V pátek začalo babí léto. Bohužel hned v neděli zase skončilo. I tak jsme si ovšem ty dva hezké dny užili. S maminkou jsme byli na zahrádce trhat jeřabiny a načerpat trochu sluníčka.
V pátek jsme tam byli sami, a protože jsme jeli autíčkem, seděl jsem si hezky v sedačce jako král na trůnu. Pozoroval jsem okolní svět přes drobná očka sítě proti hmyzu a vesele si prozpěvoval. Občas se mi sice pod síťku pokusila vetřít vosa, ale můj obranný štít byl dokonalý. Černožluté bojovnice tak odlétaly s nepořízenou. Možná se vracely zpět dloubat do padaných švestek. Pár jich zůstalo schovaných mezi kytičkami v záhonku.
Maminka pilně česala drobné černé kuličky jeřabin. Stála na starých vratkých štaflích a kuličky házela do kyblíku pod sebou. Občas jsem slyšel, jak se kuličky hezky kutálí po gumových chodníčcích mezi záhonky, nad kterými byly štafle postavené. Maminka se totiž ne vždycky trefila do kyblíku. Brzy už měla ruce celé červené od šťávy z jeřabin a vlasy rozcuchané od větví a větru.
Obloha byla jako vymetená, jen ten vítr foukal mocným dechem. Vzpomněl jsem si na říkanku „Foukej, foukej větříčku…“ a v tom najednou vítr opravdu zadul a málem shodil hruštičku… tedy ne hruštičku… ty na zahradě nemáme… maminku. Chytila se větví jeřábu a kymácela se do rytmu větru sem a tam. Nakonec to přežily oba – maminka i ten strom. Štafle se nerozlomily a maminka si nic nezlomila. Domů jsme dovezli tři kyblíky kuliček, pár rajčátek a kytičky do vázy. Z jeřábu pak maminka udělala jeřábový mošt a ještě se chystá svařit jeřabinky na likér.
V sobotu jsme jeli na zahradu ještě jednou. Já jsem jel v kočárku a mamka mě tlačila. Šla s námi taky Ája, i když to občas vypadalo, že jde sama. Běhala si kolem podle svého a když na ni mamka zavolala, tak dělala, že neslyší. Občas si Ája jednoduše dělá co chce. Obvykle pak za to dostane vynadáno, vyklepaný kožich, a pak s rodiči nemluví.
Těsně před posledním kopcem na zahradu jsme potkali babičku na kole. Taky šla na zahradu. Na stromech zbylo trochu jeřábu a ten se musel očesat, než se do něj pustí ptáci. Mamka mě zaparkovala tak, abych na ni a na babičku dobře viděl, s babičkou si vyndaly žebřík a štafle a dotrhaly zbytek jeřábu. Ája jim notně pomáhala. Chodila pod žebříky a vyzobávala ze záhonku kuličky, které se netrefily do kyblíku.
Když jí to hledání přestalo bavit, tak se šla projít po zahradě. Pobíhala po chodníčcích mezi záhonky a strkala čumáček mezi kytky. Možná potkala pár vos, ale žádná ji nekousla. Pak přišla na to, že mamka s babičkou odsypávají natrhané kuličky do velkého kýble vedle kočárku. Tak si k tomu kýblu sedla a obsloužila se sama. Mamka jí na to ale přišla a kýbl odnesla pryč. Ája měla smůlu. Chvilku pak ještě pobíhala a hledala kyblík a nakonec si lehla k mému kočáru a spala. Asi potřebovala pořádně strávit ty hory vitamínu C, které spořádala.
Domů jsme pak dorazili sice unavení, ale odpočatí zároveň. To slunce dělá divy.
V pátek jsme tam byli sami, a protože jsme jeli autíčkem, seděl jsem si hezky v sedačce jako král na trůnu. Pozoroval jsem okolní svět přes drobná očka sítě proti hmyzu a vesele si prozpěvoval. Občas se mi sice pod síťku pokusila vetřít vosa, ale můj obranný štít byl dokonalý. Černožluté bojovnice tak odlétaly s nepořízenou. Možná se vracely zpět dloubat do padaných švestek. Pár jich zůstalo schovaných mezi kytičkami v záhonku.
Maminka pilně česala drobné černé kuličky jeřabin. Stála na starých vratkých štaflích a kuličky házela do kyblíku pod sebou. Občas jsem slyšel, jak se kuličky hezky kutálí po gumových chodníčcích mezi záhonky, nad kterými byly štafle postavené. Maminka se totiž ne vždycky trefila do kyblíku. Brzy už měla ruce celé červené od šťávy z jeřabin a vlasy rozcuchané od větví a větru.
Obloha byla jako vymetená, jen ten vítr foukal mocným dechem. Vzpomněl jsem si na říkanku „Foukej, foukej větříčku…“ a v tom najednou vítr opravdu zadul a málem shodil hruštičku… tedy ne hruštičku… ty na zahradě nemáme… maminku. Chytila se větví jeřábu a kymácela se do rytmu větru sem a tam. Nakonec to přežily oba – maminka i ten strom. Štafle se nerozlomily a maminka si nic nezlomila. Domů jsme dovezli tři kyblíky kuliček, pár rajčátek a kytičky do vázy. Z jeřábu pak maminka udělala jeřábový mošt a ještě se chystá svařit jeřabinky na likér.
V sobotu jsme jeli na zahradu ještě jednou. Já jsem jel v kočárku a mamka mě tlačila. Šla s námi taky Ája, i když to občas vypadalo, že jde sama. Běhala si kolem podle svého a když na ni mamka zavolala, tak dělala, že neslyší. Občas si Ája jednoduše dělá co chce. Obvykle pak za to dostane vynadáno, vyklepaný kožich, a pak s rodiči nemluví.
Těsně před posledním kopcem na zahradu jsme potkali babičku na kole. Taky šla na zahradu. Na stromech zbylo trochu jeřábu a ten se musel očesat, než se do něj pustí ptáci. Mamka mě zaparkovala tak, abych na ni a na babičku dobře viděl, s babičkou si vyndaly žebřík a štafle a dotrhaly zbytek jeřábu. Ája jim notně pomáhala. Chodila pod žebříky a vyzobávala ze záhonku kuličky, které se netrefily do kyblíku.
Když jí to hledání přestalo bavit, tak se šla projít po zahradě. Pobíhala po chodníčcích mezi záhonky a strkala čumáček mezi kytky. Možná potkala pár vos, ale žádná ji nekousla. Pak přišla na to, že mamka s babičkou odsypávají natrhané kuličky do velkého kýble vedle kočárku. Tak si k tomu kýblu sedla a obsloužila se sama. Mamka jí na to ale přišla a kýbl odnesla pryč. Ája měla smůlu. Chvilku pak ještě pobíhala a hledala kyblík a nakonec si lehla k mému kočáru a spala. Asi potřebovala pořádně strávit ty hory vitamínu C, které spořádala.
Domů jsme pak dorazili sice unavení, ale odpočatí zároveň. To slunce dělá divy.
Žádné komentáře:
Okomentovat