Deja vue s bráchou

Myslím, že to s bráchou asi nakonec nebude tak moc beznadějné, jak jsem se obával. Možná si s ním legraci přeci jen taky užijeme.

Dneska byla maminka s bráchou u paní doktorky. Když jsem byl maličký já, paní doktorka se na mě přišla podívat až k nám domů. Maminka bráchu přihlásila ke stejné doktorce, ale ta měla celý týden dovolenou, tak musel brácha na první prohlídku k jiné. Ta sice bydlí hned vedle nás, ale na prohlídku museli mamka s bráchou k ní do ordinace. To asi aby se maličký bráška vyvětral a hned trochu potrápil imunitu.

Dorazili jsme k paní doktorce na dvanáctou, jak jsme byli objednaní. Paní doktorka byla nejprve trochu rozpačitá, protože už měla po ordinačních hodinách, ale pak si vzpomněla, že v pátek mamince řekla, ať přijde až takhle později, až nebude mít v ordinaci nemocné děti.

Maminka bráchu svlékla, doktorka ho prohlédla, aby viděla, že je v pořádku, a pak se stalo něco, za co jsem musel bráchu v duchu pochválit. Krásným obloukem počural paní doktorku, pult, na kterém ležel a myslím, že i trochu podlahu. Je to šikula. Já jsem na své první trefování do cizích musel trochu trénovat doma, a jestli si vzpomínáte, poprvé jsem to zkoušel až na toho radiologa, který mi dělal rentgen kyčlí pro jistotu nadvakrát, když se mu první obrázek nepovedl.

Původně trochu rozpačitá maminka, která nebyla vůbec nadšená z toho, že bráchu bere na středisko mezi bacily tak brzy nakonec odcházela alespoň s malým úsměvem pod vousy.

Rozbitá maminka

Maminka se nám rozbila, tak jsme ji museli dát opravit. Bohužel se obávám, že se ta oprava nepovedla.

Mamince se totiž začala dělat na bříšku boule. Ze začátku to nevypadalo nijak vážně, ale postupem času jsem došel k názoru, že by se s tím mělo začít něco dělat. Díky té bouli už jsem se k mamince ani nevešel na klín.

Tatínkovi se ta boule taky asi přestala líbit, a tak jsme maminku poslali do opravny. Tady se tomu říká nemocnice. Maminku tam opraváři – páni doktoři – prohlíželi, opravovali a dávali dohromady měsíc, ale ať se snažili, jak chtěli, výsledek vůbec nebyl dobrý. Boule se ani trochu nezmenšila, spíš naopak.

Jediný výsledek celé akce byl ten, že jsem byl doma s tatínkem docela sám, tatínek se o mě musel starat a občas jsem šel spát na jednu noc k babičce, aby si tatínek odpočinul. Mě to nevadilo, protože u babičky se dá mnohem lépe a beztrestněji zlobit než doma, ale myslím, že pro rodiče to bylo celé trochu stresující.

Když se maminka vrátila z opravny domů, byla pořád taková unavená a ospalá. Tatínek musel dál vařit a uklízet a ani na procházky se mnou maminka moc nechodila.

Tak jsme ji nakonec poslali do opravny ještě jednou. Tentokrát tam byl asi jiný opravář, protože když se maminka za týden vrátila, už neměla tu obrovskou bouli na břiše.

Někde po cestě domů se ale stavila nejspíš v nějakém supermarketu, protože nám domů přivezla bráchu. Brácha, to je vlastně miminko. Hodně brečí, pořád chce papat, a když náhodou spí, tak by maminka nejraději spala taky. Zatím jsem nepochopil, k čemu nám takový brácha bude, protože s ním není žádná legrace.