Bindíny

Být malý a roztomilý má své nesporné výhody. Na to jsem přišel už dávno. Přišli jsme třeba s mamkou do obchodu a prodavačkám mohly zuby z pusy vypadat, jak se na mě usmívaly. Venku zase na mě dělají ženy – mladé i staré – cukrdlata, usmívají se a švitoří o tom, jak jsem roztomilý a hezký. To dělají ty moje pěkné velké oči s dlouhými řasami. Mamka jim říká „kukačky“.

Všiml jsem si, že naopak moje pohledy přitahují především mladší ženy a dívky, které mají blond vlasy a pěknou postavu – tedy bindíny. Taková pěkná bindína stojí nejen za ohlédnutí, ale také za komentář. Táta se mými diskusemi o bindínách baví, mamka občas neví, kam s očima.

Tuhle jsme třeba šli s mamkou nakoupit. Brácha si to frčel v kočárku (po našem loňském katastrofickém výletě na houby je moje staré fáro k ničemu, takže má brácha nové a já se raději rychle naučil chodit), já cupital vedle něj a držel jsem se hezky vedle mamky. Za námi se pomalu loudal postarší pár. No – loudal – šli asi tak rychle jako my, takže ne moc :-).

Najednou jsem před sebou uviděl docela pěknou bindínu. Navíc bylo hezky, svítilo sluníčko, já šel jen tak prostovlasý v tričku s krátkým rukávem… a na lehko byla i ona dívka. Měla asi málo peněz, protože měla krátkou nejen sukni, ale ani tričko nebylo ušité z příliš velkého kusu látky. Nemusím zdůrazňovat, že jsem měl díky tomu moc hezký výhled na její poprsí. Hned jsem si vzpomněl na bráchovo pomlaskávání, když se krmí.

Počkal jsem si pěkně, až byla přímo proti nám, zadíval jsem se přímo do jejího výstřihu a pronesl hezky jasně a zřetelně „ňamka“. V tu chvíli se dospělí kolem mě začali ošívat a každý udělal něco jiného. Mamka se začala uculovat a rychle uhnula pohledem směrem co nejdále od bindíny. Ona slečna drobně zrudla a přidala do kroku.

Největší legrace ale začala za mnou. Myslím, že ten stařík, co se za námi loudal zavěšený do své stejně „mladé“ paní, se musel nějakou dobu koukat přesně na stejná místa, jako já. Jen měl kliku, protože že své výšky měl mnohem lepší výhled. Začal se smát – vůbec ne tak decentně, jako to obvykle dělává mamka u mých vtipných poznámek – pěkně nahlas. Jeho paní asi přidala do kroku, protože šli najednou rychleji než my, a když nás míjeli, měla v obličeji výraz přísné paní učitelky. Slečna, která to všechno způsobila, také přidala do kroku a skoro sprintem zmizela někde za rohem za námi.

Škoda, že už je podzim. Hezkých teplých dní bude čím dál tím méně a kabáty už tak veselé nejsou.