Začaly prázdniny a já mám pocit, že si s námi počasí pořádně zahrává. Když se chci projet na tříkolce, obvykle začne pršet nebo se venku alespoň ochladí či ještě lépe - začne pršet.
Už včera mi mamka slíbila hezkou projížďku a táta zase, že půjdeme odpoledne prohnat fotbalový míč. Když jsem ráno vylezl z pelíšku, protřel oči a vyrazil s taťkou a Ájou na procházku a pro čerstvé housky ke snídani, vypadalo to ještě nadějně.
Po snídani si tatínek sbalil fidlátka a vyrazil do světa. Bylo osm hodin, venku byla celkem modrá obloha, jen sem tam nějaký mráček, trochu pofukovalo a bylo to tak na pořádnou mikinu.
Pro jistotu jsme tedy s mamkou a bráškou vyrazili na projížďku hned. A dobře jsme udělali. Po obědě se zvedl fičák, nebe je ocelové a zima jako v psinci. Brr.
Já tedy drandil na tříkolce, vesele mi při tom vrzalo přední kolečko, a rozhlížel jsem se kolem sebe. Občas jsem málem narazil do obrubníku, jednou se mě dost lekl nový Bavorák, který stál zaparkovaný skoro celý na chodníku, a pak jsem ještě s doslova škodolibým úsměvem vyplašil kočku, která se na chodníku snažila vyhnat blechu z kožichu. Neměla překážet v provozu :-).
Po cestě jsme potkali mé oblíbené hřiště. Dřív jsem se tam chodíval houpat, teď mám ještě radši klouzačku. Končí v pískovišti, a když jsem dostatečně šikovný, zvládnu po pár sklouznutích donést v botách domů skoro plnou lopatku písku. Táta mi nedávno vybrakoval pískoviště, protože potřeboval podsypat dlaždice před vchodem, aby nebyly tak křivé. Musím proto doplnit zásoby.
Nechal jsem tříkolku tříkolkou a vyběhl směrem ke skluzavce. Mamka za mnou supěla, tlačila bráchu a volala, abych počkal. Hrdinně jsem vylezl po kovovém žebříku, stoupnul jsem si na plošinu a rozhlížel se kolem sebe. Je odtud pěkný výhled. Když mamka konečně dorazila (po trávě se bráchovu sporťáku moc dobře zamotávají kolečka), hupsnul jsem na skluzavku a frčel dolů. Užíval jsem si větřík na tvářích, rychlost a adrenalin z dlouhé jízdy. Blížilo se posledních pár centimetrů a já očekával mírné nadnesení a hup…. Rovnýma nohama do písku… ale ouha. On ten konec nebyl úplně podle mého očekávání. Šplouch! Posledních pár centimetrů, kdy se skluzavka stočí rovnoběžně se zemí a zbrzdí dojezd, bylo jedno velké jezero. Překvapením jsem vypísknul a bleskurychle jsem se postavil. I maminka vykazovala notnou dávku překvapení, ovšem její výraz byl spíš pobavený.
Vstal jsem, prohlížel jsem si své hodobožové tepláčky a s hrůzou jsem zjistil, že je mám mokré hlavně ve spodní části zadečku a mezi nohama, jak jsem chvilku valil louži před sebou. Polil mě stud. Vzpomněl jsem si, jak jsem se včera pochleboval, když jsem potkat u hřiště ve městě kluka jako já. Tatínek ho táhl za ruku, kluk za ním vlál a v rozkroku světlých džínů měl velkou táhlou tmavou skvrnu. Vypadalo to, že ho tatínek vláčí schválně a doufá, že ta mokrá věc při vyšší rychlosti pohybu lépe uschne. Viděly to i jiné děti a jedna holčička se dokonce smála a ukazovala na něj prstem. Rychle jsem se rozhlédl, jestli mě někdo nevidí. Naštěstí tam byla jen maminka.
Popadl jsem tříkolku za řidítka a zavelel odchod domů. Maminka mě přesvědčovala, že to je jen kousek a že si mám sednout na tříkolku, protože se tak dostaneme domů rychleji, ale mně se moc nechtělo. Nechtěl jsem si namočit sedátko. Tříkolka je ale na vedení za řidítka nemotorná a tak jsem nakonec usoudil, že má mamka pravdu. Koneckonců když jsem si sedl, nebyla ta mokrá věc na mých tepláčcích tak vidět. Ach jo! A to jsem si myslel, že už pár dní nepršelo.
Už včera mi mamka slíbila hezkou projížďku a táta zase, že půjdeme odpoledne prohnat fotbalový míč. Když jsem ráno vylezl z pelíšku, protřel oči a vyrazil s taťkou a Ájou na procházku a pro čerstvé housky ke snídani, vypadalo to ještě nadějně.
Po snídani si tatínek sbalil fidlátka a vyrazil do světa. Bylo osm hodin, venku byla celkem modrá obloha, jen sem tam nějaký mráček, trochu pofukovalo a bylo to tak na pořádnou mikinu.
Pro jistotu jsme tedy s mamkou a bráškou vyrazili na projížďku hned. A dobře jsme udělali. Po obědě se zvedl fičák, nebe je ocelové a zima jako v psinci. Brr.
Já tedy drandil na tříkolce, vesele mi při tom vrzalo přední kolečko, a rozhlížel jsem se kolem sebe. Občas jsem málem narazil do obrubníku, jednou se mě dost lekl nový Bavorák, který stál zaparkovaný skoro celý na chodníku, a pak jsem ještě s doslova škodolibým úsměvem vyplašil kočku, která se na chodníku snažila vyhnat blechu z kožichu. Neměla překážet v provozu :-).
Po cestě jsme potkali mé oblíbené hřiště. Dřív jsem se tam chodíval houpat, teď mám ještě radši klouzačku. Končí v pískovišti, a když jsem dostatečně šikovný, zvládnu po pár sklouznutích donést v botách domů skoro plnou lopatku písku. Táta mi nedávno vybrakoval pískoviště, protože potřeboval podsypat dlaždice před vchodem, aby nebyly tak křivé. Musím proto doplnit zásoby.
Nechal jsem tříkolku tříkolkou a vyběhl směrem ke skluzavce. Mamka za mnou supěla, tlačila bráchu a volala, abych počkal. Hrdinně jsem vylezl po kovovém žebříku, stoupnul jsem si na plošinu a rozhlížel se kolem sebe. Je odtud pěkný výhled. Když mamka konečně dorazila (po trávě se bráchovu sporťáku moc dobře zamotávají kolečka), hupsnul jsem na skluzavku a frčel dolů. Užíval jsem si větřík na tvářích, rychlost a adrenalin z dlouhé jízdy. Blížilo se posledních pár centimetrů a já očekával mírné nadnesení a hup…. Rovnýma nohama do písku… ale ouha. On ten konec nebyl úplně podle mého očekávání. Šplouch! Posledních pár centimetrů, kdy se skluzavka stočí rovnoběžně se zemí a zbrzdí dojezd, bylo jedno velké jezero. Překvapením jsem vypísknul a bleskurychle jsem se postavil. I maminka vykazovala notnou dávku překvapení, ovšem její výraz byl spíš pobavený.
Vstal jsem, prohlížel jsem si své hodobožové tepláčky a s hrůzou jsem zjistil, že je mám mokré hlavně ve spodní části zadečku a mezi nohama, jak jsem chvilku valil louži před sebou. Polil mě stud. Vzpomněl jsem si, jak jsem se včera pochleboval, když jsem potkat u hřiště ve městě kluka jako já. Tatínek ho táhl za ruku, kluk za ním vlál a v rozkroku světlých džínů měl velkou táhlou tmavou skvrnu. Vypadalo to, že ho tatínek vláčí schválně a doufá, že ta mokrá věc při vyšší rychlosti pohybu lépe uschne. Viděly to i jiné děti a jedna holčička se dokonce smála a ukazovala na něj prstem. Rychle jsem se rozhlédl, jestli mě někdo nevidí. Naštěstí tam byla jen maminka.
Popadl jsem tříkolku za řidítka a zavelel odchod domů. Maminka mě přesvědčovala, že to je jen kousek a že si mám sednout na tříkolku, protože se tak dostaneme domů rychleji, ale mně se moc nechtělo. Nechtěl jsem si namočit sedátko. Tříkolka je ale na vedení za řidítka nemotorná a tak jsem nakonec usoudil, že má mamka pravdu. Koneckonců když jsem si sedl, nebyla ta mokrá věc na mých tepláčcích tak vidět. Ach jo! A to jsem si myslel, že už pár dní nepršelo.
Žádné komentáře:
Okomentovat