Poslední dobou trávím své dny v činorodém duchu. Dneska jsem kupříkladu trénoval na vysokohorské výstupy. Docela dobrým tréninkovým místem je naše schodiště.Chytl jsem se spodní části zábradlí na boku a postupně se vždy rukama vytáhl výš o jeden schod. Schodů tu ale máme nějak moc. Za chvíli mě přestalo bavit šplhat pomalu každý schod zvlášť. Tak jsem to zkusil vzít po dvou schodech. Můj podpůrný tým tím ale nebyl nadšený. Asi se jeho členové báli, že mi nebudou stačit.
Tým není moc velký, má jen dva členy, ale zato musím uznat, že je docela věrný. Chodí se mnou skoro všude. Průzkumníkem je obvykle Ája, běhá dopředu a pak zase zpět. Hlavně když je vepředu něco, co se jí nelíbí (třeba velký pes), to se pak jde schovat za nás ostatní.
U lezení na schody to má ale nevýhodu, schodiště sice není úplně úzké, ale když se snažíte poctivě trénovat horolezení, tak vám chlupatý ocas v očích
moc nepomáhá.Druhým členem podpůrného týmu byla maminka. Ta obzvlášť nebyla nadšená mými pokusy dostat nohu ne o schod, ale rovnou o dva schody výš. Pořád mi naznačovala, že tak to nejde. Když jsem ale od ní chtěl trochu pomoct – třeba aby mě nadzvedla z druhé strany, ono by to pak šlo lépe – tak to zase ne. Prý jsem se vydal na horolezeckou túru sám, tak ji musím také sám dokončit.
Výstup byl náročný a teď už vím, jak se asi cítil Hillary, když lezl na Mount Everest. Takový báječný pocit jsem měl i já, když jsem se vyšplhal až na vrchol schodů. Ája se držela v uctivé vzdálenosti za mnou – zůstala na mezipatře. No a můj věrný Tenzing Norgay mě jen jistil a byl o schod níž než já.
Přemýšlím, kam vylezu dál…
Žádné komentáře:
Okomentovat