A taky že jo!

Tak jsem měl samozřejmě pravdu, když jsem se včera děsil dnešku. Ono ji to ještě nepřešlo. Musím uznat, že na to mamka šla rafinovaně a oklikou, ale výsledek je stejný – úplně zkažený oběd.

Už před obědem se mamka podivně usmívala, když krájela oranžovou tyčku na malé kousky. Pak to dala do hrnce a něco k těm kouskům kápla z velké hranaté sklenice. Předpokládal jsem, zcela správně, že se na mě opět chytá můj „oběd“. Na mé tázavé pohledy mi vysvětlila, že to je mrkev s kapkou olivového oleje, aby se z mrkve uvolnily vitamíny. Jen abych nebyl zbytečně moc zdravý. :(

Poslední dobou mamka nic nestíhá, takže jsem musel z postýlky pozorovat sám, jak se na malém kastrůlku trochu pohybuje poklička a to, co je uvnitř, se tam dusí. Po nějaké době jsem ucítil něco divného. Za další minutku či dvě začal můj budoucí oběd vysílat kouřové signály do okolí. To už vzbudilo pozornost i u maminky, která mezi pobíháním kolem mě a plotny ještě uklízela v jídelně.

Mamka doběhla k plotně a rychle odstavila kastrůlek, pak z něj opatrně sundala pokličku a napustila ho vodou. Aby vypustila z kuchyně dým, musela důkladně vyvětrat.

Táta se začal hlasitě smát. Vysvětlil mi, že to už je tady taková tradice. Když maminka něco vaří poprvé, tak to trochu připálí, aby to mělo říz. Když jemu například dělala poprvé skořičáky, tak měly takový říz, že z celé várky na jednom plechu táta s velkým přemáháním snědl jeden nebo dva a zbytek se vyhodil. Mamka prý pak skořičáky nepekla celý rok. To mě trochu uklidnilo a říkal jsem si, že je třeba konec s experimenty. Naděje ale zemřela za pár okamžiků, když jsem zjistil, že má mamka v lednici té „dobré mrkvičky“ ještě spoustu. To mě čeká opravdu radostné dětství!