Tak trochu jiný rozměr

Můj život dostal nový rozměr. Ještě donedávna jsem žil spíše ve 2D prostoru. Ležel jsem v postýlce nebo v ohradě na bříšku či na zádech a hrál jsem si jen s tím, na co jsem dosáhl. Když bylo nejhůř, dopravil jsem se k hračkám sám vojenským plazením, tím ovšem má dobrodružství končila.

Tento týden se všechno změnilo. Už vím, jak se cítil Newton, když na něj padlo to jablko. Objevil nový svět. Já začal objevovat pomaloučku. Mamka zrovna něco ukládala do poličky a klečela na zemi. Chytnul jsem se okraje postýlky, přitáhnul se… a najednou jsem se postavil na kolena. Týdny posilování rukou a svalů na zádech a na břiše se zúročily v tomto jediném momentu a já klečel a – považte – shlížel na maminku dolů.

Maminka se otočila a lekla se. Rozhodně nečekala, že jí budu koukat přímo do očí. Letěla hned do pokoje pro fotoaparát, protože byl táta poprvé za tři týdny pryč. Vydržel jsem ještě chvíli klečet, aby si mě vyfotila, a pak jsem se skulil jako hruška.

Tím ale mé pokroky nekončí. Druhý den jsem zase „visel“ na ohrádce. V tom mi podjela jedna noha, ustál jsem to, ale na druhou jsem si sedl. A s překvapením jsem zjistil, že to není takový problém. Skulil jsem se zase na bříško, vyšplhal jsem se zpátky na kolena a zase do sedu. Supeeeeer! Když sedím, tak se můj akční rádius zcela mění. Mám dvě volné ruce na hraní. Hračky jako by mi sami skákaly do náruče :-).
Svět je tak nějak jiný, když se na něj díváte ve vertikálním směru. Jasně, nebylo to pro mě úplně nové, když mě mamka nebo táta drželi, mohl jsem si vše dobře prohlédnout svrchu. Nebylo ale možné dostatečně zapojit ruce. Zato teď! Dolezu (všimněte si, že píšu dolezu, nikoliv doplazím :-)) si všude, kam potřebuji – tedy pokud nejsem zrovna limitován plotem. Dokážu už úplně sám sedět, takže mám mnohem více prostoru na hraní. No, a když mám kolem sebe něco, čeho se můžu chytnout, klidně si také kleknu. Na podporu mi stačí jen jedna ruka… a když se hodně snažím, dokáži už i chvilku stát na špičkách. Myslím, že se blýská na lepší časy…