Až budu velký

Až budu velký, tak bych chtěl být dělníkem. Budu pracovat pro středně velkou stavební firmu, která provádí zateplování rodinných domečků a budu se mít jako ve vatičce.

Pravda, takový stavební dělník asi vstává brzy ráno, aby mohl být v šest hodin na place, ale v práci jsou na něj hodní. Pokaždé dostane několik dní na rozkoukání, a tak první dny začíná později. Beztak mi vstávání hodně brzy ráno rozhodně nedělá potíže (to maminka je na tom mnohem hůř :-).

Až přijdu ráno do práce, tak si vždycky dám kafíčko, abych se pořádně probral. Trocha práce po ránu člověku rozproudí krev, ale nic se nemá přehánět, tak budu práci prokládat hezky svačinkami (alespoň dvě během dne), k tomu ještě jedna nebo dvě pauzičky na kafíčko a samozřejmě pauza na oběd. Také si musím rozmyslet, jestli nezačnu kouřit, protože to se pak ještě musí přidat minimálně další 3 pauzy extra na cigárko. Ono se to nezdá, ale ten den pak uteče jako voda. Pracovat budu od šesti do čtyř, ale domů budu chodit kolem třetí a v pátek nejpozději ve dvě, abych si užil rodinu.

Čím bych rozhodně být nechtěl je programátor. Vidím to doma. Tatínek také ráno vstává tak, aby byl u počítače obvykle už v šest. Vůbec si ale nedává před prací kafíčko, sváču si dá dopoledne jen jednu a to ještě pouze v případě, že mu ji mamka přinese až pod nos a slupne ji při práci. Na oběd seběhne jen na chvilku a pak zase pracuje až do hlubokého odpoledne. Neustále klape do klávesnice a nebo telefonuje. Když jezdí na porady, tak je to ještě horší. Divím se, že nezapomíná, že má taky mě, Áju a maminku a že při vší té práci ještě najde chvilku jít Áju vyvenčit a pomoct třeba mamce s nákupem.
Kde pak… já se zařadím mezi pracovitý dělný lid…