To byl stůl…

Včera se mi podařilo maminku pořádně vyděsit. Bylo už večer a já jsem se zrovna chystal jít do postýlky. Maminka mě ještě poslala za tatínkem dát mu dobrou noc a už jsem měl pelášit po schodech.

Tatínek ale zrovna sledoval nějakou děsně napínavou scénu v televizi a říkal, že to ještě půl minutky mám vydržet. Tak jsem si tedy vylezl k němu na gauč, a protože mě televize vůbec nezajímala, lezl jsem přes tátovy nohy sem a tam. Nejednou, a já sám ani nevím jak, se mi to sklouzlo a já jsem spadnul. Problém je v tom, že mi v cestě stál konferenční stolek. Hlavou jsem se řádně uhodil o jeho hranu a spadnul jsem na zem. Zároveň se ozvala ohromná rána a se mnou se začalo všechno točit. Víte, já nejsem žádný třasořitka a sem tam jsem na nějakou tu ránu do hlavy zvyklý, vlastně do různých kusů nábytku narážím neustále. Tohle ale bylo jiné – mnohem horší. Začal jsem samozřejmě brečet – tedy spíš vřískat – a ani nevím, jestli to bylo víc bolestí nebo z leknutí.

Táta mě hned zvednul a maminka mě začala zevrubně prohlížet. Nikde ani škrábnutí, modřina či boule. Nějak tomu asi nemohla uvěřit, protože když mě táta předal mamince a já jsem se k ní okamžitě přilepil jak moucha k mucholapce, začala mě znovu prohlížet.

Tatínek pak sundal z desky stolu ubrus a maminka se vyděsila ještě víc. Slyšel jsem, jak se jí bubínek v hrudníku rozbubínkoval dvakrát tak rychle. Tatínek se taky asi znovu leknul, ale rozhodně to nedával najevo, jen hudroval, že je stůl totálně rozbitý.

Stůl byl totiž složený ze dvou silných „nerozbitných“ skleněných desek nad sebou, které spojovaly jen nohy. Horní deska byla rozlomená a zhruba uprostřed byl vypadlý kus ve tvaru trojúhelníku s vrcholem asi tak v místech, kde jsem hlavou narazil. Okolo pak spousta střepů.

Ještě chvíli trvalo, než jsem si ujasnil, že mi opravdu nic není a vůbec nic mě nebolí. Maminka provedla ještě jednu zevrubnou prohlídku, ale nikde žádný šrám nenašla, a tak mě vyexpedovala do postýlky.

Celým rozrušením jsem usnul dřív, než jsem stihnul začít počítat plyšové ovečky. Do rána se mi ani neudělala boule.

Únor bílý….

Je začátek února a venku je pořád spousta sněhu. Sníh je opravdu všude – hlavně na chodníku a na silnici. Maminka z toho moc velkou radost nemá, protože nemůžeme chodit na moc dlouhé procházky. Jdeme jen tam, kam dojdu po svých, kočár se ven brát nedá. Na chodník se prostě nevejde.

Já mám ale ze sněhu docela legraci. Je bílý, je studený a někdy i zlobivý, protože mi leze do rukavic a dokonce i do bot. Skvěle se v tom brodí, sníh je také dobrý materiál na házení po psovi… a na padání.

Myslím, že si toto počasí užívá i táta. Probudily se v něm dávné stavitelské vášně. Na zahrádce nám vyrostl pořádný sněhový domeček a taky tunel. Vypadá to efektně, ale nejsem si jistý statikou. Přecijen je táta hlavně odborník přes počítače. Dalo mi dost přemáhání, abych se obětoval a do domečku vlezl. Táta musel jít se mnou, abych měl jistotu, že to při nejhorším nezasype jen mě :-)