Když se narodil bráška, přestěhoval jsem se s tátou do svého pokojíku, a maminka s miminkem se zabydlely v ložnici. Občas se táta na noc přestěhoval do ložnice k mamince a bráchovi, ale zase se vrátil nahoru. Myslím, že brácha taky rád vstává brzy :-).
Teď během vánoc se zase táta přestěhoval, ale aby mi to nebylo líto, slíbil mi, že můžu, až se ráno vyspím, přijít dolů do ložnice. Nejprve se mi to nelíbilo, konec konců plyšáci mi studené nožičky nezahřejí, ale nakonec jsem souhlasil. Stejně jsem neměl na výběr.
Včera ráno jsem se probral v pět. Vyklouznul jsem z postele, potichu jsem se proplížil po schodech dolů a otevřel dveře do ložnice. Byl jsem ale trochu zklamán. Mejdan už totiž probíhal. Táta i mamka byli docela vzhůru. Tatínek mě ani nenechal vklouznout pod vyhřátou deku a hned mě nahnal na nočník. Mamka mezitím krmila bráchu. To on se asi postaral o to vzrůšo.
Z nočníku jsem se přesunul rovnou pod tátovu deku. Když se najedl brácha, myslel jsem, že se teprve rozproudí zábava, ale mamka zklamala. Dala ho zpátky do postýlky, zakutlala pod deku, aby mu nebyla zima a sama si vlezla do postele. Bráškovy to bylo očividně líto a začal protestovat. Dostal do pusy dudlík. Tedy… mamka se mu snažila dát do pusy dudlík, on ho statečně plival zpátky a mumlal u toho něco ve smyslu, že jestli si myslí, že ho umlčí takovým úplatkem, tak to se tedy plete…
To už bylo asi půl šesté. Já mezitím zaujal svou oblíbenou pozici. Hlavu jsem si dal na maminčin polštář. Maminka je slabá povaha a nevystrnadí mě. To táta by mě tlačil zpátky na můj polštář. Pak už stačilo jen umístit nohy. Ty se obvykle snažím tátovi dloubnout pod žebra. Táta, to je ale docela jiné kafe. Nechápu proč, ale vůbec se nenechá omezovat.
Zápas o dloubání do maminky a do tatínka pokračoval tak do půl sedmé. Pak už byl i tatínek neustálým rovnáním mé maličkosti unavený a pomalu přestal bojovat. V tu dobu také brácha vzdal svůj souboj s maminkou a dudlíkem a usnul. Maminka se otočila k postýlce zády a já jsem se přestěhoval pod maminčinu deku. Trochu jsem se přitulil a maminka okamžitě vzdala jakýkoliv odpor. Nejspíš si myslela, že ještě bude spát, ale to se spletla. Stačilo se dostatečně často (asi tak každých 5 minut) trochu pohnout. Ve čtvrt na osm se táta probral. Jemu moje drobné zápasení s maminkou očividně nevadilo a zvládnul na chvilku usnout.
Tak jsem se zase přestěhoval k tátovi. Maminka za chvilku usnula, ale to už se blížila osmá a v osm už je přece den a to už se nespinká. Rozhodl jsem se, že půjdeme vstávat a taky jsem to hned oznámil. Nejprve to vypadalo, že se nebude nic dít, ale tatínek se mnou souhlasil. Jen maminka chtěla ještě protestovat a spát. Tak jsem si stoupnul a začal skákat na posteli. „Vstávat, nespinkat…jdeme vstávat… už nechceme spinkat“. Maminka se mě snažila přesvědčit, že ještě chceme spinkat, ale když jsem viděl, že tatínek neprotestuje, začal jsem mamince sundávat deku. Bez deky bylo maminčino protestování trochu slabší.
Celý ten mumraj povolal do boje další posily. V postýlce se začala hýbat kupička dek. Pak už jsem viděl ručičky a uslyšel známé „grrrrr,“ a když táta odhrnul deky, objevil se jako sluníčko vysmátý obličejíček mého brášky. Další povely už nebyly nutné…
Teď během vánoc se zase táta přestěhoval, ale aby mi to nebylo líto, slíbil mi, že můžu, až se ráno vyspím, přijít dolů do ložnice. Nejprve se mi to nelíbilo, konec konců plyšáci mi studené nožičky nezahřejí, ale nakonec jsem souhlasil. Stejně jsem neměl na výběr.
Včera ráno jsem se probral v pět. Vyklouznul jsem z postele, potichu jsem se proplížil po schodech dolů a otevřel dveře do ložnice. Byl jsem ale trochu zklamán. Mejdan už totiž probíhal. Táta i mamka byli docela vzhůru. Tatínek mě ani nenechal vklouznout pod vyhřátou deku a hned mě nahnal na nočník. Mamka mezitím krmila bráchu. To on se asi postaral o to vzrůšo.
Z nočníku jsem se přesunul rovnou pod tátovu deku. Když se najedl brácha, myslel jsem, že se teprve rozproudí zábava, ale mamka zklamala. Dala ho zpátky do postýlky, zakutlala pod deku, aby mu nebyla zima a sama si vlezla do postele. Bráškovy to bylo očividně líto a začal protestovat. Dostal do pusy dudlík. Tedy… mamka se mu snažila dát do pusy dudlík, on ho statečně plival zpátky a mumlal u toho něco ve smyslu, že jestli si myslí, že ho umlčí takovým úplatkem, tak to se tedy plete…
To už bylo asi půl šesté. Já mezitím zaujal svou oblíbenou pozici. Hlavu jsem si dal na maminčin polštář. Maminka je slabá povaha a nevystrnadí mě. To táta by mě tlačil zpátky na můj polštář. Pak už stačilo jen umístit nohy. Ty se obvykle snažím tátovi dloubnout pod žebra. Táta, to je ale docela jiné kafe. Nechápu proč, ale vůbec se nenechá omezovat.
Zápas o dloubání do maminky a do tatínka pokračoval tak do půl sedmé. Pak už byl i tatínek neustálým rovnáním mé maličkosti unavený a pomalu přestal bojovat. V tu dobu také brácha vzdal svůj souboj s maminkou a dudlíkem a usnul. Maminka se otočila k postýlce zády a já jsem se přestěhoval pod maminčinu deku. Trochu jsem se přitulil a maminka okamžitě vzdala jakýkoliv odpor. Nejspíš si myslela, že ještě bude spát, ale to se spletla. Stačilo se dostatečně často (asi tak každých 5 minut) trochu pohnout. Ve čtvrt na osm se táta probral. Jemu moje drobné zápasení s maminkou očividně nevadilo a zvládnul na chvilku usnout.
Tak jsem se zase přestěhoval k tátovi. Maminka za chvilku usnula, ale to už se blížila osmá a v osm už je přece den a to už se nespinká. Rozhodl jsem se, že půjdeme vstávat a taky jsem to hned oznámil. Nejprve to vypadalo, že se nebude nic dít, ale tatínek se mnou souhlasil. Jen maminka chtěla ještě protestovat a spát. Tak jsem si stoupnul a začal skákat na posteli. „Vstávat, nespinkat…jdeme vstávat… už nechceme spinkat“. Maminka se mě snažila přesvědčit, že ještě chceme spinkat, ale když jsem viděl, že tatínek neprotestuje, začal jsem mamince sundávat deku. Bez deky bylo maminčino protestování trochu slabší.
Celý ten mumraj povolal do boje další posily. V postýlce se začala hýbat kupička dek. Pak už jsem viděl ručičky a uslyšel známé „grrrrr,“ a když táta odhrnul deky, objevil se jako sluníčko vysmátý obličejíček mého brášky. Další povely už nebyly nutné…
Žádné komentáře:
Okomentovat