Dovolená – část I. aneb jak jsem zdolal velehory

Už několik dní dopředu tatínek naznačoval, jak se těší, až bude mít dovolenou. Snažil jsem se jasně formulovanou otázkou „proč?“ zjistit, co to ta dovolená vlastně je. Moji jasně neinformovaní rodičové ale nedokázali otázku rozluštit a odpovídali na spoustu jiných věcí, které mě v tu chvíli vůbec nezajímaly. A tak jsem si musel na názornou ukázku počkat.

Na náš letošní první pořádný prázdninový výlet jsme vyrazili bez brášky. On ještě moc chodit neumí, tak by si to tak neužil. Sedli jsme na první ranní vláček a do teplických skal jsme dorazili první. Nikde ani noha. Tedy jen ty naše.

Ve skalách se mi moc líbilo. Viděl jsem vysoké kameny, některé vypadaly jako pes, slon nebo třeba kůň. Jen je tam všude spousta písku a pořád se mi dostával do bot. Rodiče mi říkali, že mám víc zvedat nohy a nešourat je v písku, ale to mi nešlo. Tak jsem je alespoň pořád honil, aby mi písek z bot vysypávali. Všude bylo krásné pusto a prázdno, ticho a klid.

Po několika zastávkách na vysypání bot, pár na vyhledání pití a sváči v maminčině batohu a po několika pauzách na focení jsme došli do míst, které skály moc nepřipomínalo. Všude bylo vlhko, na zemi bláto a cesta se často ztrácela mezi kořeny stromů nebo v bažině. Navíc se začali objevovat lidé v houfech i jednotlivě. Prošli jsme se po několika chodníčcích z povalků – občas se to pořádně klouzalo a houpalo, rodiče se trochu brodili v blátě – já jsem se pro jistotu nechal nést. Pak přišla nejdobrodružnější část naší cesty.

Před námi se objevila strmá skála, na ní spousta menších dřevěných žebříků, sem tam chyběla nějaká ta šprušle a ne všechny žebříky měly zábradlí. Navíc jsme potkávali čím dál, tím víc lidí. Většina se tvářila strašlivě vážně, drželi se křečovitě zábradlí – bylo-li – a dívali se pořád nahoru (nebo dolů – podle směru, kterým šli) a doufali, že už to brzy skončí. Občas se kolem nás v různých jazycích – tedy hlavně v Polštině – ozývaly poznámky jako „už ne!“… „já ještě nechci umřít“ … nebo … „Pane Bože!, Pane Bože! Pane Bože!“ Nejčastěji to bylo tehdy, když jsme se vyhýbali nějakému davu malých táborníků. Po jedné takové „vyhýbačce“ tatínek suše poznamenal, že v Polsku už mají jen 36 milionů obyvatel, protože zbylé dva se přestěhovali do skal.

Někteří turisté ale ani v nejdivočejších částech velehor neztráceli humor. Jeden chlapík na nás tak koukal, jak se šplháme po žebříku nahoru. Stál a čekal, abychom se mohli vystřídat. Mamka se na něj usmála a poděkovala a on jen s úsměvem opáčil, že není vůbec zač…. kdybychom jen věděli, co nás ještě čeká… tatínek pohotově odvětil, že to, co máme před sebou rozhodně nemůže být horší než to, co jsme si právě prošli a popřál mu příjemnou cestu.

Šplhání po žebřících, vyhýbání se davům a hlavně horolezení nahoru a zase dolů nám dalo pořádně zabrat. Poctivě jsem lezl, držel jsem se, kde to šlo a ještě jsem přidržoval tatínka, aby mi někam nespadl. Maminka šla většinou před námi, rozrážela nebo zastavovala davy a hrála si na buldozer a stopku.

Nakonec jsme to přežili. Došli jsme do Adršpachu, viděli jsme další pěkné skalní útvary, studený potok a dokonce i vodopády, o málo oblečených bindínách nemluvě. Taky jsem si tam našel malou skrýš, ale byla studená a vlhká, tak jsem rychle zase vycouval.

Končili jsme u velkého jezera. Býval bych si šel zaplavat, ale mamka mi zapomněla přibalit plavky a všude kolem posedávali a popocházeli turisté.

Domů jsme jeli opět mašinkou. Cesta to byla úmorná. Ve vlaku bylo spousta hlasitých dětí, někdo si tam pouštěl nahlas parodii na hudbu a vlak jel pomalu a pořád brzdil, takže když jsem náhodou neslyšel povyk a rachot, tak to bylo proto, že skřípot brzd všechno přehlušil. Nejhorší ale bylo to dusno. Bylo tam vedro, a protože jsme jeli „moderním“ vlakem, nešla pořádně otevřít okna. Nakonec mě to úmorné teplo dočista dostalo. Nutno poznamenat, že můj osobní fotograf – dokumentarista nezná míru :-).