Zjistil jsem, že je dobré za sebou umět zametat stopy. Člověk si tím ušetří mnohá trápení. Nedávno jsem si to navíc ověřil v praxi.V kuchyni máme moc zajímavý systém polic a šuplíků. Máme tam také police, které se „vytahují“ ven a jsou přístupné z obou stran. Maminka v nich skladuje takové ty nepodstatné věci jako je mouka, cukr a podobně… ale najít se tam dají třeba i piškoty (milujeme je s Ájou oba dva stejně) a občas nějaká ta ňamka.
Posledně maminka ochucovala salát k večeři a já se nenápadně přikrčil k policím z druhé strany. Nevšimla si mě, to bylo dobré znamení a povzbuzení, abych se pustil do průzkumu. Po zběžné prohlídce mě zaujal menší červený pytlíček. Nenápadně jsem ho vylovil z poličky a potichu jsem se odkradl z dohledu.
Se svým úlovkem jsem se přemístil do jídelny. Ája tam má za rohem pelíšek, na který není z kuchyně přímý výhled. Přesně tam jsem zaparkoval a pustil se do podrobné prohlídky obsahu svého úlovku. V pytlíčku byla celá hrst gumových medvídků. Opatrně jsem strčil první z nich do pusy a zjistil, že nechutnají vůbec špatně. V tu chvíli se bohužel přišla na můj úlovek podívat i Ája a aby mě neprozradila, musel jsem ji jedním méďou uplatit. Vstrčil jsem jí do tlamy jednoho zeleného medvídka a poposednul jsem si na kraj pelíšku, aby si mohla lehnout vedle mě.
Za chvíli byly medvídci bezpečně v bříšku a já si uvědomil, že mám jistý problém. Totiž že v ruce držím corpus delicti. Chvíli jsem se zmateně rozhlížel, a pak mi došlo, že nejjednodušší bude prázdný pytlík prostě vyhodit do koše. Došel jsem k lince, opřel jsem se o dvířka skříňky, kde máme koš na odpadky, a opatrně je otevřel. Maminka zrovna uklízela sůl a ostatní věci, které dává do salátu. Když se ke mně otočila, byl pytlík bezpečně z dohledu a koš zase zavřený.
Celá operace jako z příběhů Iana Fleminga proběhla hladce a bez následků :-)
