádi, ale občas jim prostě nerozumím. Tak například včera. Mamka mi dávala odpolední svačinu a pustila si k tomu zprávy v televizi. Máme teď totiž novou krabičku pod televizí – rodiče tomu říkají satelit – a na rozdíl od té původní krabičky nám poskytuje také české programy jako ČT24 a podobné legrace.

Mamka si tedy pustila zprávy na ČT24 a mě si dala na ruku tak, abych na televizi neviděl. Nechápu, proč mi nechce dopřát pohled na pohyblivé obrázky, když sama na ně koukat může.

Snažil jsem se vykroutit si krk, flaška mě docela přestala zajímat, a kopal jsem do mamky tak dlouho, až se mi opravdu podařilo mrknout na obrazovku. Bohužel maminka je vnímavá a hned jí došlo, o co mi jde. Jednoduše televizi vypnula a bylo po legraci. Místo toho, abychom byli oba dva spokojení, jsme měli oba dva smůlu.

Podobný souboj už jsme sváděli i s tatínkem. Barevné olympijské kruhy, spousta svalovců a žen vypadajících jako muži, hudba, výkřiky a jiné různé zvuky … to všechno bylo v telce a tatínek se na to díval. Maminka pobíhala vedle s žehličkou kolem žehlícího prkna a zařizovala mi čisté oblečení. Ležel jsem proto tatínkovi na klíně a snažil si žužlat prsty. Táta je horší než mamka, taky mi to nedovolí a ještě mi schovává ručičky, abych je do pusy nemohl dostat. Po chvíli mě přestal boj o ruce bavit a uvědomil jsem si, proč vlastně ležím zády k televizi. Ona byla puštěná a já jsem o tu zábavu měl přijít.

Tak začal nový boj. Nejprve jsem se nenápadně otáčel, ale táta mě prokouknul. Tak jsem na to šel od jinud. Dělal jsem jako bych se náramně zajímal o jednu hračku a jakmile mi ji tatínek začal podávat, otočil jsem se. Není to žádná legrace, ale já to zvládnul. No a co myslíte, že táta udělal? Otočil mě zpátky a to ještě tak, abych na tu telku opravdu neviděl ani kouskem oka. Ještě že mám tak pružný krk. Sice jsem si málem ukroutil hlavu, ale přesto jsem viděl. Tedy zase jen chvilku. Táta mě ještě jednou otočil a když viděl, že se točím zpět jako slunečnice za sluncem, tak mě jednoduše odnesl a bylo po koukání. Mám já to ale život :-(

Rostu jako z vody

Dneska jsme zase byli s maminkou u paní doktorky na prohlídce. Musela zkontrolovat, jestli rostu jak mám.

Nejprve jsme se na chvilku zastavili v kanceláři ve městě, kde se mamka marně snažila nahrát nějaký antivirový program na jednom z počítačů – obávám se, že mě tato akce čeká ještě jednou. Trochu se u toho vztekala a málem zapomněla, že bych měl dostat svačinu. Musel jsem se hlasitě připomenout. Po jídle jsme pak hned vyrazili.

V čekárně bylo docela živo. Vedle mě bivakovala nějaká pěkná kočka v šatičkách s myší přes celé bříško a měla tam všude rozházené spousty hraček. Chrastila s hračkami a kopala nohama… občas trochu křičela (asi ji to čekání nebavilo) a nebo se hihňala na svojí mámu. Nutno dodat, že její máma mnohem víc obdivovala moje kukadla nežli řev a smích své dcery. Já byl jako obvykle stoicky klidný a rozdával zářivé úsměvy na všechny strany. Až se mamka divila :-).

Mimo holek (usmíval jsem se postupně na všechny) tam byl taky jeden kluk, ale dělal jsem, že mě moc nezajímá. Jen po očku jsem ho pozoroval… bylo mu už 6 měsíců a uměl sedět! Musím se přiznat, že jsem mu ve skrytu duše záviděl. Tohle tak umět! Kam já bych všude dosáhl… :)

Když na nás konečně přišla řada, vklouzli jsme rychle do ordinace. Sestra mě jako obvykle zvážila a změřila. Vážím už 6,25kg a měřím 61cm. Věděl jsem už dávno, že rostu, protože se už nevejdu do některého oblečení. Hlavně jednoho trička s modrými proužky a medvídkem mi je líto, bezvadně se nosilo.

Představte si, že si na mě mamka stěžovala. Práskla, že si strkám ruce do pusy, a doktorka se mi smála. Poradila mamce, že mi má dávat do ruky hračku, aby mi ruce zaměstnala. Jen prý abych si na ty prsty v puse nezvykl! No jo, ono se to lehce řekne, ale když ony ty hračky jsou všechny nějak moc těžké!

Pak už paní doktorka jen konstatovala, že jsem úplně zdravý, a za chvíli jsme byli zase venku z ordinace. Bohužel mi ještě před odchodem trochu pokazila náladu, protože mě postrašila, že mi bude další návštěvu opět ubližovat – čeká mě další očkování.

Cestou domů jsme se zastavili v obchodě a mamka mi koupila novou hračku. Je to chrastítko ve tvaru velkého plastového zavíracího špendlíku a je docela lehké, takže se mi dobře drží v ruce. Občas se s ním šťouchnu do oka nebo bouchnu do hlavy až to zaduní. Ale trocha tréninku to spraví. Jen mám teď občas dilema. Nevím, co dříve strkat do pusy, jestli hračku, dudlík a nebo prsty. Prstíky totiž chutnají nejlépe, ale mamka s tátou mě hlídají :(

Začínám být nebezpečný

Jsem moc šikovný, ale maminka tvrdí, že pomalu začínám být sám sobě nebezpečný.
Začalo to minulý týden, když jsem si sám poprvé držel flašku s čajem. Čaj mi moc nechutná, ale s flaškou jsem si užil spoustu legrace. Sice má speciální dudlík, abych čaj nerozléval všude kolem, ale úplně nepropustný není, takže jsem byl nakonec jako vodník. Navíc se dá tím dudlíkem trefovat nejen do pusy, ale také do očí. Jen musím posilovat ruce, protože se u toho zatím rychle unavím.

Mnohem nebezpečnější sám sobě jsem se ale stal v pátek. Začal jsem se překulovat! Maminka zrovna překládala něco docela nezábavného a já jsem ležel vedle ní na velkém pracovním stole a snažil se utrhnout ucho plyšovému pejskovi. Pak mě to ale přestalo bavit a hodil jsem psa na zem. Mamka to viděla a shýbla se pro něj. Toho momentu jsem využil a začal se převalovat. Když se mamka zase zvedla, ležel jsem na boku, spodní část tělíčka byla úplně přetočená a jediné, co mi ještě překáželo, byla spodní ruka. Ze stolu jsem se podívat dolů nemohl, protože mě mamka dává zbytečně daleko od kraje… budu se muset naučit plazit.

Překulování pilně trénuji. Hned v sobotu jsem ho hezky v plné parádě předvedl také tátovi. Už mi to docela jde, jsem mrštný a techniku jsem zvládnul dobře. Tedy až na jednu drobnost. Nechápu, proč musí mít mimina dvě ruce. Na překulení jedna docela stačí a ta druhá jen a jen překáží. Jinak to je brnkačka – prohnu se v zádech jako luk, přehodím nohy přes sebe a zakloním hlavu jako bych si ji chtěl vyvrátit. Nedokážu se ale převalit přes spodní ruku. Obvykle po nějaké chvíli ztratím trpělivost a začnu řvát. Mamka mi pak pomůže, já se dokulím na bříško a je na chvilku klid.

Včera jsem se dokonce pokusil o double. Na bříško mě dostrčila mamka, ale já nezahálel a hned se zase zaklonil a šel jsem do další vývrtky. S tím ale můj doprovodný tým nepočítal a nebylo kolem mě dost prostoru, takže mě mamka musela odsunout. Úplně mi tím rozhodila soustředění a bylo po koulení.

Chápu, že výkony ještě nejsou dostatečné na zlatou olympijskou medaili, ale když budu dostatečně trénovat, tak možná zvládnu i piruetky. Máma s tátou se zatím bohorovně baví, když jim své dovednosti předvádím. Ono jim totiž ještě nedochází, že po překulení přichází lezení a to už se budu bavit hlavně já :)

Mé první setkání s vyděrači

Dneska bylo doma boží pozdvižení. Dopoledne přišla pošťačka a přinesla zajímavou obálku. Tatínek se o ni taky hodně zajímal. Prohlížel si ji z obou stran. Prý se tomu říká „s doručenkou“. Když ji otevřel, tak chvíli procházel papíry, které byly uvnitř a pak jen nevěřícně kroutil hlavou.

Maminka si od tatínka ty papíry také půjčila a pak také jen kroutila hlavou a několikrát zopakovala „to se mi snad jen zdá“. Mně je ale oslintat nedali.

A co že to přišlo? Vyděračský dopis. Jen ho nepsali únosci, ale právník a navíc jménem České televize. Píše se v něm, že tatínek dluží televizi více než deset tisíc korun a zároveň se má přihlásit mezi další poplatníky. Tatínek ale nepodniká v oblasti oprav a prodeje televizí a koncesionářské poplatky platí jako každý.

Celý den se pak tatínek snažil dovolat na dotyčného právníka, aby z něj vymámil potvrzení, že se jedná o omyl a že nikde nic nedluží. Nakonec se s tím právníkem domluvil a snad ten dopis dokonce i pošle, to se uvidí.

Dnešní svět je podivný. Dokonce i veřejnoprávní televize se staví do jedné řady s podloudnými vyděrači a vymáhači dluhů. A dobrovolně! A za peníze nás všech! Začínám se bát o své plyšové kamarády. Co když u nás jednou zazvoní podivný týpek se žlutými nálepkami a přijdu o všechno? Kde pak budu spát? S kým si budu hrát a v čem se budu koupat?

Nový dudlajs

Ač ještě nemám žádné zoubky, už jsem zvládnul úspěšně zlikvidovat dva dudlíky. Ono se to nezdá, ale i v dásních mám stisk jako velký a silný krokodýl. Nic naplat, maminka mi musela koupit nový dudlík.

Prošli jsme spolu několik obchodů, než mamince došlo, že to nebude tak jednoduché. Nakonec mi koupila takový docela pěkný oranžový dudlík – „městský“. Má totiž obrázek dráčka, kterého má naše město ve znaku. Stál spoustu peněz a vypadá suprově. Uvidíme, jak dlouho vydrží, než ho rozžužlám.

Pár dní na to jsme narazili v jiném obchodě na dudlíky sice na cumlání dobré, ale jejich design nic moc. Jeden je červený a druhý modrý. Hlavně ten modrý ležel mamce pár dní v žaludku. Když je totiž kupovala, byly oba zabalené v jedné krabičce a ten modrý nebyl pořádně vidět. To, že je na něm vyobrazená velká rudá pěticípá hvězda jsme zjistili až doma. Asi dva dny se na něj maminka dokázala dívat, ale nakonec to nevydržela. Přelepila hvězdu samolepkou s medvídkem v kulichu.

Maminka měla původně v plánu mi dudlík dávat co nejméně a pokud možno vůbec. Pomohl jsem jí ale změnit názor. Asi před týdnem jsem si začal cucat prsty. Občas strčím do pusy skoro celou ruku. Jindy zase jen dva prsty – ale zato tak hluboko, že málem páchám sebevraždu. Mamince se nelíbí ani mé rozmočené prstíky ani dávivé zvuky, které občas vydávám. Proto mi už dudlík dává dobrovolně a bez nátlaku.

Bojuji proti ní vlastními prostředky. Plivu dudlíky na všechny strany, nejlépe tak, abych je hned zalehl a mamka je nemohla najít. Taky jsem se naučil vstrčit prstík pod dudlík a z pusy ho vytáhnout. Obvykle pak použiji i druhou ruku. Když jsem hodně šikovný, stačí mi dudlíkem dvakrát zamávat a je pryč. Posledně mi pomohla i Ája, která pobíhala kolem postýlky. Na dudlík si jednoduše lehla, a když mamka lezla po čtyřech kolem a hledala ho, Ája se jen vesele usmívala a vrtěla ocasem. Hodná holka! Uvidíme, kdo z nás vydrží déle :-)