Předevčírem mi někam zmizeli oba rodiče. Naštěstí mám babičku a dědu, tak jsem si z toho zase až tak velkou hlavu nedělal.
Druhý den si to asi maminka rozmyslela, protože když jsem se probral po dopolední siestě, tak už byla doma. Tatínek ale pořád nikde, a tak jsme šli na procházku s Ájou sami.
Než jsme vyjeli, maminka se ještě vracela pro pumpičku a chvíli posilovala nohu šlapáním na její pedál, aby mi dofoukla kolečko. Ája mezitím za brankou chodila sem tam, jako lev v kleci. Ona nemá vůbec trpělivost.
Dneska ráno se ale situace opakovala. Maminka zase musela jít pro pumpičku a prázdné kolečko nafouknout. To byl jasný signál, že něco není v pořádku. Moje superfáro je rozbité!
Tak tak jsme dojeli na náměstí na poštu a už můj povoz zase kulhal. Tak jsme zajeli ještě do obchodu s kočárky a maminka tam z prodavačky vymámila za tučný peníz s Otcem vlasti poslední volnou duši. Prodavačka se sice chvíli kroutila, že to je na náhradní díly na reklamace, ale nakonec si řekla o ty peníze a ani nechtěla po mamince podpis vlastní krví.
Od prodejny s dětskými kočárky bylo už jen kousek do obchodu pro cyklisty. Maminka udělala na technika smutné oči. Řekla mu jen, že by potřebovala půjčit pumpičku a za chvíli už jsem měl duši vyměněnou, kolečko nafouknuté a dokonce mi ho pán i na kočárek nasadil. Tak jsem se na něj za odměnu usmál, když to šlo tak hladce a mohli jsme vyrazit zase domů.
Prohlédli jsme si ještě vystavené a od rána asi dvakrát zmoklé ovoce na tržišti, a protože se nám nad hlavou valila mračna, vyrazili jsme k domovu. Ája šla docela poslušně vedle kočáru. Obvykle s ní mamince pomáhám, tak jsem držel vodítko, aby se nám pejsek moc nevzdaloval.
Už jsme byli skoro doma, když začaly padat kapky deště. Maminka mi rychle stáhla nad hlavu stříšku a přidala do kroku. Byly jsme zhruba v polovině posledního kopce, ale jeli jsme jako o závod. Začínám uvažovat, že si kočár nechám polepit, jako měl Niki Lauda polepenou svou formuli :-).
Domů jsme dorazili právě včas. Vběhli jsme do domu a z kapek se staly proudy vody. Ani se maminka nestačila do kočáru vrátit pro vodítko. Já byl z toho výšlapu do kopce tak unavený (tedy spíš od toho povzbuzování maminky), že jsem usnul dřív, než stačila Áje utřít mokré tlapky.
Druhý den si to asi maminka rozmyslela, protože když jsem se probral po dopolední siestě, tak už byla doma. Tatínek ale pořád nikde, a tak jsme šli na procházku s Ájou sami.
Než jsme vyjeli, maminka se ještě vracela pro pumpičku a chvíli posilovala nohu šlapáním na její pedál, aby mi dofoukla kolečko. Ája mezitím za brankou chodila sem tam, jako lev v kleci. Ona nemá vůbec trpělivost.
Dneska ráno se ale situace opakovala. Maminka zase musela jít pro pumpičku a prázdné kolečko nafouknout. To byl jasný signál, že něco není v pořádku. Moje superfáro je rozbité!
Tak tak jsme dojeli na náměstí na poštu a už můj povoz zase kulhal. Tak jsme zajeli ještě do obchodu s kočárky a maminka tam z prodavačky vymámila za tučný peníz s Otcem vlasti poslední volnou duši. Prodavačka se sice chvíli kroutila, že to je na náhradní díly na reklamace, ale nakonec si řekla o ty peníze a ani nechtěla po mamince podpis vlastní krví.
Od prodejny s dětskými kočárky bylo už jen kousek do obchodu pro cyklisty. Maminka udělala na technika smutné oči. Řekla mu jen, že by potřebovala půjčit pumpičku a za chvíli už jsem měl duši vyměněnou, kolečko nafouknuté a dokonce mi ho pán i na kočárek nasadil. Tak jsem se na něj za odměnu usmál, když to šlo tak hladce a mohli jsme vyrazit zase domů.
Prohlédli jsme si ještě vystavené a od rána asi dvakrát zmoklé ovoce na tržišti, a protože se nám nad hlavou valila mračna, vyrazili jsme k domovu. Ája šla docela poslušně vedle kočáru. Obvykle s ní mamince pomáhám, tak jsem držel vodítko, aby se nám pejsek moc nevzdaloval.
Už jsme byli skoro doma, když začaly padat kapky deště. Maminka mi rychle stáhla nad hlavu stříšku a přidala do kroku. Byly jsme zhruba v polovině posledního kopce, ale jeli jsme jako o závod. Začínám uvažovat, že si kočár nechám polepit, jako měl Niki Lauda polepenou svou formuli :-).
Domů jsme dorazili právě včas. Vběhli jsme do domu a z kapek se staly proudy vody. Ani se maminka nestačila do kočáru vrátit pro vodítko. Já byl z toho výšlapu do kopce tak unavený (tedy spíš od toho povzbuzování maminky), že jsem usnul dřív, než stačila Áje utřít mokré tlapky.
Žádné komentáře:
Okomentovat