Moc práce

Sotva začal nový rok, už jsem byl zapojen do pracovního procesu. S maminkou jsme ráno vyrazili do kanceláře. Já jsem si tam lehl na deku a bouchal chrastítkem do země. Maminka mezi tím cosi procházela se šéfem a zapisovala. Trvalo to dlouho, a protože Ti dva mluvili o docela nezáživných věcech, začal jsem se brzy nudit.

Za chvíli mi bylo jasné, že tímto tempem nic nestihneme a domů dorazíme bůh ví kdy. Tak jsem se do práce pustil sám. Začal jsem u kabelů. V každé správné kanceláři by měly být kabely dobře rozvedené, dostupné, ale zároveň schované, aby o ně nikdo nezakopával. To ale není případ kanceláře, kde jsme s maminkou pracovali.

Začal jsem se plazit směrem ke stolu. Už z dálky jsem viděl první kabel. Dorazil jsem k němu a nejprve za něj zatahal, abych zjistil, odkud vede. Nic se nepohnulo. Šéf se na mne povzbudivě usmál, tak jsem pokračoval dál. Kabel vedl pod stůl a tak jsem tam vlezl. Došel jsem až k zásuvce, kde končil. Než mě maminka stačila odchytnout, začal jsem tahat ještě za další kabely. Většina z nich vedla do počítače. Kabely tam byly různě zašmodrchané, zaprášené a jeden nebo dva dokonce ani nebyly zapojené. Měli byste vidět ten nepořádek! Bylo právě na čase, aby s tím nějaký šikovný chlapík – třeba jako já – něco udělal.

Maminka si ale brzy uvědomila, že je na rozdíl od Číny v Čechách dětská práce zakázána. To byl nejspíš důvod, proč mě vytáhla a nenechala mě ani dokončit prohlídku kabeláže, natož pak něco napravovat.

Chvíli po té jsme vyrazili domů. Škoda jen, že jsem nestihl překabelovat tu kancelář. Snad příště. Jen si na to budu muset vzít pracovní oblečení. Maminka se totiž zlobila, že jsem jako čuník a říkala, že mě bude muset hodit celého do pračky. Doufám, že brzy zase dorazí Ježíšek. Napíšu mu o montérky.