Aktuální rozhovor

„Martínku polož to!“
„Já to počebuju.“
„Polož to zpátky, to je maminky!“
„Já to počebuju.“
„Vrať to mamince. To by ti nechutnalo.“

… kouknu se na zelený pytlík s obrázkem čehosi červeného a říkám si, jak může maminka tak přesně vědět, že by mi to nechutnalo.

„Přestaň zlobit a vrať to zpátky“
„Nemusím zlobit. Budu honej“ zazubím se a dál si s klidem prohlížím sáček. Našel jsem ho v polici, kam se málo kdy dostanu. Když už jsem ale rychlejší než rodiče, tak toho přece musím využít.

Mezi tím si maminka opláchla ruce, usušila si je a vykročila směrem ke mně. Vyrazil jsem jako řízená střela. První kolečko z kuchyně do chodby a zpátky jídelnou. Je výhoda mít doma moderní otevřené prostory. Maminka za mnou. Druhé kolečko. Maminka se zastavila a promýšlí taktiku.

Taky stojím. Slyším cinkot. Bráška v postýlce jednou rukou drží provázek, na kterém má přivázané chrastítko nad hlavou, provázek si přitahuje, aby dosáhl na chrastilo, a druhou rukou do chrastítka bouchá. Má z toho ohromnou legraci a brouká si u toho.

Najednou se maminka objeví vedle mě, chytí mě za rameno a druhou rukou mi bere pytlík. Začnu se rozčilovat.
„Já to počebuju“
„Ale nepotřebuješ. To je maminky. Maminka to používá, když vaří.“
Smutně si prohlížím pytlík, který už maminka pevně drží ve svých rukou.
„Tam jsou píšinka.“
„Správně, tam je napsáno, co je v tom pytlíku“
„Co je to?“ ptám se a ukazuji na první písmenko v řadě.
„To je C“
„Co je to?“
„H“
„Co je to?“
„I“
„Co je to?“
„L“
„Co je to?“
„To je taky L“
„Co je to?“
„I“
No prosím. Nic nebezpečného…. Maminka toho nadělá. Smutně ji pozoruji, jak vrací sáček s červeným obrázkem zpátky do police a zavírá skříňku. Beru si tedy raději zpátky kastrůlek.
„Musím važit“

Jak jsem přišel o ovečku

Pomalu si začínám zvykat na to, že už nám brácha opravdu zůstane. Věděli jste, že když si přinesete domů z porodnice mimino, tak už ho nemůžete reklamovat ani vrátit? Mně to nejdřív ani moc nevadilo.

Brácha Milan stejně pořád jen spinkal nebo brečel. Teď už ale taky občas brouká. Dělá takové „Uh“ a nebo „Ah“ a myslím, že tak volá, aby k němu někdo přišel. Nebaví ho pořád jen ležet a koukat do stropu. No nedivím se, mě by to taky asi nebavilo.

Mamince to nejspíš taky brzy došlo a bohužel začala bráchův problém řešit způsobem, který se mi vůbec nelíbí. Jednou navečer si ke mně klekla s takovým něžným výrazem. Bylo mi hned jasné, že je zle… a taky že bylo. Zeptala se mě, jestli bych nechtěl dát bráškovi nějaké hračky. Prý jich mám víc než dost… „Hraček není nikdy dost!“ chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem jen řekl „Neci“.

Maminka mě ale ještě chvíli přemlouvala, a když viděla, že to nikam nevede, tak nasadila svou oblíbenou taktiku – vydírání. „Martínku, budeš chtít ke svačině nějakou mňamku?“ zeptala se mě. Odpověděl jsem samozřejmě, že ano. „Tak přines z pokojíku bráškovi nějakou hračku, aby mu nebylo v postýlce smutno,“ mamka na to.

Chvíli jsem stál a přemýšlel, jaké to pro mě bude mít následky. Když poslechnu, budou rodiče brát za samozřejmost, že se budu s bráchou o všechno dělit. Když neposlechnu, nebudou se rodiče dělit se mnou o dobroty… hm… tohle byla pěkná šlamastika. Ještě chvíli jsem se rozmýšlel a nakonec jsem přišel na geniální nápad.

Pár dní před tím jsem byl s dědou na procházce a přinesl jsem si domů sbírku kaštanů… prohrabal jsem tedy krabičku s kaštany, kterých jsem si do té doby ani jednou nevšimnul, a našel jeden ne moc hezký pro bráchu. Maminka ale nebyla spokojená. Kaštany prý nejsou pro miminka. Poslala mě hledat nahoru do pokojíku, kde mám opravdové hračky.

Pomalu jsem se loudal po schodech do patra a přemýšlel, co s tím. V pokojíku mám dva velké šuplíky s kostkami, autíčky a plyšáky. Když jsem otevřel první šuplík, začal jsem se v něm bezradně přehrabovat. Nakonec jsem vyštrachal obrázek kravičky, vystřižený z kartonu z nějaké krabice od müsli. Byl jen černobýlí, abych si ho mohl někdy vybarvit. Řekl jsem si, že obrázek obětovat můžu, a donesl jsem ho vítězoslavně mamince. Bohužel ani tentokrát jsem neuspěl.

Mamka to nakonec vzdala a já měl falešný pocit bezpečí. Večer se ale do akce pustil tatínek. Zase mě přemlouval a vysvětloval, že mám hodně hraček a že je bráškovi samotnému bez hračky smutno… zase použil vydírání… a já jsem nakonec pod dozorem tatínka a s těžkým srdcem z šuplíku vydoloval jednu ze svých dvou plyšových oveček a nakonec jsem dokonce přidal ještě jednoho krtka (ty jsem měl původně dohromady tři).

Druhý den ráno jsem na všechno zapomněl – křivdu jsem zaspal – a bylo zase dobře. Tedy do chvíle, kdy jsem si všimnul svých dvou plyšových hraček v bráchově postýlce. Jsem nicméně dost chytrý na to, abych začal křičet a dožadovat se jejich navrácení.

Místo toho jsem si vzal v koupelně stoličku a se slovy „koukat na bráchu“ jsem si stoupl k postýlce. Mamka po mně hodila očkem, obvykle mě sleduje, když se k bráchovi přiblížím na podezřele krátkou vzdálenost, a usmála se. Jakmile se otočila zády, strčil jsem ruku mezi šprincle postýlky a začal si přát, abych byl Saxana. Když už jsem měl v postýlce nacpanou ruku až po rameno, nahmatal jsem ovečku. Vzal jsem ji opatrně za nohu a vytáhnul z postýlky ven. Okamžitě jsem ji přitisknul k sobě a zmizel s ní nahoře. Mamce to bylo podezřelé, když najednou ztichnu nebo zmizím, tak hned předpokládá to nejhorší. Hned jí došlo, že zmizela ovečka.

Za chvilku jsem se vrátil bez ovečky. Tu jsem mezitím pečlivě ukryl v šuplíku, který se normálně vůbec nepoužívá. Mamka mě chvilku přemlouvala, abych ovečku vrátil, a pak to opět vzdala.

Já se ale nevzdal. Počkal jsem do odpoledne, když jsme po procházce seděli v obýváku a brácha si hověl ve své postýlce. Krtek byl s ním. Jakmile se mamka na chvilku otočila, sebral jsem krtka a prchal s ním do bezpečí. Tentokrát jsem ale narazil na tátu. Sebral mi krtka a šel se mnou hledat i ovečku.

Představte si, že prý když jsem je dal bráchovi, tak už mu je musím nechat. To je ale hloupé pravidlo!

Krtka si brácha odnesl hned sebou, ovečku jsme s tátou našli až večer. Teď už jsou bohužel zase oba dva v bráchově postýlce a mně už nenapadá, jak je bráchovy zabavit :-(

Bindíny

Být malý a roztomilý má své nesporné výhody. Na to jsem přišel už dávno. Přišli jsme třeba s mamkou do obchodu a prodavačkám mohly zuby z pusy vypadat, jak se na mě usmívaly. Venku zase na mě dělají ženy – mladé i staré – cukrdlata, usmívají se a švitoří o tom, jak jsem roztomilý a hezký. To dělají ty moje pěkné velké oči s dlouhými řasami. Mamka jim říká „kukačky“.

Všiml jsem si, že naopak moje pohledy přitahují především mladší ženy a dívky, které mají blond vlasy a pěknou postavu – tedy bindíny. Taková pěkná bindína stojí nejen za ohlédnutí, ale také za komentář. Táta se mými diskusemi o bindínách baví, mamka občas neví, kam s očima.

Tuhle jsme třeba šli s mamkou nakoupit. Brácha si to frčel v kočárku (po našem loňském katastrofickém výletě na houby je moje staré fáro k ničemu, takže má brácha nové a já se raději rychle naučil chodit), já cupital vedle něj a držel jsem se hezky vedle mamky. Za námi se pomalu loudal postarší pár. No – loudal – šli asi tak rychle jako my, takže ne moc :-).

Najednou jsem před sebou uviděl docela pěknou bindínu. Navíc bylo hezky, svítilo sluníčko, já šel jen tak prostovlasý v tričku s krátkým rukávem… a na lehko byla i ona dívka. Měla asi málo peněz, protože měla krátkou nejen sukni, ale ani tričko nebylo ušité z příliš velkého kusu látky. Nemusím zdůrazňovat, že jsem měl díky tomu moc hezký výhled na její poprsí. Hned jsem si vzpomněl na bráchovo pomlaskávání, když se krmí.

Počkal jsem si pěkně, až byla přímo proti nám, zadíval jsem se přímo do jejího výstřihu a pronesl hezky jasně a zřetelně „ňamka“. V tu chvíli se dospělí kolem mě začali ošívat a každý udělal něco jiného. Mamka se začala uculovat a rychle uhnula pohledem směrem co nejdále od bindíny. Ona slečna drobně zrudla a přidala do kroku.

Největší legrace ale začala za mnou. Myslím, že ten stařík, co se za námi loudal zavěšený do své stejně „mladé“ paní, se musel nějakou dobu koukat přesně na stejná místa, jako já. Jen měl kliku, protože že své výšky měl mnohem lepší výhled. Začal se smát – vůbec ne tak decentně, jako to obvykle dělává mamka u mých vtipných poznámek – pěkně nahlas. Jeho paní asi přidala do kroku, protože šli najednou rychleji než my, a když nás míjeli, měla v obličeji výraz přísné paní učitelky. Slečna, která to všechno způsobila, také přidala do kroku a skoro sprintem zmizela někde za rohem za námi.

Škoda, že už je podzim. Hezkých teplých dní bude čím dál tím méně a kabáty už tak veselé nejsou.

Deja vue s bráchou

Myslím, že to s bráchou asi nakonec nebude tak moc beznadějné, jak jsem se obával. Možná si s ním legraci přeci jen taky užijeme.

Dneska byla maminka s bráchou u paní doktorky. Když jsem byl maličký já, paní doktorka se na mě přišla podívat až k nám domů. Maminka bráchu přihlásila ke stejné doktorce, ale ta měla celý týden dovolenou, tak musel brácha na první prohlídku k jiné. Ta sice bydlí hned vedle nás, ale na prohlídku museli mamka s bráchou k ní do ordinace. To asi aby se maličký bráška vyvětral a hned trochu potrápil imunitu.

Dorazili jsme k paní doktorce na dvanáctou, jak jsme byli objednaní. Paní doktorka byla nejprve trochu rozpačitá, protože už měla po ordinačních hodinách, ale pak si vzpomněla, že v pátek mamince řekla, ať přijde až takhle později, až nebude mít v ordinaci nemocné děti.

Maminka bráchu svlékla, doktorka ho prohlédla, aby viděla, že je v pořádku, a pak se stalo něco, za co jsem musel bráchu v duchu pochválit. Krásným obloukem počural paní doktorku, pult, na kterém ležel a myslím, že i trochu podlahu. Je to šikula. Já jsem na své první trefování do cizích musel trochu trénovat doma, a jestli si vzpomínáte, poprvé jsem to zkoušel až na toho radiologa, který mi dělal rentgen kyčlí pro jistotu nadvakrát, když se mu první obrázek nepovedl.

Původně trochu rozpačitá maminka, která nebyla vůbec nadšená z toho, že bráchu bere na středisko mezi bacily tak brzy nakonec odcházela alespoň s malým úsměvem pod vousy.

Rozbitá maminka

Maminka se nám rozbila, tak jsme ji museli dát opravit. Bohužel se obávám, že se ta oprava nepovedla.

Mamince se totiž začala dělat na bříšku boule. Ze začátku to nevypadalo nijak vážně, ale postupem času jsem došel k názoru, že by se s tím mělo začít něco dělat. Díky té bouli už jsem se k mamince ani nevešel na klín.

Tatínkovi se ta boule taky asi přestala líbit, a tak jsme maminku poslali do opravny. Tady se tomu říká nemocnice. Maminku tam opraváři – páni doktoři – prohlíželi, opravovali a dávali dohromady měsíc, ale ať se snažili, jak chtěli, výsledek vůbec nebyl dobrý. Boule se ani trochu nezmenšila, spíš naopak.

Jediný výsledek celé akce byl ten, že jsem byl doma s tatínkem docela sám, tatínek se o mě musel starat a občas jsem šel spát na jednu noc k babičce, aby si tatínek odpočinul. Mě to nevadilo, protože u babičky se dá mnohem lépe a beztrestněji zlobit než doma, ale myslím, že pro rodiče to bylo celé trochu stresující.

Když se maminka vrátila z opravny domů, byla pořád taková unavená a ospalá. Tatínek musel dál vařit a uklízet a ani na procházky se mnou maminka moc nechodila.

Tak jsme ji nakonec poslali do opravny ještě jednou. Tentokrát tam byl asi jiný opravář, protože když se maminka za týden vrátila, už neměla tu obrovskou bouli na břiše.

Někde po cestě domů se ale stavila nejspíš v nějakém supermarketu, protože nám domů přivezla bráchu. Brácha, to je vlastně miminko. Hodně brečí, pořád chce papat, a když náhodou spí, tak by maminka nejraději spala taky. Zatím jsem nepochopil, k čemu nám takový brácha bude, protože s ním není žádná legrace.

Křikloun zasahuje

Dnešní den jsme si užili. Odpoledne bylo pořádné teplo, ale dopoledne jsme se s tatínkem pustili do práce. Taťka se oblékl do pracovního a s Ájou jsme se rozhodli mu pomoct. Na pořadu dne byly živé ploty.

Tatínek vzal nůžky a pustil se do práce. Áje se ořezané listy moc líbily a rozhodla se jich
využít a pořídit si do kožíšku zelené melíry. Válela v nich sudy a větvičky roznášela po zahradě. Já jsem to všechno jistil zdola a hlídal, aby se táta nezřítil ze žebříku.

Když dostaly všechny ploty nový sestřih, zavelel táta ústup. Začali jsme se stahovat domů. Táta sundal montérky, vyklepal listí z oblečení, a já se způsobně posadil na sedačku a čekal, až dostanu bačkůrky. Táta uklidil všechny nástroje, a pak si všimnul, že je Ája celá melírovaná. Tak ji ještě vzal zpátky ven, aby jí vyklepal kožíšek. Mně taťka nařídil sedět na lavičce v chodbě a čekat, ale znáte to… byla mi dlouhá chvíle a chtěl jsem se podívat, jak moc zelené Áje v kožichu zůstane.

Aby nám domů nedoběhlo tolik tepla, tak jsem za sebou zabouchl dveře a šel jsem se podívat. Jenže… táta už mimo jiné také uklidil klíče a naše dveře mají zvenku jen kouli. Navíc už byl táta svlečený a měl jen tričko a trenky… Zrovna se chystal udělat mi přednášku o poslušnosti, když slyšel odcházet naše sousedy. Pomalu nasedali do auta, ale táta naštěstí zareagoval jako Tom Cruise v Mission Impossible. Doběhl k nim, zastavil rozjíždějící se vůz, a půjčil si mobil. Pak zavolal babičce a ta nás přijela zachránit.

Celé by to byla jen veselá historka, nebýt toho, že si táta moc dobře pamatoval, že jsem měl jen sedět a neměl jsem vstávat, a taky to, že když mě viděl zavírat ty dveře, tak na mě volal, abych to nedělal. Já byl bohužel ale tak zabraný do toho, abych je přibouchl se správnou ranou, že jsem ho nevnímal. Takhle jsem teď za odměnu bohužel bez večerníčka :-(.

Byl jsem okraden

Tuhle jsem dostal docela dobré lízátko. Bylo moc dobré. Sice mi chvilku trvalo, než jsem přišel na to, co s ním mám dělat, ale pak už to bylo fajn. Ája mi očividně záviděla, protože psí lízátka se nevyrábí a to svoje jsem jí oblíznout nenechal.

Lízátko jsem si vzal ven na zahrádku, ale nebyl to dobrý nápad. Když jsem zakopnul, stala se z něj písková placka. Táta mi lízátko vzal a omyl. Chvíli to ale trvalo, a já ho tak nestihl zblajznout. Za chvíli už se šlo domů. Naše mamka je jako ostříž a hned si všimla plastových krabiček, které jsem si před tím krásně umělecky rozestavil po kuchyni. Nařídila úklid.

Aby mi zbytek líza nepřekážel, vzal jsem si malou krabičku a lízátko do ní položil. Ája byla sice na pelíšku, ale pro jistotu jsem krabičku položil na schůdky, kam už nevidí. Pak jsem se pustil dobrovolně do úklidu, a když jsem uklidil a vrátil se pro lízátko, byl jsem nemile překvapen.

Lízátko bylo dočista pryč. Zůstala jen prázdná krabička. Podíval jsem se zoufale na maminku, která krájela zeleninu, ale o lízátku nic nevěděla. Dalším podezřelým byla Ája. Došli jsme s maminkou k pelíšku, Ája tam ležela čumáčkem ke zdi (to dělá obvykle jen, když trucuje) a na něčem si pochutnávala. Z koutku tlamy jí vyčuhovala bílá tyčka. Stejná tyčka, kterou mělo moje lízátko.

Pachatele jsme tedy našli, ale bohužel už bylo pozdě a jiné lízátko už jsem z maminky nevymámil. Byl jsem prostě sprostě okraden vlastní chlupatou ségrou!