Moji rodičové se odhodlali k velmi chvályhodnému činu. Po karambolu s mým starým vozidlem se domluvili, že je na čase mi pořídit nové žihadlo.
Už dřív jsme s mamkou občas nakukovali do obchodů a okukovali kočárky, ale teď to mamka vzala konečně pevně do rukou. Nejprve jsme prošli pár stránek na internetu, zjistili parametry, výkon, základní výbavu a tak…, a pak se vyrazilo do obchodů.
Vlastně jsme prošli jen dva, ale hned v tom druhém to dopadlo. Nejdřív jsme s mamkou jen tak nakoukli. Maminka si sáhodlouze povídala s prodavačkou, pak jsme odešli a za hodinku jsme se do krámu vrátili i s tatínkem.
Při druhém kole předváděčky jsem si vozítka taky vyzkoušel já. Nakonec jsme si vybrali menší modrý skládací kočárek. Složený se vejde i do kufru opravdu malého auta. Mamka vytáhla na prodavačku platební kartu, táta mezitím se mnou kličkoval velice stísněným prostorem mezi věšákem s infantilním oblečením pro mimina a dalšími zákaznicemi a zkoušel jízdní vlastnosti.
Najednou maminka vyloudila hodně podivný zvuk a obličej se jí podivně zkroutil. Zároveň mávala rukou jako divá. Když konečně byla zase schopná srozumitelného slova, dozvěděli jsme se, že ji píchla asi vosa. Takové nebezpečné zvíře v obchodě pro malé děti… kam ten svět spěje…
Maminka majitelku obchodu přemluvila, aby jí pustila do malé koupelničky vzadu, aby si ochladila ruku a táta, chudák, na ten trik skočil a mezitím nákup zaplatil… nezná přece maminčin pin :-)
Ze svých rodičů začínám mít dobrý pocit. Mé nové vozidlo sice není červené, ale sporťák to je. Od multifunkčního velkého vozidla jsme se přesunuli správným směrem. Doufám, že až mi bude osmnáct a budu mít vlastní řidičák, budou si tento směr rodiče ještě pamatovat :-).
Už dřív jsme s mamkou občas nakukovali do obchodů a okukovali kočárky, ale teď to mamka vzala konečně pevně do rukou. Nejprve jsme prošli pár stránek na internetu, zjistili parametry, výkon, základní výbavu a tak…, a pak se vyrazilo do obchodů.
Vlastně jsme prošli jen dva, ale hned v tom druhém to dopadlo. Nejdřív jsme s mamkou jen tak nakoukli. Maminka si sáhodlouze povídala s prodavačkou, pak jsme odešli a za hodinku jsme se do krámu vrátili i s tatínkem.
Při druhém kole předváděčky jsem si vozítka taky vyzkoušel já. Nakonec jsme si vybrali menší modrý skládací kočárek. Složený se vejde i do kufru opravdu malého auta. Mamka vytáhla na prodavačku platební kartu, táta mezitím se mnou kličkoval velice stísněným prostorem mezi věšákem s infantilním oblečením pro mimina a dalšími zákaznicemi a zkoušel jízdní vlastnosti.
Najednou maminka vyloudila hodně podivný zvuk a obličej se jí podivně zkroutil. Zároveň mávala rukou jako divá. Když konečně byla zase schopná srozumitelného slova, dozvěděli jsme se, že ji píchla asi vosa. Takové nebezpečné zvíře v obchodě pro malé děti… kam ten svět spěje…
Maminka majitelku obchodu přemluvila, aby jí pustila do malé koupelničky vzadu, aby si ochladila ruku a táta, chudák, na ten trik skočil a mezitím nákup zaplatil… nezná přece maminčin pin :-)
Ze svých rodičů začínám mít dobrý pocit. Mé nové vozidlo sice není červené, ale sporťák to je. Od multifunkčního velkého vozidla jsme se přesunuli správným směrem. Doufám, že až mi bude osmnáct a budu mít vlastní řidičák, budou si tento směr rodiče ještě pamatovat :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat