Zahradník

Včera odpoledne jsme s maminkou opečovávali zahradu. No vlastně jsem zahradničil hlavně já, protože maminka se víc vybavovala s naší sousedkou, která se právě vrátila z dovolené. Obě dvě čistily záhonky u schodiště, a tak jsem se musel přední částí zahrádky zabývat sám.

Nejprve jsem si hrál s Ájou. To ještě mamka pečlivě okopávala kytky pod škumpou. Se sousedkou si jen tak občas prohodila pár slov. Pak ale narovnala záda, rozpovídaly se a bylo jasné, že se asi dál už s motyčkou nedostane.

Tak jsem nechal Áju ležet na trávě na sluníčku. Okusovala si svůj oblíbený klacek a bylo jí docela jedno, že jdu pryč. Tak jsem šel zkontrolovat záhonek, který je v pískovcovém korytu u domu. Je tam jen pár kytek a mezi nimi jsou naskládané malé oblé kamínky. Vedle si maminka dala ještě jeden květináč a v ní hlínu. Bylo mi to divné, protože v tom květináči vůbec nic neroste. Bylo tam jen navrchu trochu rozsypaného máku. Proč dává mamka mák do květináče, to nevím. Tak jsem tu hlínu začal přendávat do koryta. Kytičkám se rozhodně hlína hodí, dává jim přece živiny.

Mamka mi zapomněla koupit vlastní zahradnické náčiní, tak jsem to vzal rukama. Pro dobro se musí člověk obětovat. Přendal jsem hlínu hezky k nejbližší kytce. Pak jsem ještě trochu hlíny vrátil zpátky, aby jí nebylo u kytičky moc. Zrovna když jsem se chtěl i s květináčem přemístit k další kytičce, přihnala se mamka. Měla ruce od hlíny. Sousedka už šla asi domů, tak maminka pokračovala dál v práci.

Maminka se na mě nedívala moc nadšeně. Místo toho, aby mi poděkovala za pomoc, se začala spíš rozčilovat. Sebrala kytičce novou hlínu, dala ji zpátky do květináče, pak si omyla ruce v kbelíku s dešťovou vodou (mě do něj strkat ruce nedovolí) a otřela si je o pracovní kalhoty. Potom mě čapla, odrolila mi hlínu z rukou a odnesla mě domů. Byl jsem potupně svlečen, opláchnut a ponechán vlastnímu osudu.

Chvilku jsem z ohrádky mamku poslouchal, jak venku naštvaně uklízí zahradnické náčiní. Povídala si u toho něco jako že bazalka mezi zahradními kopřivami nevypadá nejlépe. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Pak jsem se šel koupat. Bylo mi hned jasné, že jak se mamka zapovídá se sousedkou, tak toho moc neudělá. K okopávání se už samozřejmě nevrátila.

Rozbitá formule

Předevčírem mi někam zmizeli oba rodiče. Naštěstí mám babičku a dědu, tak jsem si z toho zase až tak velkou hlavu nedělal.

Druhý den si to asi maminka rozmyslela, protože když jsem se probral po dopolední siestě, tak už byla doma. Tatínek ale pořád nikde, a tak jsme šli na procházku s Ájou sami.

Než jsme vyjeli, maminka se ještě vracela pro pumpičku a chvíli posilovala nohu šlapáním na její pedál, aby mi dofoukla kolečko. Ája mezitím za brankou chodila sem tam, jako lev v kleci. Ona nemá vůbec trpělivost.

Dneska ráno se ale situace opakovala. Maminka zase musela jít pro pumpičku a prázdné kolečko nafouknout. To byl jasný signál, že něco není v pořádku. Moje superfáro je rozbité!

Tak tak jsme dojeli na náměstí na poštu a už můj povoz zase kulhal. Tak jsme zajeli ještě do obchodu s kočárky a maminka tam z prodavačky vymámila za tučný peníz s Otcem vlasti poslední volnou duši. Prodavačka se sice chvíli kroutila, že to je na náhradní díly na reklamace, ale nakonec si řekla o ty peníze a ani nechtěla po mamince podpis vlastní krví.

Od prodejny s dětskými kočárky bylo už jen kousek do obchodu pro cyklisty. Maminka udělala na technika smutné oči. Řekla mu jen, že by potřebovala půjčit pumpičku a za chvíli už jsem měl duši vyměněnou, kolečko nafouknuté a dokonce mi ho pán i na kočárek nasadil. Tak jsem se na něj za odměnu usmál, když to šlo tak hladce a mohli jsme vyrazit zase domů.

Prohlédli jsme si ještě vystavené a od rána asi dvakrát zmoklé ovoce na tržišti, a protože se nám nad hlavou valila mračna, vyrazili jsme k domovu. Ája šla docela poslušně vedle kočáru. Obvykle s ní mamince pomáhám, tak jsem držel vodítko, aby se nám pejsek moc nevzdaloval.

Už jsme byli skoro doma, když začaly padat kapky deště. Maminka mi rychle stáhla nad hlavu stříšku a přidala do kroku. Byly jsme zhruba v polovině posledního kopce, ale jeli jsme jako o závod. Začínám uvažovat, že si kočár nechám polepit, jako měl Niki Lauda polepenou svou formuli :-).

Domů jsme dorazili právě včas. Vběhli jsme do domu a z kapek se staly proudy vody. Ani se maminka nestačila do kočáru vrátit pro vodítko. Já byl z toho výšlapu do kopce tak unavený (tedy spíš od toho povzbuzování maminky), že jsem usnul dřív, než stačila Áje utřít mokré tlapky.

Na Everest!

Poslední dobou trávím své dny v činorodém duchu. Dneska jsem kupříkladu trénoval na vysokohorské výstupy. Docela dobrým tréninkovým místem je naše schodiště.

Chytl jsem se spodní části zábradlí na boku a postupně se vždy rukama vytáhl výš o jeden schod. Schodů tu ale máme nějak moc. Za chvíli mě přestalo bavit šplhat pomalu každý schod zvlášť. Tak jsem to zkusil vzít po dvou schodech. Můj podpůrný tým tím ale nebyl nadšený. Asi se jeho členové báli, že mi nebudou stačit.

Tým není moc velký, má jen dva členy, ale zato musím uznat, že je docela věrný. Chodí se mnou skoro všude. Průzkumníkem je obvykle Ája, běhá dopředu a pak zase zpět. Hlavně když je vepředu něco, co se jí nelíbí (třeba velký pes), to se pak jde schovat za nás ostatní.

U lezení na schody to má ale nevýhodu, schodiště sice není úplně úzké, ale když se snažíte poctivě trénovat horolezení, tak vám chlupatý ocas v očích moc nepomáhá.

Druhým členem podpůrného týmu byla maminka. Ta obzvlášť nebyla nadšená mými pokusy dostat nohu ne o schod, ale rovnou o dva schody výš. Pořád mi naznačovala, že tak to nejde. Když jsem ale od ní chtěl trochu pomoct – třeba aby mě nadzvedla z druhé strany, ono by to pak šlo lépe – tak to zase ne. Prý jsem se vydal na horolezeckou túru sám, tak ji musím také sám dokončit.

Výstup byl náročný a teď už vím, jak se asi cítil Hillary, když lezl na Mount Everest. Takový báječný pocit jsem měl i já, když jsem se vyšplhal až na vrchol schodů. Ája se držela v uctivé vzdálenosti za mnou – zůstala na mezipatře. No a můj věrný Tenzing Norgay mě jen jistil a byl o schod níž než já.

Přemýšlím, kam vylezu dál…