Beze stopy

Zjistil jsem, že je dobré za sebou umět zametat stopy. Člověk si tím ušetří mnohá trápení. Nedávno jsem si to navíc ověřil v praxi.

V kuchyni máme moc zajímavý systém polic a šuplíků. Máme tam také police, které se „vytahují“ ven a jsou přístupné z obou stran. Maminka v nich skladuje takové ty nepodstatné věci jako je mouka, cukr a podobně… ale najít se tam dají třeba i piškoty (milujeme je s Ájou oba dva stejně) a občas nějaká ta ňamka.

Posledně maminka ochucovala salát k večeři a já se nenápadně přikrčil k policím z druhé strany. Nevšimla si mě, to bylo dobré znamení a povzbuzení, abych se pustil do průzkumu. Po zběžné prohlídce mě zaujal menší červený pytlíček. Nenápadně jsem ho vylovil z poličky a potichu jsem se odkradl z dohledu.

Se svým úlovkem jsem se přemístil do jídelny. Ája tam má za rohem pelíšek, na který není z kuchyně přímý výhled. Přesně tam jsem zaparkoval a pustil se do podrobné prohlídky obsahu svého úlovku. V pytlíčku byla celá hrst gumových medvídků. Opatrně jsem strčil první z nich do pusy a zjistil, že nechutnají vůbec špatně. V tu chvíli se bohužel přišla na můj úlovek podívat i Ája a aby mě neprozradila, musel jsem ji jedním méďou uplatit. Vstrčil jsem jí do tlamy jednoho zeleného medvídka a poposednul jsem si na kraj pelíšku, aby si mohla lehnout vedle mě.

Za chvíli byly medvídci bezpečně v bříšku a já si uvědomil, že mám jistý problém. Totiž že v ruce držím corpus delicti. Chvíli jsem se zmateně rozhlížel, a pak mi došlo, že nejjednodušší bude prázdný pytlík prostě vyhodit do koše. Došel jsem k lince, opřel jsem se o dvířka skříňky, kde máme koš na odpadky, a opatrně je otevřel. Maminka zrovna uklízela sůl a ostatní věci, které dává do salátu. Když se ke mně otočila, byl pytlík bezpečně z dohledu a koš zase zavřený.

Celá operace jako z příběhů Iana Fleminga proběhla hladce a bez následků :-)

Zase ty narozeniny

Říkal jsem vám vůbec, že už jsem oslavil druhé narozeniny? Jsem teď už velkej kluk, všude vidím, skoro všude dosáhnu, a pokud snad nedosáhnu, podám si stoličku nebo nějakou prodlouženou ruku. Maminka kvůli mně rozšířila počet skříněk, které jsou zajištěné proti otevření, a tatínek si začal zamykat skříňky v pracovně.

Taky jsem se naučil spoustu nových slov. Rodiče mi sice občas moc nerozumí, ale to nevadí. Trénuji často a rád. Hlavně tatínek je z toho takový unavený a občas říká, že jsem hodně po mamince. Tomu nerozumím, protože maminka má tmavé vlasy a já mám světlé jako tatínek.

Samotná oslava narozenin byla fajn. Mám oslavy rád, protože se při nich obvykle jí dobroty – hlavně dorty – a když to jsou zrovna vaše narozeniny, dostanete taky spoustu dárků. Já mám teď další autíčka na hraní, knížky na prohlížení a taky své první pexeso s obrázky.

Hlavní dárek byl ale můj dort. Vypadal jako medvídek a měl všechno, co já rád – krém, čokoládu a lentilky. Jen je škoda, že na oslavy chodí také další lidé. Musel jsem se o svůj dort podělit :-(

Veselé Velikonoce

Tak už je tu zase máme - velikonoce. Přeji všem Křiklounovým příznivcům v pondělí bohatou pomlázku a příznivkyním pokud možno málo modřin a boulí :-)

Mějte krásné jaro! Váš Křikloun

Newspeak

Poslední dobou se zaobírám myšlenkou, jak zjednodušit češtinu. Tenhle jazyk je vážně zbytečně moc složitý. Líbilo by se mi něco jako Newspeak. Ovšem ubral bych slova a zjednodušil skloňování a časování. Kdo nad tím má pořád přemýšlet :-).

Řekl jsem si, že zjednodušování vyzkouším na rodičích. Začal jsem opatrně, abych je moc nevyděsil. Přejít od jednoslovných vyjádření typu „ham“. „baf“ a „pa“ k rozvitým větám by asi nerozdýchali. Tak to beru kus od kusu.

Tuhle ráno jsem se probral (kupodivu ve své posteli, nikoliv v posteli mých rodičů :-) ) a koukám, máma se ještě choulí pod peřinou, ale táta nikde. Začal jsem nesměle. „Táta není“.
Mamka zpozorněla a zvedla hlavu. Tak jsem pokračoval, „táta pá“. Chvíli jí trvalo, než pochopila významnost (a vlastně asi i význam mých slov).

Když to pochopila (po ránu trochu pomaleji startuje), začala se usmívat jako sluníčko. „No jo, tatínek je pryč, šel ven s Ájou…“ V tu chvíli jsem pochopil, že pro zrychlení komunikace moje newspeak asi není nejlepší – než si to člověk (nebo mamka) přeloží do staré češtiny, tak to zabere víc času než normální vyjadřování.

Dal jsem tedy mamce pár dní, než jsem to na ni vyzkoušel znovu. Vím, že vy jistě chápete mnohem rychleji, než moje maminka po ránu, ale pro jistotu do závorky přidávám překlad.

Moc rád si teď kreslím a vybarvuji. Trochu terorizuji rodiče, protože je nutím, aby mi nakreslili tu medvěda, tu auto a podobně. To proto, abych měl přes co kreslit. Kreslení na bílý arch papíru je přece nuda. Občas potřebuji i jinou asistenci a musím uznat, že tuhle zjednodušenou češtinu mamka pochopila bleskově. „Písy bác“ (Mami, upadla mi pastelka, asi bys mi ji měla podat).

Další naše malá konverzace se odehrála ve prospěch Áji. Mamka se totiž naučila zavírat branku na schody do přízemí, když jsme v obýváku. To aby mi zabránila v rozletu. „Ťap, ťap Ája“ (jé hele, Ája jde nahoru. To by jí měl asi někdo otevřít branku), řekl jsem a významně jsem se na mamku podíval. I tehdy mamka pochopila, i když s pastelkami jí to šlo poněkud lépe.

Většina mé konverzace s rodiči se odehrává v podobném duchu. Používám jednoduchá spojení, kterým by měli snadno porozumět, a obvykle se vracím ke stále stejným obratům. „Pipi není, pipi pá“ (Já chci vidět nějakého opeřence, proč ti ptáci pořád odlétají pryč?).
„Bác“ (Haha, maminka zase něco upustila a možná i rozbila).
„Ťap, ťap“ (Mami, k čemu myslíš, že mám nohy… přece se nenechám dobrovolně poutat do kočáru, když chci chodit. Celkem mě nezajímá, že pospícháš.)

Tatínek se snaží mého rozletu v konverzaci využít a náležitě mě vzdělávat. Hustí do mě slova jako prosím, děkuji a podobně. Obvykle to dělá metodou „kukaččího slova“. Opakuje slova, která znám: babí, děda, Ája, mamí atd. pořád dokola a snaží se mezi ně nepozorovaně propašovat třeba to prosím. Tuhle hru s ním hraju celkem rád. Jde o to, dávat pozor a nenechat se zmást. Jakmile táta řekne „prosím“, já pronesu „děda“. Párkrát si to vyzkoušíme, táta se ujistí, že se nedám nachytat a pak hra končí.

Jediné, čím si nejsem tak jistý, je, zda se moji rodičové někdy naučí taky tak krásně zjednodušovat.

To byl stůl…

Včera se mi podařilo maminku pořádně vyděsit. Bylo už večer a já jsem se zrovna chystal jít do postýlky. Maminka mě ještě poslala za tatínkem dát mu dobrou noc a už jsem měl pelášit po schodech.

Tatínek ale zrovna sledoval nějakou děsně napínavou scénu v televizi a říkal, že to ještě půl minutky mám vydržet. Tak jsem si tedy vylezl k němu na gauč, a protože mě televize vůbec nezajímala, lezl jsem přes tátovy nohy sem a tam. Nejednou, a já sám ani nevím jak, se mi to sklouzlo a já jsem spadnul. Problém je v tom, že mi v cestě stál konferenční stolek. Hlavou jsem se řádně uhodil o jeho hranu a spadnul jsem na zem. Zároveň se ozvala ohromná rána a se mnou se začalo všechno točit. Víte, já nejsem žádný třasořitka a sem tam jsem na nějakou tu ránu do hlavy zvyklý, vlastně do různých kusů nábytku narážím neustále. Tohle ale bylo jiné – mnohem horší. Začal jsem samozřejmě brečet – tedy spíš vřískat – a ani nevím, jestli to bylo víc bolestí nebo z leknutí.

Táta mě hned zvednul a maminka mě začala zevrubně prohlížet. Nikde ani škrábnutí, modřina či boule. Nějak tomu asi nemohla uvěřit, protože když mě táta předal mamince a já jsem se k ní okamžitě přilepil jak moucha k mucholapce, začala mě znovu prohlížet.

Tatínek pak sundal z desky stolu ubrus a maminka se vyděsila ještě víc. Slyšel jsem, jak se jí bubínek v hrudníku rozbubínkoval dvakrát tak rychle. Tatínek se taky asi znovu leknul, ale rozhodně to nedával najevo, jen hudroval, že je stůl totálně rozbitý.

Stůl byl totiž složený ze dvou silných „nerozbitných“ skleněných desek nad sebou, které spojovaly jen nohy. Horní deska byla rozlomená a zhruba uprostřed byl vypadlý kus ve tvaru trojúhelníku s vrcholem asi tak v místech, kde jsem hlavou narazil. Okolo pak spousta střepů.

Ještě chvíli trvalo, než jsem si ujasnil, že mi opravdu nic není a vůbec nic mě nebolí. Maminka provedla ještě jednu zevrubnou prohlídku, ale nikde žádný šrám nenašla, a tak mě vyexpedovala do postýlky.

Celým rozrušením jsem usnul dřív, než jsem stihnul začít počítat plyšové ovečky. Do rána se mi ani neudělala boule.

Únor bílý….

Je začátek února a venku je pořád spousta sněhu. Sníh je opravdu všude – hlavně na chodníku a na silnici. Maminka z toho moc velkou radost nemá, protože nemůžeme chodit na moc dlouhé procházky. Jdeme jen tam, kam dojdu po svých, kočár se ven brát nedá. Na chodník se prostě nevejde.

Já mám ale ze sněhu docela legraci. Je bílý, je studený a někdy i zlobivý, protože mi leze do rukavic a dokonce i do bot. Skvěle se v tom brodí, sníh je také dobrý materiál na házení po psovi… a na padání.

Myslím, že si toto počasí užívá i táta. Probudily se v něm dávné stavitelské vášně. Na zahrádce nám vyrostl pořádný sněhový domeček a taky tunel. Vypadá to efektně, ale nejsem si jistý statikou. Přecijen je táta hlavně odborník přes počítače. Dalo mi dost přemáhání, abych se obětoval a do domečku vlezl. Táta musel jít se mnou, abych měl jistotu, že to při nejhorším nezasype jen mě :-)

Lecitin

Každý z nás asi občas trochu zapomíná. Například můj tatínek byl jeden čas expertem na zapomínání dokladů. Vyrazil z domu, sedl do auta, ujel tak kilometr nebo dva, a pak volal mamince, aby vzala jeho peněženku s doklady a donesla mu ji ke garáži. Maminka to obvykle glosovala nějakou vtipnou poznámkou a nakonec mu dala na dveře do předsíně ceduli, aby nezapomínal na doklady. Asi to zafungovalo, protože od té doby se to tatínkovi nestalo.

Maminčino zapomínání má ovšem trochu fatálnější dopady. Tak třeba včera. Každý večer, když jde mamka dělat večeři, pouští Áju na zahrádku. Ája se trochu provětrá a maže domů na granulky. Včera ji mamka jako obvykle pustila ven, ale zapomněla ji taky pustit domů. Chudák chlupatá ségra tam pobíhala minimálně hodinu v mrazivém chladu. Je sice pravda, že je Ája venku na zahrádce sama bez dozoru ráda, ale myslím, že ne za takových podmínek.

Navíc, Ája není jedinou obětí maminčiny porcelánové nemoci. Minulý týden jsme měli s tatínkem spicha u krámu. Táta byl ve městě a po cestě domů jsme se měli sejít pod naším kopcem. Mamka nakoupí a táta chudák ten nákup donese domů (nebo mě, pokud se mi nebude už chtít ťapat). Vyrazili jsme na čas a šupajdili z kopce dolů. Najednou se mamka zarazila a začala si mě prohlížet. Obvykle nožičkami dupu, klapu a různě skáču do louží a podobně. Na to jsou ale potřeba pořádné zimní boty. Ovšem já jsem měl na nožičkách jenom bačkůrky.

Než jsme odcházeli, oblékla mě mamka celého do skafandru, nandala čepičku, rukavice i šálu a pak ještě dooblékla a obula sebe. Já mezitím pobíhal po chodbě v bačkůrkách a klepal na skříňky a zrcadlo. Maminka tak pospíchala, abychom dorazili ke krámu včas, že na moje boty docela zapomněla. Když to venku zjistila, vzala mě do náručí a šupajdili jsme zase domů. Já jsem se trochu vzpínal – chtěl jsem jít sám – ale s mamkou to ani nehnulo. Výsledkem toho bylo zdržení, takže táta na nás chudák čekal celý zmrzlý.

Mamka by s tou svou zapomnětlivostí měla něco dělat. Ježíšek jí měl místo nového mlýnku na pepř a oblečení radši donést zásoby Lecitinu. Musím si udělat poznámku, abych mu o něj příští vánoce napsal.