Moje první vánoce

Už vím, proč se v jedné oblíbené písničce zpívá „já sním o Vánocích bílých…“ O takových Vánocích se u nás dá jen snít. Když se podívám z okna, tak je tam na trávě jen pár vloček, jako když vám dojde moučkový cukr a vy se snažíte zbytečkem alespoň trochu zamaskovat až příliš upečenou vánočku.

Na Štědrý den nebyl venku ani ten slabý náznak sněhu. Vím to, protože jsme se byli projít k babičce a dědovi na oběd. Domů jsme se po odpolední procházce vrátili v dobré náladě. Já jsem se v kočárku příjemně prospal, abych načerpal síly na večer. Rodiče sice vypadali trochu zmrzle, ale Ája si také nestěžovala a to má jen kožíšek a nenosí ani čepici ani boty.

Byl jsem převlečen do slavnostního, Ája dostala kolem krku mašli a tatínek si vzal k večeři novou čistou košili. U večeře jsem seděl s rodiči u stolu a bouchal jsem si chrastítkem do taktu koled.

Po večeři jsme se přesunuli do obývacího pokoje. U stěny stál stromek se spoustou hezkých ozdob. Bohužel mi nedovolili si je ochutnat nebo alespoň osahat. Sáhnout jsem si nemohl ani na světýlka, která tatínek rozsvítil.

Ježíšek asi dorazil, když jsme večeřeli. Před večeří byl stromeček opuštěný, ale když jsme přišli po večeři, byly pod ním narovnané balíčky zabalené do různých barevných papírů a převázané mašlemi. Museli jsme být všichni moc hodní, protože balíčků bylo opravdu hodně. Mně se líbily hlavně ty mašle, takže když mě maminka položila na zem, vyrazil jsem rovnou k nejbližšímu balíčku a pustil se do rozbalování. No, nakonec mi museli rodiče pomoct, protože to nešlo tak jednoduše, jak jsem očekával. Výsledek mě ale příjemně překvapil, spousta barevných kroužků na žužlání a házení po Áje.

Ája také dostala několik dárků. Myslím, že nejraději byla za balíček, ze kterého si vytáhla voňavou tyčku. Balící papír už ji samozřejmě nezajímal a nechala ho mně. Mě naopak zaujal velice. Trpělivě jsem ho žmoulal a cupoval na kousky. Nakonec z něj zbyla jen hromádka malých kousků, které mamka smetla do koše. Než jsme s rodiči rozbalili všechny dárky, stihl jsem ještě hezky rozžmoulat pár mašlí a cedulek se jmény.

Do postýlky jsem šel s plným bříškem a příjemně unavený. Rozšířil se můj šatník i skříňka hraček a Ája teď chodí mnohem častěji k šuplíku, kde má schované svoje tyčinky a kostičky. Vánoce se mi moc líbí.

Malý umělec

Poslední dobou svůj blog opět trochu zanedbávám. To bude tím, že se blíží vánoce. Máme teď s mamkou hodně práce. Maminka poslední dobou pobíhá po kuchyni a po domě víc než obvykle. Občas má v ruce hadr, někdy zase sype mouku po kuchyni po podlaze nebo hází po Áje už upečené cukroví.

Chudák pes - když už se pokouší mamince pomoci a to cukroví uklidit, aby na něj někdo nešlápl a neudělal tak nepořádek, tak ji mamka okřikuje a cukroví zase sbírá. To asi aby po ní měla příště zase co házet. Ája si to nechá od maminky všechno líbit a dál se motá v kuchyni. Asi čeká, jak by mohla ještě pomoci.

Mimo uklízení a pečení mají vánoce také jiné pozitivní stránky. Jednou z nich je světlo. Tatínek namotal na stromečky za domem světýlka a ta každý večer svítí. Moc se mi líbí. Občas mě naši vezmou k oknu, abych se mohl dívat. Ještě se při tom můžu bavit taháním za záclonu. V obývacím pokoji zase máme na stole adventní věnec. Jsou na něm svíčky a postupně je tatínek s maminkou zapalují. Ohýnek mám rád. Jen mám strach o Áju. Chodí kolem stolu a mává ocasem, aby ohýnek na svíčkách lépe hořel. Čekám, kdy se ocasem přiblíží víc…

Já se také před vánoci činím. Pilně trénuji, abych si pod stromeček pro své dárky (jistě jich bude velká kopa, když jsem od narození tak moooooc hodný) dolezl už sám. Zatím zvládnu na kolenou popolézt vždy jen o kousek, a pak padám na břicho a jen se tak plazím. Mám ale v plánu s tím něco udělat.

Také ruce posiluji, jak to jen jde. Za postýlkou v kuchyni mám moc zajímavou zeď, která krásně zní, když na ni škrábu svými prstíky. Bohužel maminka a tatínek nemají pro tento druh hudby nadání, a tak mi postýlku neustále odtahují víc a víc od zdi. Dneska jsem přišel na zlepšovák. Pod jedním z plyšových medvědů jsem objevil ztracený dudlík. Nejprve jsem si ho dal do pusy. Pak mě ale napadlo, že by se krátká ruka mohla prodloužit, pokud do ní něco vložíme. Zrovna jsem po ruce neměl žádnou hračku, která by dobře zněla, a tak jsem použil dudlík. Nejen že jsem dosáhl na zeď a ta hezky skřípala, ale myslím, že se mi podařilo proniknout také do sféry výtvarného umění. Mamka mě bohužel brzy odhalila a jako obvykle mi zabavila dudlík. To mi dělá pořád… Jsem zvědavý, co řekne tatínek té krásné, kubisticky ohnuté, linii, kterou jsem na zeď dudlíkem namaloval :-)

První zub

Dneska se mi vyklubal první zub. Konečně! Poslední dobou jsem měl v puse divný pocit, tlačila mě dáseň, sliny tekly proudem. Jediné co pomohlo od nepříjemného pocitu bylo drbat dáseň o různé hračky, šprincle v postýlce, ruce – vlastní i rodičů, deku a podobné pomůcky. Jakmile jsem viděl, že si rodiče pečlivě drhnou ruce, bylo jasné, že mi zase budou v puse šátrat a hledat…

Když jsme dnes s maminkou prováděli pravidelnou ranní hygienu, všimla si, že mám na spodní dásni flek. Hned si běžela vydrhnout ruce a šup už jsem měl její prst v puse. Za chvilku tím prstem nahmatala ten hrbolek, o který jsem si už několik hodin drhnul jazykem. Když si tatínek přišel pro svačinu, mamka mu hned hlásila nový objev. Opakovala se procedura s drhnutím rukou a šup – pro změnu jsem měl v puse další prst. Následovalo další úsměvné pokývání. Doufám, že to tak bude s každým zubem. Mám pocit, že mi jich má narůst ještě devatenáct :-).

Divná paní

Před pár dny mi zmizela maminka. V jeden moment byla doma, dávala mi svačinu. Pak přišli babička s dědou, za chvíli na to dorazil tatínek, který se dopoledne někde toulal, a najednou byla maminka pryč. Ani jsem to nejprve nezaregistroval.

Byl jsem doma s babičkou a dědou, občas na mě přišel zakukat tatínek nebo mi Ája strčila do postýlky čumák. Pak jsme se s babičkou a dědou přesunuli. Nespal už jsem ve své postýlce, ale v trochu jiné, neležel jsem na své oblíbené dece, ale na dece někde jinde… hrál jsem si s jinými hračkami.

No a sotva jsem si na to zvyknul, najednou zase změna. Ležel jsem na dece a žulal svou oblíbenou žirafu za uchem. Nějak mě svědí dáseň a žirafa je na to moc dobrá. V tom přišel tatínek s nějakou divnou paní. Sotva jsem ji uviděl, rozplakal jsem se – no nestydím se to říct – jako malé mimino. Brečel jsem tak usedavě, že si mě musela babička vzít na ruku. Trochu mě to uklidnilo, ale jen se ke mně ta paní přiblížila, tak jsem se zase rozplakal jako krokodýl.

Po půl hodině přemlouvání a domlouvání jsem akceptoval informaci, že to je prý moje maminka a přestal jsem plakat. Díval jsem se na ni ale stále podezřívavě. Nakonec jsem ji vzal na milost a nechal se pochovat. A pak už to bylo jasné – byla to moje maminka – určitě – voněla jako moje maminka a vlasy měla taky takové hebké – vhodné k tahání – jako moje maminka :).

A taky že jo!

Tak jsem měl samozřejmě pravdu, když jsem se včera děsil dnešku. Ono ji to ještě nepřešlo. Musím uznat, že na to mamka šla rafinovaně a oklikou, ale výsledek je stejný – úplně zkažený oběd.

Už před obědem se mamka podivně usmívala, když krájela oranžovou tyčku na malé kousky. Pak to dala do hrnce a něco k těm kouskům kápla z velké hranaté sklenice. Předpokládal jsem, zcela správně, že se na mě opět chytá můj „oběd“. Na mé tázavé pohledy mi vysvětlila, že to je mrkev s kapkou olivového oleje, aby se z mrkve uvolnily vitamíny. Jen abych nebyl zbytečně moc zdravý. :(

Poslední dobou mamka nic nestíhá, takže jsem musel z postýlky pozorovat sám, jak se na malém kastrůlku trochu pohybuje poklička a to, co je uvnitř, se tam dusí. Po nějaké době jsem ucítil něco divného. Za další minutku či dvě začal můj budoucí oběd vysílat kouřové signály do okolí. To už vzbudilo pozornost i u maminky, která mezi pobíháním kolem mě a plotny ještě uklízela v jídelně.

Mamka doběhla k plotně a rychle odstavila kastrůlek, pak z něj opatrně sundala pokličku a napustila ho vodou. Aby vypustila z kuchyně dým, musela důkladně vyvětrat.

Táta se začal hlasitě smát. Vysvětlil mi, že to už je tady taková tradice. Když maminka něco vaří poprvé, tak to trochu připálí, aby to mělo říz. Když jemu například dělala poprvé skořičáky, tak měly takový říz, že z celé várky na jednom plechu táta s velkým přemáháním snědl jeden nebo dva a zbytek se vyhodil. Mamka prý pak skořičáky nepekla celý rok. To mě trochu uklidnilo a říkal jsem si, že je třeba konec s experimenty. Naděje ale zemřela za pár okamžiků, když jsem zjistil, že má mamka v lednici té „dobré mrkvičky“ ještě spoustu. To mě čeká opravdu radostné dětství!

Maryšo, kdes kupovala tu kaši?

Tak už je to tady. Začal boj o – bohužel můj – holý život. Moje vlastní maminka se mě rozhodla otrávit.

Všechno to začalo vlastně nevinně. K obědu jsem jako vždy byl usazen do sedačky a těšil se, až přijde oblíbená rýžová kaše s příchutí banánů. Na sladkou chuť banánů jsem si zvykl hned. Poprvé jsem sice dělal trochu drahoty, když se to ode mne očekávalo, ale to byla vlastně jen formalita.

Takže jsem byl usazen a nic zlého netuše jsem otevřel pusu. A pak začal tuhý boj. Do pusy mi přišlo cosi divného oranžového. Vůbec to nechutnalo jako rýžová kaše s banánovou příchutí a k tomu to ještě vůbec, ale vůbec, nebylo jemné. Cítil jsem na jazyku divné malé žmolky. Než jsem se stihl vzpamatovat, omylem jsem to spolkl. V tom přiletěla druhá lžička. A pak mi to došlo. Včera mi mamka pro zpestření dala před kaší asi 3 lžičky nějaké divné šťávy. Sice to nebylo nic moc, ale protože to byla jen obarvená voda s příchutí mlíčka, tak jsem to snědl. To abych jí udělal radost. No a ona jak se ukázalo si jen připravovala půdu na dnešek.

Ještě než mi mamka do pusy nacpala druhou lžičku, začal jsem pomalu dávit tu první a plivat to na ni zpátky. Za moment mi už oranžová směs tekla po bradě a bryndáku. Mamka to nestačila utírat. Mám pocit, že včera odpoledne vytírala podlahu zcela zbytečně.

Zkusila mi trochu té hnusné hmoty rozmíchat v kaši. Úplně tím zkazila chuť kaše a tu divnou pachuť oranžové hrůzy stejně nepřekryla. Blééé… pomalu a důkladně jsem jazykem vyšťoural všechny zbytky v puse a rychle to prskal všude kolem. Ája, která do té chvíle hlídkovala pod mou židlí, jestli by náhodou něco dobrého neupadlo, vyskočila a s oranžovým kožichem zmizela na pelíšku. Mamka mi utřela obličej, pak setřela oranžovou ze své tváře a šla vymačkat ze zbytku oranžové hmoty, které říká „dobrá mrkvička, jen papej“ alespoň šťávu a tu mi vmíchala opět do kaše. Já se ale nenechal oblafnout. Ani když mi slibovala, že budu zdravý a že nebudu muset nosit dvoje oči jako táta, když budu jíst mrkvičku, jsem se nenechal zviklat.

Konec toho zápasu byl smutný. Já snědl jen ta sousta, která obsahovala pouze kaši – a to ještě velmi opatrně. Mamka se mezi kaši snažila propašovat náklad s mrkví, ale okamžitě jsem to prokoukl a plival zpátky. Výsledek byl docela dobrý – pobryndaný pes, mamka musela převléknout mě a vyměnit bude asi muset i svoje tričko. Nejsem si jistý, ale možná má i kus mrkve ve vlasech. Já ne, protože já vlastně žádné vlasy nemám :-).

Kdepak, v tomhle mači mamka utrpěla drtivou porážku. Dostala společně s mrkví totálního kanára. Teď se jen děsím toho, co přijde zítra.

Cesta do pekla

Tak už jsem byl i v Pekle. Tohle Peklo je zvláštní, žije v něm v jedné chaloupce spousta čertů a myslím, že se tu lidé vůbec, ale vůbec čertů nebojí.

Toto Peklo najdete nedaleko Nového Města nad Metují a vydali jsme se tam na výlet i s babičkou, dědou a Ájou. Autem jsme dojeli až k můstku přes řeku Metuji asi 4 km přímo od Pekla, a pak jsme šli (tedy někteří z nás se pohodlně vezli) podle Metuje. Stromy už se stihly převléknout do podzimního hábitu a jejich listí hraje všemi barvami. Metuje, ve které tu teče jen velmi málo vody, si poklidně proudí kolem vysokých skalních stěn, jen občas trochu zrychlí a vytváří víry.

Ája byla ve svém živlu. Pořád skákala do vody, ráchala se tam a vůbec jí nevadilo, že je voda studená a že občas nemá ani kudy vylézt na břeh. Když už se vydrápala zpět na cestu, byla celá špinavá a ocas měla zacuchaný.

Asi v polovině cesty jsme zahlédli skupinku kachen, jak se klidně cákají ve vodě. Užívaly si počasí a klidnou vodu, ale jen do té doby, než si jich všimla také Ája. Hupsla do vody a vyrazila přímo doprostřed říčky. Její lovecký pud se probudil dokonale, voda šplouchala všude dokola a kachny se rychle zvedly z vodní hladiny. Ája vyrazila ještě rychleji a snažila se je dohonit. Létat ale ještě neumí, takže jí kachny zmizely brzy z dohledu. Pak si teprve Ája uvědomila, že retriever má donášet ulovené kachny a ne lovit živé, a tak se vrátila zpět.

Když jsme dorazili do osady Peklo, byl akorát čas k obědu, a tak jsme se všichni posilnili. Jen Ája měla smůlu. Do hospůdky psi nesmí, takže musela být venku a taťka tam byl většinu času s ní, aby nám ji někdo nekradl. Víte, ona je Ája trumbera a asi by se klidně nechala odvést někým cizím.

Hospoda v Pekle je zvláštní. Je plná čertů, čertíků a pekelníků. Jen vedro tam kupodivu není. Ležel jsem si v klidu na lavici jen proto, že mě mamka zabalila do spacího pytle. Jinak bych asi zmrznul. Spousta lidí tam seděla v teplém oblečení. I číšník je určitě jedním z pekelníků. Nevšimnul jsem si, jestli měl také kopyto, ale tvářil se jako čert a byl také tak milý a ochotný.

Po jídle jsme vyrazili zase zpět podél řeky. Táta se snažil Áju přemluvit, aby už se tolik nekoupala, aby jí stačil uschnout kožíšek. Tvářila se, že to chápe, ale jakmile z ní naši spustili oči, hned zase hupsla do vody. Domů jsme tedy jeli: spokojený odpočinutý já, ušlapaní dospělí a hodně mokrý pes :-).

Malé černé kuličky

V pátek začalo babí léto. Bohužel hned v neděli zase skončilo. I tak jsme si ovšem ty dva hezké dny užili. S maminkou jsme byli na zahrádce trhat jeřabiny a načerpat trochu sluníčka.

V pátek jsme tam byli sami, a protože jsme jeli autíčkem, seděl jsem si hezky v sedačce jako král na trůnu. Pozoroval jsem okolní svět přes drobná očka sítě proti hmyzu a vesele si prozpěvoval. Občas se mi sice pod síťku pokusila vetřít vosa, ale můj obranný štít byl dokonalý. Černožluté bojovnice tak odlétaly s nepořízenou. Možná se vracely zpět dloubat do padaných švestek. Pár jich zůstalo schovaných mezi kytičkami v záhonku.

Maminka pilně česala drobné černé kuličky jeřabin. Stála na starých vratkých štaflích a kuličky házela do kyblíku pod sebou. Občas jsem slyšel, jak se kuličky hezky kutálí po gumových chodníčcích mezi záhonky, nad kterými byly štafle postavené. Maminka se totiž ne vždycky trefila do kyblíku. Brzy už měla ruce celé červené od šťávy z jeřabin a vlasy rozcuchané od větví a větru.

Obloha byla jako vymetená, jen ten vítr foukal mocným dechem. Vzpomněl jsem si na říkanku „Foukej, foukej větříčku…“ a v tom najednou vítr opravdu zadul a málem shodil hruštičku… tedy ne hruštičku… ty na zahradě nemáme… maminku. Chytila se větví jeřábu a kymácela se do rytmu větru sem a tam. Nakonec to přežily oba – maminka i ten strom. Štafle se nerozlomily a maminka si nic nezlomila. Domů jsme dovezli tři kyblíky kuliček, pár rajčátek a kytičky do vázy. Z jeřábu pak maminka udělala jeřábový mošt a ještě se chystá svařit jeřabinky na likér.

V sobotu jsme jeli na zahradu ještě jednou. Já jsem jel v kočárku a mamka mě tlačila. Šla s námi taky Ája, i když to občas vypadalo, že jde sama. Běhala si kolem podle svého a když na ni mamka zavolala, tak dělala, že neslyší. Občas si Ája jednoduše dělá co chce. Obvykle pak za to dostane vynadáno, vyklepaný kožich, a pak s rodiči nemluví.

Těsně před posledním kopcem na zahradu jsme potkali babičku na kole. Taky šla na zahradu. Na stromech zbylo trochu jeřábu a ten se musel očesat, než se do něj pustí ptáci. Mamka mě zaparkovala tak, abych na ni a na babičku dobře viděl, s babičkou si vyndaly žebřík a štafle a dotrhaly zbytek jeřábu. Ája jim notně pomáhala. Chodila pod žebříky a vyzobávala ze záhonku kuličky, které se netrefily do kyblíku.

Když jí to hledání přestalo bavit, tak se šla projít po zahradě. Pobíhala po chodníčcích mezi záhonky a strkala čumáček mezi kytky. Možná potkala pár vos, ale žádná ji nekousla. Pak přišla na to, že mamka s babičkou odsypávají natrhané kuličky do velkého kýble vedle kočárku. Tak si k tomu kýblu sedla a obsloužila se sama. Mamka jí na to ale přišla a kýbl odnesla pryč. Ája měla smůlu. Chvilku pak ještě pobíhala a hledala kyblík a nakonec si lehla k mému kočáru a spala. Asi potřebovala pořádně strávit ty hory vitamínu C, které spořádala.

Domů jsme pak dorazili sice unavení, ale odpočatí zároveň. To slunce dělá divy.

Až budu velký

Až budu velký, tak bych chtěl být dělníkem. Budu pracovat pro středně velkou stavební firmu, která provádí zateplování rodinných domečků a budu se mít jako ve vatičce.

Pravda, takový stavební dělník asi vstává brzy ráno, aby mohl být v šest hodin na place, ale v práci jsou na něj hodní. Pokaždé dostane několik dní na rozkoukání, a tak první dny začíná později. Beztak mi vstávání hodně brzy ráno rozhodně nedělá potíže (to maminka je na tom mnohem hůř :-).

Až přijdu ráno do práce, tak si vždycky dám kafíčko, abych se pořádně probral. Trocha práce po ránu člověku rozproudí krev, ale nic se nemá přehánět, tak budu práci prokládat hezky svačinkami (alespoň dvě během dne), k tomu ještě jedna nebo dvě pauzičky na kafíčko a samozřejmě pauza na oběd. Také si musím rozmyslet, jestli nezačnu kouřit, protože to se pak ještě musí přidat minimálně další 3 pauzy extra na cigárko. Ono se to nezdá, ale ten den pak uteče jako voda. Pracovat budu od šesti do čtyř, ale domů budu chodit kolem třetí a v pátek nejpozději ve dvě, abych si užil rodinu.

Čím bych rozhodně být nechtěl je programátor. Vidím to doma. Tatínek také ráno vstává tak, aby byl u počítače obvykle už v šest. Vůbec si ale nedává před prací kafíčko, sváču si dá dopoledne jen jednu a to ještě pouze v případě, že mu ji mamka přinese až pod nos a slupne ji při práci. Na oběd seběhne jen na chvilku a pak zase pracuje až do hlubokého odpoledne. Neustále klape do klávesnice a nebo telefonuje. Když jezdí na porady, tak je to ještě horší. Divím se, že nezapomíná, že má taky mě, Áju a maminku a že při vší té práci ještě najde chvilku jít Áju vyvenčit a pomoct třeba mamce s nákupem.
Kde pak… já se zařadím mezi pracovitý dělný lid…

Jak nám začali zateplovat dům

Už zase máme doma veselo. V pondělí vypukla nová velká akce. S heslem „Bourej a nič!“ k nám nastoupila skupinka čtyř mužů s trubkami a nářadím. Původně mamince jejich šéf vyhrožoval, že budou pracovat od rána do noci (tj. od šesti do čtyř), ale situace je poněkud jiná. První den dorazil nejprve šéf skupiny, ale to bylo až okolo osmé, a zbytek skupiny se pomalu dostavil později. Nevím přesně v kolik, protože jsem byl s mamkou a tátou na finančním úřadě (viz. můj předešlý záznam o dalších vyděračích). Ve dvě hodiny už byli zase pryč. Druhý den dorazil šéf v sedm a zbytek v osm. Pomalu se zlepšují :-).

Z trubek začali stavět lešení okolo domu. Asi byly ty trubky moc těžké, protože se lešení dostavovalo ještě druhý den. To už jsem si ale užíval jen já sám s mamkou. Táta nás totiž nechal doma a odletěl pracovat do Petrohradu. Ani se mu nedivím. Druhý den totiž začali dělníci demolovat dům a dělají u toho obrovský rámus.

Už třetí den strhávají azbestovou omítku, obouchávají obklady a trhají dřevěná prkna. Párkrát mě ty rány probudily a chvílemi jsem dokonce dostal strach, že se nám probourali do domu. Naštěstí ale domeček zatím drží a stojí. Jen je na něj smutný pohled. Je takový nahatý.

Ani Ája z toho bourání není moc nadšená. Snaží se hodně spát a rány nevnímat, ale občas sebou trhne, vyskočí a začne štěkat. No ano, Ája také umí štěkat! Bohužel takhle občas štěká i v noci. Asi se jí nelíbí, že máme před okny lešení. Jednou v noci dokonce mamku tak vystresovala, že šla mamka s pohrabáčem kontrolovat, jestli nám někdo nevlezl do domu. Protože ji Ája už před tím asi dvakrát probudila, chodila pak maminka celý den s obrovskými pytli pod očima.

Hned první den prací maminka dala pánům jasně najevo, že u nás to nebudou mít jednoduché. Jeden z nich v deset hodin, kdy si dělali první kafé pauzu, kouřil. Mamka ho viděla, takže mu donesla hrnek, který dává kouřícím návštěvám místo popelníku. Ostatní se smáli, že dělá moc dobře, protože by jí jinak házel špačky po zahrádce. Jsem zvědavý, kolik jich mamka najde, až dělníci odejdou, protože hrníček nechali vzadu na malé zahrádce ale pracují hlavně vepředu.

Taky se trochu bojím, že až budu umět chodit, tak si nebudu mít kde hrát. Rodiče mi pořídili malou, ale hezkou zahrádku, kde se dá běhat po trávě, lézt do záhonků a skákat na pískovišti. Tedy dalo. Teď máme všude stará prkna, pytle s odpadem, nářadí a prach. Vypadá to tu jako po boji, tráva je slehlá, v záhonku jsou vysypané hřebíky a pískoviště zmizelo docela. Ája je celá nešťastná, že ani nemá kam jít udělat loužičku a maminka už se na to taky nemůže dívat. Táta se zhrozí, až se vrátí. Už aby to bylo všechno hotovo!

Vyděrač kam se podívám

Tak už je to tu zase. Pamatujete, jak jsem psal o vyděračích? Už jsem pomalu zase začal vybalovat medvídky a chrastítka, protože se zdálo, že jsou všechny problémy zažehnány. Dokonce tatínkovi došel i dopis, ve kterém právník potvrdil, že to byl omyl.

Pocit klidu a bezpečí byl ale rychle pryč. Došel totiž další vyděračský dopis. Obálka s červeným pruhem dorazila tentokrát k babičce a dědovi. Byl ovšem adresovaný mamince a opět vyhrožoval exekucí. Tentokrát jej neodesílala Česká televize, ale finanční úřad.

Babička z toho byla chudák celá špatná. Říkala, že jestli by se snad někdy obávala exekutora, rozhodně by to nebylo kvůli mamince. Dopis nám poslala emailem, aby měla maminka nad čím uvažovat přes víkend.

Maminka pak opravdu celý víkend přemýšlela, co se vlastně stalo. V pondělí jsme hned ráno vyrazili na procházku na finanční úřad. S maminkou a tatínkem jsme se párkrát projeli výtahem, prošli několik kanceláří a strávili minimálně hodinu s tou paní, která nám poslala ošklivý dopis k babičce. Nakonec se všechno vysvětlilo a paní vyděračka uznala, že má tatínek s maminkou pravdu a že opravdu nemají žádné dluhy. Dalších dvacet minut se s ní pak dohadovali, že chtějí nějaké potvrzení. Paní si myslela, že má rodiče na háku a že žádné potvrzení rozhodně nedá. Na mého tatínka ale byla krátká. Řečičky o tom, že se potvrzení v těchto záležitostech nedává tatínek s klidnou tváří Charlese Bronsona smetl ze stolu s tím, že mají rodiče nárok minimálně na zápis o ústním jednání. Nakonec jsme si domů tento zápis, ve kterém bylo řečeno, že finanční úřad požadoval peníze neoprávněně a že maminka žádné dluhy u tohoto úřadu nemá, opravdu donesli. Paní kontrolorka má teď asi těžké spaní a v dáli nočních můr slýchá harmoniku :-)

Domů jsme pak dorazili na poslední chvíli – tak tak abych dostal najíst. Hlad už se začal hlásit po cestě.

Tatínek pak sebral batoh a tašku, zamával nám a byl pryč. Ještě že mi doma zůstala alespoň maminka.

Televize – můj kamarád

Mám prima rodiče, kteří mě mají rádi, ale občas jim prostě nerozumím. Tak například včera. Mamka mi dávala odpolední svačinu a pustila si k tomu zprávy v televizi. Máme teď totiž novou krabičku pod televizí – rodiče tomu říkají satelit – a na rozdíl od té původní krabičky nám poskytuje také české programy jako ČT24 a podobné legrace.

Mamka si tedy pustila zprávy na ČT24 a mě si dala na ruku tak, abych na televizi neviděl. Nechápu, proč mi nechce dopřát pohled na pohyblivé obrázky, když sama na ně koukat může.

Snažil jsem se vykroutit si krk, flaška mě docela přestala zajímat, a kopal jsem do mamky tak dlouho, až se mi opravdu podařilo mrknout na obrazovku. Bohužel maminka je vnímavá a hned jí došlo, o co mi jde. Jednoduše televizi vypnula a bylo po legraci. Místo toho, abychom byli oba dva spokojení, jsme měli oba dva smůlu.

Podobný souboj už jsme sváděli i s tatínkem. Barevné olympijské kruhy, spousta svalovců a žen vypadajících jako muži, hudba, výkřiky a jiné různé zvuky … to všechno bylo v telce a tatínek se na to díval. Maminka pobíhala vedle s žehličkou kolem žehlícího prkna a zařizovala mi čisté oblečení. Ležel jsem proto tatínkovi na klíně a snažil si žužlat prsty. Táta je horší než mamka, taky mi to nedovolí a ještě mi schovává ručičky, abych je do pusy nemohl dostat. Po chvíli mě přestal boj o ruce bavit a uvědomil jsem si, proč vlastně ležím zády k televizi. Ona byla puštěná a já jsem o tu zábavu měl přijít.

Tak začal nový boj. Nejprve jsem se nenápadně otáčel, ale táta mě prokouknul. Tak jsem na to šel od jinud. Dělal jsem jako bych se náramně zajímal o jednu hračku a jakmile mi ji tatínek začal podávat, otočil jsem se. Není to žádná legrace, ale já to zvládnul. No a co myslíte, že táta udělal? Otočil mě zpátky a to ještě tak, abych na tu telku opravdu neviděl ani kouskem oka. Ještě že mám tak pružný krk. Sice jsem si málem ukroutil hlavu, ale přesto jsem viděl. Tedy zase jen chvilku. Táta mě ještě jednou otočil a když viděl, že se točím zpět jako slunečnice za sluncem, tak mě jednoduše odnesl a bylo po koukání. Mám já to ale život :-(

Rostu jako z vody

Dneska jsme zase byli s maminkou u paní doktorky na prohlídce. Musela zkontrolovat, jestli rostu jak mám.

Nejprve jsme se na chvilku zastavili v kanceláři ve městě, kde se mamka marně snažila nahrát nějaký antivirový program na jednom z počítačů – obávám se, že mě tato akce čeká ještě jednou. Trochu se u toho vztekala a málem zapomněla, že bych měl dostat svačinu. Musel jsem se hlasitě připomenout. Po jídle jsme pak hned vyrazili.

V čekárně bylo docela živo. Vedle mě bivakovala nějaká pěkná kočka v šatičkách s myší přes celé bříško a měla tam všude rozházené spousty hraček. Chrastila s hračkami a kopala nohama… občas trochu křičela (asi ji to čekání nebavilo) a nebo se hihňala na svojí mámu. Nutno dodat, že její máma mnohem víc obdivovala moje kukadla nežli řev a smích své dcery. Já byl jako obvykle stoicky klidný a rozdával zářivé úsměvy na všechny strany. Až se mamka divila :-).

Mimo holek (usmíval jsem se postupně na všechny) tam byl taky jeden kluk, ale dělal jsem, že mě moc nezajímá. Jen po očku jsem ho pozoroval… bylo mu už 6 měsíců a uměl sedět! Musím se přiznat, že jsem mu ve skrytu duše záviděl. Tohle tak umět! Kam já bych všude dosáhl… :)

Když na nás konečně přišla řada, vklouzli jsme rychle do ordinace. Sestra mě jako obvykle zvážila a změřila. Vážím už 6,25kg a měřím 61cm. Věděl jsem už dávno, že rostu, protože se už nevejdu do některého oblečení. Hlavně jednoho trička s modrými proužky a medvídkem mi je líto, bezvadně se nosilo.

Představte si, že si na mě mamka stěžovala. Práskla, že si strkám ruce do pusy, a doktorka se mi smála. Poradila mamce, že mi má dávat do ruky hračku, aby mi ruce zaměstnala. Jen prý abych si na ty prsty v puse nezvykl! No jo, ono se to lehce řekne, ale když ony ty hračky jsou všechny nějak moc těžké!

Pak už paní doktorka jen konstatovala, že jsem úplně zdravý, a za chvíli jsme byli zase venku z ordinace. Bohužel mi ještě před odchodem trochu pokazila náladu, protože mě postrašila, že mi bude další návštěvu opět ubližovat – čeká mě další očkování.

Cestou domů jsme se zastavili v obchodě a mamka mi koupila novou hračku. Je to chrastítko ve tvaru velkého plastového zavíracího špendlíku a je docela lehké, takže se mi dobře drží v ruce. Občas se s ním šťouchnu do oka nebo bouchnu do hlavy až to zaduní. Ale trocha tréninku to spraví. Jen mám teď občas dilema. Nevím, co dříve strkat do pusy, jestli hračku, dudlík a nebo prsty. Prstíky totiž chutnají nejlépe, ale mamka s tátou mě hlídají :(

Začínám být nebezpečný

Jsem moc šikovný, ale maminka tvrdí, že pomalu začínám být sám sobě nebezpečný.
Začalo to minulý týden, když jsem si sám poprvé držel flašku s čajem. Čaj mi moc nechutná, ale s flaškou jsem si užil spoustu legrace. Sice má speciální dudlík, abych čaj nerozléval všude kolem, ale úplně nepropustný není, takže jsem byl nakonec jako vodník. Navíc se dá tím dudlíkem trefovat nejen do pusy, ale také do očí. Jen musím posilovat ruce, protože se u toho zatím rychle unavím.

Mnohem nebezpečnější sám sobě jsem se ale stal v pátek. Začal jsem se překulovat! Maminka zrovna překládala něco docela nezábavného a já jsem ležel vedle ní na velkém pracovním stole a snažil se utrhnout ucho plyšovému pejskovi. Pak mě to ale přestalo bavit a hodil jsem psa na zem. Mamka to viděla a shýbla se pro něj. Toho momentu jsem využil a začal se převalovat. Když se mamka zase zvedla, ležel jsem na boku, spodní část tělíčka byla úplně přetočená a jediné, co mi ještě překáželo, byla spodní ruka. Ze stolu jsem se podívat dolů nemohl, protože mě mamka dává zbytečně daleko od kraje… budu se muset naučit plazit.

Překulování pilně trénuji. Hned v sobotu jsem ho hezky v plné parádě předvedl také tátovi. Už mi to docela jde, jsem mrštný a techniku jsem zvládnul dobře. Tedy až na jednu drobnost. Nechápu, proč musí mít mimina dvě ruce. Na překulení jedna docela stačí a ta druhá jen a jen překáží. Jinak to je brnkačka – prohnu se v zádech jako luk, přehodím nohy přes sebe a zakloním hlavu jako bych si ji chtěl vyvrátit. Nedokážu se ale převalit přes spodní ruku. Obvykle po nějaké chvíli ztratím trpělivost a začnu řvát. Mamka mi pak pomůže, já se dokulím na bříško a je na chvilku klid.

Včera jsem se dokonce pokusil o double. Na bříško mě dostrčila mamka, ale já nezahálel a hned se zase zaklonil a šel jsem do další vývrtky. S tím ale můj doprovodný tým nepočítal a nebylo kolem mě dost prostoru, takže mě mamka musela odsunout. Úplně mi tím rozhodila soustředění a bylo po koulení.

Chápu, že výkony ještě nejsou dostatečné na zlatou olympijskou medaili, ale když budu dostatečně trénovat, tak možná zvládnu i piruetky. Máma s tátou se zatím bohorovně baví, když jim své dovednosti předvádím. Ono jim totiž ještě nedochází, že po překulení přichází lezení a to už se budu bavit hlavně já :)

Mé první setkání s vyděrači

Dneska bylo doma boží pozdvižení. Dopoledne přišla pošťačka a přinesla zajímavou obálku. Tatínek se o ni taky hodně zajímal. Prohlížel si ji z obou stran. Prý se tomu říká „s doručenkou“. Když ji otevřel, tak chvíli procházel papíry, které byly uvnitř a pak jen nevěřícně kroutil hlavou.

Maminka si od tatínka ty papíry také půjčila a pak také jen kroutila hlavou a několikrát zopakovala „to se mi snad jen zdá“. Mně je ale oslintat nedali.

A co že to přišlo? Vyděračský dopis. Jen ho nepsali únosci, ale právník a navíc jménem České televize. Píše se v něm, že tatínek dluží televizi více než deset tisíc korun a zároveň se má přihlásit mezi další poplatníky. Tatínek ale nepodniká v oblasti oprav a prodeje televizí a koncesionářské poplatky platí jako každý.

Celý den se pak tatínek snažil dovolat na dotyčného právníka, aby z něj vymámil potvrzení, že se jedná o omyl a že nikde nic nedluží. Nakonec se s tím právníkem domluvil a snad ten dopis dokonce i pošle, to se uvidí.

Dnešní svět je podivný. Dokonce i veřejnoprávní televize se staví do jedné řady s podloudnými vyděrači a vymáhači dluhů. A dobrovolně! A za peníze nás všech! Začínám se bát o své plyšové kamarády. Co když u nás jednou zazvoní podivný týpek se žlutými nálepkami a přijdu o všechno? Kde pak budu spát? S kým si budu hrát a v čem se budu koupat?

Nový dudlajs

Ač ještě nemám žádné zoubky, už jsem zvládnul úspěšně zlikvidovat dva dudlíky. Ono se to nezdá, ale i v dásních mám stisk jako velký a silný krokodýl. Nic naplat, maminka mi musela koupit nový dudlík.

Prošli jsme spolu několik obchodů, než mamince došlo, že to nebude tak jednoduché. Nakonec mi koupila takový docela pěkný oranžový dudlík – „městský“. Má totiž obrázek dráčka, kterého má naše město ve znaku. Stál spoustu peněz a vypadá suprově. Uvidíme, jak dlouho vydrží, než ho rozžužlám.

Pár dní na to jsme narazili v jiném obchodě na dudlíky sice na cumlání dobré, ale jejich design nic moc. Jeden je červený a druhý modrý. Hlavně ten modrý ležel mamce pár dní v žaludku. Když je totiž kupovala, byly oba zabalené v jedné krabičce a ten modrý nebyl pořádně vidět. To, že je na něm vyobrazená velká rudá pěticípá hvězda jsme zjistili až doma. Asi dva dny se na něj maminka dokázala dívat, ale nakonec to nevydržela. Přelepila hvězdu samolepkou s medvídkem v kulichu.

Maminka měla původně v plánu mi dudlík dávat co nejméně a pokud možno vůbec. Pomohl jsem jí ale změnit názor. Asi před týdnem jsem si začal cucat prsty. Občas strčím do pusy skoro celou ruku. Jindy zase jen dva prsty – ale zato tak hluboko, že málem páchám sebevraždu. Mamince se nelíbí ani mé rozmočené prstíky ani dávivé zvuky, které občas vydávám. Proto mi už dudlík dává dobrovolně a bez nátlaku.

Bojuji proti ní vlastními prostředky. Plivu dudlíky na všechny strany, nejlépe tak, abych je hned zalehl a mamka je nemohla najít. Taky jsem se naučil vstrčit prstík pod dudlík a z pusy ho vytáhnout. Obvykle pak použiji i druhou ruku. Když jsem hodně šikovný, stačí mi dudlíkem dvakrát zamávat a je pryč. Posledně mi pomohla i Ája, která pobíhala kolem postýlky. Na dudlík si jednoduše lehla, a když mamka lezla po čtyřech kolem a hledala ho, Ája se jen vesele usmívala a vrtěla ocasem. Hodná holka! Uvidíme, kdo z nás vydrží déle :-)

Vyčůraný Martínek

Dneska jsem si zase užil spousty legrace. Začali jsme ráno. Mamka měla spoustu obíhání po městě a protože to vypadalo, že bude pršet, tak jsme vzali auto místo kočárku. Ája chudák musela zůstat doma.

Nejprve jsme vyrazili do zdravotní pojišťovny. Mamka byla doslova nadšená, protože našla místo. Nadšení bohužel trochu opadlo, když zjistila, že je vchod do budovy zatarasen a na dveřích je malý kus papíru s nápisem: „Použijte zadní vchod“. Tak nám nezbylo nic jiného, nežli celou budovu obejít, abychom našli správné dveře. Ještě štěstí, že jsme vyrazili autem, protože do budovy vzadu vede dlouhé schodiště. Tam by asi sotva kočár projel.

Další překvapení na nás čekalo ve třetím patře u dveří zdravotní pojišťovny. Změna pracovní doby. Ještě nedávno začínali už v 7:30, ale teď tam na nás novotou svítila tabulka s posunem na osmou hodinu. Patnáct minut jsme si tedy počkali. Obvykle mi čekání nevadí, ale trochu mě znervózňovalo to fičení. Jako by se po chodbách proháněla meluzína. Venku opravdu začalo dost pršet ještě než jsme všechno vyřídili, ale do auta jsme proběhli v relativně příznivých povětrnostních podmínkách.

Po této epizodce jsme vyrazili na kontrolu mých kyčlí. Už třetí, když nepočítám nultý „ročník“ tj. scan kyčlí v porodnici. Tentokrát jsme nejeli do nemocnice jako v květnu na ultrazvuk, ale na polikliniku. Tam už jsem také jednou byl. Asi před měsícem. Zprávu měl ten nepříjemný doktor napsanou ještě před tím, nežli jsme vkročili do jeho ordinace.

Teď už jsem dost velký, a tak jsem dostal svou první dávku rentgenového záření. Nejprve jsme čekali v čekárně jako posledně. Vyšla ale jiná sestra a poslala nás na rentgen do suterénu. Maminka mě dle pokynů chlapíka, který ten ohromný přístroj obsluhoval, svlékla. I plínku mi sundala. Ona sama dostala takovou dlouho těžkou zástěru. Pak mě chviličku podržela na stole, než mě přístroj ozářil – to byla jen chvilka – a pak rychle obléknout. Jenomže za chvíli chlapík přišel s tím, že to nějak nefungovalo, a tak mě musela maminka svléknout znovu. Kvůli nějaké chybě jsem dostal hned druhou dávku Rentgenových paprsků. Ještě štěstí, že tam měli takové příjemné teplíčko. Já byl zase bez plínky. Mamka mě držela za nohy, aby byl obrázek hezký, ostrý. Přístroj mě znovu prosvítil a chlapík už už volal, že mě může maminka obléknout. Já byl ale rychlejší a už zase jsem byl vyčůraný :-).

Počůral jsem nejen ten stůl, ale taky maminku. Tedy spíše tu dlouhou těžkou zástěru. Mamka jen hbitě schovala špičky, aby neměla mokré boty, a tak to šlo na zem. Musím podotknout, že maminka toho chlápka varovala, že už jsem to sice dlouho neudělal, ale že občas čůrám na lidi. Proto když to viděl, dal mamince bez řečí papírové ubrousky, aby mě vysušila a ještě to po mně sám uklidil a u toho se smál, že se mu něco takového už dlouho nestalo.

S rentgenovým snímkem jsme vyrazili zpátky do čekárny nahoře. Tentokrát jsem šel k jinému doktorovi, který byl mnohem mladší a milejší. Na rozdíl od kolegy mě řádně prohlédl, i ponožky musely dolů, aby viděl, jak jsem na tom s chodidly. Díval se i na kyčle, ale protože ho mamka varovala, tak to byla rychlovka a plínku jsem měl zpátky coby dup! Až do čekárny byl slyšet jeho veselý smích, když mu mamka popisovala co se stalo o tři patra níž. Stejně už bych asi neměl střelivo :). Pak ještě prohlédl snímek a řekl, že kyčle mám úplně zdravé a už k němu nemusím.

Tady bych mohl končit, ale ještě bych měl jednu příhodu. Tu ale znám jen z vyprávění - sice jsem byl přítomen, ale všechno jsem prospal.

Po návštěvě doktora jsme jeli ještě nakupovat. Jídla bylo jen trochu, ale mamka mi koupila zásobu plínek. Všechno šlo hladce až do chvíle, kdy jsme dorazili k pokladnám. Z deseti pokladen byly v provozu jen tři a u každé byly dlouhatánské fronty. Když jsme se po asi deseti minutách dostali už na dohled pokladní, začala se před nás se sebevědomým výrazem ve tváři hrnout starší paní. Za námi stálo ve frontě minimálně dalších deset lidí, a tak mamka paní jen upozornila, že fronta nejde z boku, ale rovně – tj. za námi mezi chladícími boxy. Jako by píchla do vosího hnízda. Ta ženská začala láteřit, že prý jí ujede autobus, že je stará a má nárok… málem mamku přetáhla tou holí, o kterou se opírala. Maminka jí jen s úsměvem řekla, že to je sice hezké, ale že každý máme něco. Ona má sebou dítě (tedy mě :), ostatní třeba pospíchají zpět do práce, k lékaři, nebo jsou prostě unavení a chtějí domů. Nicméně kdyby byla paní slušná, tak ji požádá, jestli by nemohla jít dopředu, že pospíchá na autobus. Trochu slušnosti dělá divy. Nadávat si ale rozhodně nenechá. Ta žena zase začala lamentovat a že prý už mám mamka držet kušnu a kdesi cosi… nicméně vycouvala… a v zápětí si vozík nastrkala za mamku. Ta paní, co stála za námi, tolik kuráže neměla, takže se nechala předběhnout.

Kvůli té ženštině ale vznikl pořádný šrumec, protože se za ní samozřejmě začala tvořit další fronta a za chvíli už stály fronty dvě. To už ale nebyl náš problém, my jsme rychle vyjeli z obchodu a hurá domů. Když jsme vyjížděli z parkoviště, bylo vidět tu čarodějnici, jak se s druhou babou přebíračkou vesele baví na zastávce. Chuděra určitě na ten autobus běžela, že jí hůl nestačila.

Můj první den bez rodičů

Sobota začínala velmi slibně. Vzbudil jsem se, jak je mým zvykem, v šest ráno a celkem rychle se mi podařilo mamku probrat k životu, aby mě přebalila. Pak jsem si dal snídani a poté jsem předpokládal, že se jako obvykle přesuneme zpátky do ložnice, abych probral ještě tátu a aby tam mamka okamžitě zase usnula. Táta sice dokáže spát i přes mé brebentění, ale nevydrží to moc dlouho :).

Do ložnice jsme sice došli, ale maminka mě překvapila. Jindy totiž usne do pěti minut, ale tentokrát zůstala vzhůru. Před sedmou už jsme byli zase všichni na nohou – všichni včetně psa. Začal jsem větřit dobrodružství.

Na stole v kuchyni se postupně objevily čtyři tašky (tři z toho obsahovali věci pro mě) a pracovní oblečení (to pro mě naštěstí nebylo). Po snídani taťka ještě vyvenčil Áju a já jsem mamce asistoval při stěhování všech těch věcí do garáže. Asi deset minut zápasila s mým kočárkem, ale nakonec ho nacpala do kufru malého autíčka. Sice nešlo úplně zavřít zadní dveře, ale jen o kousek. Jasný důkaz vítězství ducha nad hmotou :).

Do našeho malého autíčka se postupně nacpal nejen můj kočár, ale také všechny ty tašky, pracovní oblečení, batoh s proviantem, a pak samozřejmě rodiče a já v autosedačce. Ája musela zůstat doma, protože už na ni místo nevybylo. Dovnitř se nevešla a na střeše by ji nebylo k čemu připevnit.

Byl jsem velmi zvědavý, kam že to jedeme a co budeme dělat, ale rodiče mi zkazili náladu. Dojeli jsme jen k babičce a dědovi a tam většinu věcí (včetně mého kočáru) z auta zase vysoukali. Byl jsem odevzdán babičce a rodiče si s klidným srdcem odfrčeli za zábavou sami.

Celý den jsem pak strávil opuštěný u babičky a dědy. Choval jsem se vzorně, protože oni za to přeci nemohli, že mě rodiče v už tak ranném věku klidně opustili. Byl to můj první den bez obou rodičů. Byl to takový příjemný, ale klidný den.

Mamka s taťkou se vrátili až pozdě odpoledne. Máma byla celá flekatá (jako Dalmatinec, kterého vídám při procházkách v jedné zahradě) a byla cítit vyjetým olejem. Taťka se zdál na první pohled prací nepoznamenaný, ale já jsem ho odhalil. Měl sebou svou pracovní kombinézu, a když ji mamka uklízela, jasně jsem viděl zelenou barvu od čerstvě posekané trávy kolem kotníků.

Rychle mě a všechny mé věci opět naložili do auta a pádili jsme domů. Cestou tam řídit táta a mamka mu do toho pořád mluvila. Táta má totiž ve zvyku řezat zatáčky, takže se nám nakonec samozřejmě otevřely zadní dveře a on je musel jít zavřít, aby nám nevypadl kočár. Jinak to ale byla příjemná změna. Obvykle jezdím vpředu v autě jen s mamkou. Zpátky pak řídila mamka a jela jako obvykle opatrně až, řekl bych, pomalu. Zadní dveře se jí ale otevřely už po pár metrech a taťka to samozřejmě okomentoval jak se patří. Řekl jsem si, že se pomstím za to, že mě tak opustila a přidal jsem svou trošku do mlýna. Pěkně jsem vypustil trochu odpolední svačiny pusou ven. Tohle dělám pořád, ať zrovna ležím doma v postýlce, nosím se na rukou, a nebo jedu v autě. Tentokrát jsem si ale vybral vhodný okamžik a ta asociace byla jasná :).

Jinak jsem byl ale smutný. Takové legrace jsem si s nimi mohl užít, strkat ručičky do oleje a patlat ho po sobě i po mamince, plést se tátovi před sekačkou a rozhazovat trávu na míle daleko. Místo toho jsem strávil den usmíváním se na babičku a dědu. Nebylo to zlé, měl jsem se dobře, ale jen co povyrostu, už se takhle odložit nenechám. Pojedu si tu legraci užívat s nimi.

Jak tatínek lovil hesla

Můj tatínek má rád hesla. Má je všude. Nemyslím ta politická… hesla bezpečnostní. Nějak jsem nepronikl do složitých systémů, podle kterých je vytváří, a tak se obávám, že se mu asi nikdy do jeho počítače nebudu schopný vloupat.

Má to ale i své světlé stránky. Nedávno nás s maminkou díky jednomu heslu bavil dva dny. To jsme takhle seděli v pracovně a já jsem si to zrovna užíval, protože jsem se krmil. Tatínek seděl u svého počítače, tvářil se zarputile a mluvil tím svým divným počítačovým jazykem, kterým se chválí, když mu to opravdu jde. Potřeboval totiž nějaké soubory, které si před tím zaheslil.

Tatínek je moc dobrý ve vymýšlení hesel. Natolik, že je občas nedokáže rozlousknout ani on sám :). A tak tam seděl a špačkoval. Maminka se mu u toho moc smála. Víte, ona má s hesly své vlastní zkušenosti. Ještě že její banka podporuje odblokování účtu po telefonu, když se do svého hesla netrefíte :))).

Když jsem už byl dávno najedený a chystal jsem se jít spát, táta pořád ještě seděl v pracovně a snažil se prolomit ten tajný kód. Marně.

Dva dny jsem pak tatínka moc neviděl. Trávil hodně času v pracovně a myslím, že toho ty dny také moc nenaspal. Občas jsem ho jen zahlédl u oběda. Ája chodila smutně kolem vodítka, protože s maminkou chodí ven jen po dobrých cestách po kterých projede kočár, zatímco s tatínkem se vydává na pořádné výpravy. Tatínek si toho ale ani nevšiml.

Až třetí večer se to podařilo. My už jsme s maminkou skoro spali – já v postýlce a maminka jako obvykle nad knížkou. Táta vtančil do ložnice s vítězným pokřikem, že Ája dokonce i zvedla hlavu, a volal na celý dům: „Dostal jsem ho, dostal jsem ho… hurá!“

Bitva byla dobojována, táta vyhrál… ovšem vyhraná bitva ještě neznamená vyhranou válku. Podívejte se, jak to dopadlo s Napoleonem… to by ho u Slavkova nenapadlo. Tatínek totiž ten soubor bude zase brzy potřebovat :)

Drak

Dneska jsem se naučil další prima trik. Trénoval jsem ručičky tak dlouho, až jsem se oběma „zakousl“ do jedné z pověšených hraček – zebry. Držel jsem ji za nohu a trochu s ní škubal. Máma to chvilku pobaveně pozorovala, ale nakonec zebru osvobodila, protože se bála, abych jí neutrhnul nohu. Zebra ovšem visí v kuchyni a hraju si s ní pokaždé, když mi mamka dělá jídlo nebo vaří sobě a tátovi, takže bude ještě příležitost dále trénovat.

Abych novou dovednost hned nezapomněl, zkoušel jsem to taky na chrastítku, které mi dovezla teta Jarka – má tvar dráčka, je celé zelené a zatím jsem o něj moc nejevil zájem. Dneska ale přišlo vhod. Omotal jsem prsty kolem jednoho konce a zatnul je. Pak jsem vymrštil ruku…. a dloubnul jsem se do oka. „Auuuuu“… bolelo to řádně, takže jsem se samozřejmě rozplakal. Za chvilku to ale přešlo a mamka mi ukázala, jak to pořádně držet, chytnul jsem tedy draka trochu níž a začal s ním škubat. To už bylo lepší. Občas mi sice spadnul, obvykle na bříško, ale mamka mi ho ještě párkrát podala. Než mě to přestalo bavit a zaměřil jsem se spíš na plínku, co mám pod hlavou, stačil jsem ještě párkrát draka zahodit, a pak se rozbrečet, než mi ho mamka zase dala zpátky.

Jo abych nezapomněl – ruce se dají primově strkat od pusy, ožužlávat a cucat. Lepší než dudlík… Na to už jsem ale přišel dávno :)

Návštěvní den

Poslední dobou nic nestíhám. Dokonce i svůj blog zanedbávám. Musím totiž hlídat rodiče a dávat na ně pozor. Občas je to docela namáhavá práce. Nechápu, jak to andílci strážní všechno stihnou.

Tak třeba o víkendu jsem měl práce nad hlavu. Nejprve jsem dělal stavební dozor. U babičky a dědy na zahrádce se natírala chata. Babička s dědou sice udělali většinu práce, ale ty nejnebezpečnější úseky zůstali na taťkovi, a tak tam balancoval na žebříku. Až z toho šla hlava kolem. Nicméně táta je docela šikovný, takže ještě nejsem sirotek.

Mnohem větší strach jsem měl o mamku. Tedy hlavně o její prsty. Stříhala živý plot takovými těmi elektrickými nůžkami. Jednou měla hodně na mále, ale naštěstí to dopadlo dobře. Dokonce ostříhala plot nejen na naší straně (tedy až na vršky toho nejvyššího, protože nemáme doma chůdy :)), ale dokonce i kus u sousedů. To jsou ti sousedi, kteří vedle nás už více jak rok nebydlí. Mamka chtěla z jejich strany ostříhat vršek, ale plot byl tak přerostlý, že si ho musela nejprve ostříhat z boku, aby se vůbec k němu dostala. Až na jedno štípnutí komárem a požahání od kopřiv, které tam mají všude se vrátila naštěstí celá.

Hlídat musím i Áju. Na procházkách je ráda samostatná a občas strká čumák kam nemá. Tuhle jsme třeba byli nakupovat. Tedy mamka nakupovala a my s Ájou poslušně čekali venku. Po cestě zpátky jsme to vzali delší cestou, aby si to i Ája užila. Při cestě je také sportovní areál, který je neustále otevřený a u každých dveří velká cedule „Zákaz vodění psů“. My vždycky chodíme jen kolem, rodiče sice po Áje uklízí, ale proč se rozčilovat.

No a Ája tentokrát strčila hlavu do jedněch vrátek. Asi tam byl před ní jiný pes, tak si chtěla očuchat vzkazy. Jakmile ale zmizela půlka její hlavy za vrátky, ozvalo se odněkud velice hlasité láteření. Moc jsem tomu nerozuměl. Nějaký starší pán mluvil jazykem, který táta používá, když sedí u počítače a něco mu nejde. Mamka mi pak vždycky říká, abych to neposlouchal, že to není nic pro děti – asi nějaký složitý programovací jazyk. Zatím jsem to vždycky úspěšně zapomněl, budu tomu muset věnovat více pozornosti.

Ten pán neustále ukazoval na ceduli. Ája, jakmile ho zaslechla, vytáhla hlavu zpoza branky a vrátila se k nám na chodník. Mamka se tomu pánovi snažila vysvětlit, že je Ája sice hodně chytrý pes, ale na rozdíl od Maxipsa Fíka zatím ještě neumí ani číst, ani hrát šachy. On to ovšem asi nepochopil, protože dál mluvil tím cizím jazykem. Tak jsme šli prostě dál.

Áje to ale nestačilo a nedaleko od našeho domu se vypravila sama na návštěvu. Před pár měsíci, to jsem byl ještě u maminky v bříšku, viděla Ája za plotem jednoho domu velkého retrievera – Montyho. Běhali spolu chvíli podle plotu a Monty tak mocně fňukal, že jeho páníček vystrčil hlavu z okna a pozval Áju i s mamkou na zahradu, aby se mohli psi proběhnout. Áje se to moc líbilo, domů přišla jako čuník, a očividně si to pamatovala. Kdykoliv jsme šli kolem toho domu, očichávala plot. Tentokrát byla ale otevřená branka a Ája ihned vyrazila dovnitř. Mamka mě musela zaparkovat na chodníku a vypravit se za ní. Monty seděl u domovních dveří, bohužel zavřený uvnitř, a fňukal. Dveře byly částečně prosklené, tak jsem viděl, jak tam ten hafan smutně sedí. Mamce dalo dost námahy přemluvit Áju, aby šla s námi domů. Vůbec se jí nechtělo. Nakonec zvítězila hrubá síla.

Jinak je ale Ája docela hodný pes. Pokud si zrovna nehraje na zahradníka (ráda připravuje například díry na sázení nových keříků, ale rodiče pro její zahradnickou vášeň nemají pochopení) polehává doma a spí. Nejraději je na zahrádce nebo na balkoně a pozoruje svět. Občas zaštěká, jindy přijde a oblízne mi nohy, když má příležitost, a hlídá domácnost. Už se moc těším, až spolu budeme běhat a zlobit rodiče.

Modrá je dobrá

Už se ze mě stává velký kluk. To se pozná, protože mamka pomalu odkládá první sady oblečení. Taky si už začínám broukat a povídat s kamarády "oběšenci", které mám pověšené v postýlce. No a v neposlední řadě v noci spím. Včera jsem poprvé vydržel celou noc a probral jsem se až v půl páté. To je docela úspěch. Mamka se teď modlí, aby mi to vydrželo.

Vstávání v noci má své kouzlo. Táta teď riskuje klid, a tak spíme v jedné místnosti všichni čtyři. Áje je to jedno, ta spí jako zařezaná, ale taťku obvykle vzbudím, když chci jíst.

Mamka se snaží co nejrychleji vypotácet z postele a vzít mě sebou, aby byly škody co nejmenší. Obvykle se pak nejistým krokem vydáme do kuchyně připravit jídlo, do ložnice přebalit mě, a rychle zpátky do obýváku, kde se pak mamka uvelebí v křesle a já dostanu – konečně – najíst.

Protože si jídlo vychutnávám, a protože se mamka málo kdy opravdu probudí, obvykle u jídla usínáme oba dva. Musí být na nás legrační pohled, mamka zachumlaná v dece na gauči, já zachumlaný v zavinovačce pod mamčinou dekou a občas klesající flaška :-). Nedávno jsme se takhle vyvrávorali z ložnice okolo druhé hodiny a zpátky jsme, k tátovu překvapení, vlezli do pelíšku až ve čtyři. Sice dbám na zdravé stravování, ale můžete mi věřit, že déle než 25 minut nejím.

Dalším jasným důkazem toho, že začínám růst jsou ručičky. Dokážu s nimi docela slušně zachytávat věci. Moc rád tahám mamku za vlasy a za oblečení. Nedávno jsem se mamce pověsil na tričko a nemohla mě sundat. Musel zasáhnout taťka. Jindy jsem zase zachytil mamce flašku s pitím tak dokonale, že jsem se polil a mamka mě musela převlíknout. Asi se mi chtěla pomstít, protože mi dala tričko s růžovým lemováním. Bohužel ta růžová byla docela vidět. A aby toho nebylo málo, mám taky růžové pyžamko. To je naštěstí jen jedno. Snad z toho všeho rychle vyrostu :-). Ono to tričko vypadá hezky, ale když se na vás nejdříve sympaticky zubí sestra u doktorky, a pak najednou řekne mamince „svlékněte si ji, zvážíme ji“, tak to tedy ne. Modrá je dobrá…

Moji kamarádi

Víte co jsou to ručičky? Já na to přišel nedávno. Asi tak před 2 týdny jsem zjistil, že ty bambulky co mám na konci rukou se dají také otevřít a že mám ještě prsty. Ty se moc dobře hodí. Dá se jimi dloubat do oka sobě i případně rodičům, dají se cucat a okusovat, a když je v blízkosti něco zajímavého, tak se to dá chytnout a nepustit. Hlavně vlasy.

Před pár dny mi mamka pověsila do postýlky kamarády oběšence. Jsou čtyři, jsou plyšoví a hlavně se do nich dá báječně bouchat rukama. To se pak celí rozkývou a já jen čekám, až spadnou. Zatím se mi jen podařilo chytit jednoho z nich – opičáka – za cedulku. Mamka bohužel odhalila můj záměr a cedulky okamžitě odstříhala. Stejně ale plánuji, že se s nimi blíže seznámím. Myslím, že jsou příbuzní pipky Pepka, který se mnou sdílí moji tašku do kočárku. Je celý žlutý a má na hlavě pořádného pankáče. Ten je super, dá se cucat. Bohužel i tohle si mamka uvědomila dost rychle, a tak se na Pepka můžu zatím jen dívat.

Kamarádů mám víc. Další jsou kočka a pes. Ti pamatují ještě tátu v plínkách :). S nimi je taky legrace. Hlavně když ležím na lince, zabalený do zavinovačky, a čekám, až budu mít hotové jídlo. Mamka mi je postaví vedle a já tak mohu trénovat ruce. Ještě mám trochu problémy s koordinací, ale už cílím mnohem lépe. Obvykle to odnese kočka. Když dám do rány dostatek energie, tak kočka padne na znak. Dokonce už se mi i podařilo ji odstřelit úplně, takže Ája, na kterou ta kočka málem spadla, utekla na pelíšek.

Pak tu jsou ještě další, ale ti mě zatím moc nezajímají. Mám tu velkého růžového čuníka. Jednou z něho bude super polštář, ale teď mi spíš překáží v postýlce v rozhledu. V druhé postýlce mám měďu. Méďa se bude hodit, ale zatím je ještě moc velký, takže jsme se seznámili jen trochu – ožužlal jsem mu spodní tlapku. Na zbytek si musím počkat, až si k němu budu moci sednout. No a další hromada kamarádů čeká schovaná, takže je zatím znám jen z doslechu. Ovšem už teď se na ně těším.

Jak rostu I

Tak mě tak napadlo, že jsem se ještě nevytahoval, jak hezky rostu.

Když jsem byl asi před dvěma týdny po šestinědělí u doktorky, tak jsem měl 53 cm a 3,8 kg. Dva týdny uběhly jako voda a už mám 4,5 kg. Jen nevím, jestli tam taky nepřibyl nějaký ten centimetr na délku. Máma mě nedokáže změřit, protože kdykoliv vezme do ruky metr, tak se kroutím jako pytel blech.

Ještě chvíli a bude ze mě habán. Jen to má jedinou chybku. Mamku začala pobolívat hlava a krční páteř. Řekl bych, že to má z toho, že mě pořád nosí, tak doufám, že zatne zuby a bolest překoná :-)

Na Bělehrad!

„Na Bělehrad!“, chtělo se mi křičet ve středu ráno, když jsem si hezky hověl ve své autosedačce, jako kdysi Švejk v kolečkovém křesle, a maminka mě cpala na zadní sedačku našeho miniaturního auta. Měli jsme vyrazit s tátou k němu do práce, a pak na nákupy. Protože mi ale mluvení ještě moc nejde, tak jsem prostě jenom křičel.

Nevěřili byste, jak i člověk (tedy moje maminka), který nerad chodí to obchodů, dokáže trávit hodiny tlačením nákupního vozíku mezi regály. Snažila se mi namluvit, že za to můžu já, když musí pořád dávat pozor, abych sedačkou nezavadil o ty lidi, co se motají kolem, dávat dudlík do pusy a tak…

V Tescu jsme byli tak dlouho, že jsem měl možnost obhlédnout zdejší příslušenství. Musím uznat, že mají hezkou „přebalovárnu“, a protože mamka nezapomněla, že se musí jíst a pít, tak jsem si tu návštěvu obchodu docela užil. Jen jsem bohužel objevil jednu nepříjemnou vlastnost mojí autosedačky. Ona docela hřeje a nevětrá, takže jsem byl v tom vedru celý zpocený. Rozhodně v ní nemůžu trávit moc času v kuse.

Z Tesca jsme se přemístili do Makra. Tam měla mamka seznam o hodně kratší a co vím, tak se těšila hlavně na ryby.

Nadšení z výhledu na další nakupování mi zkazili hned u vchodu. Tam, co Vás otravují s ukazováním dokladů a kartičky. Slečna se naklonila přes pultík, aby mohla obdivovat mé krásné oči, a pak s úsměvem rezolutně prohlásila, že „s tím maličkým dovnitř ovšem nepůjdete“. Maminka na ni vyvalila oči. „Proč proboha?“ zeptala se. Slečně zamrzl úsměv na těch tenkých rtech a začala mamce mávat před očima nějakým fasciklem. „Tady to je v obchodních podmínkách. Dětem do 12 let není vstup povolen“. Na maminčin dotaz, kde je tedy dětský koutek, když mají tak prima přístup ke klientům jen pokrčila slečna rameny a otočila se na dalšího zákazníka. Mamka to už dál nerozebírala, nechtěla zbytečně zdržovat ty netrpělivé nakupující, kteří za námi začali tvořit frontu. Losos holt nebude a mamka má na příštích 12 let utrum.

To mi vzalo chuť na další nakupování a mamince asi taky, protože řekla, že to balíme a vyrazili jsme za tátou. Tam jsme v kanceláři zabavili většinu volných židlí, já okupoval velikánský stůl a užíval jsem si houfy fanoušků a obdivovatelek. „Ťu ťu ťu…“ na mě přišli dělat všichni kolegové a já rozdával úsměvy jak filmová hvězda. Táta si tam ťukal něco do počítače, jako to dělává doma, občas si poklábosil se svým sousedem nebo kamarádem z vedlejší kanceláře a tvářil se hodně zaneprázdněně (to já taky umím :-) ). Já se do diskuze moc nezapojoval, jen když jsem chtěl mamce naznačit, že je na čase mě zase nakrmit. Mamka (kupodivu) byla taky většinu času zticha, dala si kafe a když jsem spal, tak si četla tu zajímavou knížku o Číně, co jsme si z ní četli doma spolu. Díky tomu byl taťka docela rychle hotový a my mohli vyrazit domů.

Byl jsem z toho vedra a z autosedačky tak zpocený, že jsem si doma lehnul jen tak. Mamka mě akorát přikryla hadrovou plínkou, aby mi nebyla zima. To se mi mooooc líbilo! Asi se dám k nudistům. Protože jsem ale přeci jen malé miminko, tak jsem to náležitě ocenil. Stejně mě chtěla maminka koupat a praní měla v plánu už dva dny (vždyť víte, že pere ráda :) )

Myslím ale, že teď nějakou dobu nakupovat nepojedeme :(

Návštěva

Posledních pár dní jsem měl návštěvu. Nebojte, nepatřím mezi ty sebestředné děti, které si myslí, že se všechno točí jen a jen kolem nich (od toho tu je slunce – no i když já jsem určitě rozsvítil dříve smutný a fádní život svých rodičů víc, než jen nějaká obyčejná hvězda), ale tentokrát mohu s jistotou tvrdit, že to byla moje návštěva. Přijela se na mě podívat teta Jarka a můj čtyřletý bratránek Matěj.

Přijeli z daleka a tak si to tu chtěli trochu prohlédnout, než dorazí k nám. Projeli se hezky až do blízké (13 km vzdálené) vesničky a zpět. Jen už si teď nejsem jistý, co teta říkala o zdejším okolí, ale asi se jí tu líbilo :). Taky si musím jednou udělat okružní jízdu.

Jak už to tak bývá, choval jsem se naprosto vzorově – byl jsem samý úsměv, samý šprým. A vydrželo mi to docela dlouho. Já se vůbec před cizími snažím ukazovat v lepším světle. To aby viděli, jak jsem na rodiče hodný. Až druhý den už jsem byl z toho nějak unavený a tak jsem si i poplakal. Přetvářka mi zatím ještě tolik nejde, musím víc trénovat. Bez toho to v dnešní světě není lehké, tak abych něco nepromeškal.

Docela jsem si to užil. Nebyl jsem sice pořád středem pozornosti (hlavně ségra Ája neměla chvilku volnou, jak byla žádána), ale to nevadí. Rozhodně jsem nebyl odkládán do koutku. Byli jsme na procházce v té hospodě, kam se máma chystá, že se bude chodit celé léto flákat s kámoškama (to chci vidět :) ) a taky ve městě. Tam už to znám, jezdíme tam každou chvíli. Matěj na tom vydělal apartní hučku a zmrzku, ale tu já bohužel ještě nemůžu. Už abych přestal být mimino!

Zatím co já si užíval pozornosti, Ája by asi občas měla radši klid. Hlavně když bylo to vedro a Matěj si s ní chtěl hrát. Aby ji vylákal na zahrádku, vynesl jí tam všechny hračky. Byla z toho nějaká zmatená, vyběhla za ním a začala všechny hračky sbírat. Nanosila si je na hromádku před vchodem a nakonec si na ně pro jistotu lehla, aby jí je nikdo neodnesl. Myslím, že hračky ubránila :). Na druhou stranu se jí ale jistě líbilo, že se s ní chodil Matěj hodně mazlit a hladil jí po hlavě. Ona se ráda mazlí.

Celé dva dny Matýsek pořizoval pečlivou fotodokumentaci. Má zajímavý moderní styl (občas chybí na fotce hlava, občas se objeví třeba pes bez ocasu a zadních pacek) a jestli bude trochu pilovat, možná to s tím focením někam dotáhne. Myslím, že se mu tu docela líbilo. Našel si chvilku na všechno – mimo focení také na běhání s Ájou po zahradě, hraní karet a člověče, ježdění na klouzačce, vydloubání těsnění na dveřích, tlačení mého báječného kočárku i na zlobení svojí maminky. Ta, zdá se, nemá pochopení pro jeho vášeň pro lentilky, protože mu je nechtěla dát místo večeře ani místo snídaně a snažila se ho přemluvit, aby jedl obyčejné nezajímavé jídlo. Doufám, že tohle na mě moje maminka zkoušet nebude. Mimo lentilek tu zažil už snad jen jedno zklamání. Představte si, že se vůbec nemohl dívat na pohádky. Došel k názoru, že jsou naši stejně chudí, jako babička a děda protože ani nemají DVD přehrávač. No to je teda úroveň!

No a nakonec návštěva skončila a odjela. Škoda, byla to legrace. Ája to vyspává ještě teďka, leží tu u nás a hlasitě hloubá jako ten děda Lebeda. Mě se po nich už teď stýská, je tu nuda. Určitě musíme brzy tetu a Matýska navštívit. Musím se od Matýska ještě hoooodně učit!

Jak jsem málem umřel hlady

Představte si, že jste malé bezbranné miminko plně závislé na tom, zda (a jak) se o vás postarají rodiče. Nezbude vám, než rodičům plně důvěřovat. A to já také dělám.

Maminka se obvykle stará pečlivě, abych byl čistý, v suchu a hlavně najedený. Jen jí to občas moc dlouho trvá. Především s jídlem pospíchá příliš pomalu, takže jí musím trochu povzbuzovat mohutným křikem (odtud ten název blogu :)). Nevím, jestli jí to pomůže zrychlit, ale alespoň na mě nemůže zapomenout. Především v noci, když je rozespalá, se tak ujišťuji, že neusne v kuchyni opřená o linku.

Dnes v noci jsem měl ale namále. Probudil jsem se jako obvykle kolem jedné, a protože jsem se před tím docela dobře prospal, tak jsem si řekl, že budu maminku šetřit. Dal jsem jí celých deset minut, než jsem od fňukání přešel k obvyklému řevu. Za těch deset minut se mamka vyhrabala z postele a potmě se vypotácela do kuchyně. Myslím, že si nerozsvěcí, protože ví, že by jí to stejně nepomohlo, když má oči beznadějně zalepené :-).

Všechno probíhalo jako obvykle až do momentu, kdy mamka pustila rychlovarnou konvici. Nerozsvítilo se oranžové světýlko, které potvrzuje, že se voda vaří a že už budu brzy jíst. To mamku probudilo trochu víc a zkusila rozsvítit světlo v kuchyni. A ouha – nic se nestalo. Ani sporák nešel (jaké překvapení, když je na elektriku).

Mamka tedy vzala baterku a šla omrknout pojistky. Byly v pořádku, ale pro jistotu je shodila a znovu nahodila. Jenomže ani to nepomohlo. Přitom všude kolem svítily pouliční lampy. To bylo rozhodně podezřelé. Ve vedlejším domě už rok nikdo nebydlí, ale občas jsou odtud slyšet divné zvuky. Co když nám někdo schválně vypnul hlavní jistič, který je před domem, aby vylákal rodiče ven? Mamka popadla pohrabáč a šla na hlavní jistič. Ale i ten byl v pořádku.

Zpátky do kuchyně dorazila už docela probuzená. Nemusím zdůrazňovat, že jsem celou tuto dobu maminku hlasitě povzbuzoval. Táta měl štěstí, protože spal nahoře a mamka ho nechtěla budit, když ho dneska čekal dlouhý a náročný den. Jenže co se mnou? Já přeci jíst musím! Uá, uááá, mám hlad!

Tak šla mamka hledat lampičku na čajové svíčky, vodu na mojí flašku měla převařenou už od večera, ale potřebovala ji ohřát. V tom začala vrčet lednička. To bylo divné. Mamce taky došlo, že když vstávala, koukala na budík a ten je na elektriku. Tak vyzkoušela světla mimo kuchyň, a světla fungovala. Hurá! Rychle uvařila vodu v jídelně, připravila jídlo a šla mě osvobodit. Po tvářích mi stékaly slzy jako hrachy (když brečím dost dlouho, tak už mi tečou slzy) a měl jsem hlavu celou rudou. Skoro jsem se začal bát, že tuhle noc nepřežiju. Byl jsem z toho dobrodružství tak unavený, že jsem usnul už u jídla a ani jsem ho nedojedl. Musel jsem si to vynahradit až v půl páté ráno.

Dnes ráno, než táta odjížděl, mu mamka pověděla o té noční hrůze. Tátovi se to nezdálo a stejně jako předtím mamka obešel pojistky a hlavní jistič. Byl ovšem úspěšnější než mamka a když „restartoval“ hlavní jistič, bylo všechno v pořádku. Když odjížděl, tak jsem mohl být v klidu, dneska ještě hlady určitě neumřu.

P.S. Táta zrovna mrknul mamce přes rameno, přečetl si titulek a začal se smát. Prý až tu u nás zazvoní sociálka, tak se nemá divit. Pak bude mít co vysvětlovat :-)

Pár obrázků

Jo dudlík, kde bych bez něj byl...

To jsem byl ještě hodně malý

:-)

Dá to práci udržet hlavu nahoře

To ještě máma nevěděla, co ji čeká

To jsem já a moje ségra Ája

22.5. Na ultrazvuku kyčlí

Dneska jsem byl na ultrazvuku kyčlí. Samozřejmě s mámou (někdo přeci musí tlačit ten můj šíleně těžký kočár). Z nemocnice mi poslali pozvánku na 12:15, ale my jsme vyrazili dřív. Máma si totiž nebyla jistá, ve které budově to je.

Nejdříve jsem si říkal, jestli to není zbytečné, ale nakonec jsem musel uznat, že máma ví, co dělá. Díky skvělému značení a tabulím s popisky v areálu nemocnice jsem si to tam pořádně prohlédl při okružní jízdě. Tahle vyhlídková jízda měla jedinou chybu – výhled mi trochu zastínil igelit, který máma dává na kočár, když prší.

Když jsme konečně dorazili na místo, bylo tam už docela dost lidí a další přišli po nás. Za chvíli vyběhla sestřička a chtěla po nás „ortopedickou vložku“ (rozuměj papír, na kterém byly vytištěny výsledky prvního ultrazvuku kyčlí z porodnice). Nemusím asi zdůrazňovat, že na pozvánce o tom nebyla ani zmínka. Mamka má ale naštěstí všechny papíry založené v průkazce, kterou nosí sebou, a tak se na rozdíl od některých jiných maminek nemusela s tou sestrou dohadovat.

Při cestě do nemocnice mamka přemýšlela o tom, že jsem jí už minimálně dva dny nic neprovedl. Naivně se se mnou o tuto svou myšlenku podělila, tak jsem si řekl, že jí udělám radost. Že měla mlčet jí došlo ve chvíli, kdy mě vyndala v nemocnici z kočárku a začala mi sundavat kombinézu, ve které vypadám jako kosmonaut (nebo astronaut?).

Nahmátla vlhkou mapu pod mým pravým ramenem a zatvářila se dost kysele. Jsem totiž fakt dobrej a když se snažím, tak pročůrám i pampersky. Musím ale uznat, že to vzala celkem dobře. Proklestila si cestu k přebalovacím stolkům a vybalila nejen suchou plínku, ale taky suché oblečení.

S tím jsem nepočítal a trochu mě překvapila, ale nejsem z těch, co se snadno vzdávají. Jakmile mě začala přebalovat, zaměřil jsem svou pozornost na močový měchýř. Abych ji zmátl, vykouzlil jsem na tváři roztomilý úsměv. Máma je teď mnohem ostražitější, a tak mě nenechá ani chvilku bez plínky, takže jsem si nakonec musel pomoci malou lstí. Prudce jsem vymrštil nohy, zase je stáhnul a škubnul sebou. Tím se na zlomek vteřiny uvolnil prostor a já dobře mířenou ranou zasáhl cíl. Takto jsem zlikvidoval i tu suchou košilku a dupačky, do kterých mě chtěla, chudák, převléknout. Její kyselý výraz se změnil v trochu zoufalý a myslím, že i krapet smutný.

V tom nás už volala sestra do ordinace. Řekla mamce, že mi má nechat jen košilku a plínku. Mamka rychle nasadila suchou plínu a ze čtyř kusů oblečení vybrala ten nejméně mokrý. Do ordinace jsem šel jen v dupačkách bez košilky. Tam mi na ultrazvuku prohlédla doktorka kyčle a po půlhodinovém čekání jsme byli za minutku venku.

Pak mi teprve došlo, že jsem trochu přestřelil. Máma mi totiž nechala ty vlhké dupačky a jen mi na tu stranu, kde jsem je zasáhl, nacpala srolovanou látkovou plínku. Tu, co mi do ní utírá uslintanou pusu. Sice to přestalo studit, ale pohodlné to moc nebylo. K tomu jsem se musel vyjádřit, takže jsem vyhodil dudlík na zem a začal řvát. Takhle mě nasoukala do skafandru a vyrazili jsme k domovu. Protože jsem zvládnul zlikvidovat také záložní dudlík, byla z nás docela veselá a hlasitá karavana.

Když se nad tím tak zamyslím, tak musím uznat, že to bylo Pyrrhovo vítězství. Na druhou stranu jsem ale mámu ještě šetřil. Vedle mě byl zaparkovaný v kočáru jeden maník, který to své mámě osladil hůř (smrděl po celé chodbě). Tohle jsem si já nechal hezky až na doma :)

Potutelný úsměv

Maminka občas používá divné slovo. Říká, že mám ve tváři „potutelný“ výraz nebo „potutelný“ úsměv. Já tedy vůbec nevím, co to slovo „potutelný“ znamená, ale z toho kdy to slovo mamka používá lze vyvodit, že to bude asi mít něco společného s legrací.

Tuhle mi například říkala, že se „potutelně usmívám“ a že to určitě nebude jen tak. Taky že ne. Celou půl hodinu před tím jsem pilně tlačil, až jsem byl celý rudý v obličeji.

Někde jsem totiž slyšel, že je možné být „pokakaný až za ušima“. Přišlo mi to divné, tak jsem to chtěl vědecky ověřit - už pro tu švandu co tomu rodiče řeknou. A možné to opravdu není.

Pracoval jsem na tom usilovně, ale pokakaný jsem byl jen pod lopatky, na ramena už jsem se nedostal a tím pádem tedy ani na uši. Člověk holt nesmí věřit všemu, co slyší.

Za to jsem alespoň řval jako tur, když mě mamka svlékala a myla. Řval jsem ještě po celou dobu, co tu spoušť uklízela, až jsem byl zase celý rudý. Za odměnu jsem dostal hned najíst. Z toho plyne jediné: chce to veškerá tvrzení ověřovat v praxi a nespoléhat se jen na teorii. A druhá poučka zní: čím víc řevu, tím větší úspěch.

20.5. Už se zkouším usmívat

V pondělí jsem se naučil báječnou věc. Už vím, jak dočista odzbrojit mamku. Naučil jsem se usmívat. Nemyslím jen tak zatáhnout trochu mimickými svaly, jako do té doby. Myslím opravdu se usmívat, roztáhnout koutky a přidat trochu veselého zavýsknutí.

Může být sebevíc naštvaná či utahaná, stačí zapojit pár svalů v obličeji a roztaje. Nejprve to byl jen takový chabý pokus, ale i tak to na ni zapůsobilo. Pilně jsem trénoval, hlavně když se nedívala, a rozbalil jsem to naplno druhý den, když u toho byl táta. Na něj to sice nemělo tak omamný vliv, jako na mámu, ale myslím, že v koutku duše byl taky rád. A když už jsme u toho usmívání, myslím, že budu mít dolíčky ve tvářích, jako maminka. To budou jednou holky koukat, až na ně vybalím svůj odzbrojující úsměv...

Moje maminka ráda pere.

Moje maminka ráda pere. Každou chvíli cpe prádlo do pračky a zdá se, že je zatížená hlavně na moje věci. Tak jsem si řekl, že jí udělám radost.

Totiž, aby měla maminka co prát, tak jsem se naučil bezva trik. Dá se použít v několika variantách, ale nejlepší je, když jsem nahatý. To pak má největší účinek.

Počkám si, až mě svlékne a otočí se pro čistou plínu. To je vhodný okamžik se počůrat. Tím „se“ myslím sebe, veškeré oblečení (to co mi právě svlékla i to co se mi chystala dát na spaní), povlečení a plínky v dosahu a pokud možno ještě koberec nebo alespoň zvědavého psa. Když se snažím, dokážu počůrat až metr a půl vzdálenou zeď za postýlkou. Jsem prostě šikulka.

Tak jsem se narodil

Narodil jsem se jednoho krásného aprílového dne k večeru. Celý den svítilo sluníčko, bylo hezky, až večer po mém příchodu začalo pršet.

Přiznám se, že se mi ani do tak hezkého dne na svět moc nechtělo. Bylo mi u maminky v bříšku dobře. Vždyť co mi tam chybělo? Samozřejmě, že nic. Jenomže jsem dostal strach. Netrpěliví doktoři začali strašit, že jestli se do konce týdne neukážu dobrovolně, tak nás i s maminkou zavřou do nemocnice a že si na mě posvítí. Oni by snad byli schopní mě vytáhnout násilím. Tomu jsem chtěl zabránit, a tak jsem se přihlásil sám.

Nechal jsem maminku ještě si užít hezký den, dojít na nákup a s tátou na procházku. Odpoledne ještě stihla vytrhat trochu plevelu ze záhonku kytek a dát si s tátou odpolední kávu (tedy meltu, abych byl přesný) a kousek zákusku. No a pak jsme vyrazili do nemocnice, abychom to měli rychle za sebou.

Za pár dní už jsme byli doma a já se začal seznamovat s okolím. Mám jednu starší ségru. Je hodně chlupatá, má dlouhé uši a ocas a studený čumáček. Zatím jsem ji mohl pozorovat jen z povzdálí, ale mám takové tušení, že my dva toho spolu hodně dokážeme. Jen musím trochu vyrůst a rozpohybovat se. To mi zatím vůbec nejde. Jsem rád, když na bříšku chvilku udržím hlavu nad podložkou. Musím ještě hodně trénovat.

Mimo ségry Áji jsem dostal do vínku ještě nějaké ty příbuzné a samozřejmě rodiče. Mám je rád. Mám je moc rád. To jen pro jistotu, aby snad někdo nedošel k názoru, že tomu je na opak. Jen se jim musím pořád připomínat, aby nezapomněli, že mě mají. Zatím mi to, myslím, docela jde. Berou to ale s humorem a i když jsou ze mě občas hoooodně unavení, ještě se ani jeden nezhroutili. Zatím…

Už také bloguji

Narodil se malý beránek… „Krátce po příchodu malého Beránka do vaší rodiny jste možná zjistili, že je to děťátko miloučké a heboučké, ale také činorodé a plné síly. Zvláště, když beránek celý rudý ječí v kočárku jako o život, aby upoutal pozornost. Nezlobte se proto na něj, on vám jen sděluje, jak mu je nepříjemné, že musí být v mokrých plínkách třeba jen chvilinku. Podobně vehementním způsobem bude vždycky sdělovat všem okolo své pocity a prožitky a vymáhat si tak naplnění svých potřeb i splnění přání.“
(z knížky Jak vychovávat děti podle horoskopu)… Tak to se mají rodiče na co těšit :)

V jiné moc hezké knížce malý kluk žadoní: „prosím pěkně … nakresli mi beránka …“
Tu knížku si chci určitě přečíst, až budu velký. Prý je moc hezká a dá se číst v každém věku. Zatím jsem ji jen poslouchal ještě u maminky v bříšku převyprávěnou z CD.

Ale abych neodbíhal od tématu... Moji rodiče v poslední době obdrželi spousty podobných proseb. Jen už nikdo nechtěl kresbu, ale obrázek malého beránka. No a tak se nakonec rozhodli mi trochu pomoci s vlastními webovými stránkami. Dneska je to přece velice moderní. Každý má svůj internetový deníček, tak proč bych nemohl také. Chci být naprosto in…