Divná paní

Před pár dny mi zmizela maminka. V jeden moment byla doma, dávala mi svačinu. Pak přišli babička s dědou, za chvíli na to dorazil tatínek, který se dopoledne někde toulal, a najednou byla maminka pryč. Ani jsem to nejprve nezaregistroval.

Byl jsem doma s babičkou a dědou, občas na mě přišel zakukat tatínek nebo mi Ája strčila do postýlky čumák. Pak jsme se s babičkou a dědou přesunuli. Nespal už jsem ve své postýlce, ale v trochu jiné, neležel jsem na své oblíbené dece, ale na dece někde jinde… hrál jsem si s jinými hračkami.

No a sotva jsem si na to zvyknul, najednou zase změna. Ležel jsem na dece a žulal svou oblíbenou žirafu za uchem. Nějak mě svědí dáseň a žirafa je na to moc dobrá. V tom přišel tatínek s nějakou divnou paní. Sotva jsem ji uviděl, rozplakal jsem se – no nestydím se to říct – jako malé mimino. Brečel jsem tak usedavě, že si mě musela babička vzít na ruku. Trochu mě to uklidnilo, ale jen se ke mně ta paní přiblížila, tak jsem se zase rozplakal jako krokodýl.

Po půl hodině přemlouvání a domlouvání jsem akceptoval informaci, že to je prý moje maminka a přestal jsem plakat. Díval jsem se na ni ale stále podezřívavě. Nakonec jsem ji vzal na milost a nechal se pochovat. A pak už to bylo jasné – byla to moje maminka – určitě – voněla jako moje maminka a vlasy měla taky takové hebké – vhodné k tahání – jako moje maminka :).