Ok, takže je to oficiální – brácha je prostě těžkotonážní! Jen si to vemte – je mu teprve 5 měsíců a už se nevejde pomalu do žádného oblečení, má skoro 8kg a dlouhý je jak sáňkařská dráha :-).
My jsme totiž byli dneska u paní doktorky. Budiž mi zadostiučiněním, že po té dlouhé hodině čekání v čekárně, která měla být plná malých miminek a ve které bylo spousta úplně větších a kašlajících dětí… tedy že po té nudné a hloupé hodině jsme se dostali do ordinace usměvavé sestry a paní doktorky. Ihned jsem na sestru spustil svůj pohled „opuštěné koťátko“ a oznámil jí, že „chci hašiši“. Sestra se na mě tázavě podívala a maminka – překladatelka to profesí – přeložila, že bych chtěl půjčit, pokud by to šlo – zase to hasičské autíčko, které mi sestra půjčila už posledně. „Jaképak cavyky“, říkal jsem si. „Jasně že by to přece šlo.“
Sestra se usmála a autíčko mi podala. To bylo první pozitivum dne. Hned druhé nastalo ve chvíli, kdy začal brácha brečet. Dostal totiž do každé nohy jednu injekci – byl se chudák nechat očkovat. Doktorka ho před tím ještě zvážila. Tak jsem se přesvědčil, že je to vážně otesánek. Pak už ho šla mordovat. No, vlastně ani moc nebrečel. Když mi před 2 týdny rentgenovali hlavu, tak jsem asi brečel víc :-(
Celá návštěva proběhla děsně rychle a za chvíli jsme byli z ordinace venku. Maminka mi ještě stihla zabavit to hasičské auto. Já naivka si myslel, že si nevšimne, když se ho pokusím propašovat ven.
Celou cestu domů jsem se tedy alespoň bavil svou novou „úplně nejoblíbenější“ hrou. Vlastně jsem ji s maminkou hrál už po cestě tam, ale to jsme šli z kopce, maminka u toho tolik nefuněla. Ta hra je vlastně jednoduchá. Já se vždycky zeptám: „co je to tohleto?“ a ukážu na auto, které zrovna projíždí kolem nebo které stojí u chodníku. Maminka pak odpovídá podle pravdy… to je škodovka… pak když už mám pocit, že maminka neodpovídá dostatečně rychle, komentuji projíždějící auta sám. Naše město je vlastně plné aut… je to tu samý Fot, Kia, Audi, Chochvázen, Mišuduši, Tojota, Hundaj, Škodofka, Renolt… a hlavně Pešot alias Pažout.
My jsme totiž byli dneska u paní doktorky. Budiž mi zadostiučiněním, že po té dlouhé hodině čekání v čekárně, která měla být plná malých miminek a ve které bylo spousta úplně větších a kašlajících dětí… tedy že po té nudné a hloupé hodině jsme se dostali do ordinace usměvavé sestry a paní doktorky. Ihned jsem na sestru spustil svůj pohled „opuštěné koťátko“ a oznámil jí, že „chci hašiši“. Sestra se na mě tázavě podívala a maminka – překladatelka to profesí – přeložila, že bych chtěl půjčit, pokud by to šlo – zase to hasičské autíčko, které mi sestra půjčila už posledně. „Jaképak cavyky“, říkal jsem si. „Jasně že by to přece šlo.“
Sestra se usmála a autíčko mi podala. To bylo první pozitivum dne. Hned druhé nastalo ve chvíli, kdy začal brácha brečet. Dostal totiž do každé nohy jednu injekci – byl se chudák nechat očkovat. Doktorka ho před tím ještě zvážila. Tak jsem se přesvědčil, že je to vážně otesánek. Pak už ho šla mordovat. No, vlastně ani moc nebrečel. Když mi před 2 týdny rentgenovali hlavu, tak jsem asi brečel víc :-(
Celá návštěva proběhla děsně rychle a za chvíli jsme byli z ordinace venku. Maminka mi ještě stihla zabavit to hasičské auto. Já naivka si myslel, že si nevšimne, když se ho pokusím propašovat ven.
Celou cestu domů jsem se tedy alespoň bavil svou novou „úplně nejoblíbenější“ hrou. Vlastně jsem ji s maminkou hrál už po cestě tam, ale to jsme šli z kopce, maminka u toho tolik nefuněla. Ta hra je vlastně jednoduchá. Já se vždycky zeptám: „co je to tohleto?“ a ukážu na auto, které zrovna projíždí kolem nebo které stojí u chodníku. Maminka pak odpovídá podle pravdy… to je škodovka… pak když už mám pocit, že maminka neodpovídá dostatečně rychle, komentuji projíždějící auta sám. Naše město je vlastně plné aut… je to tu samý Fot, Kia, Audi, Chochvázen, Mišuduši, Tojota, Hundaj, Škodofka, Renolt… a hlavně Pešot alias Pažout.
Žádné komentáře:
Okomentovat